ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.265.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 265/2018-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně ESSOX, s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 52, identifikační číslo 26764652, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 38, proti žalovanému P. H. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Josefem Berkou, advokátem se sídle v Uherském Brodě, Bří Lužů 114, o zaplacení 40.874,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 105/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, č. j. 91 Co 125/2017-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.678,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Prokopa Beneše, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 14 C 105/2014-131, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 40.874,31 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. 91 Co 125/2017-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání žalovaného - posuzováno podle celého jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) - shora uvedený postulát nesplňuje. K otázce přípustnosti dovolání uvádí pouze to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, tedy cituje znění ustanovení §237 o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu (tj. od ustáleného řešení konkrétní právní otázky) nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem (jeho jednotlivými senáty) rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nesprávně posoudil námitku místní nepříslušnosti, nevyhověl jeho důkazním návrhům, a toleroval soudu prvního stupně procesní postup, kdy nevyhověl žádosti dovolatele o odročení z důvodu nemoci), pak k takovým případným vadám dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tak tomu ovšem v dané věci není.
Bezcenné z hlediska přípustnosti (a důvodnosti) dovolání jsou námitky žalovaného směřující proti správnosti zjištěného skutkového stavu věci, neboť nejsou uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř. a dovolatel včas (tj. po dobu trvání lhůty k dovolání - srov. §241b odst. 3 o. s. ř.) tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neodstranil, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu