ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4762.2018.3
sp. zn. 33 Cdo 4762/2018-393
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. K., bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, proti žalované SLAVONA s.r.o., se sídlem ve Slavonicích, Stálkovská 258, identifikační číslo osoby 26140772, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 31, o zaplacení 89 516 Kč oproti vydání věci, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 302/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2018, č. j. 8 Co 1014/2018-356, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 6 C 302/2015-307, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 89 516 Kč oproti vydání 3 ks dřevohliníkových oken HA 110 včetně 3 ks okenních klik, a rozhodl o nákladech řízení a o nákladech státu.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 8 Co 1014/2018-356, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka přípustnost dovolání s odkazem na §237 o. s. ř. zakládá na přesvědčení, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v části nebyla doposud spolehlivě řešena a odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a současně rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení“ . Otázky „zásadního právního významu“ neřešené v praxi dovolacího soudu, k nimž odvolací soud zaujal nesprávné závěry, se týkají „postupu žalobce v rámci reklamačního řízení a z toho vyplývající právní následky“, „povinnosti vyhotovit dílo v obvyklé kvalitě a s obvyklými vlastnostmi nebo v kvalitě odpovídající nejnovějším poznatkům vědy a techniky“, „povinnosti zjištění rozhodného data pro posouzení obvyklých vlastností díla“, „práva na zrušení smlouvy v případě odstranitelné vady“, a „práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na řádné odůvodnění rozsudku ve smyslu jeho přesvědčivosti a přezkoumatelnosti“.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky, jimiž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné řešení otázek spojených s průběhem reklamace vad a s uplatněním práva z odpovědnosti za vady díla včetně jeho změny, mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že žalobce právo z odpovědnosti za vady řádně uplatnil dopisem ze dne 20. 4. 2015, nikoliv dopisy ze dne 24. 5. 2013, ze dne 26. 8. 2013, ze dne 12. 12. 2013, ze dne 17. 1. 2014, ze dne 13. 3. 2014, ze dne 5. 8. 2014 a ze dne 20. 9. 2014, jak prosazuje dovolatelka. Odvolací soud rovněž neučinil závěr, podle něhož žalobce změnil již zvolené právo z odpovědnosti za vady, a stejně tak není jeho rozhodnutí založeno na zjištění, že žalobce opakovaně reklamoval totožnou vadu, ve vztahu k níž již reklamace byla řádně vyřízena. Argumentace dovolatelky vedená ve skutkové rovině předložením skutkové verze odlišné od toho, co zjistil odvolací soud, přípustnost dovolání nezakládá.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalovaná dále zpochybňuje správnost posouzení otázky odpovědnosti za vady odvolacím soudem.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237 o. s. ř.). Za takovou právní otázku je třeba považovat otázku posouzení odpovědnosti za vady v případě, je-li předmětem díla dodávka a montáž oken stavby domu.
Dovolání však není důvodné.
Formulací otázky, zda lze z důvodu existence odstranitelné vady zrušit smlouvu o dílo, kterou považuje za dosud neřešenou, žalovaná nesprávně směšuje otázku volby práva z odpovědnosti za vady s naplněním podmínek vzniku práva na ukončení smlouvy, přičemž napadené rozhodnutí na závěru, že ke zrušení smlouvy došlo z důvodu existence odstranitelných vad, není založeno. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud však v souvislosti s námitkami, jimiž se žalovaná snaží zpochybnit právní posouzení věci, nepřehlédl, že odvolací soud po právní stránce věc posuzoval podle §631 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.) – dále jen „obč. zák.“, a učinil právní závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, resp. o zhotovení věci na zakázku podle §644 obč. zák., sjednali záruční dobu, v jejímž průběhu žalobce uplatnil právo vyplývající z odpovědnosti za vady. Při posouzení odpovědnosti za vady právně odkázal na §645 a násl. obč. zák.
K tomu dovolací soud poznamenává, že obecná ustanovení §631 až §643 obč. zák. platí pro všechny smlouvy o dílo, úprava ovšem obsahuje zvláštní ustanovení, která se vztahují ke smlouvě o zhotovení věci na zakázku (§644 až §651 obč. zák.) a ke smlouvě o opravě a úpravě věci (§652 až §656 obč. zák.), jež obsahují vymezení pojmu, stanovení práv a povinností smluvních stran a úpravu odpovědnosti za vady. Je-li předmětem smlouvy zhotovení součásti již existující věci, nejde o smlouvu o zhotovení věci na zakázku, neboť vytvořením pouze součásti věci nevzniká nově samostatná věc, nýbrž se jen mění dosavadní kvalita či vlastnost věci, k níž součást náleží. V takovém případě jde o smlouvu o opravě a úpravě věci (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II, §460 až 880, Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1827 s.). Smlouva, jejímž předmětem je dodávka a montáž oken na domě je typickým příkladem. Právě výsledek činnosti zhotovitele – tedy vytvoření nového hmotného předmětu odlišuje smlouvu o zhotovení věci od smlouvy o opravě a úpravě věci, což má význam i z hlediska délky záruční doby a rozsahu odpovědnosti. V tomto směru lze odkázat i na početnou judikaturu Nejvyššího soudu představovanou například rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, rozsudkem ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, usnesením ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 408/2018, rozsudkem ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 749/2005, rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 171/2006, rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Cdo 873/2002, nebo rozsudkem ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 357/2002, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 89/2003.
Vztaženo k projednávané věci odvolací soud správně odkázal na úpravu §631 a násl. obč. zák., ale nesprávně právně posoudil mezi účastníky uzavřenou smlouvu jako smlouvu o vytvoření věci na zakázku, ač se jedná o smlouvu o úpravě věci. Uvedené však nemá dopad na délku záruční doby, neboť ta byla sjednána dohodou, a jde-li o odpovědnost za vady, pak se úprava u obou zmíněných smluvních typů co se týče vad, jejichž příčinou byl nesprávný pokyn objednatele, v zásadě neliší. Přestože tedy lze odvolacímu soudu vytknout nepřiléhavost právního posouzení účastníky uzavřené smlouvy a nepřesnost odkazu na zvláštní úpravu odpovědnosti za vady, je správný jeho (skutkový) závěr o existenci vad (resp. o vadnosti úpravy věci), i jeho právní závěr o odpovědnosti žalované za tyto vady.
V souvislosti s námitkou, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda je možno posuzovat obvyklé vlastnosti díla k jinému datu, než je datum příslušné smlouvy, dovolatelka pomíjí výslovný imperativ daný právní úpravou, podle níž zhotovitel odpovídá za vady, které má věc (provedená oprava nebo úprava) při převzetí věci objednatelem, jakož i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době, nikoliv tedy v době uzavření smlouvy, kdy dílo (oprava nebo úprava věci) zpravidla není dokončeno. Pokládá-li dovolatelka otázku, zda je možno požadovat po zhotoviteli vyhotovení díla v jiném rozsahu, než je vymezeno v uzavřené smlouvě, přehlíží, že na jejím řešení napadené rozhodnutí není založeno, neboť odvolací soud zjistil, že chybějící vnější prvky oken jsou vadou způsobenou při montáži, jejichž příčinou byla nevhodnost pokynu objednatele, na níž zhotovitelka neupozornila, nikoliv, že absence tohoto prvku je důsledkem nesplnění sjednaného rozsahu díla ve smlouvě, jak prosazuje dovolatelka. Její argumentace je tedy založena na odlišném skutkovém základě.
Dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (§211 o. s. ř.). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Jde-li o důkaz znaleckým posudkem, soud jej hodnotí jako každý jiný důkaz; jestliže se však při hodnocení výsledků řízení odchýlí od výsledku důkazu znaleckým posudkem, musí svůj postup přesvědčivě odůvodnit (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1969, pod pořadovým č. 4). Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Při provádění důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem řízení, který má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, se postupuje stejně, jako by se jednalo znalecký posudek vyžádaný soudem, a to i v případě, že účastník řízení předložil znalecký posudek, kterým je přezkoumáván znalecký posudek jiného znalce. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4543/2014).
Odvolací soud výše vymezené zásady v projednávané věci dodržel, jestliže vycházel ze tří předložených znaleckých posudků, přičemž za účelem vyjasnění spornosti závěrů, zda absence vnějšího prvku ochrany je vadou či nikoliv, resp. zda lze okna bez tohoto prvku považovat za dílo, jež má obvyklé vlastnosti, všechny znalce vyslechl. Takto provedené důkazy potom vyhodnotil v souladu s §132 o. s. ř. tak, že se přiklonil k závěru znalců Ing. Hůdy a Ing. Jelínka, podle nichž při absenci vnějšího prvku ochrany nemá dílo obvyklé vlastnosti, oproti názoru zástupce znaleckého ústavu Ing. Jiráka, že by tomu tak bylo pouze, pokud by se projevily z toho plynoucí negativní projevy. Jeho závěrům, jež jsou přesvědčivě a logicky odůvodněny, nelze nic vytknout. Závěr o tom, zda žalovanou provedené dílo mělo obvyklé vlastnosti nebo zda mělo vady, je závěrem skutkovým, který, zejména v situaci rozporu mezi více podanými znaleckými posudky, je výsledkem hodnocení těchto důkazů postupy předepsanými ustanovením §132 o. s. ř. Námitky proti takovému závěru proto nepředstavují způsobilý dovolací důvod, jímž je pouze nesprávné právní posouzení.
Obdobně též zbylou argumentací, že dílo bylo provedeno řádně a v souladu se smlouvou, dovolatelka nepředkládá k posouzení žádnou právní otázku, na níž by bylo napadené rozhodnutí založeno, jestliže odvolací soud na podkladě vyhodnocení všech v řízení provedených důkazů zjistil, že žalovaná neprovedla montáž oken tak, aby u nich byl beze zbytku splněn požadavek na zajištění jejich obvyklých vlastností, neboť vykazovala odstranitelnou vadu spočívající v absenci vnějšího prvku ochrany připojovací spáry, jejíž příčinou byl nevhodný pokyn ze strany žalobce, který na jeho nevhodnost nebyl upozorněn, a u jednoho z oken se v průběhu záruční doby projevila vada poškození závěsu kování. Žalovaná svými námitkami prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K přípustnosti žalobcem tajně pořízené nahrávky z pohledu zásahu do osobnostních práv nahrávané osoby, zde zaměstnance žalované, lze uvést, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, dovodil, že hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy; důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, dovodil, že základním kritériem, jež má vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení, je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím. Hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt „materiální“ právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, bude rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník uplatňující informace z nahrávky k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud se posouzením uvedených kritérií podrobně zabýval a vysvětlil, proč v projednávané věci dovodil přípustnost nahrávky jako důkazu; jeho závěry jsou v souladu s výše uvedeným, takže námitka žalované není opodstatněná.
Dovolatelka dále vytýká, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec neuvedl, o jaké zákonné ustanovení opřel svůj závěr o možnosti zrušení uzavřené smlouvy, a že z jeho závěrů vznik práva na zrušení smlouvy nevyplývá, takže je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V daném případě tomu tak zjevně (i s přihlédnutím k obsahu dovolání) není. Dovoláním napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se v něm vypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými skutečnostmi, a jasně a srozumitelně rozvedl, proč shledal právo žalobce vyplývající z odpovědnosti za vady po právu. Dovolací soud je proto přesvědčen, že napadené rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho skutkových či právních závěrů netrpí.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, podle obsahu spisu mu však v rámci dovolacího řízení žádné nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu