ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2528.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2528/2018-375
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) M. K., narozeného dne XY, a b) M. K. , narozeného dne XY, oběma bytem XY, zastoupených Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalovanému J. K. , narozenému dne XY, bytem XY, o zaplacení 408.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 13/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 Co 474/2017-338, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 Co 474/2017-338, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 6. 2017, č. j. 59 C 13/2012-297, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou ze dne 12. 1. 2012 domáhali vůči žalovanému zaplacení částky 408.800,- Kč, představující část finančních prostředků (celkem ve výši 817.601,88 Kč), které žalovaný vybral z bankovních účtů zůstavitelky před její smrtí na základě mu udělenému souhlasu s dispozicí s těmito účty. Do aktiv dědictví po zemřelé L. K. tak má náležet pohledávka vůči žalovanému ve výši 817.601,88 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2017, č. j. 59 C 13/2012-297, žalobu o zaplacení 408.800,- Kč [z toho žalobci a) částku 389.177,80 Kč a žalobci b) částku 19.622,20 Kč] s blíže specifikovaným úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 15 Co 474/2017-338, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly z toho, že:
1) dne 17. 6. 2009 zemřela L. K., matka žalobce a), žalovaného a babička žalobce b),
2) před svou smrtí dne 26. 5. 2009 podepsala listinu nazvanou „souhlas k dispozici bankovním účtem,“ v níž projevila vůli, podle které „dává tímto prohlášením plný souhlas s nakládáním s účtem vedeným firmou BAWAK bank, a. s. (…) (spořící účet) a to svému synovi J. K. (…) Tato dispozice není ničím omezena,“
3) téhož dne podepsala listinu nazvanou „souhlas k dispozici bankovním účtem,“ v níž projevila vůli, podle které „dává tímto prohlášením plný souhlas s nakládáním s účtem vedeným firmou FIO družstevní záložna (…) a to svému synovi J. K. (…) Tato dispozice není ničím omezena,“
4) žalovaný převedl finanční prostředky z účtů zůstavitelky ve dnech 26. 5. 2009 a 1. 6. 2009 na svůj účet,
5) dědické řízení bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1212/2009 a jeho účastníky byli žalobce a), žalobce b), a žalovaný,
6) do aktiv dědictví nebyly zařazeny pohledávky vůči žalovanému ve výši 419.449,88 Kč (převod z FIO banky) a ve výši 398.152,- Kč (převod z účtu LBBW a. s. – dříve BAWAK bank a. s.), které byly převedeny za života zůstavitelky,
7) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 7. 2016, č. j. 27 D 1212/2009-738, bylo dědicům zůstavitelky potvrzeno nabytí dědictví, přičemž z odůvodnění se podává, že na dědický podíl žalovaného nebyla započtena částka poukázaná žalovanému z účtu zůstavitelky vedeného u LBBW Bank CZ a. s., s odůvodněním, že nebylo prokázané, že důvodem převodu bylo darování.
Soud prvního stupně za použití §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyložil, že zůstavitelka udělila žalovanému souhlas s neomezeným nakládáním se svými bankovními účty, či přesněji s finančními prostředky na nich uloženými, přičemž její vůlí bylo umožnit mu, aby si peníze ve svůj prospěch převedl. Tím mu předmětné finanční prostředky na bankovních účtech darovala (chtěla darovat). Souhlas s dispozicí lze považovat za „poukaz na peníze,“ přičemž k platnosti darování stačí, je-li vydán dárcem do rukou obdarovaného příkaz k převodu peněz z bankovního účtu. Z uvedeného jednání lze dovodit, že došlo k uzavření darovací smlouvy mezi zůstavitelkou a žalovaným, a „okamžikem předání a převzetí darované movité věci přešlo na obdarovaného vlastnické právo k ní.“ Podle soudu prvního stupně bylo vůlí zůstavitelky finanční prostředky žalovanému darovat, ten dar přijal, a finanční prostředky jsou jeho vlastnictvím.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž v podrobnostech odkázal. Dodal, že zůstavitelka byla srozuměna a souhlasila s tím, že žalovaný může s jejími finančními prostředky naložit jakkoli, včetně toho, že tyto peníze vybere, utratí či si je ponechá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, které mají za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, darování finančních prostředků na účtu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněným pod číslem 144/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5578/2016. Mají za to, že dvěma listinami zůstavitelka pouze udělila žalovanému souhlas k tomu, aby mohl s jejími účty nakládat, avšak na jejich základě se nemohl stát vlastníkem finančních prostředků. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 4 Tdo 170/2011, platí, že „okolnost, že pachatel trestného činu zpronevěry měl přístup k účtu poškozené osoby a neomezené dispoziční právo s peněžními prostředky na tomto účtu, představuje formu svěření věci. Tato forma sice založila právo pachatele k výběru peněz a dispozice s nimi, avšak současně neznamenala, že výběrem peněz z účtu mohl získat tyto peněžní prostředky do svého vlastnictví.“ Rozhodnutí obou soudů odporuje rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, publikovanému pod č. 144/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), podle jehož závěrů „peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obdarovat předá vkladní knížku (na jméno) třetí osobě, případně prohlásí, že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar.“ Tento závěr vychází z premisy, že „závazkový právní vztah mezi vkladatelem a peněžním ústavem (tzv. vkladový vztah) vzniká na základě (reálné) smlouvy o vkladu (§778 odst. 1 obč. zák.). Vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek peněžního ústavu vůči vkladateli na jejich výplatu při splnění zákonných podmínek; jinak řečeno, vklad je pohledávka vkladatele vůči peněžnímu ústavu. Složením vkladatelem a převzetím peněžním ústavem opouštějí finanční prostředky majetkovou sféru vkladatele a stávají se majetkem peněžního ústavu. Převzetím vkladu podle §781 odst. 1 obč. zák. vzniká vkladateli pohledávka za peněžním ústavem a peněžnímu ústavu závazek ve výši vloženého vkladu. (…) Nakládání s vkladem zahrnuje i změnu v osobě věřitele ve vkladovém vztahu. Vkladatel (věřitel) může svou pohledávku (včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených, viz §524 odst. 2 obč. zák.) postoupit jinému toliko písemnou smlouvou ; ta může být úplatná nebo bezúplatná (srov. §527 odst. 1 obč. zák.). Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze ztotožnit s darováním „práva nebo jiné majetkové hodnoty“ jako předmětů občanskoprávních vztahů (§118 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obdarovat předá vkladní knížku (na jméno) třetí osobě, případně prohlásí, že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar. Na tom nic nemění okolnost, že osoba odlišná od vkladatele je ve smyslu ustanovení §780 odst. 1 obč. zák. osobou oprávněnou s vkladem nakládat“ (shodně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5578/2016). Dovolatelé považují rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť podle jejich přesvědčení odůvodnění nevyhovuje požadavkům §157 o. s. ř. S tímto odůvodněním navrhli zrušit rozsudek Městského soudu v Praze a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky – darování finančních prostředků, představovanými vkladem na bankovním účtu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru, že zůstavitelka s žalovaným ohledně sporných finančních prostředků uzavřela darovací smlouvu.
Tento závěr ovšem koliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněném ve Sbírce pod č. 144/2011, přijal a odůvodnil závěr, že „vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek peněžního ústavu vůči vkladateli na jejich výplatu při splnění zákonných podmínek; jinak řečeno, vklad je pohledávka vkladatele vůči peněžnímu ústavu. Složením vkladatelem a převzetím peněžním ústavem opouštějí finanční prostředky majetkovou sféru vkladatele a stávají se majetkem peněžního ústavu. (…) Základním právem vkladatele je nakládat se vkladem (…) Právo nakládat se vkladem není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům, neboť (…) tyto jsou vlastnictvím peněžního ústavu (…) Nakládání se vkladem zahrnuje i změnu v osobě věřitele ve vkladovém vztahu. Vkladatel (věřitel) může svou pohledávku (včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených, viz §524 odst. 2 obč. zák.) postoupit jinému pouze písemnou smlouvou; ta může být úplatná nebo bezúplatná (srov. §527 odst. 1 obč. zák.). Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze ztotožnit s darováním „práva nebo jiné majetkové hodnoty" jako předmětů občanskoprávních vztahů (§118 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obdarovat třetí osobu prohlásí, že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5578/2016).“ Promítnuto do poměrů nyní souzené věci shora uvedené znamená, že nelze za darování považovat udělení oprávnění adresované žalovanému k neomezenému nakládání s účty zůstavitelky. Takové zmocnění umožňuje žalovanému pouze „spravovat“ finanční prostředky zůstavitelky, avšak nikoliv již - ve smyslu shora uvedené judikatury dovolacího soudu - si je ponechat. V opačném případě by „souhlas s nakládáním s účtem“ udělený žalovanému s tím, že „tato dispozice není ničím omezena,“ zastíral darovací smlouvu (§41a odst. 2 obč. zák.).
Žalobcům se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k důvodu, pro který bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími námitkami.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu