ECLI:CZ:NS:2020:4.TZ.103.2019.1
sp. zn. 4 Tz 103/2019- 9154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2020 v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněného O. B. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, č. j. 3 To 4/2018-9084, a podle §268 odst. 2 tr. ř., rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 3 To 4/2018 , byl porušen zákon v ustanovení §260 tr. ř. ve prospěch obviněného O. B.
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti dne 18. 12. 2019, pod č. j. MSP-468/2019-ODKA-SPZ/2 podala podle §266 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného O. B. (dále jen obviněného) stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 3 To 4/2018, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2017, č. j. 1 T 10/2014-8755 a podle §260 tr. ř. byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření.
Ministryně spravedlnosti nejprve ve stížnosti zrekapitulovala průběh řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2014, zejména jakými trestnými činy byl obviněný uznán vinným a jaké mu byly uloženy tresty. Zdůraznila, že proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2017, sp. zn. 1 T 10/2014 podal odvolání pouze obviněný, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud), přičemž konstatovala, jak rozhodl. Vytkla, že usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 3 To 4/2018, byl porušen zákon ve prospěch obviněného O. B., když odvolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř. a věc podle §260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření, když aplikoval ustanovení §260 tr. ř. aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Následně poukázala na znění §260 tr. ř., rozvedla, co se považuje na neodstranitelné procesní vady, když zdůraznila, že nedostatky ve skutkových zjištěních nemají charakter procesních vad neodstranitelných v řízení před soudem. Uvedla, že přestože odvolací soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na nejasná a neúplná skutková zjištění, jeho konkrétní výtky vesměs nejsou relevantní a požadavky na doplnění dokazování jsou z větší části nadbytečné nebo neúčelné. Zároveň konstatované nedostatky podle ministryně spravedlnosti nenaplňují zákonné důvody pro vrácení věci do přípravného řízení podle §260 tr. ř., neboť jde o úkony (výslechy svědků, provedení znaleckého posudku, opětovný výslech svědků v cizině a úprava znění skutkové věty), které mohl realizovat i nalézací soud v řízení před soudem.
Za potencionálně neodstranitelnou procesní vadu, na kterou odvolací soud poukázal, lze podle ministryně spravedlnosti považovat pouze tu, která se vztahuje k popisu skutku, když uvedený soud požadoval zpřesnění skutkové věty včetně využití odpovídající terminologie ve vztahu k DPH. V souvislosti s tímto požadavkem zdůraznila, že již sám odvolací soud výslovně uvedl, že v daném případě usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. a v něm uvedený popis skutku jsou dostačující. Za těchto okolností nelze považovat požadavek odvolacího soudu na zpřesnění skutkové věty za neodstranitelnou procesní vadu, která by odůvodňovala vrácení věci zpět do přípravného řízení, když k úpravě skutkové věty při zachování totožnosti skutku mohl přistoupit soud nalézací, případně i soud odvolací v řízení o odvolání.
Za vadu neodstranitelnou v řízení před nalézacím soudem pak podle ministryně spravedlnosti nelze považovat ani údajné porušení práva na obhajobu, ke kterému mělo podle odvolacího soudu dojít v důsledku neprocesního výslechu svědků S. a R. V tomto směru ministryně spravedlnosti poukázala na skutečnost, že minimálně v případě svědka S. byl obhájce o konaném úkonu vyrozuměn (viz č. l. 1652). Současně uvedla, že i za situace, kdy by bylo namístě vyslovit nepoužitelnost výslechů těchto dvou svědků, není tato vada rozhodně neodstranitelná, neboť opětovný výslech těchto svědků bylo možno bez větších obtíží provést i v řízení před nalézacím soudem. K tomuto závěru stručně dodala, že se jedná o výslech svědků, kteří jsou dle jejich komunikace s nalézacím soudem v cizině evidentně dobře dostupní. Současně uvedla, proč jsou soudní rozhodnutí, na které odkázal odvolací soud nepřiléhavá, a proto nemohou být oporou pro závěr, že je namístě vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
K požadavku na opětovný výslech některých svědků, případně na výslech svědků nových (např. výslech svědka R. K.) ministryně spravedlnosti konstatovala, že ani toto nemůže být důvodem pro vrácení věci do přípravného řízení z fáze odvolacího řízení, neboť přiměřeným prostředkem k odstranění nejasností by bylo předvolání dotčených osob k soudu a jejich výslech v hlavním líčení. Zároveň poukázala na skutečnost, že sám odvolací soud připustil, že přínos předmětných výslechů pro další objasnění věci je diskutabilní.
Současně se vyjádřila, že vytýká-li odvolací soud ve svém usnesení absenci objektivního zjištění výše škody (výše rozsahu zkrácení daně) jako znaku skutkové podstaty trestného činu, nejedná se ani v tomto případě o neodstranitelnou procesní vadu ve smyslu ustanovení §260 tr. ř., která by mohla být důvodem pro vrácení věci do přípravného řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení vytýká, že v předchozím řízení nebylo důsledně postupováno dle §137 tr. zákoníku, podle něhož se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává a uvádí, že nelze-li výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Takový postup u daňových deliktů však podle ministryně spravedlnosti neodpovídá zákonu, když škoda není znakem předmětné skutkové podstaty, když v §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se používá znak velkého rozsahu, když se pak vychází z pravidla pro výpočet škody obsaženého v §138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §138 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 180/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1578/2017, která naznačenou problematiku řeší. V důsledku tohoto pochybení pak nejsou přiléhavá ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odvolací soud odkazuje.
Podle ministryně spravedlnosti je i požadavek na zpracování znaleckého posudku pro určení výše zkrácení DPH nadbytečným, neboť dlouhodobá konstantní rozhodovací praxe vrchního soudu i judikatura Nejvyššího soudu vycházejí z premisy, že výpočet DPH je prostou početní operací, kterou jsou schopny provést i orgány činné v trestním řízení, aniž by bylo třeba vyžadovat odborné posudky či znalecké zkoumání. Při výpočtu daně se potom vychází z provedeného dokazování, zejména pak zajištěných listinných důkazů (faktur za zboží). V tomto směru zdůrazňuje, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1335/2014, mimo jiné vyplývá, že pořízení nových nebo ojetých osobních motorových vozidel za úplatu z jiného členského státu Evropské unie do tuzemska je předmětem daně z přidané hodnoty a plátci této daně jsou povinni přiznat a odvést předmětnou daň v tuzemsku. Za základ pro výpočet daně je přitom nutné považovat pořizovací cenu jednotlivých vozidel.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona, ke kterému podle jejího názoru došlo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, č. j. 3 To 4/2018-9084, v ustanovení §260 tr. ř. ve prospěch obviněného.
Z předloženého spisového materiálu, konkrétně spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 10/2014, bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2017, č. j. 1 T 10/2014-8755, byl obviněný O. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu dle §21 tr. zákoníku k §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a dále přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku.
Jednání, jímž se měl obviněný těchto trestných činů podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit, je podrobně popsáno ve výroku rozsudku Krajského soudu v Brně založeného na č. l. 8755 až 8863 spisu. Skutek uvedený pod bodem A. výroku rozsudku tohoto soudu spočívá v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti U.-S. měl podávat v období let 2007 až 2008 nepravdivá daňová přiznání k DPH, do kterých v rozporu se skutečností nezahrnul uskutečněná zdanitelná plnění za osobní motorová vozidla, která byla dovezena z jiných států EU za účelem jejich dalšího prodeje v ČR, ale následně byl deklarován jejich fiktivní vývoz na Ukrajinu nebo do Maďarska, či byla evidována jako zboží na skladě společnosti. Tímto jednáním způsobil správci daně celkovou škodu ve výši 12.145.071,69 Kč. Jednání pod bodem B. výroku rozsudku kvalifikované jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle ustanovení §254 tr. zákoníku spočívá v tom, že obviněný měl vystavit či nechat vystavit s vědomím jejich nepravosti účetní doklady, které měly deklarovat vývoz ojetých osobních motorových vozidel mimo EU či do jiného státu EU nebo skladové doklady, ačkoliv tato vozidla již byla prodána v rámci ČR, čímž ohrozil řádné a včasné vyměření daně.
Zde je na místě vhodné uvést, že původně byl celý skutek kvalifikován jako zvlášť závažný zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jak vyplývá z podané obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 10. 9. 2014, č. j. 2 KZV 11/2012-191. K rozdělení skutku na dva skutky a k částečné změně právní kvalifikace došlo až na základě výsledků dokazování před nalézacím soudem.
Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákona z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 6. 2012, č. j. 3 T 97/2012-20, přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 10. 2012, č. j. 21 T 142/2012-151, trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 2. 2016, č. j. 2 T 91/2015-1138 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, č. j. 3 To 80/2016-1158 a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 8. 2016, č. j. 21 T 233/2013-1168 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2017, č. j. 5 To 502/2016-1212, byl obviněnému Krajským soudem v Brně podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7,5 let, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 6. 2012, č. j. 3 T 97/2012-20, rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 10. 2012, č. j. 21 T 142/2012-151, rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 2. 2016, č. j. 2 T 91/2015-1138 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, č. j. 3 To 80/2016-1158 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 8. 2016, č. j. 21 T 233/2013-1168 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2017, č. j. 5 To 502/2016-1212, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč, což představuje 50 denních sazeb po 6 000 Kč. Současně byl obviněnému, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci, nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti na dobu 7 let.
Ze spisu je dále patrno, že proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2017, č. j. 1 T 10/2014-8755 podal obviněný odvolání.
O odvolání obviněného rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 29. 11. 2018, č. j. 3 To 4/2018-9084 tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2017, č. j. 1 T 10/2014-8755, podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a věc podle §260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření.
V odůvodnění usnesení odvolací soud výslovně uvedl, že se ztotožnil s odvolací námitkou obhajoby, že v dosavadním průběhu vedeného trestního řízení nebyly řádně objasněny elementární skutečnosti nezbytné pro posouzení případné trestní odpovědnosti obviněného, zejména těch útoků, které jsou zahrnuty pod bodem A. napadeného rozsudku. Podle tohoto soudu vyplývá toto pochybení nalézacího soudu z nedůsledného a v některých případech procesně vadného postupu orgánů činných v přípravném řízení. Za daného stavu podle odvolacího soudu neměl nalézací soud podanou obžalobu přijmout a projednat ji, ale měl postupovat podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a věc vrátit státnímu zástupci k došetření.
Další konkrétní důvody pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření pak odvolací soud konkretizoval v bodech 39 a 43 a násl. odůvodnění usnesení, když především poukázal na potřebu doplnit dokazování výslechem svědků k útokům popsaným v bodě II. doplňku odvolání ze dne 21. 12. 2017, přičemž konstatoval, že u některých svědků je nutno provést pouze doplnění jejich výpovědi, případně je nutno je konfrontovat s listinnými důkazy. Podle odvolacího soudu následně v případě, že se potvrdí podezření, že se obviněný mohl dopustit trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, bude na místě ceny automobilů stanovit postupem předpokládaným §105 odst. 1 tr. ř., tedy pomocí znaleckého posudku. Dále odvolací soud uvedl, že se ztotožnil s argumentací obhajoby, že svědkové R. S. a M. R. byli vyslechnuti neprocesním způsobem, když o výsleších těchto svědků v přípravném řízení nebyl vyrozuměn obhájce obviněného, byť o takový postup výslovně požádal. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud požaduje opětovné provedení výslechů těchto svědků procesně použitelným způsobem.
Podle odvolacího soudu trpí rozsudek nalézacího soudu také nedostatky týkající se skutkového popisu jednání obviněného, když tyto nedostatky jsou i v obžalobě státního zástupce. Zde je ovšem na místě vhodné zdůraznit, že odvolací soud zároveň v bodě 51 odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvedl, že tyto vady nejsou natolik závažné, aby v dané věci nenastaly účinky usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř.
Odvolací soud poté výslovně uvedl, že již orgány činné v přípravném řízení porušily svoje povinnosti tím, že neobjasnily základní skutkové okolnosti, bez kterých není možno v řízení před soudem rozhodnout. S ohledem na procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení, které je podle odvolacího soudu nutno považovat za neodstranitelné procesní vady, pro něž nelze po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem, odvolací soud rozhodl podle §260 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě zjištěných okolností přistoupil k posouzení důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona.
Podstatou ustanovení §260 tr. ř. je výjimečný postup odvolacího soudu, jímž se věc vrací zpět až do přípravného řízení. Ustanovení §260 tr. ř. použije odvolací soud jen tehdy, nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a zároveň není důvod pro jiné rozhodnutí. Zde se ještě sluší poznamenat, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. bylo ustanovení §260 zásadně změněno, a to v souvislosti s přenesením těžiště řízení z přípravného řízení před soud a s požadavkem rychlosti řízení. Důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření ze stadia odvolacího řízení již tedy není požadavek náležitého objasnění věci , a to ani tehdy, jestliže by se jednalo o nedostatečná skutková zjištění znamenající obtížné a rozsáhlé došetření skutečností důležitých pro rozhodnutí ve věci, jež by soud nalézací nemohl provést rychleji než státní zástupce (NS 20/2003-T 480. a NS 24/2003-T 550.), neučinil-li nalézací soud toto rozhodnutí už při předběžném projednání obžaloby [§188 odst. 1 písm. e)] nebo v hlavním líčení (§221 odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud nemůže věc vrátit státnímu zástupci ani proto, že k závažným procesním vadám došlo v řízení před soudem prvního stupně. Jinak řečeno, důvody pro vrácení věci státnímu zástupci z odvolacího řízení postupem podle §260 tr. ř. k došetření jsou užší než při zjištění vad v rámci předběžného projednání obžaloby a postupu podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. V případě postupu podle §260 tr. ř. se musí jednat o neodstranitelné procesní vady, když ovšem nestačí jakákoliv procesní vada, musí se jednat o takovou neodstranitelnou vadu, která brání odvolacímu soudu a podobně by bránila soudu prvního stupně v tom, aby mohl ve věci spravedlivě rozhodnout.
Pro úvahu, zda po zrušení napadeného rozhodnutí je nutno postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo podle §260 tr. ř. státnímu zástupci k došetření, je rozhodné, v jakém rozsahu je třeba řízení doplnit a které úkony provést k odstranění zjištěných procesních nedostatků. Státnímu zástupci bude věc vrácena zpravidla tehdy, když odvolací soud zjistí, že věc je zatížena takovými procesními vadami, že ani opakování hlavního líčení by zřejmě nemohlo vést k nápravě, a je proto žádoucí projednat věc znovu v přípravném řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 3101).
Za tyto neodstranitelné procesní vady, které jsou důvodem pro vrácení věci od odvolacího soudu státnímu zástupci, tedy do přípravného řízení, lze považovat např. porušení ustanovení o nutné obhajobě v přípravném řízení, porušení ustanovení o zahájení trestního stíhání a postupu při obvinění konkrétní osoby (např. skutek neobsahuje všechny skutkové okolnosti naplňující všechny znaky trestného činu - viz R 31/2006), vedení trestního stíhání bez souhlasu poškozeného, nepřibrání tlumočníka v řízení proti obviněnému neznalému českého jazyka, podání obžaloby pro skutek, pro který vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání, trestní stíhání obviněného, jehož způsobilost k právním úkonům (resp. svéprávnost) byla omezena, aniž měl zákonného zástupce nebo opatrovníka.
Platí, že nedostatky ve skutkových zjištěních nemají samy o sobě charakter procesních vad neodstranitelných v řízení před soudem (NS 20/2003-T 476.). Neodstranitelnou procesní vadou, pro niž není možno pokračovat v řízení před soudem a která odůvodňuje vrácení věci státnímu zástupci k došetření odvolacím soudem, rovněž není např. nepřesné zjištění výše škody způsobené trestným činem nebo výše bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, ale ani nesprávné právní posouzení skutku nebo nesprávné posouzení zavinění obviněného. V těchto případech se totiž jedná o otázky hmotněprávního posouzení věci (NS 20/2003-T 480.).
Z pohledu shora naznačených závěrů lze tedy uzavřít, že pokud odvolací soud usoudil, že je nezbytné vrátit věc státnímu zástupci postupem podle §260 tr. ř. a svůj postup odůvodnil nejasnými a neúplnými skutkovými zjištěními a vyslovil, že řízení obsahuje podstatné vady řízení (výslech svědků, provedení znaleckého posudku, opětovný výslech svědků v cizině a úprava znění skutkové věty), nebyly pro takový postup odvolacího soudu splněny zákonné předpokládané podmínky.
Ve vztahu k vytýkané vadě popisu skutku, respektive k požadavku na zpřesnění skutkové věty při využití odpovídající terminologie ve vztahu k DPH Nejvyšší soud uvádí následující. Požadavek na zpřesnění skutkové věty rozhodně nelze považovat za neodstranitelnou procesní vadu, pro kterou by bylo nutné vrácení věci zpět státnímu zástupci, neboť nalézací soud nebo dokonce soud druhého stupně může přistoupit k úpravě skutkové věty při současném zachování totožnosti skutku. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodný, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt)Tzn 12/94, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).
V dané souvislosti lze odkázat i na ustálenou judikaturu, zejména na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261), ve kterém mj. je konstatováno: " V českém trestním právu platí obžalovací zásada, která určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby. Tato zásada je promítnuta v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžaloba pak může být podle §176 odst. 2 tr. ř. podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění (od 1. 1. 2002 pro který bylo zahájeno trestní stíhání). Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obviněného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obviněného odpadnou či se změní.“
Z uvedeného je tedy zjevné, že pro úpravu skutkové věty ve vztahu k odpovídající terminologii ve smyslu DPH nebylo nezbytné vracet věc do přípravného řízení. Ostatně k závěru, že není nezbytné věc vracet zpět do přípravného řízení, dospěl i sám odvolací soud (viz bod 51 usnesení odvolacího soudu), když zhodnotil, že nalézací soud jednotlivé útoky popsané v bodě A výroku doslovně převzal z podané obžaloby a obžaloba při konstrukci skutkového popisu z velké části vycházela právě ze znění usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 40 a násl.), přičemž vyjádřil názor, že usnesení o zahájení trestního stíhání v konkrétním případě splňuje kritéria vymezená v ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., tedy netvrdí, že by v dané věci byla porušena ustanovení o zahájení trestního stíhání takovým způsobem, že by nedošlo k účinnému zahájení trestního stíhání a trestní stíhání by bylo nutno zahájit nově. Jinak řečeno, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je dostačující z pohledu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., přičemž obžaloba i soud vycházely při konstrukci popisu skutku ze znění usnesení o zahájení trestního stíhání, pak je popis skutku v rozhodnutí také dostačující a věc už nebylo potřeba vracet do fáze přípravného řízení a případné tvrzené nedostatky bylo možno napravit v rámci řízení před soudem.
V souvislosti s údajným porušením práva na obhajobu, ve smyslu neprocesního výslechu svědků S. a R., lze uvést, že trestní spis obsahuje na č. l. 1652 vyrozumění obhajoby o konaném výslechu svědka S., když ovšem není zřejmé, zda skutečně došlo k vyrozumění obhájce o konání tohoto výslechu. Jinak vyjádřeno, chybí průkazný doklad o doručení vyrozumění obhájci. Bez ohledu na uvedené je však nutno podotknout, že ani v případě výslechů těchto svědků a nepoužitelnosti jejich výslechu z přípravného řízení v dalším řízení se nejedná o neodstranitelnou procesní vadu řízení, neboť v řízení před nalézacím soudem bylo možné jejich výslech zopakovat. Ze spisu současně vyplývá, že tito svědci jsou pro soud dosažitelní (viz např. č. l. 7935), přestože se nachází v cizině, když v případě, že by se tito svědci nedostavili k soudu, by bylo možno použit instituty zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (např. §57). Závěrem lze uvést, že ani odvolacím soudem citovaná rozhodnutí nejsou přiléhavá, neboť v daných věcech byla věc po konstatování procesní vady řízení vrácena soudu prvního stupně, nikoliv státnímu zástupci a nález Ústavního soudu pak nereflektuje novelu trestního řádu.
Současně ani v požadavku odvolacího soudu na opětovný výslech některých svědků, případně na výslech svědků nových nelze spatřovat dostatečný důvod pro vrácení věci do přípravného řízení, neboť výslech těchto svědků by byl možný v hlavním líčení a nedostatečný výslech těchto svědků či popř. jejich nevyslechnutí nelze považovat za neodstranitelnou procesní vadu.
Ve vztahu k vytýkané absenci objektivního zjištění výše škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu, nutno zhodnotit, že ani v tomto případě se nejedná o vadu, kterou by nešlo odstranit v řízení před soudem a která by byla důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření ve smyslu §260 tr. ř. Jak je správně uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona, škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku, a to ani ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 3 tohoto ustanovení. Určujícím kritériem trestnosti kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je spáchání činu ve velkém rozsahu. Avšak pokud jde o velký rozsah, nelze přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska, než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5 000 000 Kč. Jde o hranici největšího rozsahu používanou trestním zákoníkem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2 434). Shodně se k ust. §240 tr. zákoníku vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1578/2017, podle kterého pojem škody, a tedy ani její konkrétní výše, není znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu a ke stanovení, zda byl takový trestný čin spáchán, je nutný určitý rozsah (znak tr. činu) zkrácení daně, poplatku či podobné povinné platby (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 472/2015).
Pokud tedy odvolací soud vytýká jako vadu, že v předchozím řízení nebylo postupováno podle §137 tr. zákoníku, podle kterého se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává a nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav, takový postup u daňových deliktů neodpovídá zákonu. Proto také nejsou přiléhavá ani rozhodnutí, na která odvolací soud odkazuje. Navíc pro upřesnění rozsahu zkrácené daně nebylo potřeba věc vrátit do stadia přípravného řízení, když tato skutečnost mohla být objasněna v rámci řízení před soudy.
Ve vztahu k požadavku odvolacího soudu na vypracování znaleckého posudku pro určení výše zkrácení DPH je nutno konstatovat, že zpracování znaleckého posudku se jeví nadbytečným, neboť výpočet výše zkrácení DPH je početní operací, ke které není nutné přibírat znalce. Zde je třeba odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1335/2014, ze kterého vyplývá, že při výpočtu daně se vychází z provedeného dokazování, konkrétně z listinných důkazů (faktur), přičemž výši zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou by plátce, nebýt protiprávního jednání, byl skutečně povinen zaplatit, a daní, kterou ve skutečnosti uhradil či mu byla vyměřena podle jím předložených (neúplných) daňových podkladů. Z uvedeného usnesení současně vyplývá, že pořízení nových nebo ojetých osobních motorových vozidel za úplatu z jiného členského státu Evropské unie do tuzemska je podle §2 odst. 1 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty vždy předmětem daně v tuzemsku, takže plátci daně z přidané hodnoty, za které obviněný vystupoval, měli přiznat a odvést předmětnou daň v daňovém přiznání za příslušná zdaňovací období, kdy jim tato povinnost vznikla. Základem pro výpočet daně přitom bylo nutné považovat pořizovací cenu jednotlivých vozidel. Z uvedeného tedy plyne, že pro určení výše zkrácení DPH není nezbytné znalecké zkoumání. Navíc i tento požadavek nepředstavuje procesní vadu, nýbrž se vztahuje k tvrzeným nedostatečným skutkovým zjištěním.
Jak již bylo naznačeno, podle §260 tr. ř. nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Rozhodnutí odvolacího soudu o aplikaci ustanovení §260 tr. ř. tedy bylo závislé především na tom, zda odvolací soud správně zjistil, že věc je zatížena takovými procesními vadami, že ani opakování hlavního líčení by zřejmě nemohlo vést k nápravě, a je proto žádoucí věc projednat znovu v přípravném řízení. O takovou situaci se ovšem v dané věci vzhledem ke shora naznačeným závěrům nejednalo, když předmětná věc netrpěla neodstranitelnými procesními vadami. Pokud odvolací soud konstatoval shora naznačené vady, tak bylo zcela na místě postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. Jestliže odvolací soud zvolil postup podle §260 tr. ř., tedy že po zrušení rozsudku soudu prvního stupně vrátil věc státnímu zástupci k došetření, porušil ve prospěch obviněného zákon v uvedeném ustanovení.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkumu napadeného usnesení i předcházejícího řízení podle §267 odst. 3 tr. ř. vyslovil porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného v ustanovení §260 tr. ř. Vzhledem k tomu, že k porušení zákona došlo ve prospěch obviněného, Nejvyšší soud se ve smyslu §268 odst. 2 tr. ř. omezil pouze na tzv. akademický výrok, kterým vyslovil porušení zákona, aniž by napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 a násl. tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu