ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.396.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 396/2020-727
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PB SCOM s. r. o. , se sídlem v Hranicích, Radniční 28, identifikační číslo osoby 25397087, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalované PORR a. s. , se sídlem v Praze 10, Dubečská 3238/36, identifikační číslo osoby 43005560, zastoupené JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o zaplacení částky 16 875 295 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 105/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 4 Cmo 96/2019-694, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 26 Cm 105/2009-652 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 9 319 665 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 7 555 630 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic (výrok III.) a státu (výrok IV.), a uložil žalobkyni zaplatit soudní poplatek ve výši 459 300 Kč (výrok V.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastnic rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž žalované uložil zaplatit žalobkyni 7 834 174,63 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II. a V. potvrdil (první výrok), ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 1 485 490,37 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů účastnic (třetí výrok) a státu (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti druhému výroku, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka předkládá otázku správnosti „stanovení výše bezdůvodného obohacení v situaci, kdy jde o plnění za jiného, příp. plnění z neplatné smlouvy mezi dvěma podnikatelskými subjekty - plátci DPH“, respektive otázku „zda by při úvahách o výši bezdůvodného obohacení při plnění bez platné smlouvy mělo hrát roli, zda se jedná o zdanitelné plnění ve smyslu zákona o DPH či nikoliv“, majíc za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), uzavřel, že pokud žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zjištěné bezdůvodné obohacení, tedy bezesmluvní plnění, nelze navyšovat o daň z přidané hodnoty, pak tento názor odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, která vychází z toho, že plnění lze navyšovat o daň z přidané hodnoty pouze v případech, kdy tato možnost byla smluvně dohodnuta (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, nebo ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016). V rozsudku ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3923/2010, Nejvyšší soud s odkazem na svou dosavadní judikaturu zdůraznil, že ve sporu o zaplacení kupní ceny dodaného zboží není pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou ve smlouvě vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty. Podle ustanovení §448 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, má prodávající právo na zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje daň z přidané hodnoty, neboť žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o daň z přidané hodnoty ani v situaci, kdy dohodnutá kupní cena daň z přidané hodnoty nezahrnuje. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dále uvedl, že je třeba důsledně odlišovat dva vztahy - vztah mezi státem a plátcem daně z přidané hodnoty v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky smlouvy v rovině soukromého práva. Zatímco z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda předmětné plnění podléhá dani z přidané hodnoty a kdo je jejím plátcem, z hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky.
Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Uzavřel-li proto odvolací soud, že při zjištění výše peněžité náhrady podle ustanovení §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, v podobě obvyklé ceny prací, nelze tuto náhradu navyšovat o daň z přidané hodnoty, je jeho závěr v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nebyla-li cena prací mezi účastníky dohodnuta, pak rozhodnou pro posouzení výše peněžité náhrady za bezesmluvní plnění je obvyklá cena provedených prací zjištěná znaleckým posudkem, nikoliv to, zda některý z účastníků tohoto bezesmluvního vztahu je či není plátcem daně z přidané hodnoty. Zjištěná obvyklá cena nemůže být navýšena o tuto další položku.
Pro úplnost lze uvést, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 5. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu