ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.346.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 346/2020- 1786
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný B. W. S. , státní příslušník Iráku, nar. XY v XY, v České republice bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2019 č. j. 6 To 41/2019-1734 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. W. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 43 T 2/2018 byl obviněný B. W. S. uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že
jako jednatel společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY, v úmyslu neoprávněně vylákat vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty, zahrnul do účetnictví fiktivní daňové doklady a na jejich základě nechal účetní sestavit přiznání k dani z přidané hodnoty a
a) dne 25. 1. 2012 podal na Finanční úřad Brno I přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2011, které bylo přeposláno na místně příslušný Finanční úřad pro Prahu 2, kde uplatnil v rozporu se skutečností podle §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 2.912.674 Kč za nákup slunečních brýlí od společnosti EXPRESS PRODEX, s. r. o., IČ: 276 17 670, se sídlem Truhlářská 1489/29, Praha 1, na základě faktur specifikovaných ve výroku rozsudku, a dále podle §66 zákona o dani z přidané hodnoty uplatnil nárok na osvobození od daně v souvislosti s vývozem předmětného zboží do Iráku na základě faktury č. 32011, DUZP 8. 12. 2011 pro odběratele B. R. H. A., S. S., Irák, ve výši 782.000 USD (dle aktuálního kurzu 14.976.864 Kč), a v souvislosti s těmito obchody uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu ve výši 2.912.674 Kč, který Finanční úřad pro Prahu 2 vyplatil dne 17. 2. 2012, ačkoli věděl, že společnost zboží za uvedenou cenu nenakoupila a do Iráku neprodala, přičemž cena zboží je mnohonásobně navýšena a nárok na vyplacení nadměrného odpočtu tedy společnosti nevznikl, čímž neoprávněně vylákal nadměrný odpočet ve výši 2.912.674 Kč,
b) dne 26. 3. 2012 podal na Finanční úřad Brno III přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2012, kde uplatnil v rozporu se skutečností podle §72 a §73 zákona o dani z přidané hodnoty nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 2.946.260 Kč za nákup elektronických součástek na základě faktury č. 120100014 dodavatele 4 CLASS, s. r. o., IČ: 282 41 304, se sídlem Roháčova 188/37, Praha 3, DUZP 20. 2. 2012, základ daně 14.731.300 Kč, a uplatnil nárok na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 2.946.260 Kč, který nebyl finančním úřadem vyplacen, ačkoli věděl, že společnost zboží za uvedenou cenu nenakoupila, cena zboží je mnohonásobně navýšena a nárok na vyplacení nadměrného odpočtu tedy společnosti nevznikl, čímž se pokusil vylákat nadměrný odpočet ve výši 2.946.260 Kč,
tedy pokusil se vylákat nadměrný odpočet v celkové výši 5.858.934 Kč, přičemž 2.912.674 Kč mu bylo vyplaceno.
Za to byl obviněný podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu soud zároveň uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnou činností. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let.
K odvolání státní zástupkyně, které bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o trestu, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2019 č. j. 6 To 41/2019-1734 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému podle §240 odst. 3 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně dovoláním obviněný B. W. S., a to s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že vrchní soud v jeho případě nesprávně posoudil možnost aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Dovolatel má za to, že podmínky pro daný postup, k němuž přistoupil soud prvního stupně, v jeho případě splněny byly. To, že je krajský soud v písemném vyhotovení rozsudku dostatečně neodůvodnil, samo o sobě důvodem ke změně výroku o trestu být nemělo. Skutečnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody byly v řízení jasně prokázány. Bylo zjištěno, že dovolatel byl k páchání daňové trestné činnosti zneužit svým bratrancem B. J., jemuž bezmezně důvěřoval a který vše zosnoval, koordinoval a organizoval. V rozhodné době se snažil získat trvalý pobyt v České republice, česky komunikoval pouze s výraznými obtížemi, latinku číst neuměl a svým příbuzným se nechal přesvědčit, že pro získání trvalého pobytu je třeba, aby byl vlastníkem nějaké společnosti a vyvíjel v ní činnost. Proto se stal jednatelem společnosti S. a z této pozice následně podepisoval vše, co mu B. J. nebo jeho účetní předložili, aniž by znal samotný obsah listin. Posléze ho bratranec instruoval, jak se má chovat při daňové kontrole a jakým způsobem odpovídat na otázky úředníků finančního úřadu. Existenci subjektivní stránky trestného činu ve svém jednání (zde ve formě nepřímého úmyslu) tedy dovolatel připouští až od momentu, kdy objektem daňové kontroly byly čipy, které měly být předmětem fiktivního obchodu, na jehož základě měl být vylákán nadměrný odpočet DPH. Teprve tehdy mohl vytušit, že s obchodováním společnosti není vše v pořádku. Pokud B. J. jako svědek v této trestní věci tvrdil něco jiného, zcela nepokrytě lhal. Jestliže za daných okolností vrchní soud odvolání státní zástupkyně vyhověl, považuje obviněný jeho rozhodnutí za alarmující. Nově uložený trest pokládá za nespravedlivý a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který s poukazem na obsahové vymezení dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podotkl, že nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu jeho prostřednictvím namítat nelze. Takovou námitku zároveň podle jeho mínění nelze vznášet ani s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je speciálně určen k nápravě vad rozhodnutí týkajících se druhu trestu a jeho výměry a který obviněný navíc ani neuplatnil. Trest odnětí svobody vyměřený v rozmezí zákonné trestní sazby, tj. nesnížený podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, totiž nepřípustným trestem ani trestem vyměřeným mimo sazbu stanovenou zákonem ve smyslu posledně citovaného důvodu dovolání není. Státní zástupce tedy shrnul, že námitky obviněného, jimiž se domáhá uložení trestu odnětí svobody sníženého podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, formálně žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, přičemž zčásti navíc irelevantně směřovaly i do oblasti skutkových zjištění. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný B. W. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti požadované ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.
Nejvyšší soud se následně zabýval otázkou, zda výtku obviněného, že vrchní soud v jeho případě nepoužil prostředek soudcovské individualizace trestu upravený v ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a neuložil mu trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v §240 odst. 3 tr. zákoníku, je vůbec možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není .
Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje primárně dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu je tedy zřejmé, že obviněný se s poukazem na něj nemůže domáhat toho, aby mu byl za použití §58 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Pokud soud k takovému dobrodiní v konkrétním případě nepřistoupí, ale trest odnětí svobody vyměří obviněnému v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že své rozhodnutí zatížil vadou předpokládanou v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod z logiky věci zakládá v podstatě jen takový postup, kdy soud při výměře trestu odnětí svobody aplikuje §58 tr. zákoníku, ačkoli k tomu nejsou splněny obligatorní zákonné podmínky. Naproti tomu nepoužití §58 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice daný dovolací důvod nenaplňuje.
Zmíněnou námitku však nebylo možno relevantně uplatnit ani s poukazem na dovolatelem deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v tzv. „jiném nesprávném právním posouzení“ též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by však bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Jestliže by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný, protože i uložení nepřípustného druhu trestu či uložení trestu mimo trestní sazbu by vždy muselo být nutně považováno především za porušení hmotného práva (tj. určitého ustanovení trestního zákoníku) a tudíž za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Nejvyšší soud proto při své rozhodovací praxi vychází z dlouhodobě ustáleného výkladu, podle nějž lze u výroku o trestu za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považovat jen specifické vady tohoto výroku spočívající v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest anebo popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové pochybení však dovolatel napadenému rozhodnutí nevytkl a z povahy věci ani vytýkat nemohl.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného B. W. S. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 4. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu