ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.73.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 73/2020- 452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2020 o dovolání obviněné J. L. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019 sp. zn. 44 To 404/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 40/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 7. 2019 sp. zn. 29 T 40/2019 byli uznáni vinnými, obviněná J. L. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněný J. Š., nar. XY, zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jichž se odpustili tím, že
obžalovaná J. L. z důvodu nepříznivé finanční situace přesvědčila obžalovaného J. Š., aby si vzal úvěr na částku 500 000 Kč, který měla místo něj splácet, za tímto účelem sama zjišťovala možnosti úvěrů, obžalovaný J. Š. následně dne 28. 4. 2015 požádal o poskytnutí meziúvěru ve výši 500 000 Kč u Českomoravské stavební spořitelny, a. s. za účelem údržby, rekonstrukce, změny a modernizace rodinného domu, ve vlastnictví jeho matky J. Š., na adrese XY, jak doložil nepravdivými doklady – souhlasem majitelky s rekonstrukcí, kalkulací nákladů, prohlášením o financování a potvrzením o příjmech, které zajistila obžalovaná J. L. a na jejich základě byla žádost schválena, a dne 21. 7. 2015, na pobočce Českomoravské stavební spořitelny a. s., IČ 49241397, v Praze 10, Vinohradská 3218/169, uzavřel smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 1006785801, a ačkoli se obžalovaný J. Š. zavázal poskytnuté peněžní prostředky použít výhradně na bytové potřeby, ve skutečnosti tak neučinil a bez vědomí věřitele je použil v rozporu s deklarovaným účelem, neboť finanční prostředky z čerpání z meziúvěrového účtu ve výši 495 000 Kč nechal zaslat na účet č. XY advokátky M. Z. za účelem úhrady osobního závazku obžalované J. L., přičemž obžalovaný J. Š. následně úvěr, za jehož poskytnutí byl uhrazen poplatek ve výši 5 000 Kč, který byl odúčtován z čerpání z meziúvěrového účtu, řádně nesplácel a až po upomínkách uhradil pouze dvě dílčí splátky, a to ve výši 8 531 Kč dne 27. 10. 2015 a 2 007,94 Kč dne 30. 6. 2016, které financovala obžalovaná J. L., čímž způsobili Českomoravské stavební spořitelně a. s., IČ 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, Praha 10, škodu ve výši 500 000 Kč a po odečtení poplatku a dvou splátek škodu ve výši 484 461 Kč.
Za to soud prvního stupně uložil obviněné J. L. podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §24 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti měsíců. Vedle toho uložil obviněné v intencích §67 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu čtyřiceti denních sazeb ve výši 750 Kč, tedy v souhrnné výši 30 000 Kč. Současně byly obviněné podle §68 odst. 5 tr. zákoníku stanoveny splátky peněžitého trestu ve výši 2 500 Kč měsíčně, kdy výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka zaplacena. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud obviněné podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Obviněnému J. Š. byl za výše uvedené jednání uložen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Českomoravskou stavební spořitelnu, a. s., IČ 49241397, se sídlem Praha 10, Vinohradská 3218/169, ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody odkázal soud prvního stupně na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná J. L. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2019 sp. zn. 44 To 404/2019 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu následně napadla obviněná J. L. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř. V jeho odůvodnění Nejvyššímu soudu předkládá citaci uplatněných dovolacích důvodů vyplývajících z trestního řádu a poukazuje i na některá jeho dřívější rozhodnutí. Konkrétně pak namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud vycházel z přepisu protokolu o hlavním líčení, ve kterém jsou nesrovnalosti, a není pečlivý, a na který nemohla ani reagovat, i když žádala o jeho zaslání, což se nestalo. Odvolací soud tak měl vycházet z nahrávky z hlavního líčení, když obhajoba namítala nesprávnost takto přepsaného protokolu. Jedna z těchto nesprávností je, že ve skutečnosti obviněná nedala souhlas s konáním hlavního líčení, když nebyla dodržena lhůta pěti pracovních dnů k její přípravě, i když v protokolu je zaznamenáno, že tento souhlas dala. Nebyla tak zachována rovnost stran, což má za následek porušení práva na spravedlivý proces. V podstatě podobná situace nastala i ve vztahu k výpovědi obviněné. Opětovně je vše zaznamenáno na nahrávce, kterou se odvolací soud nezabýval. Obviněná na začátku své výpovědi jasně, určitě a srozumitelně uvedla, že nebude vypovídat, že jen učiní prohlášení a nepřipouští žádné otázky. Soud prvního stupně toto její ústavní právo nerespektoval a neustále obviněné skákal do řeči, což odůvodnil tím, že se jedná pouze o „pomoc“ obviněné s výpovědí. Nicméně touto „pomocí“ se stal výslech obviněné pro řízení nepoužitelný, a řízení tak bylo zatíženo další vadou, která má za následek porušení práva na spravedlivý proces.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněná v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 44 To 404/2019, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 7. 2019 sp. zn. 29 T 40/2019, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned ve věci rozhodnout ve smyslu §265m tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vypracoval k podanému dovolání písemné vyjádření, které dne 16. 12. 2019 zaslal Nejvyššímu soudu (§265h odst. 2 tr. ř.). V něm nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení, obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i dovolání obviněné včetně použitých argumentů, a následně se k námitkám obviněné vyjádřil následovně. Konkrétní dovolací námitky obviněné nelze pod žádný z označených, ani jiných dovolacích důvodů podřadit. U dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že je zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti, kdy je tedy rozhodující, zda obviněný fyzicky je či není přítomen hlavnímu líčení. Obviněná se prokazatelně hlavního líčení konaného dne 29. 7. 2019 účastnila. Namítání porušení §198 odst. 1 tr. ř. v tom smyslu, že jí nebyla poskytnuta zákonná pětidenní lhůta na přípravu k hlavnímu líčení, tak není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože poskytnutí kratší lhůty samo o sobě nemá vliv na přítomnost obviněného u hlavního líčení. Lze tak analogicky odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 5 Tdo 1058/2002. Žádnou z uplatněných námitek nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť žádná z námitek neoznačuje hmotněprávní ustanovení, jež by mělo být napadenými rozhodnutími soudů porušeno. Ohledně porušení práva na spravedlivý proces lze uvést toliko, že obviněná se celého hlavního líčení osobně účastnila, byla řádně poučována, byl jí dán prostor k vyjádření se ke každému provedenému důkazu a bylo jí uděleno poslední slovo. Podle názoru státního zástupce tak byly zcela zachovány standardy spravedlivého procesu. Nakonec jen nutno uvést, že námitky obviněné nenaplňují ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť, jak bylo výše uvedeno, nebylo zjištěno, že by řízení či rozhodnutí nalézacího soudu bylo zatíženo vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná J. L. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti požadované ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř., na které odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Ten tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že obviněná spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho poslední variantě, tedy že jí podaný řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoli řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně podle písm. d), g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který obviněná též uplatnila, je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení či ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít např. porušením ustanovení §202 odst. 2, odst. 3, odst. 4 tr. ř. či §234 odst. 1, odst. 2 tr. ř. Jde prakticky o jediná ustanovení trestního řádu, která uvádí, kdy soudy mohou, resp. nesmí rozhodovat v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení či veřejného zasedání.
V dané věci je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněná v době konání hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 10, ve kterém bylo rozhodováno o obžalobě státního zástupce podané proti její osobě, byla celému hlavnímu líčení přítomna, což je zjevné jak z nahrávky z hlavního líčení, tak z protokolu o hlavním líčení, a proto nemohl být tento dovolací důvod podle §265b odst. 1 psím. d) tr. ř. v žádném případě naplněn (viz též přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 5 Tdo 1058/2002).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Taktéž je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu (na což obviněná ve svém dovolání upozorňovala), tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že veškeré námitky obviněné uplatněné v dovolání jsou procesního charakteru, a tak je nelze podřadit ani pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož se ale dovolací řízení, jak bylo již uvedeno výše, nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, jak vyplývá z aktuální judikatury, je Nejvyšší soud povinen se k námitkám směřujícím proti tomu, že byla porušena základní práva a svobody garantované Listinou základních práv a svobod, vyjádřit.
Obviněná uvádí, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s §198 odst. 1 tr. ř., tedy že jí nebyla poskytnuta lhůta pěti pracovních dnů k přípravě k hlavnímu líčení, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Jak z písemného protokolu o hlavním líčení, tak ze zvukové nahrávky je zřejmé, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně si této skutečnosti byla vědoma, když zmínila, že obviněná si po delší dobu nevyzvedla předvolání k hlavnímu líčení, čímž bylo způsobeno právě ono prodlení. Zároveň vůči obviněné učinila dotaz, zda přesto, že jí nebyla poskytnuta zákonná pětidenní lhůta na přípravu, s konáním hlavního líčení souhlasí, když se k němu dostavila, na což obviněná odpověděla kladně. Tedy nejenže tato námitka nespadá pod žádný dovolací důvod deklarovaný obviněnou v jejím mimořádném opravném prostředku, ale zjevně se nezakládá ani na pravdivém tvrzení, že obviněná v dané procesní situaci nesouhlasila s konáním hlavního líčení. Nejvyššímu soudu není zřejmé, na základě čeho zpracovatel podaného dovolání uvádí v podaném mimořádném opravném prostředku zcela zjevnou a lehce ověřitelnou nepravdu. Pokud se domnívá, že obhájce je obviněného oprávněn hájit jakýmkoli způsobem, tak taková úvaha není souladná s trestním řádem ani se zákonem o advokacii.
Prakticky totožná situace zde panuje, i pokud jde o námitku, že obviněná na počátku svého výslechu před soudem prvního stupně deklarovala, že vydá pouze prohlášení a nebude odpovídat na žádné otázky, přičemž ze strany soudu docházelo k neustálému zasahování, čímž bylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces, a tím se stal výslech obviněné nepoužitelným v trestním řízení. Po přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení a jeho porovnání s psaným protokolem o hlavním líčení je možno konstatovat, že tyto se žádným podstatným způsobem od sebe neodlišují. Zcela jistě pak není možno konstatovat, že by soud prvního stupně prohlášení (výpověď) obviněné nějakým způsobem ovlivňoval či dokonce prováděl její výslech. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně pouze usměrňovala výpověď obviněné v tom smyslu, aby se věnovala projednávané problematice, a nezabývala se otázkami, které se posuzovaného případu netýkají. Dále pak přeformulovávala výpověď obviněné protokolující úřednici v souvislý text. Jediné, co lze jako oprávněné v rámci vznesené námitky přiznat je, že předsedkyně senátu skutečně obviněné následně položila otázku, ale obhájcem bylo vzápětí namítnuto, že obviněná chtěla pouze učinit prohlášení, na což předsedkyně senátu reagovala tím, že pokud obviněná nechce, tak samozřejmě nemusí odpovídat. Obviněná však na vzniklou situaci sama reagovala tak, že jí to nevadí, že by se k dotazované skutečnosti stejně vyjádřila později. Tedy ani takovýmto postupem v hlavním líčení nemohlo být porušeno právo obviněné na spravedlivý proces.
Na závěr Nejvyšší soud konstatuje, že námitka obviněné ohledně nedoručení protokolu o hlavním líčení, a to i přes výslovnou žádost obhajoby, může být sice pravdivá, neboť v samém závěru zvukové nahrávky z hlavního líčení je tato žádost patrna, ale nejedná se o natolik podstatnou vadu řízení, která by mohla mít jakýkoli vliv na správnost vyhlášeného rozhodnutí v meritu věci a tím méně by mohla vyústit v porušení práva na spravedlivý proces. Aby bylo porušeno právo na spravedlivý proces obviněné, muselo by se jednat o natolik závažný procesní nedostatek, který by mohl ovlivnit celý průběh trestního řízení v její neprospěch, včetně vydání rozsudku o vině a trestu, což ale nezaslání opisu protokolu o hlavním líčení není, obzvláště pak, když se ho obviněná i její obhájce osobně účastnili. Každé procesní pochybení na straně soudu samo o sobě nevede k následku, jímž je porušení práva na spravedlivý proces v intencích čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zejména když jde zjevně toliko o pochybení formálního a marginálního charakteru, které nemůže ovlivnit postavení obviněného v trestním řízení či mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného je zřejmé, že trestní řízení v této věci není poznamenáno žádnou natolik významnou procesní vadou, aby mohlo dojít k porušení práva obviněné na spravedlivý proces a to ani v řízení před soudem prvního stupně. Obviněná byla přítomna celému hlavnímu líčení, měla možnost podat výpověď v tom rozsahu, v jakém uznala za vhodné a stejně tak se vyjádřit ke všem provedeným důkazům či další důkazy navrhnout k provedení, a na závěr jí bylo uděleno poslední slovo. Celý postup poté přezkoumal odvolací soud, který dospěl k závěru, že v postupu soudu prvního stupně nedošlo k žádnému zřetelnému a významnému pochybení. Jak uvádí i státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání, v rámci celého trestního řízení byly zachovány všechny standardy spravedlivého procesu. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 sp zn. 6 Tdo 1163/2017), což se v tomto konkrétním řízení stalo.
Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání nenaplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť se jedná o námitky procesní, které navíc byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné, v důsledku čehož nemohlo dojít ani k naplnění dalšího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a proto bylo dovolání obviněné J. L. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 2. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu