ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.539.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 539/2020-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. N. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Lenkou Špinarovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Paťanka 2687/1, proti žalované V. H. , bytem XY, zastoupené Mgr. Zbyňkem Kašpárkem, advokátem se sídlem Praha 10, Pod Štěpem 707/5, o vrácení darů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 264/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. 55 Co 231, 233/2019-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2019, č. j. 40 C 264/2017-89, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 460 414 Kč s příslušenstvím a vydání darů s eventuálním petitem o zaplacení 752 776 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 116 400 Kč (výrok II.) a státu náhradu nákladů řízení ve výši 1 009 Kč (výrok III.). Současně usnesením ze dne 21. 6. 2019, č. j. 40 C 264/2017-109, zamítl návrh žalobce o vrácení přeplatku na zaplaceném soudním poplatku.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 55 Co 231, 233/2019-126, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že výše nákladů řízení činí 93 012,60 Kč, potvrdil jej ve výrocích I., III. co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 460 414 Kč s příslušenstvím a vydání televize značky Sony, vybavení ložnice Kika, telefonu iPhone 6+ Apple a notebooku značky Apple (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 10 880 Kč (výrok II.) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2019, č. j. 40 C 264/2017-109 (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že se účastníci seznámili v květnu 2014 v erotickém klubu, kde si žalovaná přivydělávala jako go-go tanečnice, žalobce do klubu přišel jako zákazník, následně za žalovanou chodil pravidelně, pozval ji do svého bytu, aby mu zatančila, za což jí třikrát zaplatil 10 000 Kč. Jejich vztah se změnil na vztah osobní a důvěrný, nejednalo se však o standardní partnerský vztah. Účastníci spolu nebydleli, chodili spolu na večeře, nakupovat, na výlety a dovolené. V srpnu 2014 žalobce žalované nabídl, že ji bude finančně podporovat po dobu studia a postupně jí poskytl řadu darů. Vyjádřil přitom přání, aby v erotickém klubu ukončila práci, nicméně dary a finanční pomoc tím nepodmínil. Ač žalovaná opakovaně lhala o vztazích s jinými muži a o tom, že již v erotických podnicích nepracuje, žalobce jí vždy „po odhalení těchto lží“ odpustil a jejich vztah i nadále pokračoval ve stejném režimu. Účastníci si přímo neurčili, jak by měl jejich vztah fungovat, žalobce žalovanou nepředstavil své rodině ani svým přátelům, od vztahu očekával, že žalovanou bude v době jejího studia podporovat a za to, že spolu budou trávit volný čas, sám ani neočekával, že by se mohlo jednat o vztah trvalý. Negativně však snášel, že žalovaná měla málo času a často odjížděla mimo Prahu bez toho, že by jej informovala kam a s kým. Žalovaná zhruba po roce a půl začala pociťovat citovou manipulaci ze strany žalobce a snahu ji kontrolovat; v listopadu 2016 odjela natrvalo do Švýcarska, žalobci sdělila, že si nepřeje, aby ji kontaktoval, chtěla mu oznámit ukončení vztahu, což odmítal. Žalobce ji ve Švýcarsku vyhledal v erotickém klubu, kde pracovala, odpustil jí a vztah pokračoval do prosince 2016. V lednu 2017 žalobce pro nevděk veškeré dary odvolal.
Po právní stránce odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který na danou věc aplikoval §2072 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jež umožňuje revokovat darování za podmínek, že obdarovaný dárci ublíží (úmyslně nebo z hrubé nedbalosti) tak, že zjevně poruší dobré mravy. Předpokladem práva požadovat vrácení daru (mimo jiné) není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na okolnosti případu lze kvalifikovat jako zjevné porušení dobrých mravů. Za takový případ nelze považovat případný paralelní vztah žalované k jinému muži za trvání vztahu se žalobcem, jestliže žalobce za přízeň a za čas s ním strávený žalované platil. I v případě, že by žalovaná opakovaně lhala žalobci o tom, že již nepracuje v erotických podnicích, nebo o tom, s kým tráví svůj volný čas, nejsou podmínky pro odvolání daru splněny, neboť sice jde o porušení dobrých mravů, avšak žalobce po odhalení těchto lží vždy žalované odpustil a jejich vztah nadále pokračoval ve stejném režimu jako dříve včetně uzavírání dalších darovacích smluv. Tudíž – uzavřel odvolací soud - žalobce tato jednání žalované prominul. Zjevným porušením dobrých mravů neshledal ani jednání žalované v prosinci 2016, kdy jí žalobce přislíbil 5 000 CHF jako kompenzaci za to, že skončí s prací v erotickém podniku ve Švýcarsku a stráví se žalobcem vánoční svátky a Silvestra, namísto toho však žalovaná náhle a neočekávaně přestala se žalobcem komunikovat a odletěla do Thajska. Tato událost nevybočuje z běžného rámce vztahu účastníků, kdy žalobce opakovaně daroval žalované peníze, aby se nemusela živit prací v erotických podnicích, a za podmínky, že s ním stráví předem určený čas. Protože žalovaná - vzhledem k ukončení vztahu se žalobcem - z uvedené částky (5 000 CHF) převzala pouze 14 000 Kč, pak - i když jde o jednání nemravné - kritérium zjevného porušení dobrých mravů nenaplňuje. Odvolací soud tak uzavřel, že skutková zjištění v dané věci nenaplňují podmínky pro odvolání darů, neboť žalovaná svým jednáním během jejich partnerského vztahu žalobci neublížila způsobem, že by to mohlo být posuzováno jako jednání zjevně porušující dobré mravy. Skutečnost, že si nechala od žalobce kupovat oblečení, kosmetiku, elektroniku, boty hodinky apod., a přijímala od něho peněžní dary k různým příležitostem, vyhodnotil jako nevhodné – vypočítavé jednání, jež ale nedosahuje intenzity, aby na jeho základě bylo možno uvažovat o revokaci darů pro nevděk.
Dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl, není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce ve svém dovolání odvolacímu soudu vytkl, že vztah účastníků posoudil jako vztah klienta a placené společnice, a proto chování žalované k žalobci neshledal jako dostatečně amorální, tedy porušující dobré mravy takovým způsobem, že by bylo odůvodněno použití §2072 o. z. o revokaci darovacích smluv z titulu nevděčného chování žalované. K dovolacímu přezkumu předkládá otázku hmotného práva, která dle jeho mínění doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to „zda je možné ohýbat ustanovení §2072 o. z. nikoli nejprve směrem k posuzování amorality skutků žalované, nýbrž primárně směrem k posouzení charakterových vlastností účastníků partnerského vztahu a až následně, ve světle domněnky o „laciném“ vztahu, posoudit intenzitu jednání žalované“ .
Odvolací argumentaci dovolatel upíná ke zpochybnění závěrů obou soudů, jež vztah účastníků vyhodnotily jako vztah klienta a placené společnice, a jež dle jeho přesvědčení chybně posoudily, v čem je zjevné porušení dobrých mravů žalované spatřováno. Prosazuje, že zjevné porušení dobrých mravů spočívá především v tom, že žalovaná svůj vztah a zájem o něho po dobu 2,5 let jen předstírala a ze zpětného pohledu nelze rozumně dovodit žádný jiný motiv, než snahu žalované využít jeho zájmu o ni ke svému materiálnímu zabezpečení. Krom toho, že žalovaná z žalobce lákala finanční prostředky, zájem a trvání vztahu pouze předstírala, slibovala budoucnost. Dobré mravy porušovala zejména tím, že si svůj paralelní vztah s jiným mužem nechávala žalobcem de facto financovat, vyznávala se účelově z lásky k někomu jinému než k žalobci a bezostyšně k tomu používala prostředky získané od žalobce. Žalobce dlouhodobě uváděla v omyl, zamlčela podstatné skutečnosti a vylákala z něj nemalou finanční částku. Takové chování dle přesvědčení žalobce naplňuje znaky zjevně hrubého porušení dobrých mravů a svou závažností se podobá skutkové podstatě podvodu. Žalobce má za to, že v souladu s úpravou týkající se revokace daru bylo namístě primárně hodnotit amoralitu chování (žalované), nikoliv - v rozporu s tvrzením obou účastníků - udělat z partnerského vztahu vztah nemorální sám o sobě, a následně ono nemorální chování hodnotit tak, že k takovému vztahu vlastně patří.
Námitky žalobce uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o nenaplnění předpokladů odvolání daru podle §2072 odst. 1 o. z. Dovolatel především vlastním hodnocením důkazů buduje svoji skutkovou konstrukci, podle níž žalovaná hrubě porušila dobré mravy tím, že „ svůj vztah a zájem o vztah se žalobcem jen předstírala po dobu 2,5 let k tomu, aby z žalobce vylákala finanční prostředky pro své materiální zabezpečení “. Uplatňuje-li žalobce v dovolání vlastní verzi skutku - bez zohlednění všech zjištěných skutkových okolností, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Platí, že skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů (§132, §211 o. s. ř.), nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit a je pro dovolací soud závazný (§241a odst. 1 o. s. ř.). Protože o takový případ v dané věci nejde, lze shrnout, že žalobce se předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a jeho námitky jsou z tohoto důvodu bezcenné.
Zjištění, jež soudy učinily z provedeného dokazování o tom, jaký byl vztah účastníků, je závěrem skutkovým. Odvolací soud zjistil, že se nejednalo o běžný partnerský vztah, ale jednalo se o vztah klienta a placené společnice, která žalobci poskytovala služby nejprve v erotickém podniku, poté i u něho doma. Účastníci si nikdy přímo neřekli, jak by měl jejich vztah fungovat, sám žalobce od vztahu očekával, že žalovanou bude v době jejího studia podporovat a za to, že spolu budou trávit volný čas. Neočekával, že by se mohlo jednat o vztah trvalý. Prosazuje-li oproti uvedenému dovolatel, že se o vztah založený na vztahu klienta a placené společnice nejednalo, pak tato jeho argumentace míří proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů a proti správnosti skutkových zjištění. Takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Krom toho žalobce přehlíží odvolacím soudem aprobovaný závěr soudu prvního stupně, který - vycházeje ze skutkového zjištění, jež v dovolacím řízení zpochybnit nelze, že žalobce po odhalení těchto lží žalované vždy odpustil a jejich vztah poté vždy pokračoval ve stejném režimu, nesplnění podmínek pro odvolání daru dovodil z toho, že žalobce uvedená jednání žalované prominul (§2072 odst. 1 věta první o. z.).
Výtka, že prvoinstanční soud neprovedl výslech žalobcem navrhovaných svědků, neboť tyto důkazy nesprávně považoval za nadbytečné, a že se „jednotlivě nezabýval písemnými podklady – zejména fotografiemi“, přípustnost dovolání nezakládá. K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou uvedené výtky bezcenné. Pokud jejich prostřednictvím žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalované její lhaní odpustil, pak platí výše uvedené, že jde o námitky namířené proti skutkovým zjištěním, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu „ve výroku I. a II.“ tj. včetně výroku o nákladech odvolacího řízení; ve vztahu k němu však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl; navíc přípustnost dovolání proti tomuto výroku je vyloučena vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2020
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu