ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4251.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4251/2019-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce F. B., bytem XY, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti žalovanému M. G., bytem XY, zastoupenému JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 123/18, o 316.995,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 96/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, č. j. 38 Co 231/2018-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.954,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Stanislava Brhela, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, č. j. 5 C 96/2017-117, zastavil řízení o zaplacení částky 4.005,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 316.995,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 38 Co 231/2018-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce tak, že finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty bez platné smlouvy, tedy bez právního důvodu. Žalovaný byl proto povinen žalobci finanční prostředky vrátit bez ohledu na to, jak s nimi bylo nakládáno. Promlčecí doba začala podle §107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), běžet nejpozději poskytnutím poslední finanční částky, tedy dnem 23. 8. 2011, a uplynula 23. 8. 2014. Byla-li žaloba podána až dne 21. 6. 2016, stalo se tak po uplynutí objektivní promlčecí doby, a nárok žalobce je promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a „některé z právních otázek mají být dovolacím soudem … posouzeny jinak.“
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolatel sice ohlašuje, že jeho dovolání je přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak obsahově pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy a jak ve věci rozhodl, přičemž dovolacímu přezkumu nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (její podstatu), nýbrž také nevymezuje individuálně a kvalifikovaně předpoklady přípustnosti dovolání, tj., že neuvádí, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky (ať již hmotného nebo procesního práva) se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále žalobce v dovolání požaduje (§41 odst. 2 o. s. ř.), aby dovolací soud posoudil (blíže nespecifikovanou) právní otázku jinak, než ji posoudil odvolací soud; nejde však o řádné vymezení přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. Významově totiž neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Řečeno jinak, žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 4. 2020
JUDr. Václav Duda
předseda senátu