ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1550.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1550/2019- 499
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného A. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. 2 To 15/2019 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 5/2011 takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v souladu s podmínkou uvedenou v §265p odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. 2 To 15/2019 zrušuje v celém výroku o trestu .
II. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 3 T 5/2011-403 byl obviněný A. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 alinea 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že „v přesně nezjištěné době v období od července až srpna, nejpozději dne 17. 8. 2010 v XY, ul. XY čp. XY, vlákal pod slibem darování hraček nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, do svého bytu, poté poslal nezletilého BBBBB pro cigarety do blízké restaurace, nezletilou AAAAA plácl po zadní části těla, poté přehrával DVD film s pornografickou tématikou a po návratu nezletilého BBBBB byt uzamkl a pod pohrůžkou, že je nepustí domů, požadoval na nezletilé AAAAA, aby jemu nebo BBBBB osahávala a třela pohlavní úd, ta si vybrala bratra a nezletilý BBBBB si na pokyn obžalovaného svlékl kalhoty, lehl si na postel a nezletilá AAAAA mu třela pohlavní úd, po chvíli toho zanechala, poté jim obžalovaný ukazoval celkem tři pistole a náboje a následně dal každému stravenku v hodnotě 50 Kč a při odchodu nabízel nezletilé AAAAA, aby příště přišla sama, že dostane víc peněz“. Za to krajský soud obviněného odsoudil podle §186 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu současně uložil trest propadnutí věci, konkrétně tří kusů DVD s pornografickou tématikou s názvy „Bohyně rozkoší“, „Holky ze střední“ a „Italské orgie“.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. 2 To 15/2019 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na částečně pozměněném skutkovém základě, že obviněný „v přesně nezjištěné době v období od července až srpna, nejpozději dne 17. 8. 2010 v XY, ul. XY, vlákal pod slibem darování hraček nezletilé AAAAA, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, do svého bytu, poté poslal nezletilého BBBBB pro cigarety do blízké restaurace, nezletilou AAAAA plácl po zadní části těla, poté přehrával DVD film s pornografickou tématikou a po návratu nezletilého BBBBB byt uzamkl, na to obžalovaný ukázal nezletilým celkem tři pistole a náboje a pod pohrůžkou, že je nepustí domů, požadoval na nezletilé AAAAA, aby jemu nebo BBBBB osahávala a třela pohlavní úd, přičemž nezletilá si vybrala bratra a nezletilý BBBBB si na pokyn obžalovaného svlékl kalhoty, lehl si na postel a nezletilá AAAAA mu třela pohlavní úd, po chvíli toho zanechala, poté dal následně každému stravenku v hodnotě 50 Kč a při odchodu nabízel nezletilé AAAAA, že když příště přijde sama, že dostane víc peněz“.
Za to odvolací soud obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věci, konkrétně tří kusů DVD s pornografickou tématikou s názvy „Bohyně rozkoší“, „Holky ze střední“ a „Italské orgie“. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. zamítl.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně dovoláním nejvyšší státní zástupce. Učinil tak v neprospěch obviněného s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně uvedl, že skutková zjištění soudů považuje za věcně správná a současně se ztotožňuje i s na ně navazující výslednou právní kvalifikací jednání obviněného. K pochybení však podle jeho mínění došlo ve výroku o trestu, když vrchní soud obviněnému vyměřil trest odnětí svobody mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž ho uznal vinným. Pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranici sazby uvedené v §185 odst. 3 tr. zákoníku postupem podle §58 odst. 1 tr. zákoníku totiž v posuzované věci nebyly splněny tři obligatorní zákonné podmínky, a sice že ve věci musí být dány určité mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a přitom nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Otázkou skutečného splnění těchto předpokladů pro aplikaci normy obsažené v §58 odst. 1 tr. zákoníku se vrchní soud po výtce dovolatele takřka nezabýval. Její použití de facto odůvodnil pouze odkazem na průtahy v řízení trvající od 7. 10. 2011 do 8. 8. 2017, dále tím, že od spáchání činu uplynuto téměř deset let, a konečně tím, že na obviněného je třeba hledět, jako by „v mezidobí“ nebyl soudně trestán. Stran osobních poměrů pachatele tedy konstatoval bezúhonnost obviněného, což ovšem za natolik mimořádnou skutečnost pokládat nelze. Zmíněná okolnost může být nanejvýš považována za „obecnou“ polehčující okolnost ve smyslu §41 tr. zákoníku. Pokud jde o mimořádné okolnosti případu, které podle odvolacího soudu měly spočívat v průtazích v řízení a době, která uplynula od spáchání činu, dovolatel na jedné straně připustil, že extrémní délka trestního řízení obecně může být podle ustálené judikatury zohledněna i prostřednictvím aplikace moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, avšak současně podotkl, že v řešeném případě délka řízení nebyla natolik extrémní, aby nemohla být kompenzována uložením odpovídajícího trestu v rámci zákonné trestní sazby. Vrchní soud se podle dovolatele navíc takřka vůbec nezaobíral tím, zda je v daném případě splněna podmínka, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Jestliže její splnění dovozoval z formální trestní bezúhonnosti obviněného, znovu vzal do úvahy pouze obecnou polehčující okolnost. Kromě toho odhlédl od skutečnosti, že obviněný se v průběhu trestního řízení dopustil dalšího sexuálně zaměřeného deliktu vůči dítěti, konkrétně přečinů výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 3 tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 6. 2015 sp. zn. 5 T 74/2015 k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok se zkušební dobou na dvě léta a k trestu propadnutí věci. Byť se obviněný ve zkušební době tohoto odsouzení osvědčil a je na něho nutno hledět, jakoby nebyl soudně trestán, neznamená to, že tuto okolnost nebylo možné zohlednit při hodnocení splnění podmínky, že lze nápravy pachatele dosáhnout i uložením trestu kratšího trvání. V uvedené souvislosti pak dovolatel připomněl, že obviněný svou trestnou činnost bagatelizoval a ani neměl sebekritický náhled na své protiprávní jednání. Realizovaná trestní řízení tak sama o sobě k jeho nápravě zjevně nevedla.
S ohledem na výše rekapitulované důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. 2 To 15/2019 ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ nutnosti rozhodnout způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný A. H. ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že od počátku svou vinu stíhaným skutkem popíral. Rozhodnutí odvolacího soudu nakonec přijal, aby se mohl soustředit na své uzdravení. Bezmála deset let trvající trestní řízení, spojené s psychickým stresem, se totiž negativně podepsalo na jeho zdravotním stavu. Byť tedy nadále trvá na své nevině, sám se nedovolal. Má však za to, že v jeho případě podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku splněny byly, a to zejména s ohledem na nečinnost soudu prvního stupně, který po dobu několika let ve věci nekonal s odůvodněním, že čekal, až nezletilí vyrostou. Tímto postupem však mimo jiné docílil toho, že validita posudku hodnotícího věrohodnost poškozené byla významně snížena. Na poškozeného BBBBB pak soud nenechal posudek vypracovat vůbec, když se spokojil s neodborným názorem sociální pracovnice, že by chlapce případné dotazy znalce stresovaly. Tento argument se však ukázal být lichým, když byl poškozený následně schopen výslechu před odvolacím soudem. Dalším pochybením Krajského soudu v Ústí nad Labem byla i ztráta důkazů v podobě nahrávek výpovědí poškozených a zamítnutí návrhu obhajoby na jejich opětovný výslech. Namísto toho soud prvního stupně původní protokoly o výsleších pouze přečetl. Tyto skutečnosti představovaly podle názoru obviněného dostatečně legitimní podklad pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a případná absence podrobnějšího odůvodnění tohoto postupu v rozsudku vrchního soudu na tom nic nemění. Navrhl tedy, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které je nejvyšší státní zástupce opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění zákonných předpokladů. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají vymezenou sazbu v zákoně přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody , trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení její horní hranice, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Pokud tedy nejvyšší státní zástupce napadl výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu s poukazem na vadu záležející v porušení ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, je taková námitka z hlediska použitého důvodu dovolání právně relevantní (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 26, č. T 617). Při posouzení její opodstatněnosti dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Předně je vhodné v obecné rovině připomenout, že postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku je projevem a prostředkem soudcovské individualizace trestu, jímž lze řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje uložení trestu odnětí svobody i ve výměře na samé dolní hranici zákonného rozpětí trestní sazby nepřiměřenou sankci. Aplikace zmíněného moderačního ustanovení se však zároveň uplatňuje pouze ve zcela výjimečných případech. Již jeho označení jako „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“ napovídá, že jeho použití musí být vždy pečlivě odůvodněno, a to nikoli pouhým odkazem na běžně se vyskytující okolnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Jinak vyjádřeno, při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutno respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit nezbytné splnění všech zde uvedených podmínek. Platí, že se nemůže jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u trestného činu běžně nevyskytují a v konkrétním případě výrazně závažnost trestného činu významně snižují. Zásadně tak nepostačí např. doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody či vedení řádného života. Stejně tak na straně druhé soud nemůže odůvodnit rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody jen svým prostým přesvědčením, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro obviněného příliš přísný.
Ze znění ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň, vždy ovšem postačí alespoň jedno z nich. Okolnostmi případu se rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (srov. §39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku). Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud svým významem nebo intenzitou činí daný trestný čin výrazně atypickým a tím odůvodňují shovívavější postup při jeho trestání. Pokud jde o poměry pachatele , jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu. Z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku však musí být tyto poměry takového rázu, že na trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by u konkrétního pachatele bylo důvodně nahlíženo jako na podstatně citelnější resp. nepřiměřeně přísnou sankci, než jak je tomu u jiných pachatelů. V tomto směru je nutno brát do úvahy všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze dále považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností, vážnou nemoc pachatele, závislost početné rodiny na jeho výdělku, stav snížené příčetnosti pachatele, není-li zároveň možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, jeho psychický stav, není-li důvodem postupu podle §26 tr. zákoníku, §47 tr. zákoníku a §360 odst. 1 tr. zákoníku, skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, nebo například odsouzení pachatele cizozemským soudem k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který již byl z podstatné části vykonán aj.
Zároveň platí, že okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou odůvodnit postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku jen za předpokladu, že by zároveň použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a přitom lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání . Shora uvedené tři podmínky musí být splněny kumulativně.
Dovolateli je nutno přisvědčit minimálně potud, že vrchní soud v posuzované věci opřel své rozhodnutí poskytnout obviněnému dobrodiní v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby o úvahy, které výše rozvedená judikatorní východiska ani obecně uznávanou právní nauku (viz např. Šámal a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 791 a násl.) zcela nereflektovaly.
I podle názoru Nejvyššího soudu působí poněkud nepřesvědčivě závěr obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku, že ve věci byly dány takové zvláštní okolnosti případu, jak má na mysli ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud zde v podstatě pouze přecenil význam celkové délky trestního řízení, aniž by se ale podrobněji vypořádal s tím, jaké specifické okolnosti k ní přispěly. Jestliže se omezil na pouhé konstatování, že obviněný sám svým počínáním soudní průtahy nezavinil, posoudil daný problém poněkud jednostranně. Opomněl na věc nahlížet i z pohledu práv a oprávněných zájmů poškozených a zároveň nijak neuvážil povahu a typovou závažnost trestných činů, o nichž se řízení vedlo. V zásadě ponechal bez povšimnutí, co bylo objektem a kdo předmětem trestné činnosti, jaké potenciální negativní následky mohlo mít počínání obviněného pro budoucí život poškozených, nezabýval se způsobem provedení činu, pohnutkou a záměry obviněného a konečně ani jeho osobností.
Co se týče vyhodnocení osobních poměrů pachatele, vrchní soud se bez dalšího omezil na konstatování, že se na obviněného hledí, „jako by nebyl v mezidobí soudně trestán“. Pro účely zhodnocení závažnosti činu a poměrů pachatele jakožto kritérií rozhodných z hlediska možného mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku přitom formální bezúhonnost obviněného nemá potřebný právní význam. Jinak by tomu bylo v případě, že by výše zmíněné odsouzení mělo být soudem vzato za přitěžující okolnost, kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu, nebo by mělo vést k chybnému posouzení otázky souběhu trestných činů a nesprávnému uložení souhrnného trestu. K ničemu z toho však v řízení nedošlo. Naproti tomu je s podivem, že odvolací soud při hodnocení osoby pachatele, jeho dosavadního života a chování po činu, tedy kritérií, jež naopak pro zodpovědné posouzení existence podmínek podle §58 odst. 1 tr. zákoníku mají naprosto zásadní význam, ponechal zcela bez povšimnutí, že obviněný v roce 2014, tj. v době, kdy již čelil trestnímu stíhání v posuzované trestní věci, spáchal mimo jiné další trestný čin proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, pro nějž byl pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody (viz pravomocný trestní příkaz Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 6. 2015 sp. zn. 5 T 74/2015). Byť ohledně tohoto postihu platí fikce neodsouzení, uvedené zjištění obecně nesvědčí o pozitivním vztahu obviněného k zákonem chráněným zájmům a hodnotám ani o tom, že by byl ochoten podřídit se obecně uznávaným společenským pravidlům a respektovat stanovené právní normy.
Vrchnímu soudu je dále nutno vytknout, že patřičně (resp. takřka vůbec) nezdůvodnil, proč měl v daném případě za splněné i další dvě obligatorní podmínky pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, a sice že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by s ohledem na její dolní hranici bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Při posuzování tohoto hlediska je v každém konkrétním případě zapotřebí zohlednit nejen všechna kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru (§39 tr. zákoníku), včetně okolností polehčujících a přitěžujících (§41 a §42 tr. zákoníku), ale i postoj pachatele k trestnému činu; tj. zda alespoň doznává jeho základní skutkové okolnosti a nad jeho spácháním projevuje lítost. U obviněného A. H. však jakákoliv sebereflexe v tomto směru chybí a žádnou vinu si ani nyní evidentně nepřipouští. V rámci vyjádření k dovolání se naopak stylizoval do role oběti justičního omylu, kdy ač je podle svých slov nevinen, nakonec přijal trest za něco, co nespáchal. Zcela mimo pozornost soudu druhého stupně pak zůstala i otázka, zda je uložený trest dostatečný také z hlediska ochrany společnosti, a to i přes prokazatelný fakt, že posuzovaný čin není ojedinělým lidským selháním obviněného s trestněprávním rozměrem.
Z výše rozvedených důvodů tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně. Proto z jeho podnětu za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. 2 To 15/2019 zrušil v celém výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který se jí bude v rozsahu zrušení znovu zabývat. Přitom bude postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby při úvahách o možnosti užití §58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzovaném případě respektoval ustálenou soudní judikaturu a věnoval mnohem větší pozornost zkoumání a podrobnému zhodnocení všech podmínek, za nichž lze k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby přistoupit. Kritéria rozhodná z hlediska aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku bude třeba zkoumat jednotlivě i v jejich v souhrnu. Jedině tak lze přijmout dostatečně přezkoumatelný a pochybnosti nevzbuzující závěr, zda v případě obviněného A. H. jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle citovaného zákonného ustanovení, či zda bude nezbytné uložit mu tento trest bez moderace v rámci zákonem stanovené trestní sazby (zde podle §185 odst. 3 tr. zákoníku). Vrchní soud obviněnému znovu uloží i trest propadnutí věci, k jehož zrušení Nejvyšší soud přistoupil pouze z toho důvodu, aby dalšímu řízení vedenému ohledně trestu odnětí svobody nebránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu