ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4106.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 4106/2019-167
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Povodí Ohře, státního podniku , se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219, identifikační číslo osoby 70889988, proti žalované MVE Kadaň Podhradí s. r. o. , se sídlem v Strupčicích č. p. 50, identifikační číslo osoby 25433083, o zaplacení 589 885,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 31 C 105/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 14 Co 258/2018-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 14 Co 258/2018-148 se zrušuje v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 8. 2018, č. j. 31 C 105/2016-124, ve výroku I co do částky 343 263,69 Kč tak, že se rozsudkem pro zmeškání o žalobě nerozhoduje, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení se žalobce (po připuštění změny žaloby) domáhal po žalované zaplacení částky 589 885,89 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout tím, že v letech 2013 až 2017 bez právního důvodu užívala část pozemku p. č. 292/1 v k. ú. Kadaň o výměře 399 m 2 .
Okresní soud v Chomutově rozsudkem pro zmeškání ze dne 22. 8. 2018, č. j. 31 C 105/2016-124, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 589 885,89 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 30 695 Kč (výrok II) a uložil žalobci povinnost doplatit soudní poplatek (výrok III). Podle soudu prvního stupně ve věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť žalované bylo dne 24. 7. 2018 doručeno předvolání k prvnímu jednání ve věci nařízenému na den 22. 8. 2018 obsahující poučení o možnosti vydat rozsudek pro zmeškání, pokud se k jednání bez důvodné a řádné omluvy nedostaví a navrhne-li to žalobce. Žalovaná se k tomuto jednání bez omluvy nedostavila, žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání a charakter projednávané věci jeho vydání umožňoval, neboť nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný žalobou byl v souladu s §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že se rozsudkem pro zmeškání nerozhoduje. Na základě obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se návrhem došlým soudu dne 20. 7. 2016 domáhal po žalované zaplacení částky 343 263,69 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání předmětné části pozemku v letech 2013 až 2014. Proti vydanému platebnímu rozkazu podala žalovaná odpor, načež soud prvního stupně nařídil jednání na den 22. 8. 2018 a žalované dne 24. 7. 2018 doručil předvolání k tomuto jednání. Žalobce poté podáními ze dne 3. 8. 2018 a 9. 8. 2018 rozšířil svůj žalobní požadavek o zaplacení další částky 246 622,20 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání téhož pozemku v letech 2016 a 2017, a o zaplacení úroků z prodlení z celé (původní i nově požadované) částky. Tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 16. 8. 2018, které doručil žalované téhož dne spolu s předmětnými podáními žalobce. Při jednání konaném dne 22. 8. 2018, k němuž se žalovaná bez omluvy nedostavila, žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o splnění formálních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání. Uvedl, že doručení žaloby žalované nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, je jednou ze zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, přičemž při připuštěné změně žaloby je tím třeba rozumět takové znění žaloby, o němž bylo následně rozsudkem pro zmeškání rozhodnuto (tedy jak žaloby původní, tak její navržené změny). Dospěl k závěru, že soud prvního stupně mohl při zachování zákonné desetidenní lhůty po doručení změny žaloby žalované rozhodnout o změněné žalobě nejdříve dne 27. 8. 2018. Rozhodl-li rozsudkem pro zmeškání již dne 22. 8. 2018, učinil tak, aniž byly splněny zákonné předpoklady pro vydání takového rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „zda v případě, kdy jde o oddělitelné nároky, podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání jsou splněny jen ohledně některých a ohledně jiných ne, má odvolací soud rozhodnout tak, že se rozsudkem pro zmeškání nerozhoduje ani zčásti, anebo naopak má rozhodnout tak, že se rozsudkem pro zmeškání nerozhoduje jen v té části, kdy pro takový postup nejsou splněny zákonné podmínky“. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2397/2007 a sp. zn. 32 Cdp 1675/2011 (správně zřejmě 32 Cdo 1675/2011), podle níž je možné za předpokladu splnění zákonných podmínek rozhodnout rozsudkem pro zmeškání o části předmětu řízení. Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně nemohl při jednání dne 22. 8. 2018 rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, i když se k němu žalovaná bez omluvy nedostavila a žalobce vydání rozsudku pro zmeškání navrhl, neboť rozšíření žaloby o vydání dalšího bezdůvodného obohacení bylo žalovanému doručeno až 16. 8. 2018. Namítá, že v řízení uplatnil nároky na vydání bezdůvodného obohacení za jednotlivá období, kdy žalovaná pozemek bez právního důvodu užívala, tyto nároky byly snadno oddělitelné a umožňovaly rozhodnout částečným rozsudkem. Žalobce proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku „pokud jím bylo rozhodnuto, že se nerozhoduje rozsudkem pro zmeškání ohledně částky 343 263,69 Kč s příslušenstvím (tj. ohledně částky původně žalované)“. Z obsahu dovolání tak je zřejmé (i přes nepříliš obratná vyjádření dovolatele), že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o částce 343 263,69 Kč, kterou žalobce v řízení uplatňoval před změnou (rozšířením) žaloby.
Žalovaná navrhuje, aby dovolání nebylo vyhověno, neboť potvrzením rozsudku pro zmeškání by došlo k nespravedlivému rozhodnutí.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť se odvolací soud při posouzení dovolatelem vymezené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř., zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§49) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2397/2007 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vyslovil závěr, že soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání o části předmětu řízení, u níž jsou splněny předpoklady stanovené v §153b o. s. ř., resp. potvrdit rozsudek pro zmeškání jen v této části.
V usnesení ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněném pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže žalobce při prvním jednání, které ve věci proběhlo, požadoval, aby mu žalovaná částka (část předmětu řízení) byla přiznána jako samostatný nárok a nikoliv jako původně uplatněné příslušenství pohledávky, šlo o změnu žaloby, která vylučovala (v daném rozsahu) vydání rozsudku pro zmeškání, neboť v rozsahu, v němž byla žaloba změněna až při jednání, nebyly splněny předpoklady pro vydání takového rozsudku.
Judikatura Nejvyššího soudu tedy připouští, aby soud v případě, kdy povaha věci nevylučuje, aby soud rozhodl samostatným rozsudkem jen o části předmětu řízení (k podmínkám vydání částečného rozsudku srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1509/2010), posoudil splnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání samostatně pro jednotlivé části uplatněného nároku, a aby rozhodl o vydání částečného rozsudku pro zmeškání ohledně té části předmětu řízení, u které byly zákonné podmínky splněny. Obdobně pak i odvolací soud může při samostatném posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání pro jednotlivé části předmětu řízení potvrdit rozsudek pro zmeškání vydaný soudem prvního stupně pouze v té části předmětu řízení, u které byly tyto podmínky splněny.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud založil své rozhodnutí na předpokladu, že bylo-li rozsudkem pro zmeškání rozhodováno o celém předmětu řízení po připuštění změny žaloby, byla by podmínka doručení žaloby nejméně deset dnů před konáním jednání (srov. §153b odst. 1 o. s. ř.) splněna pouze uplynutím deseti dnů od doručení původní žaloby a současně od doručení změny žaloby. Na tomto základě poté dospěl k právnímu závěru, že je rozsudek pro zmeškání vydaný soudem prvního stupně nesprávný v celém rozsahu, neboť nebyly splněny formální předpoklady pro jeho vydání.
Takové posouzení však nerespektuje výše citované závěry konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu umožňující vydání částečného rozsudku pro zmeškání na základě samostatného posouzení splnění podmínek pro jeho vydání u jednotlivých částí předmětu řízení. Odvolací soud nevzal v potaz, že podáními žalobce ze dne 3. 8. 2018 a 9. 8. 2018 došlo k rozšíření žaloby o další nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 246 622,20 Kč požadovaný za zcela jiné období, než bylo původně žádáno žalobou, a o úroky z prodlení z původní i nově požadované částky. Nárok na zaplacení částky 343 263,69 Kč (bez úroků z prodlení) za bezdůvodné obohacení žalované v letech 2013 a 2014 tedy zůstal těmito podáními žalobce nedotčen, neboť žalobce jej v řízení požadoval i nadále v nezměněné výši na základě nezměněných skutkových tvrzení, pouze vedle něj v řízení nově požadoval i nárok další a též příslušenství. Za takové situace bylo třeba, aby odvolací soud posuzoval splnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání samostatně pro jednotlivé části předmětu řízení (nárok uplatněný původní žalobou a nároky uplatněné až rozšířením žaloby). Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v tomto rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), v němž se odvolací soud neopomene zabývat též tím, zda v uvedené části byly naplněny i další předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání včetně předpokladu materiálního (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5049/2016, nebo též nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, jež je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz ).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu