ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2753.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2753/2020-979
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) Š. T., bytem XY, a b) I. T., bytem XY, zastoupených Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, proti žalované STAVOPLAST KL spol. s r. o. , se sídlem ve Stachách 266, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení 1.225.168,50 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 21 C 156/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2020, č. j. 8 Co 1492/2019-916, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 4. 2020, č. j. 8 Co 1492/2019-936, a doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 8 Co 1492/2019-950, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.957 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Martina Řandy, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 21 C 156/2015-784, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 21 C 156/2015-802, zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalované domáhali zaplacení 2.816.479,40 Kč, a žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů řízení 491.788,40 Kč k rukám jejího právního zástupce a uhradit státu – Okresnímu soudu v Prachaticích na vyplaceném svědečném 2.053 Kč. Dále zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná po žalobcích domáhala zaplacení 1.595.836,70 Kč, a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení 482.117,50 Kč k rukám jejich právního zástupce.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 8 Co 1492/2019-916, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 4. 2020, č. j. 8 Co 1492/2019-936, a s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 8 Co 1492/2019-950, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu co do 1.591.310,90 Kč, změnil jej v části zamítající žalobu co do 1.225.168,50 Kč a ve výroku o nákladech řízení o žalobě tak, že žalované uložil zaplatit žalobcům 1.225.168,50 Kč a nahradit jim náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 72.099 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce. Žalobcům uložil povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou státu na účet Okresního soudu v Prachaticích na zálohovaném svědečném 1.160 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalované uložil povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Prachaticích na zálohovaném svědečném 893 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V části, jíž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě a o nákladech řízení o vzájemné žalobě, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci jako objednatelé a žalovaná jako zhotovitel uzavřeli dne 24. 4. 2011 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavby rodinného domu dřevěné sendvičové konstrukce na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a to ve lhůtě do 30. 6. 2012. Cenu díla si smluvní strany sjednaly podle cenové nabídky jako cenu maximální, úplnou, závaznou a konečnou ve výši 14.082.397 Kč; podle dohody nezahrnovala humusový pás, podlahy z kamene, podlahy dřevěné, dokončovací práce – nátěry, dodávku materiálu pro modřínové stropní trámy a nosné sloupy a došlo ke změně způsobu impregnace. Cena měla být hrazena na základě faktur vystavených zhotovitelem a případné porušení platební kázně objednatelů bylo sankcionováno sjednanou smluvní pokutou. Ohledně změn díla (vícepráce, méněpráce, změny vyžádané objednateli) byli účastníci povinni uzavřít písemný dodatek smlouvy. V případě prodlení s plněním díla v řádném termínu se zhotovitel zavázal zaplatit objednatelům smluvní pokutu ve výši 0,1% z celkové smluvní ceny díla za každý den prodlení (čl. 10.1b/ smlouvy o dílo). Dílo bylo dokončeno a žalobcům fakticky předáno ke dni 21. 12. 2012; žalovaná tak byla v prodlení s předáním díla 174 dnů (od 1. 7. 2012 do 21. 12. 2012). Po uzavření smlouvy o dílo byl rozšiřován rozsah prací, a to o dodávku venkovní terasy, vjezdovou vstupní bránu, čističku odpadních vod, předokenní rolety a žaluzie; žalobci si museli být vědomi dopadu víceprací na termín dokončení díla, i když na to nebyli žalovanou výslovně upozorněni. Některé materiály a zařizovací předměty dodávali podle dohody smluvních stran sami objednatelé (žalobci) a činili tak mnohdy s prodlením. Zatímco soud prvního stupně na podkladě uvedených zjištění po právní stránce uzavřel, že žalovaná nenese odpovědnost za prodlení s dokončením díla (v trvání 174 dnů), neboť prodlení zavinili sami žalobci, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nedodržela písemně sjednaný termín dokončení díla, čímž porušila smlouvu, a vznikla jí tudíž povinnost zaplatit smluvní pokutu v celkové výši 2.450.337 Kč. Odpovědnosti za prodlení s dokončením díla se nezprostila, neboť si nepočínala coby odborník dlouhodobě podnikající v oboru stavebnictví odpovědně. Akceptovala totiž všechny požadavky objednatelů a prováděla jimi žádané změny a časově náročné vícepráce, aniž takový postup ošetřila (písemným) dodatkem smlouvy o dílo měnícím nejen rozsah prací, ale především termín dokončení díla, ačkoli jí k takovému postupu výslovně zavazovala smlouva o dílo, kterou sama formulovala. Byť se při uzavření smlouvy o dílo strany dohodly na součinnosti objednatelů při provádění díla, žalovaná jako zhotovitel nevyužila oprávnění dané jí ustanovením §638 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), tedy neurčovala žalobcům jako objednatelům přiměřené lhůty k nutné součinnosti, po jejichž marném uplynutí by mohla využít práva odstoupit od smlouvy. Řečeno jinak, trpěla objednatelům jejich laxní přístup při nutné součinnosti, přestože si musela být vědoma, že bude mít vliv na splnění její povinnosti dokončit dílo včas. S ohledem na zjištěné okolnosti případu, konkrétně na podílu žalobců na vzniku prodlení, poměřoval odvolací soud výkon práva žalobců korektivem dobrých mravů a odepřel žalobcům zčásti (v rozsahu jedné poloviny) výkon práva; vzal přitom v úvahu rozsah prodlev žalobců při poskytování součinnosti, vstřícnost žalované vůči požadavkům žalobců na změny části díla i vícepráce a funkce smluvní pokuty.
Proti té části rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že jí uložil povinnost zaplatit žalobcům 1.225.168,50 Kč s příslušenstvím, podala žalovaná dovolání. Na jeho přípustnost usuzuje z toho, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.“ Ty pak formuluje následovně 1) „ zda má sjednání nebo nesjednání písemného dodatku týkajícího se posunutí termínu dokončení díla vliv na posouzení zavinění prodlení s ukončením díla, řečeno jinak, zda má za následek vyvinění se objednatele z odpovědnosti za prodlení s dokončením díla “, a 2) „ zda v případě, kdy zhotovitel objednateli nestanoví lhůtu k poskytnutí součinnosti, je automaticky vyloučena odpovědnost objednatele za prodlení s provedením díla “. V souvislosti s prvně zmíněnou otázkou namítá, že pro posouzení, kdo zavinil prodlení, je irelevantní, zda byl uzavřen písemný dodatek. Odkazuje přitom na rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 451/2013, v němž Nejvyšší soud dovodil, že písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn lze změnit i jinou formou; na vícepracech se smluvní strany dohodly. Neměl-li odvolací soud pochybnost, že prodlení v převážné míře zavinili sami objednatelé, jsou jeho závěry nelogické, neboť podstatná není ani skutečnost, že jde o vztah mezi podnikatelem a spotřebiteli. Pokud jde o druhou právní otázku, kterou předložila k dovolacímu přezkumu, prosazuje, že žalobci si byli vědomi toho, že opožděné dodávky materiálu, k nimž se zavázali, i jimi žádané změny, budou mít za následek prodlení s dokončením díla. Považuje proto za právní formalismus, měla-li žalobce vyzývat k součinnosti, resp. postupovat podle §638 obč. zák. Taková výzva by podle ní měla význam pouze tehdy, pokud by zamýšlela od smlouvy odstoupit, což nechtěla. Navíc šlo o její právo, nikoli povinnost. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se podrobně vyjádřili ke všem námitkám uplatněným v dovolání, zejména k tvrzenému zavinění prodlení, k poskytnutí součinnosti podle §638 obč. zák. a popsali, které údaje v rekapitulaci skutkového stavu žalovanou mají za nepravdivé. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné a spravedlivé, neboť žalovaná v rozhodné době při provádění díla v podstatě rezignovala na ochranu svých práv k tomu určenými nástroji. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl a přiznal jim právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen . Takovými však otázky předestřené žalovanou k přezkumu dovolacím soudem nejsou. Odvolací soud totiž nedovodil, že nesjednání písemného dodatku týkajícího se posunutí termínu dokončení díla mělo za následek vyvinění se objednatelů z odpovědnosti za prodlení s dokončením díla (otázka ad 1), resp. ani nezkoumal, zda se objednatelé (žalobci) „vyvinili“ z odpovědnosti za prodlení zhotovitele (žalované) s dokončením díla. Uzavřel, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost dokončit a předat dílo ve sjednaném termínu, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, a nemůže se vyvinit z odpovědnosti za prodlení poukazem na chování žalobců, jestliže si sama nepočínala, jak měla, zejména neošetřila změny rozsahu prací, které musely nutně ovlivnit termín dokončení díla, písemným dodatkem ke smlouvě o dílo, přestože ji smlouva k takovému postupu výslovně zavazovala; akceptovala požadavky žalobců na vícepráce, aniž se s nimi (byť ústně) dohodla na novém termínu dokončení díla, který by reflektoval časovou náročnost prováděných víceprací. Za prodlení sankcionované smluvní pokutou proto odpovídá. Stejně tak odvolací soud nedospěl k závěru, že nestanovila-li žalovaná (zhotovitel) žalobcům (objednatelům) lhůtu k poskytnutí součinnosti, je automaticky vyloučena jejich odpovědnost za prodlení s provedením díla (viz otázka ad 2). Dovodil pouze, že žalovaná mohla porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou předejít, jestliže by využila oprávnění, které jí dává ustanovení §638 obč. zák.; ona však tolerovala žalobcům jejich liknavost při poskytování součinnosti, spoléhala na dobré vzájemné vztahy, resp. lehkomyslně předpokládala, že žalobci svůj případný nárok na zaplacení smluvní pokuty neuplatní. Chování žalobců tak nezbavilo žalovanou odpovědnosti za prodlení (a povinnosti uhradit smluvní pokutu), neboť se nechovala odpovědně. Zjištění, že žalobci měli nezanedbatelný podíl na tom, že žalovaná nedodržela termín dokončení díla, pak odvolací soud zohlednil při poměřování výkonu práva žalobců na smluvní pokutu korektivem dobrých mravů (žalobcům toto právo z jedné poloviny odepřel). Z výše uvedeného je zřejmé, že pro řešení otázek, které žalovaná předestřela k dovolacímu přezkumu, nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013, je nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost poměřovaných kauz. Zatímco ve věci sp. zn. 32 Cdo 451/2013 se účastníci v ústním dodatku odlišně od ujednání v písemné smlouvě dohodli na změně závazku, v nyní posuzovaném případě odvolací soud uzavřel, že k dohodě o změně závazku (prodloužení lhůty k dokončení díla) nedošlo (sama žalovaná připustila, že smluvní strany se na prodloužení lhůty k dokončení díla nedohodly).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad právní moci.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu