ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1088.2020.2
sp. zn. 33 Cdo 1088/2020-479
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce V. P. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Křoví 111, proti žalované I. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, Veselá 169/24, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 33 C 174/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2019, č. j. 13 Co 206/2019-460, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2019, č. j. 13 Co 206/2019-460, a rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 21. 11. 2018, č. j. 33 C 174/2017-382, s výjimkou výroku II., jímž byla žaloba ohledně částky 100 000 Kč zamítnuta, se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu Brno – venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 33 C 174/2017-382, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2 900 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 100 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 13 Co 206/2019-460, vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, změnil výrok III. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 264 260 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou posoudil otázku možnosti odvolání daru pro nevděk.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce v lednu 2007 daroval žalované 2 900 000 Kč, dopisem ze dne 22. 11. 2016 sdělil, že dar odvolává. Odvolací soud právně věc posuzoval podle právní úpravy účinné v době odvolání daru, tedy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nikoliv dle ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31. 12. 2013. Dospěl přitom k závěru, důvody pro odvolání daru ve smyslu §2072 o. z. naplněny byly.
Přestože námitky žalované uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o naplnění předpokladů odvolání daru podle §2072 odst. 1 o. z., jež v dovolacím řízení úspěšně napadnout nelze, je třeba vyhodnotit dovolání jako přípustné podle §237 o. s. ř., neboť stěžejní otázku posouzení důvodů odvolání daru, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, Nejvyšší soud vyřešil (až po podání dovolání v této věci) odchylně od toho, jak tuto právní otázku v projednávané věci posoudil odvolací soud.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, který z odstavců §3028 o. z. má být aplikován v situaci, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), a k jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, došlo až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“). Dovodil, že první odstavec ustanovení §3028 o. z. vyjadřuje zásadu, že zákon působí do budoucnosti, a nikoliv zpětně do minulosti. To je logický důsledek povahy zákona, který stanovuje práva a povinnosti svým adresátům. Aby se podle nich mohli adresáti chovat, musejí mít možnost se s nimi seznámit; v rozporu s tím by bylo, kdyby právní předpis stanovoval zpětně, jak se jeho adresáti měli v minulosti chovat, přestože neměli možnost se s těmito pravidly seznámit. Z tohoto důvodu se režimem občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 zásadně řídí práva a povinnosti vzniklé po nabytí jeho účinnosti.
Právo dárce žádat obdarovaného o navrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit je úzce spjato se samotnou darovací smlouvou. Pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na vrácení daru a povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou, která by měla dopad na právní poměr dříve založený darovací smlouvou.
Byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, mohli, resp. museli dárce i obdarovaný vycházet z toho, že dárce se bude moci kdykoli v budoucnu domáhat vrácení daru jen za splnění určitých, v době uzavření smlouvy oběma známých, podmínek uvedených v §630 obč. zák. Nemohli předvídat změnu zákona, která důvody pro vrácení (vydání) daru modifikuje, resp. rozšíří (viz odvolání daru pro nouzi dárce). I když důvod vedoucí ke ztrátě obdarovaným nabytého vlastnického práva z iniciativy dárce nebyl v darovací smlouvě výslovně sjednán, vyplýval přímo ze zákona. Nelze vyloučit, že v případě platnosti právní úpravy odvolání daru podle ustanovení §2068 a násl. o. z. již v době uzavření darovací smlouvy by smlouva uzavřena nebyla, neboť některá ze stran by za takových okolností neměla na darovací smlouvě zájem. Například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by se nadít, že dárce může dar odvolat pro nouzi.
Ačkoliv zákony nepůsobí zásadně nazpět, může mít nový právní předpis – tak jako v daném případě – význam pro posouzení právních skutečností či právních vztahů vzniklých před nabytím jeho účinnosti. Ustanovení §3028 odst. 3 o. z. týkající se smluvních obligací aplikuje pravidlo, že na právní vztah založený před 1. 1. 2014 se právní úprava účinná po tomto datu nevztahuje (za předpokladu, že si strany neujednají, že se jejich práva a povinnosti budou řídit novou právní úpravou), a to z důvodu, že účastníci při uzavírání smlouvy vycházeli z určitého právního stavu (existujícího v okamžiku vzniku jejich vztahu); uvedené reflektuje zásada ochrany nabytých práv. Za situace, kdy právní poměr účastníků z darovací smlouvy vznikl před 1. 1. 2014, bylo založeno legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§630 obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je na místě aplikovat §2072 o. z., neboť podstatným je okamžik, kdy došlo k chování obdarovaného, jež lze kvalifikovat jako ublížení dárci, neobstojí již proto, že by jeho akceptací došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nadto - jak již bylo výše naznačeno – právo žádat v budoucnu dar za určitých okolností nazpět vzniklo dárci při uzavření darovací smlouvy (vzniklo ze samotné darovací smlouvy); přiznával mu ho zákon, konkrétně §630 obč. zák., který stanovil, že dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Řečeno jinak, dárce mohl právo vzešlé z darovací smlouvy úspěšně uplatnit pouze tehdy, jestliže došlo k naplnění skutkové podstaty citovaného ustanovení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v řešení uvedené právní otázky, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, správné, Nejvyšší soud je zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na část rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je (ovšem s výjimkou jeho zamítavého výroku ohledně částky 100 000 Kč, který samostatně nabyl právní moci) a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Soudy jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu