ECLI:CZ:NS:2020:5.TCU.9.2020.1
sp. zn. 5 Tcu 9/2020-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky D. K., nar. XY v XY, rozsudkem Zemského soudu Korneuburg, Rakousko, ze dne 6. 7. 2017, sp. zn. 505 Hv 62/17p, který nabyl právní moci dne 6. 7. 2017, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
Odůvodnění:
1. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo návrh, aby Nejvyšší soud podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZRT“), rozhodl, že se na odsouzení obviněného D. K. rozsudkem Zemského soudu Korneuburg, Rakousko, ze dne 6. 7. 2017, sp. zn. 505 Hv 62/17p, který nabyl právní moci dne 6. 7. 2017 (dále ve zkratce jen „rozsudek“), hledí jako na odsouzení soudem České republiky. Nejvyšší soud uvedený návrh přezkoumal v neveřejném zasedání a dospěl k závěru, že je důvodný.
2. Obviněný D. K. byl uvedeným rozsudkem uznán vinným trestným činem krádeže podle §127, §128 odst. 1 bod 5., §129 odst. 1, §130 odst. 2 rakouského trestního zákoníku (dále ve zkratce jen „StGB“), za užití §15 StGB, za což mu byl uložen podle §130 odst. 2 StGB trest odnětí svobody v trvání 2 let a byla mu uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení. Obviněný byl shledán vinným krádeží (§127 StGB), dílem dokonané a dílem ve stadiu pokusu (§15 StGB), jež byla těžká (§128 odst. 1 bod 5. StGB), neboť se jí dopustil na věci, jejíž hodnota převyšovala částku 5 000 Eur (tj. ke dni rozhodnutí rakouského soudu podle kurzu České národní banky 130 650 Kč) a nepřevyšovala částku 300 000 Eur (tj. 7 839 000 Kč), a to vloupáním (§129 odst. 1 StGB) a po živnostensku (§130 odst. 1, 2 StGB). Obviněný se uvedeného trestného činu dopustil sérií celkem 14 dílčích útoků v období od 29. 11. 2016 do 20. 3. 2017 blíže popsaných v rozsudku, které spočívaly v tom, že se vloupával do mincovníků myček, z nichž odcizoval stravenky a mince, a do osobních vozidel, z nichž odčerpával pohonné hmoty, přičemž některé útoky se mu zdařily, jiné nikoliv, dále též ukradl kabelový buben v hodnotě 2 500 Euro.
3. Podle §4a odst. 3 ZRT rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky, a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
4. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že obviněný D. K. je občanem České republiky, byl odsouzen cizozemským soudem a odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky, a to pokračujícího přečinu krádeže nejméně podle §205 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen tr. zákoník). I v České republice se takové jednání postihuje jako krádež vloupáním podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (jíž se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním), která je přísněji trestná, způsobí-li jí větší škodu na cizím majetku, tj. dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Zvláštní přitěžující okolností sice není spáchání činu „po živnostensku“ ve smyslu §130 odst. 1, 2 StGB, nicméně se přísněji postihuje speciální recidiva podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (obviněný se části jednání dopustil poté, co byl v České republice odsouzen pro krádeže trestním příkazem Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 11. 2016, sp. zn. 3 T 209/2016, který nabyl právní moci dne 21. 2. 2017, jehož výrok o trestu byl posléze zrušen v důsledku ukládání souhrnného trestu trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 13 T 177/2017, který nabyl právní moci dne 28. 4. 2018). Formální podmínka oboustranné trestnosti jednání obviněného ve smyslu §4a odst. 3 ZRT je proto splněna. Splněna je ovšem i materiální podmínka vyslovení, že se na odsouzení uvedeným rozsudkem hledí jako na odsouzení soudem České republiky, neboť je to odůvodněno též závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Obviněný byl odsouzen k nejtěžšímu trestu, který lze v České republice i Rakousku uložit, tj. trestu odnětí svobody, a to v trvání 2 let, tedy v relativně vyšší výměře s ohledem na to, že trest byl ukládán za majetkový delikt, odsouzení se týká celkem 14 útoků úmyslné trestné činnosti s relativně vyšší škodou, obviněný se tohoto jednání dopouštěl též zčásti jako speciální recidivista, a to dokonce ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání původně 9 měsíců, resp. později v důsledku ukládání souhrnného trestu změněnému na 12 měsíců (viz shora zmíněná odsouzení trestními příkazy Okresního soudu v Třebíči, resp. v Jihlavě). I pro rozhodování českých soudů, jak dále působit na obviněného, který zjevně opakovaně porušuje právní řád nejen tuzemský, ale i cizích států, je důležité učinit rozhodnutí, že se na rozsudek hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
5. Protože byly splněny všechny podmínky pro to, aby se na výše uvedené odsouzení obviněného D. K. hledělo jako na odsouzení soudem České republiky, Nejvyšší soud rozhodl v souladu s návrhem Ministerstva spravedlnosti České republiky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu