ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3598.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3598/2019-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Nemofond, a. s. , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Radlická 3301/68, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27610586, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 109/3, proti žalované Obci Omice , se sídlem v Omicích, Tetčická 51, PSČ 664 41, identifikační číslo osoby 00488232, zastoupené Mgr. Tomášem Bařinou, advokátem s sídlem v Brně, Burianovo náměstí 681/8a, o zaplacení částky 1 873 563 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 14/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2019, č. j. 7 Cmo 1/2019-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 505,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. již usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz , dále např. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z poslední doby např. usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
V souzené věci jde právě o takovouto procesní situaci.
Odvolací soud založil dovoláním napadené rozhodnutí kumulative na třech závěrech. V prvé řadě posoudil smlouvu o společném postupu při realizaci investic v bývalém vojenském areálu v Omicích jako neplatnou pro neurčitost. Zároveň dovodil, že i kdyby byla smlouva platná, žalovaná neměla ze smlouvy ani ze zákona povinnost zajistit žalobkyni konkrétní změnu územního plánu, nemohla tedy takovou povinnost porušit, tj. nedošlo k porušení právní povinnosti, které je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu. Navázal úvahou, že jestli si tedy žalobkyně nechala zpracovat studie a průzkumy týkající se dotčených pozemků a případné výstavby na nich, aniž by změna územního plánu byla již schválena, učinila tak o vlastní vůli a tyto její kroky byly předčasné. Pokud jí v souvislosti s touto aktivitou vznikly náklady, pak nepředstavují škodu, kterou by způsobila žalovaná. Uzavřel k tomu, že jestliže žalovaná neporušila povinnost, pak zde nemůže existovat ani příčinná souvislost. Odvolací soud tedy podpůrně učinil závěr, že není splněn předpoklad porušení právní povinnosti, z něhož dovodil též závěr o absenci příčinné souvislosti.
Dovolatelka se všemi těmito závěry polemizuje, čímž ve vztahu k nim vymezuje dovolací důvod, avšak povinnosti uvést, v čem spatřuje přípustnost dovolání, dostála pouze ve vztahu k prvnímu a třetímu z nich. Předkládá otázku „vymezení předmětu právního úkonu a výklad takového právního úkonu z hlediska požadavků na jeho určitost za situace, kdy závazkem smluvní strany je jednání či činnost upravená rovněž právními předpisy veřejného práva, které pro takové jednání nebo činnost (či jejich výsledky) stanoví specifické podmínky a omezení“, kterou má za dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu, a argumentuje, že otázku předčasnosti vynaložení nákladů odvolací soud řešil odchylně od jí označené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K závěru o absenci porušení povinnosti předpoklad přípustnosti dovolání vymezit opomněla a posouzení jeho správnosti tak není otevřeno dovolacímu přezkumu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu