ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4778.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 4778/2018-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. D., bytem XY, zastoupené JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem Jihlava, Benešova 1304/8, proti žalovanému V. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem Dačice, Komenského 6, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 170/2013 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2018, č. j. 19 Co 994/2018-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Antonína Tunkla.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že její zesnulý otec V. K., byl k datu úmrtí (6. 5. 2009) výlučným vlastníkem nemovitostí v k.ú. XY, zapsaných v katastru nemovitostí na LV XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY - pozemku p.č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova bez p.č./č.e. - jiná stavba; pozemku p.č. XY, ovocný sad; pozemku p.č. XY - zahrada, jehož součástí je budova bez p.č./č.e. - skleník; pozemku p.č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova bez p.č./č.e. - jiná stavba; pozemku p.č. XY, zahrada, jehož součástí je budova bez p.č/č.e. - skleník, pozemku p.č. XY zahrada a pozemku p.č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova bez p.č./č.e. - jiná stavba (dále též jen „nemovitosti zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY“), které daroval dne 23. 10. 2008 žalovanému, svému synovi, neboť dárce trpěl duševní poruchou, jež mu znemožňovala darovací smlouvu uzavřít.
Žalovaný se pro případ osvědčení tvrzení žalobkyně, že dárce V. K. trpěl duševní poruchou, domáhal vzájemným návrhem určení, že V. a M. K., oba naposledy bytem XY, byli ke dni úmrtí V. K., tj. ke dni 6. 5. 2009, vlastníky (ve společném jmění manželů) nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY – pozemku p.č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 121 m 2 , jejíž součástí je rodinný dům č.p. XY, XY, a parcely č. XY – zahrada o výměře 677 m 2 , které žalobkyně nabyla kupní smlouvou ze dne 9. 6. 2008.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 21. 7. 2016, č. j. 9 C 170/2013-164, určil, že V. K., naposledy bytem XY byl k datu svého úmrtí výlučným vlastníkem v rozsudku specifikovaných nemovitostí zapsaných na LV XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY (výrok I), a že V. K. a M. K., oba naposledy bytem XY, byli ke dni úmrtí V. K., tj. ke dni 6. 5. 2009, vlastníci (ve společném jmění manželů) nemovitostí v současné době zapsaných v katastru nemovitostí na LV XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY (výrok II); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III) a státu (výroky IV a V).
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 10. 2016, č. j. 19 Co 1924/2016-195, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích I, III, IV a V a věc vrátil soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení, neboť jeho skutkový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Soudu prvního stupně vytkl, že vycházel výhradně ze znaleckých posudků, které byly vypracovány bez znalosti výsledků ostatního dokazování.
Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 9 C 170/2013-272, zamítl návrh na určení, že V. K., naposledy bytem XY byl k datu svého úmrtí výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 19 Co 994/2018-310, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, v nákladových výrocích jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, která převzal od soudu prvního stupně, že V. K. uzavřel se žalovaným smlouvu, jejímž předmětem byl bezúplatný převod nemovitostí zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY. Skutkový závěr, že dárce v den uzavření smlouvy komunikoval a byl si vědom následků svého jednání, a že tedy netrpěl ke dni uzavření smlouvy duševní poruchou, která by znemožňovala právní úkon provést, založil zejména na svědeckých výpovědích. Nepřiklonil se k původním závěrům znaleckých posudků týkajících se zdravotního stavu zemřelého dárce, které - výhradně ze zdravotnické dokumentace - dovodily, že trpěl demencí mírného až středně těžkého stupně, pro kterou nebyl schopen právního jednání. Zdůraznil, že znalecké posudky vycházely ze zdravotnické dokumentace, jež nepopisovala zdravotní stav V. K. v době uzavření smlouvy, a že sám znalecký ústav připustil specifičnost znaleckých posudků z oboru psychiatrie spočívající v objektivně nezjistitelné míře pravděpodobnosti jejich závěrů bez vyšetření posuzované osoby. Ačkoliv podle lékařské dokumentace a závěrů znalců trpěl V. K. duševní chorobou (demencí Alzheimerova typu), ani podle závěrů znaleckého ústavu s ohledem na výpovědi slyšených svědků nelze s jistotou konstatovat, že nebyl schopen právního jednání. Závěry znaleckých posudků v oboru psychiatrie se pohybují pouze v určité míře pravděpodobnosti objektivně nezjistitelné, přičemž bylo třeba zohlednit výpovědi slyšených svědků. Na základě jejich vyhodnocení odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že n ení možné bezpečně uzavřít, že V. K. jednal při uzavírání darovací smlouvy se žalovaným v duševní poruše, která ho učinila k uzavření darovací smlouvy neschopného. Po právní stránce posoudil zjištěný skutkový stav tak, že v daném případě není prostor pro aplikaci §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť tvrzení žalobkyně ohledně zdravotního stavu V. K. prokázáno nebylo.
Žalobkyně zakládá přípustnost dovolání na argumentaci, že odvolací soud se při svém právním posouzení věci odchýlil od nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, v němž Ústavní soud zdůraznil, že „žádné skutkové okolnosti nelze ex post prokázat s absolutní jistotou“ . Podle jejího přesvědčení citovaný nález překonal závěry odvolacím soudem užitých rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež v souvislosti s aplikací §38 odst. 2 obč. zák. vyžadují „ bezpečné zjištění “ zdravotního stavu dané osoby.
Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. a průmětem shora označeného nálezu Ústavního soudu se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo ve svém rozsudku ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, přičemž odvolací soud z tam uvedených závěrů v projednávané věci nevybočil a není důvodu k jejich revizi. Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od citovaného rozhodnutí Ústavního soudu tím, že použil slovního spojení „ … s ohledem na svědecké výpovědi a znalecké posudky nelze bezpečně uzavřít, že zemřelý V. K. jednal dne 23. 10. 2008 v duševní poruše…“ , neboť ve skutečnosti se velmi důsledně zabýval hodnocením všech v řízení provedených důkazů a svůj právně kvalifikační závěr postavil na zjištění – za užití formulačního obratu citovaného nálezu - vysoké míry pravděpodobnosti, že skutečnosti předvídané v hypotéze §38 odst. 2 obč. zák. v daném případě naplněny nebyly, a proto žalobě nebylo možné vyhovět. Namítanému rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 tudíž přisvědčit nelze.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu