ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.437.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 437/2020-311
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. K. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkou Konárovou, advokátkou se sídlem v Podbořanech, Mírová 533, proti žalované H. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o zaplacení 310.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 13/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2019, č. j. 19 Co 24/2019-223, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 Co 24/2019-223, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 10. 2018, č. j. 17 C 13/2016-165 ve znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2018, č. j. 17 C 13/2016-178, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 310.000 Kč jako obvyklé hodnoty daru ideální jedné poloviny pozemku parc. č. XY s rodinným domem č. p. XY a pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY.
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 17 C 13/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 11. 2018, č. j. 17 C 13/2016-178, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu 310.000 Kč, žalobce zavázal zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 7.357 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Kladně nepřiznal soudní poplatek.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 Co 24/2019-223, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 23.813 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce v roce 1982 daroval své manželce (žalované) ideální jednu polovinu v žalobě specifikovaných nemovitostí. Dne 2. 11. 2010 uzavřeli účastníci smlouvu, kterou žalovaná darovala žalobci zpět nemovitosti, které od něj obdržela darem v roce 1982; návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této darovací smlouvy měl podle dohody účastníků podat žalobce, nicméně tak neučinil. V září 2014 žalovaná předmětné nemovitosti darovala K. K., dceři účastníků, v čemž žalobce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů a úmysl uškodit mu, neboť žalovaná tím zmařila svůj příslib převést darované nemovitosti zpět na něho. Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že chování žalované, pro které žalobce revokuje dar, nenaplňuje znaky úmyslného jednání či hrubé nedbalosti a nejsou tak splněny předpoklady vymezené v ustanovení §2072 odst. o. z. pro odvolání daru pro nevděk.
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce prosazuje názor, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže žalobou uplatněný nárok nesprávně posuzovaly podle §2072 o. z. (odvolání daru pro nevděk), zatímco on ve skutečnosti uplatnil nárok podle §2890 o. z., neboť v jednání žalované spatřuje porušení slibu odškodnění. Prosazuje, že otázka, kdy může být a jakým způsobem řešeno tzv. porušení slibu odškodnění, považuje za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Sluší se předznamenat, že na právní otázce, kterou dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu a kterou zakládá na vlastní, od odvolacího soudu odlišné skutkové verzi (že zaplacení částky 310.000 Kč požadoval po žalované proto, že vůči němu porušila slib odškodnění), napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na závěru, že v řízení zjištěné chování žalované, pro které žalobce požadoval vrácení daru, nenaplňuje znaky zjevného porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení §2072 o. z. Přesto bylo dovolání shledáno přípustným, neboť odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou, resp. při právním posouzení věci se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a jednání obdarované, pro které se dárce domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, přijal a odůvodnil závěr, že, byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o typické právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by právní úprava odvolání daru podle ustanovení §2068 a násl. o. z. platila již v době, kdy byla darovací smlouva sjednána, neměla by některá ze stran na darovací smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by předpokládat, že dárce může dar odvolat pro nouzi), a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanovením §2072 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl již z toho důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami žalobce – napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu