ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.4201.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 4201/2019-518
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému P. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 25, o zaplacení 239 796 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 2/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 8. 2019, č. j. 15 Co 241/2019-482, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 8. 2019, č. j. 15 Co 241/2019-482, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky, na niž jí měl vzniknout nárok na základě §10 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále též jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“).
Rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 4 C 2/2017-399, Okresní soud v Pelhřimově žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a nákladech řízení státu (výrok III.). Rozhodl tak poté, co byl jeho vyhovující rozsudek ze dne 13. 2. 2018, č. j. 4 C 2/2017-240, zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 5. 2018, č. j. 15 Co 184/2018-278.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16. 5. 2019, č. j. 4 C 2/2017-399, ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaný, jenž byl u žalobkyně na základě smlouvy č. 3118055109 pojištěn podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a vztahuje se na něj pojištění odpovědnosti podle §6 odst. 1 tohoto zákona, způsobil svým vozidlem XY, RZ XY dne 18. 7. 2015 na dálnici D1 dopravní nehodu, při které byla poškozena středová svodidla a přejezdová skříňka, a že za tuto škodu odpovídá. Ze znaleckého posudku č. 5908-38-2017 vypracovaného Ing. Milanem Uttlem plyne, že na místě nehody zajištěné stopy přináleží jednomu vozidlu a končí nárazem vozidla do svodidel, přičemž na místě byla nalezena registrační značka vozidla žalovaného. Ze znaleckého posudku č. 318-01/19 vypracovaného Ing. Vlastimilem Rábkem pak vyplývá, že celý rozsah poškození svodidel v daném místě byl zapříčiněn nárazem jediného vozidla, a to vozidla žalovaného. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného při dopravní nehodě vznikla celá škoda. Žalovaný dopravní nehodu neohlásil Policii ČR ani ji nenahlásil jako škodnou událost žalobkyni, nesplnil tedy své povinnosti podle §8 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v důsledku čehož byla ztížena možnost žalobkyně provést řádné šetření podle §9 odst. 3 téhož zákona. Žalobkyně má tedy podle §10 odst. 1 písm. d) a písm. e) citovaného zákona právo na náhradu toho, co za žalovaného plnila, přičemž celá částka, kterou žalobkyně za opravu svodidel a přejezdové skříňky zaplatila a jejíž náhrady se žalobou domáhá, byla na opravu svodidel vynaložena účelně a v nezbytném rozsahu.
Odvolací soud neprovedl důkaz odborným vyjádřením znalce Ing. Josefa Vítka, které žalovaný předložil v odvolacím řízení, neboť dospěl k závěru, že toto odborné vyjádření není důkazem, který žalovaný navrhl v řízení před soudem prvního stupně, a jedná se tedy o nový důkaz, ve vztahu k němuž nebyla splněna žádná z výjimek uvedených v §205a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008. Nesouhlasí s jeho závěrem, že odborné vyjádření znalce Ing. Josefa Vítka, které předložil v odvolacím řízení, je nepřípustným novým důkazem. Dovolatel v řízení před soudem prvního stupně opakovaně namítal, že nebyla řádně provedena analýza poškození středových svodidel zejména s ohledem na existenci nárazových zkoušek, ve kterých je popsána deformace (prohnutí) svodidla v důsledku střetu se zkušebním vozidlem o zjištěné hmotnosti, při určité rychlosti a úhlu nárazu. Již poté, co bylo dovolateli doručeno usnesení o přibrání znalce Ing. Vlastimila Rábka, se dovolatel vyjádřil, že znalec by měl dospět k závěru o tom, zda poškození středových svodidel a skřínky podle dokumentace doložené žalobkyní vzniklo v důsledku nehodového děje popsaného ve znaleckém posudku Ing. Milana Uttla, a navrhl, aby se znalec Ing. Vlastimil Rábek vyjádřil rovněž k tomu, zda a v jakém rozsahu mohlo při předmětné nehodě dojít k poškození středových vozidel. K závěrům posudku Ing. Vlastimila Rábka dovolatel následně v podání ze dne 19. 2. 2019 namítal, že znalec analýzu poškození překážky neprovedl, a na jednání před soudem prvního stupně dne 14. 5. 2019 dovolatel navrhl doplnění dokazování opatřením nového znaleckého posudku či vyjádření zpracovatele technických podmínek pro svodidla na pozemních komunikacích k porovnání zádržné schopnosti svodidel a jejich tvrzené a dokladované deformace.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně aby je zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené otázky procesního práva, zda odborné vyjádření znalce Ing. Josefa Vítka, které předložil soudu až v odvolacím řízení, je nepřípustným novým důkazem ve smyslu §205a a §213 odst. 5 o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §213 odst. 5 o. s. ř. při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
Již v rozsudku ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008 , uveřejněném pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2010“), Nejvyšší soud vysvětlil, že „pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo.“ Jakkoli se argumentace Nejvyššího soudu obsažená v R 27/2010 soustředí především na skutečnosti, lze i z dalších částí tohoto rozhodnutí dovodit, že stejné závěry je třeba uplatnit i ve vztahu k důkazům. Jak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 ICdo 30/2014, „jestliže účastník řízení navrhl provedení příslušného důkazu (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) již v řízení před soudem prvního stupně nebo jestliže takový důkaz vyšel v řízení před soudem prvního stupně najevo jinak, pak z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. šlo o důkaz uplatněný před soudem prvního stupně, jehož provedení v odvolacím řízení nic nebrání.“
V rozsudku ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům vysloveným ve svých předchozích rozhodnutích (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, a rozsudek ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011) a zopakoval, že „návrh účastníka na vypracování revizního znaleckého posudku nemá charakter nového a v systému koncentrace řízení či neúplné apelace tudíž zásadně nepřípustného důkazu, nýbrž toliko námitek směřujících proti správnosti vyhotoveného znaleckého posudku, které lze uplatnit i po koncentraci řízení a které se zřetelem k jejich povaze lze po koncentraci řízení též procesním způsobem osvědčit např. prostřednictvím posudku jiného znalce či odborného vyjádření sloužícího ke zpochybnění použitých znaleckých metod.“ Zdůraznil, že „zákaz novot v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace (srov. §213 odst. 5 ve spojení s §205a odst. 1 a §211a o. s. ř.) nebrání odvolacímu soudu v provedení důkazu revizním znaleckým posudkem bez zřetele na to, zda bylo či nikoliv jeho provedení navrženo před soudem prvního stupně“, a rovněž že „námitky směřující proti správnosti vyhotoveného znaleckého posudku, které lze uplatnit i po koncentraci řízení (k příslušné povaze námitek srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze se zřetelem k jejich povaze po koncentraci řízení osvědčit též prostřednictvím posudku jiného znalce“, přičemž „při úvaze o aplikaci ustanovení §213 odst. 5 o. s. ř. je třeba na znalecký posudek vyhotovený mimo řízení a splňující náležitosti revizního znaleckého posudku pohlížet stejně jako na revizní znalecký posudek vyžádaný soudem.“
Z obsahu spisu se podává, že v nyní projednávané věci byl v pořadí první vyhovující rozsudek soudu prvního stupně k odvolání dovolatele zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 5. 2018, č. j. 15 Co 184/2018-278, neboť soud prvního stupně neprovedl dokazování k tomu, zda při předmětné dopravní nehodě mohlo dojít k poškození svodidel v rozsahu, v němž došlo k jejich opravě. Dovolatel v řízení před soudem prvního stupně opakovaně namítal, že při dopravní nehodě nemohl způsobit škodu v takovém rozsahu, jak tvrdí žalobkyně a jak podle soudu prvního stupně plyne ze znaleckého posudku Ing. Milana Uttla. Rovněž navrhoval, aby se znalec Ing. Milan Uttl k otázce zádržné schopnosti svodidel vyjádřil (viz podání dovolatele ze dne 19. 9. 2017 na č. l. 171-2), a následně navrhoval, aby o ní učinil závěr i v pořadí druhý soudem přibraný znalec Ing. Vlastimil Rábek, případně aby se k této otázce vyjádřil jiný znalec (viz podání dovolatele ze dne 12. 4. 2019 na č. l. 372-3 a také jeho návrh učiněný při jednání před soudem prvního stupně dne 14. 5. 2019). Tomuto důkaznímu návrhu soud prvního stupně nevyhověl s odůvodněním, že jde o důkaz nadbytečný, neboť zádržná schopnost svodidel není předmětem řízení (viz bod 10 v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně).
Uzavřel-li odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí, že odborné vyjádření znalce Ing. Josefa Vítka, které dovolatel předložil v odvolacím řízení, je novým důkazem, jehož provedení brání §205a o. s. ř., a to s odůvodněním, že „nejde obsahově o důkaz, který by žalovaný před soudem prvního stupně navrhl“, nemůže tento jeho závěr ve světle shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu obstát. Dovolatel znalecké zkoumání zádržné schopnosti předmětných svodidel v průběhu řízení před soudem prvního stupně několikrát navrhoval (viz výše) a znalec Ing. Josef Vítek se ve svém vyjádření zádržnou schopností svodidel zabýval (viz bod 2 předmětného odborného vyjádření). Na nesprávnosti názoru odvolacího soudu nemůže – vzhledem k závěrům vysloveným v již odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014 – nic změnit ani skutečnost, že znalec v tomto svém vyjádření učinil rovněž závěr o tom, zda při dopravní nehodě mohlo vozidlo dovolatele poškodit svodidla v zjištěném (žalobkyní tvrzeném) rozsahu.
Důsledkem takto vadného postupu odvolacího soudu bylo, že – jak vyplývá ze shora uvedeného – vyloučil z rámce svých úvah důkazy navrhované dovolatelem v průběhu řízení před soudem prvního stupně a nezabýval se tím, zda soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy, potřebné k prokázání rozhodných skutečností [srov. §205 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl tedy dovolatelem uplatněn právem. Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé i v závislých výrocích o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu