ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.225.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 225/2019-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce V. K. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Kučerou, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 827/64, proti žalovaným 1) V. K. a 2) M. K. , oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Romanem Hajným, advokátem se sídlem Teplice, Masarykova třída 1208, o zaplacení 267 222,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 174/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2018, č. j. 95 Co 89/2018-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 712,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Romana Hajného.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 11 C 174/2016-151, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 267 222,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 267 222,50 Kč od 12. 3. 2016 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 8. 2018, č. j. 95 Co 89/2018-197, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvému žalovanému zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (I. výrok), ve vztahu k druhé žalované rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení 267 222,50 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok), a ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. a IV. výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku II. o věci samé a akcesorických nákladových výroků napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že „se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Namítá, že odvolací soud při posouzení otázky pasivní věcné legitimace druhé žalované vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, že pominul skutečnosti, jež se podávají z výpovědi svědka H., přičemž nelze vyloučit, že by se tak stalo i v případě dalších navrhovaných důkazů – výpovědí svědků, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávný výklad §143 odst. 1 písm. b) a §145 odst. 3 a 4 ve spojení s §511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „obč. zák.“), a to, že vůči druhé žalované vyhodnotil skutkový stav odlišně od soudu prvního stupně, aniž k tomu provedl jakékoliv dokazování, tudíž jde o překvapivé rozhodnutí, což je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn 22 Cdo 3441/2006, a ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4735/2008, a dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn II. ÚS 322/03, sp. zn. I. ÚS 4160/12 a sp. zn. IV. ÚS 216/16).
Druhá žalovaná se ve svém vyjádření ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Námitkami, že odvolací soud při posouzení otázky pasivní věcné legitimace druhé žalované vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, že pominul skutečnosti, jež se podávají z výpovědi svědka H., dovolatel brojí proti správnosti skutkových zjištění, které však dovoláním zpochybnit nelze. Skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Dovolatel navíc přehlíží, že odvolací soud nedostatečná či rozporná skutková zjištění a závěry z nich plynoucí dovodil pouze ve vztahu k posouzení otázky aktivní legitimace žalobce a k jednání prvního žalovaného. Posouzení otázky pasivní legitimace druhé žalované oba soudy shodně založily na zjištění, že druhá žalovaná žádnou smlouvu se žalobcem neuzavřela. Jde o závěr skutkový, tudíž námitky směřující k jeho zpochybnění, nemohou přípustnost dovolání založit.
Námitkou, že odvolací soud vyhodnotil skutkový stav odlišně od soudu prvního stupně, aniž provedl jakékoliv dokazování, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Navíc uvedená námitka není opodstatněná již proto, že odvolací soud neučinil ve vztahu k druhé žalované a k posouzení otázky její pasivní věcné legitimace odlišný skutkový závěr, ale převzal skutkový závěr soudu prvního stupně, že druhá žalovaná žádnou smlouvu neuzavřela.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že by odvolací soud aplikoval judikaturu, která se na danou věc nevztahuje, prosazuje-li, že rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12.9.2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, byl překonán novelami zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a že pominul rozdíl mezi institutem bezpodílového spoluvlastnictví manželů a „novou právní úpravou a koncepcí společného jmění manželů“. Žalobce zjevně přehlédl, že citované rozhodnutí (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2008) řeší právě otázku možnosti věřitele vymoci v nalézacím řízení splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů sjednaného jen jedním z manželů, a to za účinnosti právní úpravy, která se vztahuje i na projednávanou věc. Ač dovolatel v obecné rovině uvedený právní závěr napadá, nepřipojil žádnou nosnou právní argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit jeho správnost. Dovolací soud sám nemá důvod se od závěrů přijatých v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12.9.2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, odchylovat.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu