ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1328.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1328/2019-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně SENEST spol. s.r.o. , se sídlem Brno, Tuřany, Východní 810/6, identifikační číslo osoby 27688305, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, proti žalovanému M. M., bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Martinů, advokátem se sídlem Ostopovice, Sadová 348/15, o zaplacení 462 195 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 253 EC 74/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2019, č. j. 15 Co 289/2018-292, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, č. j. 253 EC 74/2011-274, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném uhrazení částky 380 365 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně za období od 26. 12. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně za období od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně za období od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % ročně za období od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2013, 7,5% ročně za období od 1. 1. 2014 do 27. 2. 2017 a od 28. 2. 2017 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni kalendářnímu pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 129 661,40 Kč (výrok II.) a uhradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady zálohované státem ve výši 109,52 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2019, č. j. 15 Co 289/2018-292, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že byť se účastníci obecně dohodli, že žalobkyně provede za úplatu práce na rekonstrukci rodinného domu žalovaného v XY, žalobkyně nedokázala přes výzvu podle §118a o. s. ř. specifikovat jejich sjednaný rozsah. Z vymezení předmětu díla jako „rekonstrukce domu (stavební práce na domu) tak, aby v něm bylo možno bydlet“ – dovozuje odvolací soud - není objektivně zjistitelné, jaký konkrétní rozsah prací byl sjednán a v jaké kvalitě, jaký druh a množství materiálu mělo být použito apod. Nárok na zaplacení provedených prací proto právně posuzoval jako bezdůvodné obohacení; vzhledem k důvodně uplatněné námitce promlčení žalobě nevyhověl.
Na přípustnost dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Oproti odvolacímu soudu má za to, že byla uzavřena ústní smlouva o dílo a předmět díla byl dostatečně konkretizován. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2280/2007 a sp. zn. 23 Cdo 3846/2008, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že v případě rekonstrukce nemusí být dílo zcela specifikováno již při uzavření smlouvy, neboť potřebný rozsah prací se může zjistit až v průběhu provádění rekonstrukce, a že dílo může být vymezeno určitě, i když neodkazuje na projektovou dokumentaci či jiný písemný dokument (rozpočet). Prosazuje názor, že i kdyby všechny práce nebyly sjednány již při uzavření smlouvy o dílo, mohl být jejich rozsah měněn i konkludentně, jak se stalo i v projednávané věci, pokud pan Š., který za žalovaného jednal, provedení jakýchkoliv prací nerozporoval.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2280/2007, podle něhož určení vlastního předmětu závazkového vztahu – díla a jeho fyzického předmětu (výsledku prací), může být provedeno přímo ve smlouvě bez odkazu na samostatný dokument, pak napadá právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž závěr, že účastníci smlouvu o dílo neuzavřeli z důvodu nevymezení předmětu díla, nezaložil na tom, zda sama smlouva o dílo (ne)odkazovala na nabídku či rozpočet, ale na tom, že mezi účastníky ohledně předmětu díla k žádné dohodě nedošlo, tedy bez zřetele k tomu, zda k jeho sjednání došlo přímo ve smlouvě nebo odkazem na samostatný dokument.
Pokud Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 32 Cdo 2280/2007 dovodil, že „(…) ani projekt v případě rekonstrukcí nemusí obsahovat od počátku, již při uzavření smlouvy, zcela přesný, úplný a detailní popis všech prováděných prací, neboť mnohdy až v průběhu prací se zjistí potřebný rozsah prací“, pak ale za situace (odlišné od projednávané věci), kdy byla uzavřena písemná smlouva o dílo se všemi řádně vymezenými náležitostmi a odvolací soud svůj právní závěr, že dílo v předmětné smlouvě je sjednáno neurčitě, založil pouze na skutkovém závěru, že neexistuje projektová dokumentace. Zatímco v nyní posuzovaném případě odvolací soud zjistil, že předmět díla jakožto obligatorní předpoklad pro uzavření platné smlouvy o dílo sjednán nebyl.
Námitkou, že vymezení předmětu díla je dostatečné, pokud předmětem smlouvy o dílo byla „rekonstrukce rodinného domu v XY, tj. provedení stavebních prací tak, aby se dalo v domě bydlet“, a to v souladu se stavebním povolením a pokyny žalovaného, s tím, že na počátku bylo sjednáno, že stavební práce budou spočívat v „dodělání svislých a vodorovných konstrukcí, izolace, střechy, podlah, rozvodů vody, kanalizace, plynu, topení, zasazení oken a dveří, provedení omítek a obkladů, elektroinstalace, vybavení koupelny a schodiště“, dovolatelka neformuluje žádnou individuálně určenou právní otázku procesního či hmotného práva (jejího výkladu), na níž by bylo rozhodnutí založeno. K uvedené námitce lze pouze poznamenat, že judikatura je ustálena v závěru, že dokud smluvní strany nedohodnou podstatné části smlouvy, kdy jednou z nich je u smlouvy o dílo i dohoda o určení předmětu díla, k platnému uzavření smlouvy o dílo nedojde (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011). V daném případě odvolací soud přiléhavě dovodil, že dohoda účastníků, podle níž žalobkyně jako zhotovitelka měla provést „rekonstrukci domu žalovaného tak, aby se v něm dalo bydlet“, dohodu o podstatné části smlouvy - dostatečně konkrétní a určitou specifikaci předmětu díla neobsahuje. Za takovou totiž lze označit dohodu, která obsahuje popis díla, popř. alespoň takovou specifikaci prací, aby z ní bylo možno zjistit rozsah a obsah toho, co má být předmětem plnění. Ujednání o provedení díla na nebezpečí zhotovitele totiž znamená, že zhotovitel své povinnosti ze smlouvy nemůže splnit tím, že bude na díle pracovat, ale pouze tím, že objednateli poskytne výsledek své práce (hotové dílo). Smlouva o dílo je totiž charakterizována tím, že má za předmět nikoliv práci, nýbrž výsledek práce (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, str. 1806). Obecný popis prací, jak je dovolatelka prezentuje i v dovolání, nelze považovat za dostatečné, neboť nelze zjistit, co konkrétně mělo být předmětem díla. Odvolací soud přitom správně vycházel z toho, že žalobkyni, která se domáhala zaplacení ceny za dílo, tížilo břemeno průkazu tvrzení, že dílo provedla ve sjednaném rozsahu.
Pro namítaný rozpor s rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3846/2008, podle něhož písemně sjednané smlouvy lze měnit konkludentně, Nejvyšší soud neshledává rovněž dovolání přípustným, neboť jeho prostřednictvím dovolatelka napadá právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž neposuzoval platnost změn písemně sjednané smlouvy, ale to, zda účastníci předmět díla sjednali. Na právním závěru, zda ke sjednání smlouvy došlo konkludentní formou, není napadené rozhodnutí založeno.
Námitkou, že odvolací soud při rozhodování pominul v odvolání žalobkyní namítané skutečnosti (nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně), žalobkyně nezpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se dovolací soud mohl takovou námitkou zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázku procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo a ve vztahu k níž by dovolatel řádně vymezil předpoklad přípustnosti (§241a odst. 1 až 3 ve spojení s §237 o. s. ř.). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu