ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1154.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1154/2020- 221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného P. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 61 To 342/2020, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 29/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 61 To 342/2020, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 39 T 29/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 39 T 29/2020 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve stručnosti tím, že dne 1. 3. 2020 a ve dvou případech dne 2. 3. 2020 v Praze řídil osobní motorové vozidlo BMW 540 IA, ačkoli si byl vědom, že mu bylo Magistrátem města Prahy, odborem dopravně správních činností, oddělením evidence řidičů a odbavování občanů pod sp. zn. S MHMP 229327/13 dne 3. 4. 2013 odesláno oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém vyhodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu a dne 9. 1. 2019 byl jmenovaným orgánem opětovně vyzván k odevzdání řidičského průkazu s tím, že řidičské oprávnění pozbyl dne 11. 12. 2018, přičemž o této skutečnosti se dověděl nejpozději dne 10. 4. 2019 při dopravní kontrole Policií ČR, při níž mu byl zadržen řidičský průkaz . Za to mu byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, osobního motorového vozidla BMW 540 IA, barva šedá - základní, RZ: XY, VIN: XY.
Tento rozsudek byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 61 To 342/2020 ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Obviněnému P. S. byl pak následně podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu sedmi let.
Tento rozsudek odvolacího soudu následně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které posléze doplnil, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje v tom, že stíhané jednání není trestným činem, ale toliko přestupkem (přitom poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 15 Tdo 876/2013). Uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let je pak podle něj nezákonné. Odvolací soud jím totiž porušil zásadu reformationis in peius, neboť jej nově uložil, aniž by bylo proti prvostupňovému rozsudku podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud oba ve věci vydané rozsudky zrušil a věc postoupil příslušnému správnímu orgánu, tj. Úřadu městské části Praha 7.
Státní zástupkyně činná u Nejvyšší státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedla, že námitky obviněného spočívající v tom, že skutek měl být posouzen jen jako přestupek, jsou důvodné s ohledem na právní závěry vyplývající z dovolatelem zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 876/2013, jež byly obsaženy i v dalších jeho rozhodnutích, například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 3 Tz 7/2017 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 6 Tdo 253/2020. Skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podle ustálené judikatorní praxe Nejvyššího soudu naplní pachatel, který jako řidič podle §123c odst. 3 a §123d odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci a řídil motorové vozidlo v době do jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění. Pozbytí řidičského oprávnění je vázáno na dobu jednoho roku, neboť po uplynutí této doby může vybodovaný řidič požádat o navrácení řidičského oprávnění. Pokud řídil motorové vozidlo po uplynutí této lhůty, byť nepožádal o navrácení řidičského oprávnění, nedopustil se přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tzv. „vybodovaný“ řidič se dopustí předmětného přečinu jedině tehdy, řídí-li motorové vozidlo v uvedené jednoroční lhůtě (a pouze v ní), neboť toliko v tomto případě vykonává činnost, k níž pozbyl řidičské oprávnění. V posuzovaném případě došlo k blokaci řidičského oprávnění až po vypořádání námitek obviněného ve smyslu §123f odst. 4 zákona o silničním provozu a důsledky pozbytí řidičského oprávnění proto u něj nastaly teprve dnem 11. 12. 2018, jak je to ostatně vyznačeno i v jeho evidenční kartě řidiče, přičemž lhůta jednoho roku uplynula dne 11. 12. 2019. Řídil-li obviněný motorové vozidlo ve dnech 1. 3. 2020 a 2. 3. 2020, jednalo se o dobu po uplynutí jednoroční lhůty, kdy již výkon uvedené (sankční) ztráty řidičského oprávnění neběžel. Protože obviněný zřejmě nesplnil podmínky pro navrácení řidičského oprávnění stanovené v ustanovení §123d zákona o silničním provozu, mohlo být jeho jednání posouzeno nejvýše jako přestupek podle §125c odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona o silničním provozu, a nikoli jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Státní zástupkyně však zároveň akcentovala okolnost vyplývající z evidenční řidičské karty obviněného, a to záznam, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu Říčany č. j. 133774/2019/Dpř.-Cha-1017 za přestupek podle §125c odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona o silničním provozu, tj. za řízení vozidla bez příslušného řidičského oprávnění dne 10. 4. 2019 uložen kromě pokuty ve výši 25.000 Kč také zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel pro všechny skupiny na dobu od 6. 11. 2019 do 10. 4. 2020. Z uvedeného vyplývá, že obviněný řídil motorové vozidlo BMW 540 IA dne 1. 3. 2020 a opakovaně také dne 2. 3. 2020 v Praze pravděpodobně v době, kdy mu tato činnost byla výše uvedeným rozhodnutím správního orgánu zakázána. Takové jednání bezpochyby naplňuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž není zřejmé, proč tato okolnost nebyla zohledněna již v podaném návrhu na potrestání obviněného. V dalším řízení bude ohledně této částečné změny skutkových okolností nezbytné vést další dokazování, když v tomto směru je pouhý záznam v evidenční kartě řidiče nepostačujícím důkazem, a v návaznosti na to bude nezbytné posoudit také otázku zachování totožnosti skutku. Při této úvaze si lze podle státní zástupkyně v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 143/02), představit obdobné závěry o zachování totožnosti skutku, jako to v podobném případě učinil Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1715/2016.
Zbylá část dovolacích námitek obviněného o porušení zásady zákazu reformace in peius je podle státní zástupkyně podřaditelná pod jiný dovolací důvod, než který obviněný uplatnil, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto je třeba je odmítnout bez toho, že by se jimi dovolací soud meritorně zabýval. Státní zástupkyně přesto poznamenala, že i tak nejsou tyto dovolací výtky důvodné.
V závěru navrhla, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 61 To 342/2020, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 39 T 29/2020 a dále podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 61 To 342/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tak neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Z obsahu trestního spisu se podává, že Magistrát hl. m. Prahy, odbor dopravně správních činností, oddělení evidence řidičů a odbavování občanů obviněnému doručil dne 18. 4. 2013 fikcí (do schránky mu bylo vhozeno dne 22. 4. 2013) oznámení ze dne 3. 4. 2013 č. j. S-MHMP-DSC-229327/13, že v registru řidičů dosáhl v bodovém hodnocení 12 bodů, a vyzval jej proto k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění. Proti provedení záznamu bodů podal obviněný námitky, jež Magistrát hl. města Prahy, odbor dopravně správních činností, oddělení správních činností zamítl jako neodůvodněné rozhodnutím ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. S-MHMP 229327/2013, č. j. MHMP 342528/2015. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které zamítlo Ministerstvo dopravy, odbor agend řidičů rozhodnutím ze dne 7. 12. 2018 č. j. 1382/2018-160-SPR/3, které nabylo právní moci dne 10. 12. 2018. Běh těchto lhůt se pak podle §123f odst. 4 zákona o silničním provozu přerušuje ode dne doručení námitek proti provedenému záznamu bodů příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do dne, v němž rozhodnutí o zamítnutí námitek podle odstavce 3 nabude právní moci. Z důvodu včasného podání námitek obviněným proti oznámení ze dne 3. 4. 2013 se podle §123f odst. 4 zákona o silničním provozu běh lhůt pro pozbytí řidičského oprávnění řidičského průkazu přerušil ode dne doručení námitek Magistrátu hl. města Prahy do dne, kdy rozhodnutí o námitkách zamítl a provedený záznam potvrdil, tj. do nabytí právní moci tohoto zamítavého rozhodnutí dne 10. 12. 2018 (č. l. 83-87). Obviněný tak byl povinen podle §123c odst. 3 tohoto zákona odevzdat řidičský průkaz a pozbyl jako řidič řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo oznámení o dosažení 12 bodů doručeno. Obviněný tedy pozbyl řidičské oprávnění dosažením celkového počtu 12 bodů dnem 10. 12. 2018 a pozbyl tak ve smyslu §123c odst. 7 zákona o silničním provozu právo k řízení motorového vozidla na území České republiky po dobu jednoho roku. Lhůta jednoho roku počíná podle odstavce 8 téhož ustanovení běžet ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu, spáchaným jednáním zařazeným do bodového hodnocení, na jehož základě řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů. Jednoletá lhůta zákazu řízení tak uplynula dne 10. 12. 2019. Až po uplynutí jednoho roku tak byl obviněný oprávněn podle §123d zákona o silničním provozu písemně požádat u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností o jeho navrácení za splnění zákonem stanovených podmínek podle §123 citovaného zákona (prokázání, že se podrobil přezkoušení z odborné způsobilosti podle zvláštního právního předpisu, konkrétně zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a dále verifikace zdravotní a psychické způsobilosti). Pokud ale obviněný nepožádal o navrácení řidičského průkazu po uplynutí jednoleté lhůty, kdy pozbyl právo k řízení motorového vozidla ve smyslu §123c odst. 7 zákona o silničním provozu, a přesto řídil motorové vozidlo po uplynutí této lhůty, nelze z takového jednání dovozovat trestněprávní důsledky a není možné je posoudit jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V takovém jednání, které zcela jistě není v souladu se zákonem, je ale možné spatřovat přestupek podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu, protože dotyčný řídil motorové vozidlo v rozporu s §3 odst. 3 písm. a) citovaného zákona, neboť není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle §81 označeného zákona (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 15 Tdo 876/2013 publ. pod č. 28/2014 ve Sb. rozh. tr.). Je třeba proto přisvědčit námitce dovolatele, ale i názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že v tomto případě nebylo možné stíhané jednání obviněného právně kvalifikovat jako trestný čin, nýbrž toliko jako přestupek. Z tohoto pohledu tak je dovolání obviněného důvodné.
Z trestního spisu však zároveň vyplývá, že orgány činné v předchozím trestním řízení zcela pominuly okolnost, že podle evidenční karty řidiče (č. l. 43-47) pro obviněného pravděpodobně plynul zákaz řízení všech motorových vozidel pro období od 6. 11. 2019 do 10. 4. 2020 z jiného rozhodnutí správního orgánu, a to rozhodnutí Městského úřadu Říčany č. j. 133774/2019/Dpř.-Cha-1017, neboť se měl dopustit přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bodu 1. zákona o silničním provozu, když řídil vozidlo a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Současně mu měl být řidičský průkaz odebrán dne 10. 4. 2019 (tímto rozhodnutím mu byla uložena i pokuta ve výši 25.000 Kč). Řídil-li tedy obviněný ve třech případech dne 1. a 2. 3. 2020 v Praze osobní motorové vozidlo BMW 540 IA, ačkoli mu byla tato činnost zakázána jiným, zde citovaným rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci, než pro které byl v této věci odsouzen, tak by takové jednání bylo způsobilé naplnit znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K tomu však oba soudy nižších stupňů nikterak nepřihlédly, a i v důsledku tohoto jejich pochybení jimi vydaná rozhodnutí nemohou obstát.
V této souvislosti se jistě nabízí otázka, zda při prokázání, že obviněnému byl pro období od 6. 11. 2019 do 10. 4. 2020 uložen zákaz řízení motorových vozidel předmětným rozhodnutím Městského úřadu Říčany, by v nyní posuzované trestní věci byla zachována totožnost skutku. Obecně lze konstatovat, že tato je zachována v případě alespoň částečného zachování totožnosti jednání či následku, anebo obou těchto složek. Již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je plně zachována totožnost jednání a částečná totožnost následku, pokud obviněný řídí předmětné motorové vozidlo téhož dne, na stejném místě a čase, jako ve sdělení obvinění, a to přes uložený trest zákazu činnosti, který ovšem byl uložen jiným rozhodnutím, než pro které byl za přečin odsouzen, tedy obviněný vykonával činnost, která mu byla zakázána, byť jiným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci ve smyslu §337 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže by tedy v případném následném odsuzujícím rozsudku došlo oproti návrhu na potrestání ke změně označení správního rozhodnutí, jímž byla obviněnému sankce zákazu činnosti uložena, neznamenalo by to nezachování totožnosti skutku ve smyslu zásady obžalovací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1715/2016 a ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 7 Tdo 1062/2018).
Pokud pak jde o obviněným namítané porušení zásady zákazu reformationis in peius, tak je třeba zdůraznit, že tato zásada zakotvená v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. umožňuje změnu napadeného rozhodnutí v odvolacím řízení v neprospěch obviněného pouze z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch. Je tak jednou ze základních zásad trestního řízení, jejíž porušení může znamenat flagrantní zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. I když tedy tato námitka nespadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo ji možno ignorovat.
Obviněný konkrétně spatřuje její porušení v tom, že mu odvolací soud (oproti prvostupňovému rozsudku) uložil navíc i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu sedmi let. Při porovnání druhu a počtu trestů uložených obviněnému soudem prvního stupně a soudem druhého stupně je nutno konstatovat, že nalézací soud obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a trest propadnutí věci, osobního motorového vozidla BMW 540 IA. Odvolací soud, ačkoli ve věci nepodal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného, tomuto uložil trest odnětí svobody na dvanáct měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let a dále mu uložil i trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu sedmi let, přičemž mu ale byl ponechán v platnosti i soudem prvního stupně uložený trest propadnutí věci. Nepodmíněný trest odnětí svobody ve srovnání s ostatními druhy trestů je bezpochyby nejpřísnějším trestem, byť v individuálně určených případech tomu tak být nemusí. V nyní posuzované věci obviněného je třeba zohlednit uložené tresty v jejich komplexu, tedy že nepodmíněný trest odnětí svobody kratšího trvání ve spojení s trestem propadnutí věci byl nahrazen sice podmíněným trestem odnětí svobody, avšak ve dvojnásobné výměře, zároveň byl ponechán v platnosti trest propadnutí věci (osobního motorového vozidla) a navíc byl obviněnému uložen i citelný sedmiletý trest zákazu činnosti - řízení všech motorových vozidel. Zákon sice uložení trestu zákazu činnosti za stíhaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku umožňuje, a Nejvyšší soud zároveň netvrdí, že nebyl s ohledem na časté předchozí porušování předpisů na úseku řízení motorových vozidel obviněným na místě, ale měl tak ve svém rozhodnutí učinit již soud prvního stupně, a pokud tak nerozhodl, odvolací soud to s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného mohl učinit pouze při zachování vhodné kombinace jednotlivě uložených trestů při šetření zásady zákazu reformationis in peius. Ta však v kombinaci výsledných tří druhů trestů a jejich výměry, oproti dvěma druhům trestů uložených soudem nalézacím, dodržena nebyla. Tudíž i námitku obviněného, že prvostupňový rozsudek ve výroku o trestu byl v odvolacím řízení změněn v jeho neprospěch, ačkoli jej v jeho neprospěch nenapadl odvoláním státní zástupce, lze označit za důvodnou.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů tak Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání důvodným a zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. 61 To 342/2020, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 3. 2020 sp. zn. 39 T 29/2020, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Obvodnímu soudu pro Prahu 7 pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.).
To jinými slovy znamená, že soud prvního stupně věc obviněného opětovně projedná v hlavním líčení, přičemž si před tím opatří všechny potřebné důkazy k tomu, aby mohl posoudit, zda se obviněný skutečně dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a to s ohledem na jiné předchozí rozhodnutí správního orgánu, jímž mu mělo být řízení motorového vozidla v inkriminované době zakázáno. Přitom musí mít na paměti, že orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud a současně i to, že bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít podle odstavce 2 téhož ustanovení ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Tento princip pak musí být zohledněn i při případném novém ukládání trestu obviněnému. To znamená, že mu buď lze uložit stejnou kombinaci trestů, jimiž jej v předchozím řízení postihl soud prvního stupně v jeho nyní zrušeném rozsudku, anebo např. přiměřenou kombinaci podmíněného trestu odnětí svobody, nikoli ale ve zvýšené délce, nýbrž v takové, jako by tomu bylo v předchozí první variantě, se stanovením přiměřené zkušební doby, trestu propadnutí věci (osob. motorového vozidla) a trestu zákazu činnosti – řízení motorových vozidel, vyměřeného ale ještě v dolní polovině trestní sazby.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu