ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3383.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3383/2019-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně M. R. , bytem XY, zastoupené JUDr. Monikou Čírtkovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, identifikační číslo osoby 0007064, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, č. j. 54 Co 368/2014-142, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 11. 2012, č. j. 30 C 7/2012-66, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 4. 2014, č. j. 30 C 7/2012-121, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, č. j. 4 Co 36/2017-311, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 12. 2016, č. j. 54 Co 368/2014-284, vyhradil k samostatnému řízení žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 11. 2012, č. j. 30 C 7/2012-66, doplněnému rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 4. 2014, č. j. 30 C 7/2012-121 (výrok I.), vyhradil k samostatnému řízení žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, č. j. 54 Co 368/2014-142, ze zmatečnostního důvodu podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (výrok II.), zamítl žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, č. j. 54 Co 368/2014-142 ze zmatečnostního důvodu podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 10. 2018, č. j. 4 Co 36/2017-311, odmítl odvolání žalobkyně proti výrokům I. a II. usnesení soudu prvního stupně (výrok I.), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání vyjádřila přesvědčení, že nejsou splněny předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Navrhla proto jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání podané proti výrokům, jimiž odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně podané proti výrokům I. a II. usnesení soudu prvního stupně, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť mimořádným opravným prostředkem proti nim je žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř.).
Pro dovolání, jímž žalobkyně napadla ostatní výroky odvolacího soudu, platí níže uvedené.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Formulace, že „žalobkyně dále opírá přípustnost dovolání i o ust. §237 o. s. ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně se odvolací soud odchýlil od stávající judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř., neboť žalobkyně v dovolání nespecifikuje, jaké konkrétní právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, má na mysli. Domáhá-li se však dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
V posuzovaném případě dovolatelka neuvádí, které otázky procesního nebo hmotného práva nejsou podle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešeny, ani nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Absence údaje o tom, v čem podle žalobkyně spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Přípustnost dovolání nezakládají námitky, že soud prvního stupně v původním nalézacím řízení opomenul provedení některých důkazů, že se soudy nevypořádaly s jejími důkazními návrhy, že soud prvního stupně provedl důkazy, které nebyly do okamžiku koncentrace navrženy, nebo že některé důkazy provedl nesprávně. Jejich prostřednictvím žalobkyně neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vad řízení.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka v posuzovaném případě naplněna není, jsou bezcenné výtky, že soudy zatížily řízení vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu