ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3665.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3665/2019-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Z. B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Martinem Strýčkem, advokátem, se sídlem v Brně, U Červeného mlýna 64/1, proti žalovanému R. M. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, se sídlem v Brně, Slavíčkova 827/1, o zaplacení částky 237 138 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 244 C 46/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2019, č. j. 28 Co 187/2018-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 560 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 28. 6. 2018, č. j. 244 C 46/2014-94, jímž Městský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 237 138 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 12. 4. 2014 do zaplacení a nahradit žalobci a státu náklady řízení. Odvolací soud zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel má dovolání „z hlediska procesního práva“ za přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., „neboť lze očekávat, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; odvolací soud totiž na případ nepoužil zákonná ustanovení, která použít měl, a i ta zákonná ustanovení, která použil, nesprávným způsobem vyložil a odchýlil se nedůvodně k tíži žalovaného od rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Zároveň má dovolání „z hlediska procesního práva“ za přípustné, protože napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně (§237 o. s. ř.)“.
Dovolatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, dovolatel uplatňuje současné splnění předpokladů přípustnosti, které se vzájemně vylučují, neboť rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže být dost dobře ustálená a zároveň rozporná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 274/2016, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Dovolatel ostatně nevymezuje právní otázku, v níž má být rozhodovací praxe dovolacího soudu nekonzistentní, a neoznačuje příslušné rozporné judikatorní závěry (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
Dovolatel též poměrně obsáhle argumentuje, že byla porušena jeho základní práva (bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, jeho majetek byl vyvlastněn, aniž byly splněny podmínky, a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces). Vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však nemůže být nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele. I v případě porušení ústavně garantovaných práv je totiž dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.), což dovolatel neučinil (srov. k tomu stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, body 39, 43-44 a 46 odůvodnění, a shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2545/2018, a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3939/2018).
Nicméně v rámci vymezení dovolacího důvodu se dovolatel domáhá zohlednění jím citovaných závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, a ze dne 30. 4. 2014. sp. zn. 33 Cdo 2024/2013, z čehož lze usoudit, že v intencích ustanovení §237 o. s. ř. prosazuje názor, že odvolací soud se od těchto rozhodnutí odchýlil při řešení otázky tam posuzované, tj. otázky rozložení důkazního břemene v situaci, kdy věřitel popře pravdivost (správnost) jím vystavené kvitance (potvrzení o splnění dluhu), co do pravosti nezpochybněné, která nemá formu veřejné listiny. Přes nezdařilý pokus o výslovné vymezení předpokladu přípustnosti splňuje dovolání z hlediska obsahového i tuto z obligatorních náležitostí dovolání. Přisvědčit však dovolateli nelze.
Dovolatel v prvé řadě odkazuje na závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2670/98, podle něhož samotné popření pravdivosti kvitance (popřípadě jiné soukromé listiny) nemá za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti kvitance tomu účastníkovi, který z existence v kvitanci uvedeného prohlášení věřitele o přijetí splnění vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o odkaz nepřípadný, neboť skutkový závěr soudů nižších stupňů v otázce (ne)pravdivosti obsahu příjmového pokladního dokladu podepsaného žalobcem a datovaného dnem 12. 3. 2014 není závěrem o tom, že účastník, který měl k této skutečnosti důkazní povinnost, ji nesplnil, tj. neunesl důkazní břemeno.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Ve zde souzené věci soudy nižších stupňů dospěly po zhodnocení provedených důkazů ke zjištění, že obsah příjmového dokladu neodpovídá skutečnosti, tj. neprokazuje, že dne 12. 3. 2014 žalovaný zaplatil žalobci částku 237 138 Kč (soud prvního stupně), popř. že tento pokladní doklad není podložen reálnou platbou (odvolací soud). Žalobcem tvrzená nepravdivost obsahu listiny byla tedy podle závěru soudů nižších stupňů v řízení prokázána a úvahy o tom, která ze stran nesla v tomto ohledu důkazní břemeno, jsou tudíž bez významu. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že žalovaného tížilo důkazní břemeno a že je žalovaný přes poučení dle §118a o. s. ř. neunesl, se vztahuje k tomu, zda žalovaný vůbec – jinak, než podle příjmového dokladu, nepravdivost, jehož obsahu byla zjištěna - žalovanou částku žalobci zaplatil.
Citovaný závěr rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2670/98 ostatně nelze vytrhovat z kontextu. Nejvyšší soud zde sice dovodil, že kvitance je důkazem o tom, že věřitel prohlásil, že dlužník splnil dluh v kvitanci uvedený, nicméně současně konstatoval, že dostačuje-li takové prohlášení ke skutkovému zjištění, že k plnění skutečně došlo, posoudí soud až v rámci volného hodnocení důkazů. To Nejvyšší soud zdůraznil např. v usnesení ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 391/2019, a nakonec též v dovolatelem odkazovaném usnesení sp. zn. 33 Cdo 2024/2013.
Proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 5. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu