ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1849.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1849/2019-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Vinařství Lechovice s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 02982579, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, proti žalovanému I. K. , bytem XY, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 202/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2019, č. j. 21 Co 224/2018-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 1. 2019, č. j. 21 Co 224/2018-143, potvrdil usnesení ze dne 22. 6. 2018, č. j. 5 C 202/2017-126, jímž Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) odmítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uzavření kupní smlouvy k nemovitým věcem tvořícím přílohu 1 kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2016 s odkazem na dohodu o ceně ke kupní smlouvě ze dne 22. 9. 2016, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá nahrazení prohlášení vůle žalovaného uzavřít kupní smlouvu ohledně nemovitostí. Žalobu odůvodnila tím, že dne 22. 9. 2016 uzavřela se žalovaným kupní smlouvu k nemovitým věcem - pozemkům, které byly specifikovány v přílohách 1 až 4 smlouvy, přičemž předmětem návrhu v nyní projednávané věci je pouze část z těchto nemovitostí - uvedená v příloze č. 1 smlouvy ze dne 22. 9. 2016. Dne 10. 8. 2017 žalobkyně zjistila, že nemovitosti vymezené v příloze č. 1 kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2016 jsou dotčeny probíhající změnou - vkladem vlastnického práva ve prospěch třetí osoby, a to na základě kupní smlouvy uzavřené dne 29. 7. 2017 mezi žalovaným a touto třetí osobou, která - podle přesvědčení žalobkyně - nemohla jednat jako dobrověrný nabyvatel. K převodu nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 22. 9. 2016 nedošlo jednak z důvodu, že doposud „nebyly splněny všechny odkládací podmínky pro změnu vlastnického práva“, a navíc je kupní smlouva opatřena elektronickým podpisem, který není tzv. uznávaným elektronickým podpisem. Žalobkyně se domnívá, že účelem postupu žalovaného je zmaření převodu dotyčných nemovitostí na žalobkyni, přičemž žalovaný nereaguje na výzvy ke zhojení nedostatku formy podpisu kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2016. Proto se domáhá, aby soud svým rozhodnutím nahradil souhlas žalovaného s uzavřením smlouvy v navrhovaném znění.
Soud prvního stupně žalobkyni vyzval k doplnění žalobního návrhu (petitu), který nebyl určitý a vykonatelný, neboť neobsahoval znění kupní smlouvy, ve vztahu k níž se domáhala nahrazení vůle žalovaného. Žalobkyně ani podáním ze dne 12. 6. 2018 návrh nedoplnila, aby jeho znění bylo způsobilé vyvolat právní účinky prostřednictvím vkladu do katastru nemovitostí. Znění smlouvy, ve vztahu k němuž se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného, postrádá podstatné náležitosti - není patrno ujednání o kupní ceně a přesné označení převáděných pozemků.
Odvolací soud učinil následující závěry. Domáhá-li se žalobkyně nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy týkající se nemovitostí, může soud nahradit chybějící projev vůle žalovaného jen v případě, že žaloba obsahuje všechny podstatné náležitosti právního jednání, ve vztahu k němuž soud chybějící projev vůle nahrazuje. U kupní smlouvy jsou podstatnými náležitostmi označení prodávajícího, kupujícího, předmět koupě a kupní cena. Podle odvolacího soudu kupní cena za převod součástí žaloby v projednávaném případě není, neboť žalobkyně se domáhá nahrazení chybějícího projevu vůle žalovaného ve vztahu k nemovitostem obsaženým původně v příloze č. 1 kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2016, jejímž předmětem však byly nemovitosti dle příloh 1 až 4, přičemž v žalobě navrhovaný text kupní smlouvy odkazuje na „ kupní cenu, která má být samostatně ujednána v dohodě o ceně ke kupní smlouvě ze dne 22. 9. 2016 “, v níž ovšem smluvní strany sjednaly souhrnnou cenu za převod všech nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2016. Z takto uvedeného není patrno, jaká je dohodnutá cena za nemovitosti, které žalobkyně učinila předmětem řízení v projednávané věci, tj. cena za nemovitosti uvedené v příloze 1 kupní smlouvy. Uzavřel proto, že součástí navrhovaného právního jednání, ve vztahu k němuž se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného, není řádně konkretizovaná kupní cena za převáděné nemovitosti, ani není stanoven způsob jejího určení. Absentuje tak jedna z podstatných náležitostí kupní smlouvy, kterou soud není oprávněn sám stanovit. Jestliže žalobkyně přes poučení uvedený nedostatek žaloby neodstranila, postupoval soud prvního stupně správně, když žalobu odmítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka rovněž namítá, že řízení před nalézacím a odvolacím soudem je stiženo řadou procesních vad, které mají za následek věcnou nesprávnost soudem vydaných rozhodnutí a způsobují zásah do ústavně zaručených práv žalobkyně.
Jako dosud neřešené předkládá k řešení následující otázky:
1. zda je stanovení výše kupní ceny podstatnou náležitostí, která musí být v kupní smlouvě, jejímž předmětem je převod nemovitostí, výslovně vyjádřena ve smyslu §2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“;
2. zda musí být označení jednotlivých nemovitostí, jejichž vklad vlastnického práva do katastru má být smlouvou proveden, součástí kupní smlouvy.
Dovolatelka prosazuje, že kupní smlouva uzavřená účastníky dne 22. 9. 2016 obsahovala všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy stanovené zákonem. Není pravdou, že by smluvní strany neurčily kupní cenu dostatečně určitě, když byl určen jak způsob jejího určení, tedy že tato bude určena v samostatné dohodě o ceně, tak její výše. Uzavírá, že není vyloučeno, aby byla kupní cena ohledně více věcí sjednána jako cena souhrnná bez ocenění jednotlivých věcí tak, jak ji určila dohoda o ceně uzavřená účastníky. Soudy tak měly respektovat zcela zjevnou vůli žalobkyně a žalovaného směřující k převodu vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným v příloze 1 kupní smlouvy za kupní cenu jakožto cenu úhrnnou, když zde není pochybnost o tom, co a za kolik má být převedeno.
Odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolacím soudem žalobkyně spatřuje v nezohlednění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3974/2007, podle něhož lze kupní cenu za soubor nemovitostí v kupní smlouvě sjednat jako souhrnnou s tím, že takováto kupní smlouva není bez dalšího neplatná pro neurčitost.
Ve vztahu k otázce, u které odvolacímu soudu vytýká odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3974/2007, dovolatelka namítá, že měly-li soudy za to, že kupní cena nemovitostí v příloze 1 kupní smlouvy nebyla určena dostatečně určitě, měla být určena znalecky, a to k době jejich prodeje. Poté na základě takto určených cen měl být procentem nebo zlomkem stanoven podíl ceny dotyčných převáděných nemovitostí na souhrnné ceně podle uvedeného určení. Jejich rozhodnou či hledanou cenou by pak byl zjištěný podíl ze souhrnné ceny, jež byla skutečně sjednána. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na zásadu vyjádřenou v §574 o. z., podle níž je třeba na kupní smlouvu ze dne 22. 9. 2016 hledět spíše jako na právní jednání platné než neplatné, k níž se přihlásil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 85/2006 a ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007 vytýká soudům obou stupňů přepjatý soudní formalismus odůvodňující zjevnou nespravedlnost, když bylo možno bez jakýchkoli pochybností žalobní požadavek žalobkyně z textu žaloby dovodit a označila určitě nemovitosti i kupní cenu, za kterou mají být tyto nemovitosti na ni převedeny.
Dovolání není přípustné.
Požadavky na formulaci petitu žaloby na nahrazení prohlášení vůle se zabývá rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí, že má-li být rozsudkem soudu nahrazeno prohlášení vůle některého z účastníků smlouvy o koupi nemovitosti, musí být obsah této smlouvy uveden ve výroku rozsudku, popřípadě musí být ve výroku rozsudku uveden odkaz na obsah připojeného písemného vyhotovení kupní smlouvy, která se tak stává součástí výroku rozsudku. Není-li ve výroku rozsudku převáděný pozemek náležitě individualizován (údajem o obci, parcelním číslem katastrálního území, popřípadě též údajem o jeho druhu a výměře) a neobsahuje-li tento výrok také údaj o kupní ceně , nemůže rozsudek nahradit nedostatek projevu vůle prodávajícího s uzavřením kupní smlouvy. Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud opakovaně, např. v rozsudku ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2760/99, a dovolací soud nevidí důvod odchylovat se od uvedeného právního názoru.
Žalobkyně přehlíží, že ani po opakovaných výzvách soudu prvního stupně její žalobní návrh údaj o kupní ceně převáděných pozemků neobsahoval, když ve vztahu ke kupní ceně odkázala na dohodu o ceně uzavřenou účastníky dne 22. 9. 2016, která obsahovala souhrnnou kupní cenu za veškeré nemovitosti podle příloh č. 1 až 4 kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2016, přičemž z obsahu této dohody - ve vztahu k nemovitostem, které jsou předmětem v projednávané věci - nevyplývá ani kupní cena ani způsob jejího určení. Žalobkyni lze přisvědčit, že pro dostatečné určení kupní ceny stačí, když je ve smlouvě určen alespoň způsob, jakým má být cena určena (§2080 o. z.), nicméně kupní cena v dohodě o ceně ze dne 22. 9. 2016 se vztahovala souhrnně k celému souboru nemovitostí převáděných podle kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2016 (specifikovaným v přílohách 1 až 4 smlouvy), nikoliv k pozemkům uvedeným v příloze č. 1. Žalobní návrh tak trpěl vadou, neboť žalobkyně kupní cenu převáděných nemovitostem v žalobě neuvedla, ani nebyl určen způsob, jakým má být kupní cena určena. Z uvedeného vyplývá, že navrhovaný výrok rozsudku se nemohl stát podkladem pro zápis vlastnictví v katastru nemovitostí. Lze proto uzavřít, že soudy obou stupňů postupovaly správně, když žalobu odmítly poté, co žalobkyně ani přes výzvu podle §43 odst. 1 o. s. ř. údaj o kupní ceně jí převáděných pozemků nedoplnila. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se způsobu rozhodování metodou přepjatého soudního formalismu je nepatřičný.
Vytýká-li žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3974/2007, odvolacímu soudu, že postupoval nesprávně, dospěl-li k závěru, že kupní cena nebyla vymezena dostatečně určitě a neurčil-li ji na podkladě znaleckého posudku, pomíjí, že konfrontované rozhodnutí řešilo typově zcela odlišnou situaci, a to problematiku splnění povinnosti z předkupního práva, jestliže třetí osoba (nabyvatel věci - spoluvlastnického podílu) věc nabyla v důsledku porušení předkupního práva převodcem, který na nabyvatele současně převedl i jiné věci, ve vztahu k nimž se předkupní právo nevztahovalo, přičemž byla dohodnuta cena souhrnná bez uvedení cen jednotlivých převáděných věcí. Právě s ohledem na předkupní právo dovolací soud dovodil, že z předkupního práva oprávněná osoba má právo na nabytí věci za cenu odpovídající příslušnému dílu ceny sjednané za všechny prodané věci; uvedené rozhodnutí tak není na nyní projednávaný případ pro jeho skutkovou a právní odlišnost aplikovatelné.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná dovolatelkou blíže neupřesněná výtka, že „ řízení před nalézacím a odvolacím soudem je stiženo řadou procesních vad, které mají za následek věcnou nesprávnost soudem vydaných rozhodnutí a způsobují zásah do ústavně zaručených práv žalobkyně “.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu