ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1683.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1683/2020-379
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města Klatovy , se sídlem úřadu v Klatovech, náměstí Míru 62 (identifikační číslo osoby 002 55 661), zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 195, proti žalované ENES FLEISCH s.r.o., se sídlem v Praze 6, Dědinská 893/29 (identifikační číslo osoby 252 47 573), zastoupené Mgr. Bc. Davidem Navrátilem, advokátem se sídlem v Plzni, Hluboká 1336/55, o uložení povinnosti uvést pozemek parc. č. 1972/6 v obci a k. ú. Klatovy do předešlého stavu a o následné zdržení se jakýchkoli stavebních zásahů do tohoto pozemku, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 192/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2020, č. j. 61 Co 379/2019-346, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Bc. Davida Navrátila, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 6 C 192/2017-303, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované, aby uvedla pozemek parc. č. 1972/6 v obci a k. ú. Klatovy do předešlého stavu a následně se zdržela jakýchkoliv stavebních zásahů do tohoto pozemku, a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 52.524 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Usnesením ze dne 19. 8. 2019, č. j. 6 C 192/2017-310, soud prvního stupně uložil žalobci povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech tlumočné v dosud nespecifikované výši. Tlumočné vyčíslil usnesením ze dne 26. 9. 2019, č. j. 6 C 192/2012-324, částkou 700 Kč a žalobci uložil uhradit jej České republice – Okresnímu soudu v Klatovech do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 61 Co 379/2019-346, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil pouze ve vyčíslení nákladů řízení (55.832 Kč). Dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2019, č. j. 6 C 192/2017-310, ve spojení s jeho usnesením ze dne 26. 9. 2019, č. j. 6 C 192/2017-324, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně na posouzení „ platnosti smlouvy, jejímž obsahem je provádění stavebních prací a umístění stavby vjezdu na pozemku obce bez předchozího zveřejnění záměru dispozice s obecní nemovitostí dle ustanovení §39 zákona o obcích “. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k uzavření „Smlouvy o úpravě pozemku pro umístění vjezdu“ ze 7. 10. 2015 nebylo nutné předchozí zveřejnění záměru podle ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zákon o obcích“), neboť se jedná o smlouvu nepojmenovanou, jejímž předmětem není užívání pozemku žalovanou, nýbrž pouze jeho úprava (konkrétně změna povrchu). Prosazuje, že posuzovaná smlouva předpokládá (budoucí) užívání pozemku žalovanou; je v ní totiž výslovně uvedeno, že na pozemku má být umístěna účelová komunikace (vjezd), která bude sloužit k příjezdu k nemovitosti žalované. Má za to, že úprava účelové komunikace vznikne činností žalované, žalovaná se jako stavebník stane vlastníkem stavby a je nemyslitelné, aby svou stavbu provozovala bez užívání jeho pozemku. Podstatou předmětné smlouvy je tak právní jednání odpovídající výpůjčce nemovitého majetku obce, k němuž zákon o obcích vyžaduje předchozí zveřejnění záměru. Smlouva je pro nedostatek předchozího zveřejnění záměru obce podle §39 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná a soudy měly k této neplatnosti přihlédnout i bez návrhu (§41 odst. 3 zákona o obcích). Žalovaná nadto neoprávněně zasáhla do jeho vlastnického práva, jelikož nemá žádný soukromoprávní titul, který by ji opravňoval předmětný pozemek užívat. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že smlouvu nesprávně posoudil podle názvu, nikoliv obsahu, a neřešil otázku vlastnického práva ke stavbě, kterou je na základě posuzované smlouvy žalovaná oprávněna na pozemku vybudovat. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu (případně soudu prvního stupně) vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Ztotožnila se se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznila, že posuzovaná smlouva jí dovoluje pouze stavební úpravu věci (pozemku) ve vlastnictví žalobce, nepředstavuje dispozici s majetkem žalobce podléhající povinnému zveřejnění podle zákona o obcích, a na jejím základě nedošlo ke zhotovení nové věci zatěžující pozemek žalobce.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné, neboť Nejvyšší soud se otázkou, zda absence zveřejnění záměru obce stavebně upravit svůj pozemek za účelem zřízení účelové komunikace (vjezdu na pozemek jiného subjektu) vede k absolutní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě je stavební úprava prováděna, ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval; na ni je přitom právní posouzení věci založeno.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná požádala žalobce dne 1. 6. 2015 o povolení připojení účelové komunikace umístěné na jejím pozemku parc. č. 1972/68 v k. ú. Klatovy na místní komunikaci nacházející se na pozemku žalobce parc. č. 1972/6 s tím, že připojení bude sloužit jako vjezd do areálu jatek. Odbor rozvoje města Klatovy v dopise ze dne 9. 6. 2015 žádosti vyhověl. Dne 7. 10. 2015 uzavřeli účastníci „Smlouvu o úpravě pozemku pro umístění vjezdu“, v níž se dohodli že: 1) žalobce souhlasí s umístěním účelové komunikace a s úpravou chodníku na části pozemku parc. č. 1972/6 v k. ú. Klatovy podle přiložené koordinační situace, 2) úprava části pozemku parc. č. 1972/6 v k. ú. Klatovy podle uvedené koordinační situace bude provedena podle podmínek hospodářského odboru města Klatovy a Technických služeb města Klatovy, 3) veškeré náklady spojené s úpravou části pozemku parc. č. 1972/6 v k. ú. Klatovy ponese žalovaná, 4) uvedené nemá žádný vliv na vlastnictví pozemku parc. č. 1972/6 v k. ú. Klatovy, který zůstane nadále v majetku žalobce, 5) souhlas se zřízením vjezdu vydala majetková komise dne 8. 6. 2015 a 6) text smlouvy schválila Rada města Klatovy dne 6. 10. 2015. Před uzavřením této smlouvy vydal Městský úřadu v Klatovech – silniční správní úřad dne 17. 6. 2015 rozhodnutí č. j. HO/934/15, kterým povolil připojení nemovitosti umístěné na pozemku parc. č. 1972/68 v k. ú. Klatovy na místní komunikaci parc. č. 1972/6 v k. ú. Klatovy ve vlastnictví žalobce. Dopisem z 5. 11. 2015 žalobce smlouvu o úpravě pozemku uzavřenou 7. 10. 2015 vypověděl; učinil tak poté, co Rada města Klatovy dne 3. 11. 2015 rozhodla o jejím zrušení. Dopisem z 18. 11. 2015 žalovaná žalobci sdělila, že výpověď smlouvy považuje za neplatnou. V dopise z 3. 12. 2015 žalobce žalované sdělil, že souhlas s napojením na místní komunikaci vydal za situace, kdy mu nebyly sděleny všechny podstatné podmínky budoucího záměru užívání areálu zpracovny masa, konkrétně, že žalovaná má záměr změnit užívání areálu a zřídit zde specifickou porážku zvířat; jednal tudíž v omylu a udělený souhlas je neplatný. Dopisem ze 7. 7. 2017 žalobce žalovanou informoval, že smlouvu, kterou uzavřeli dne 7. 10. 2015, považuje za absolutně neplatnou, protože nebyly dodrženy zákonné požadavky pro právní úkony týkající se nakládání s obecním majetkem; fakticky se totiž jedná o výpůjčku obecního pozemku a nadto smlouvu podepsala za žalovanou neoprávněná osoba. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva ze dne 7. 10. 2015, jejímž obsahem bylo ujednání, že žalovaná na své náklady vybuduje na pozemku žalobce vjezd na svůj pozemek, je platným právním jednáním; byla uzavřena v souladu se zákonem o obcích. Povinnost obce svůj záměr zveřejnit před rozhodnutím v příslušném orgánu obce ve smyslu §39 odst. 1 zákona o obcích na právní jednání účastníků nedopadá, neboť postupu zákona o obcích podléhají pouze právní jednání vyjmenovaná v §39 odst. 1 zákona o obcích; smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 7. 10. 2015, takovým právním jednáním není. Žalobce od smlouvy neodstoupil platně a nebyl ani oprávněn smlouvu vypovědět (žádný zákonný či smluvní důvod pro odstoupení či výpověď smlouvy ze dne 7. 10. 2015 mu nesvědčí).
Podle §1746 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv (odstavec 1). Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (odstavec 2).
Podle §39 odst. 1 zákona o obcích záměr obce prodat, směnit, darovat, pronajmout, propachtovat nebo vypůjčit hmotnou nemovitou věc nebo právo stavby anebo je přenechat jako výprosu a záměr obce smluvně zřídit právo stavby k pozemku ve vlastnictví obce obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitá věc se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platnými ke dni zveřejnění záměru.
Smlouva je jednou ze základních právních skutečností vedoucí ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§1 odst. 2 o. z.) - zvláště princip smluvní autonomie - znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, forma a též jaký typ smlouvy pro případ občanskoprávního styku zvolí.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že předmětem smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 7. 10. 2015, není užívání pozemku žalobce žalovanou. Posuzovaná smlouva důvod k pochybnostem o jejím obsahu nezavdává, ujednání v ní obsažená jsou formulována (jazykově vyjádřena) jasně, určitě a srozumitelně jak pro účastníky (kontrahenty), tak ostatní subjekty; předmět smlouvy se podává nejen z jejího označení („Smlouva o úpravě pozemku pro umístění vjezdu“), je v textu smlouvy dostatečně formulován, neboť účastníci v ní projevili (slovy vyjádřili) pouze vůli upravit povrch části pozemku parc. č. 1972/6 v Klatovech, na němž se nachází místní komunikace, veřejná zeleň a chodník, na náklady žalované tak, aby mohl sloužit (rovněž) jako vjezd (účelová komunikace) na sousední pozemek, který je ve vlastnictví žalované. Smlouva neobsahuje závazek žalobce přenechat žalované svůj pozemek k užití, resp. nepodává se z ní, že by žalobce pozemek parc. č. 1972/6, resp. jeho část, žalované přenechal k užívání, ani v ní není zachycena vůle žalobce umožnit žalované bezplatné dočasné užívání pozemku; nejde tudíž o smlouvu, jejímž předmětem je přenechání věci k užívání (viz výprosa nebo výpůjčka). Užívání vjezdu do areálu jatek (účelové komunikace) nemusí být ošetřeno smlouvou, stejně jako není smlouvou ošetřeno užívání chodníku, veřejné zeleně a místní komunikace, které se na pozemku parc. č. 1972/6 rovněž nacházejí. Odvolací soud nepochybil, uzavřel-li, že se nejedná o smlouvu o výpůjčce (smlouva nemá základní znaky smlouvy o výpůjčce vymezené v §2193 o. z.), jak prosazuje žalobce, nýbrž jde o smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena, v níž si účastníci sjednali provedení úpravy pozemku žalobce nemající žádný vliv na výkon jeho vlastnického práva; řečeno jinak podstatou smlouvy není právní jednání odpovídající výpůjčce nemovitého majetku obce, nýbrž dohoda o stavební úpravě pozemku, která měla být provedena na náklady žalované.
Dospěl-li odvolací soud ke správnému závěru, že účastníky uzavřená smlouva nemá základní znaky smlouvy o výpůjčce vymezené v §2193 o. z., obstojí jeho závěr, že nebylo nutno záměr obce umožnit žalované, aby na vlastní náklady část obecního pozemku povrchově upravila za účelem zřízení vjezdu na svůj pozemek, předem zveřejnit. Zákon o obcích totiž nestanovuje zvláštní režim pro všechny formy nakládání s nemovitým majetkem obce, ale jenom pro formy vybrané, konkrétně pro prodej, směnu, darování, pronájem nebo výpůjčku. Jde tedy v zásadě o takové formy nakládání s nemovitým majetkem obce, kdy se nemovitý majetek dostává trvale anebo dočasně z dispozice obce (srov. Vedral, J., Váňa., L., Břeň., J., Pšenička, S., Zákon o obcích, Komentář, 1. vydání, C.H.Beck v Praze 2008). V posuzovaném případě se tak nestalo; dispoziční oprávnění obce s majetkem není dotčeno (jinak řečeno, uzavřením předmětné smlouvy nedošlo k omezení dispozičního oprávnění žalobce k pozemku parc. č. 1972/6 v k. ú. Klatovy, jehož je vlastníkem). Žalobce proto neměl povinnost svůj záměr umožnit žalované provést sjednanou úpravu pozemku zveřejnit ve smyslu §39 odst. 1 zákona o obcích a absence zveřejnění záměru nezpůsobila neplatnost právního jednání. Žalovaná disponuje platným soukromoprávním titulem k provedení stavební úpravy na pozemku žalobce - smlouvou o úpravě pozemku pro umístění vjezdu ze dne 7. 10. 2015 - a žalobce se nemůže bez dalšího po právu domáhat, aby uvedla pozemek do předešlého stavu a zdržela se jakýchkoliv stavebních zásahů do pozemku.
Z výše uvedeného vyplývá, že je správný závěr odvolacího soudu, že záměr žalobce uzavřít se žalovanou smlouvu o úpravě pozemku pro umístění vjezdu nebylo nutno předem zveřejnit podle §39 odst. 1 zákona o obcích, jelikož se nejednalo o právní jednání, k jehož platnosti je zveřejnění záměru zákonem o obcích vyžadováno. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Dovolací soud nedůvodné dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalované vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Při určení výše nákladů dovolacího řízení postupoval Nejvyšší soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „cit. vyhláška“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 3.100 Kč (§11 odst. 1 písm. d/ cit. vyhlášky), z paušální částky náhrad hotových výdajů (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a z částky 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu