ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1142.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 1142/2020-1093
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. R., nar. XY v XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 3 To 394/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 101 T 220/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. R., odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh trestního řízení
1. Obviněný A. R., byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 101 T 220/2016, uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), pro dílčí útok popsaný pod bodem 2. obžaloby, který ve stručnosti spočíval v tom, že obviněný jako místopředseda obchodní společnosti S. (dále též ve zkratce jen „S.“) nadbytečně uzavřel dne 27. 4. 2012 v O. smlouvu o reklamě č. 70/2013 se společností FK Slavia Orlová, s. r. o., na základě které měla obchodní společnost FK Slavia Orlová, s. r. o., poskytovat S. reklamní služby za částku 600 000 Kč, ačkoli ze smluv č. 663/2005 a č. 156/2005, uzavřených mezi městem O. jako pronajímatelem a S. jako nájemcem dne 13. 12. 2005, vyplývalo právo S. umísťovat na místech vhodných pro informaci veřejnosti návěstí s obchodním jménem i dalšími údaji o obchodní činnosti S., takto měl jednat v rozporu se svojí povinností péče řádného hospodáře, vyplývající z ustanovení §192 odst. 1 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, účinného do 31. 12. 2013. Za to byl obviněnému podle §221 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Podle §226 písm. b) tr. řádu byl soudem zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné pro další dílčí útoky uvedené pod body 1, 3 a 4 obžaloby.
2. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti všem výrokům citovaného rozsudku, rovněž z podnětu odvolání obviněného proti výroku o vině, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 3 To 259/2018, jímž zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud vytkl soudu prvního stupně jak vady v provedeném dokazování, tak pochybení při hodnocení důkazů.
3. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově znovu konal ve věci hlavní líčení a rozhodl rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, kterým obviněného A. R., uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku pro skutek v podstatě odpovídající všem bodům obžaloby. Za to soud obviněnému uložil podle §220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců. Dále soud obviněnému uložil trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, jejichž spolumajitelem je stát či samosprávní územní celky na dobu 3 let. V adhezním řízení soud jednak podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradu škody obchodní společnosti S. částku 246 595,60 Kč a se zbytkem uplatněného nároku odkázal poškozenou podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě o něm rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, sp. zn. 3 To 394/2019, jímž zrušil tento rozsudek v části výroku o trestu a sám uložil obviněnému podle §220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let. Rovněž krajský soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, jejichž spolumajitelem je stát či samosprávní územní celky na dobu 2 let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný A. R., podal proti rozsudku soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Podle jeho názoru byl již rozsudek soudu prvního stupně zatížen vadou v právním posouzení skutku, avšak soud druhého stupně ji neodstranil.
6. Obviněný ve velmi podrobném odůvodnění svého dovolání vytýkal soudům nedostatečný rozsah dokazování, brojil proti způsobu, jakým soud prvního stupně vyhodnotil výsledky dokazování, některé z důkazních prostředků totiž zcela pominul, čímž došlo k porušení zásady „ in dubio pro reo “. Podle přesvědčení obviněného jde o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovým zjištěním soudů a jeho právním posouzením, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V závěru dovolání obviněný rovněž vytkl porušení zásady subsidiarity trestní represe.
7. Ve vztahu ke skutkům pod body 2) a 3) výroku o vině obviněný poukázal na čl. IV. větu 7 smlouvy Spros05 uzavřené dne 13. 2. 2005 mezi městem O. a S., v níž je upraveno právo nájemce S. na pronajatých nemovitostech umístit na místech vhodných pro informaci veřejnosti návěstí s obchodním jménem i dalšími údaji o firmě a její činnosti. Soudům vytkl nesprávný výklad pojmu „návěst“, který rozhodně neznamenal plochu určenou pro umístění reklamy, jak vyplynulo ze znaleckých posudků a rovněž z výpovědi bývalého XY města O. J. M., který smlouvy podepisoval.
8. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) pak obviněný odkázal na smlouvu o výpůjčce SVýp1311 ze dne 23. 3. 2011, kterou SMO zdarma areál pronajala občanskému sdružení FK Slavia Orlová-Lutyně, proto od uzavření této smlouvy nemohlo S. fotbalový areál v O. nadále užívat, ani zde umísťovat reklamy.
9. Podle obviněného soudy obou stupňů pochybily též v tom, že za podklad svého rozhodnutí učinily výsledky civilního řízení, v němž bylo rozhodováno o žalobě S. proti žalovaným členům představenstva v rozhodné době včetně obviněného, a obviněnému bylo uloženo nahradit způsobenou škodu S. ve výši 670 000 Kč. Na jedné straně obviněný považoval za nesprávné, aby trestní soud převzal právní hodnocení vyslovené v civilní věci, aniž by provedl potřebné dokazování, současně však vytkl, že ačkoli povinnost péče řádného hospodáře měli podle rozsudku vydaného ve zmíněném civilním řízení porušit všichni tehdejší členové představenstva S., trestní stíhání je vedeno pouze proti jeho osobě. Také poškozená nejprve uplatňovala náhradu škody civilní žalobou, až když nebyla zcela úspěšná, podala trestní oznámení a zbývající nárok na náhradu škody uplatnila v trestním řízení. Podle obviněného jde tudíž o zřejmé porušení zásady subsidiarity trestní represe.
10. V podstatě shodnou argumentací obviněný zpochybnil i protiprávnost svého jednání ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku o vině, soudy nesprávně vyložily obsah smlouvy ze dne 13. 12. 2005, neboť S. muselo tyto pozemky užívat již dříve, na podkladě předchozí smlouvy o pronájmu ze dne 1. 1. 1999, tudíž sporná smlouva musela jen potvrdit předchozí nájemní vztah obou smluvních stran. Podle přesvědčení obviněného ani ve vztahu ke skutku pod bodem 4) výroku nebylo možné dovodit jeho pochybení. Pokud k uzavření smlouvy o reklamě č. 71/2013 došlo dne 27. 4. 2012, nemohl v té době vědět, že hřiště nebude způsobilé k využívání pro fotbalová utkání. Poukázal přitom na výpověď svědka W. D., na doklady o rekonstrukci budovy č. p. 791 v areálu hřiště na počátku roku 2012 i skutečnost, že teprve v květnu 2012 delegace fotbalového svazu shledala hřiště za nezpůsobilé k uskutečnění fotbalových zápasů pro únik metanu v budově. Rovněž upozornil na marginální rozdíl mezi obvyklou cenou za pronájem reklamních ploch určenou znalcem a částkou jím smluvenou.
11. V další části dovolání obviněný zdůraznil potřebu posuzovat jednání s péčí řádného hospodáře z pohledu ex ante, tedy z hlediska toho, co mu bylo známo v okamžiku, kdy svá rozhodnutí učinil. Soudům vytkl, že neuvedly žádnou skutečnost, která by mu byla známa před podpisem smlouvy č. 71/2013 ze dne 27. 4. 2012, a která by svědčila o tom, že nejednal s péčí řádného hospodáře. Odkazem na delší dobu zpracování znaleckého posudku znalcem prof. akad. mal. Karlem Míškem Ph.D., i z výše odměny znalečného obviněný dovodil mimořádnou složitost problematiky určení hodnoty poskytované reklamy, tudíž nebylo v jeho silách rozeznat případné nadhodnocení smluvených odměn. Cena za reklamu by podle jeho přesvědčení měla být určena v cenovém rozpětí a s vědomím takového rozpětí mělo být posouzeno, zda se při uzavírání smluv odchýlil od obvyklé ceny. Tím, že soudy vycházely z konkrétní hodnoty reklamy bez cenového rozpětí, došlo k porušení zásady „ in dubio pro reo “ a jde o extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy.
12. Jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nemohlo být posouzeno jako protiprávní, neboť k uzavření smlouvy R69 došlo den po zahájení cyklistických závodů, ale k umístění reklamy bylo možné použít staré poutače z předchozích závodů. Smluvená cena za reklamu se pohybovala v hodnotách uvedených znalcem a zejména svědek M. K. potvrdil, že reklamní služba byla skutečně realizována. Ve vztahu k tomuto skutku obviněný též dovodil, že soud prvního stupně byl ovlivněn názorem soudu druhého stupně, který ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí vyslovil jasný závěr, podle něhož, pokud byla smlouva R69 uzavřena den po zahájení závodu, nemohl být její předmět naplněn.
13. Další výhrady obviněného se týkaly subjektivní stránky, pro jejíž naplnění nebyly provedeny žádné důkazy. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že jediný akcionář S. o záměru poskytnout peněžní prostředky z výnosu podnikání na reklamu věděl a s tímto postupem souhlasil, což právě vyplynulo z provedeného dokazování. Namítl, že se snažil jednat s péčí řádného hospodáře, informovaně, s cílem získat prospěch pro S., přičemž sám z uzavřených smluv o poskytnutí reklamy neměl žádný majetkový prospěch. Není odborníkem v oblasti poskytování reklamy, ale sjednané ceny mu přišly přiměřené, čímž současně zpochybnil vznik škody na straně S. Konečně zmínil i svůj nepříznivý zdravotní stav i nepříznivou ekonomickou situaci. Podle obviněného soudy nevysvětlily, z jakých důkazů dovodily, že jednal v nepřímém úmyslu porušit své zákonné povinnosti místopředsedy představenstva akciové společnosti.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
15. K dovolání obviněného A. R., se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rovněž podrobně. Celé dovolání obviněného státní zástupce označil za polemiku se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně a za snahu prosadit jiné hodnocení provedených důkazů. Mimo meze uplatněných dovolacích důvodů jsou veškeré námitky obviněného proti způsobu dokazování a vyhodnocení jeho výsledků, jde o opakování argumentace uplatněné v předchozím stadiu trestního řízení, s níž se soudy prvního i druhého stupně dostatečně vypořádaly ve svých rozsudcích. Neobstojí ani tvrzení o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé, o porušení zásady „ in dubio pro reo“ , vycházející ze zásady presumpce neviny, která má výlučně procesní charakter, tudíž nemůže naplnit označené dovolací důvody.
16. Podle státního zástupce soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav věci, bez důvodných pochybností, pečlivě hodnotily provedené důkazy a není dán žádný, tím méně extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Oba soudy se s obhajobou obviněného vypořádaly, vysvětlily, proč jí neuvěřily.
17. Ve vztahu k argumentaci dovolatele rozhodnutími civilních soudů státní zástupce uvedl, že jejich rozhodnutí neměla na posouzení trestní odpovědnosti obviněného žádný vliv. Rovněž námitka opomenutými důkazy neobstojí, dovolatelem namítané důkazy byly provedeny, okolnost, že je soudy nehodnotily způsobem, k němuž dospěl dovolatel, neznamená, že jde o důkazy opomenuté, ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
18. Podle státního zástupce by uplatněné dovolací důvody mohly naplnit jedině výhrady o nenaplnění subjektivní stránky přečinu a o nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
19. Přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku může být spáchán i v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, u kvalifikované skutkové podstaty podle §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postačuje zavinění nedbalostní [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Součástí péče řádného hospodáře je i schopnost rozpoznat, které činnosti již člen či jiní členové představenstva nejsou schopni vykonávat, nebo které potřebné znalosti a dovednosti nemají, a zajistit pro jejich výkon potřebné kvalifikované osoby. Člen představenstva by při rozhodování v představenstvu měl dávat přednost zájmům společnosti před zájmem akcionáře a nenechat se jím při výkonu funkce ovlivňovat. Aspekty této povinnosti přitom podle státního zástupce výstižně popsal Krajský soud v Ostravě pod bodem 12. svého rozsudku. Z dokazování vyplynulo, že obviněný svým povinnostem člena představenstva obchodní společnosti nedostál, nedbal jich a nároky kladené na výkon této funkce nenaplnil. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně obviněný nezajistil včasnou výrobu reklamních panelů, v bodech 2) a 3) výroku o vině je popsáno uzavření smluv o reklamě, ačkoli společnost S. byla oprávněna reklamu realizovat bezplatně, a v bodě 4) téhož výroku je obviněnému vytýkáno, že se nepřesvědčil, zda je fotbalové hřiště způsobilé k užívání. Státní zástupce rovněž zmínil další pochybení obviněného, která nesvědčí o uvážlivém a účelném vynakládání finančních prostředků akciové společnosti, o nichž nevěděli ani její zaměstnanci, přičemž soudy také pečlivě vyhodnotily vytíženost obviněného v souvislosti s touto agendou i historii propagace společnosti S. V reakci na argumentaci obviněného státní zástupce poukázal i na skutečnost, že vedení města O. považovalo uvedené platby za dotaci či dar sportovním klubům či organizátorům sportovní akce. V tomto směru měl být obviněný ze své pozice místopředsedy představenstva S. obezřetný, neboť jeho úlohou nebylo podporovat sport, ale využívat prostředky společnosti co nejhospodárněji a každý náklad důsledně posuzovat z pohledu dosažení zisku pro spravovanou společnost. Obviněný tedy měl prokázat vyšší míru bdělosti zejména s ohledem na to, že v minulosti smlouvy o reklamě v daném rozsahu nebyly uzavírány a představitelé města mu nedali žádný oficiální mandát k takovému jednání. Obviněný měl pečlivě vážit reálnost, hospodárnost a účelnost reklamy pro S. i na základě dříve uzavřených smluv, zda z jejich obsahu nelze dovodit nárok na bezplatné poskytnutí tohoto plnění. Měl i zkoumat marketingový přínos reklamy pro S. a kontrolovat, jak je plnění ze smluv o reklamě poskytováno.
20. Zásadu subsidiarity trestní represe nelze podle státního zástupce interpretovat tak, že by i v případech společensky škodlivých mohla trestní represe nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Pokud soud dospěl k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti přečinu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty, není třeba se v podrobnostech zabývat zásadou subsidiarity. Její uplatnění je možné jen v případě, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V případě obviněného se rozhodně o takovýto případ nejedná již jen s vědomím trestní sazby, kterou je za předmětné protiprávní jednání ohrožen.
21. Státní zástupce v závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, ačkoli zjevně omylem označil ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, namísto §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
IV. Replika
22. Obviněný k vyjádření státního zástupce v zásadě jen zopakoval svoji argumentaci uplatněnou v podaném dovolání i své hlavní dovolací námitky, podle něho je vyjádření státního zástupce formální, obecné, neobjektivní a jednostranné. Závěrem své repliky činí stejný závěrečný návrh, jaký učinil již v podaném dovolání.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
23. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
24. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však v žádném případě nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k vadám při použití hmotněprávních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvození skutkových zjištění neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpis, zejména v §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
26. Pokud jde o dovolací důvod uplatněný obviněným podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přesto soud rozhodl o jeho zamítnutí nebo odmítnutí. Obviněný uplatnil druhou z uvedených variant zjevně ve vztahu k výroku o vině vyslovenému v rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal v odvolacím rozhodnutí nedotčen, ačkoli se obviněný domnívá, že trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že v replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný tvrdil, že nemínil uplatnit také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ačkoli jej v závěru svého dovolání skutečně citoval, avšak bez jakékoli argumentace, nebude se Nejvyšší soud k této otázce vyjadřovat.
b) K uplatněným námitkám obviněného
27. Ze stručné reprodukce obsahu dovolání vyplývá, že obviněný A. R., v něm především znovu zopakoval svou dosavadní obhajobu proti žalovanému skutku, v jejímž rámci po celou dobu trestního řízení odmítal, že by se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání při uzavírání smluv o poskytnutí reklamy. Znovu též zdůraznil, že byl veden pouze úmyslem naplnit rozhodnutí představenstva S. za účelem propagace této obchodní společnosti, nikoli jí způsobit škodu. Jeho téměř všechny uplatněné námitky směřují proti způsobu, jakým soudy hodnotily dokazování, a nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudů, které se stalo podkladem pro právní posouzení skutku. Primárně tedy obviněný vychází ve svém dovolání ze zcela jiného než soudy prvního a druhého stupně zjištěného skutkového stavu a nabízí svou vlastní verzi průběhu a smyslu uzavírání jednotlivých smluv o reklamě, která by jej zbavila trestní odpovědnosti za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Činí tak i ve vztahu k námitce proti úmyslnému zavinění, které je sice jedním ze znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, ale v dovolacím řízení musí být zpochybněno poukazem na porušení hmotného práva. Obviněný však odmítl soudy zjištěný nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. řádu výlučně odkazem na jím předkládanou verzi skutkového děje, ačkoli soudy se přiklonily k odlišné verzi a svůj názor v napadených rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
28. Přitom je nutné zdůraznit, že zejména soud prvního stupně se ve svém rozsudku skutečně pečlivě zabýval všemi zjištěnými okolnostmi, také v souladu s pokyny zrušujícího usnesení soudu druhého stupně doplnil dokazování a následně věnoval velkou pozornost i hodnocení všech ve věci provedených důkazních prostředků. Rozhodně není vadou, pokud v prvním odvolacím řízení vyslovil soud druhého stupně pochybnosti o správnosti prvního rozsudku soudu prvního stupně, neboť v rámci své přezkumné činnosti zjistil z podnětu podaných odvolání vady, pro něž napadený rozsudek nemohl obstát. Právě z následujícího rozsudku soudu prvního stupně je evidentní, že jednotlivé důkazy poskytují ve svém souhrnu jasný obraz o spáchání protiprávního jednání obviněným jako jediný v úvahu přicházející závěr z důkazů vyplývající. Velmi podrobné zhodnocení dokazování soudem je založeno na obecných principech logického uvažování a navazuje na obsah důkazních prostředků, který je v odůvodnění rozsudku též správně reprodukován. Soud prvního stupně do svých úvah zahrnul i ty důkazy, které měly potvrzovat verzi předkládanou obhajobou a přesvědčivě vysvětlil, proč neuvěřil tvrzením obviněného a uznal jej vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
29. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací reagoval v napadeném rozsudku na veškeré námitky, které obviněný předložil ve svém odvolání. Vzhledem k tomu, že většina výhrad obviněného představovala opakování jeho dosavadní obrany v hlavním líčení, nelze soudu druhého stupně vytýkat, že v některých ohledech v zájmu stručnosti odkazoval na přiléhavé části odůvodnění rozsudku napadeného odvoláním, s nimiž se zcela ztotožnil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). Přestože krajský soud označil námitky obviněného proti výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně za nedůvodné, znovu shrnul ty zásadní skutkové okolnosti, které byly významné pro zvolenou právní kvalifikaci skutku a doplnil tak správnou argumentaci z odůvodnění napadeného rozsudku. Ve stručnosti se také věnoval jednotlivým případům uzavírání smluv o reklamě, rovněž se přiléhavě a v souladu s rozhodovací praxí (srov. rozhodnutí č. 131/2017 Sb. rozh. civ.) vypořádal s výhradou obviněného, kterou popíral porušení jakékoli zákonné povinnosti včetně péče řádného hospodáře (srov. bod 12. rozsudku). Z okolností, za nichž došlo k uzavírání jednotlivých smluvních ujednání obviněným je totiž zcela zřejmé, že nevynaložil prakticky žádné úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku účinného v rozhodné době. Právě z obviněným připomenutého principu posuzovat splnění zákonné povinnosti z pohledu „ex ante“, vyplývá, že se před uzavřením jednotlivých smluv měl seznámit s obsahem tehdy platných smluv s uživateli pronajatých prostor, v nichž bylo již zahrnuto oprávnění umísťovat reklamu a nové ujednání o tom bylo nadbytečné, dále se měl zajímat o reálné využití reklamních ploch v místě, kam nebyl přístup veřejnosti a v neposlední řadě bylo lehce rozeznatelné, že při zadání reklamy v době již probíhajících sportovních závodů, nebude mít reklama takový objem a vypovídací hodnotu do skončení čtyřdenní akce. Takové informační zdroje mu byly dostupné a bylo na něm, aby zvážil možné výhody a nevýhody sporného podnikatelského rozhodnutí. Bezpředmětná je tudíž námitka obviněného ohledně složitého výpočtu tržní ceny za reklamu, neboť v posuzované trestné věci mu je principiálně vytýkáno jiné jednání, než sjednaná výše ceny jako taková. V označeném bodě 12. odůvodnění se krajský soud věnoval též subjektivní stránce přečinu a připomněl ty zjištěné okolnosti, z nichž bylo možné dovodit správný právní závěr soudu prvního stupně o zavinění v nepřímém úmyslu, který primárně vyplývá ze samotného způsobu spáchání přečinu v jeho jednotlivých útocích. Soudům prvního a druhého stupně nelze ani vytýkat shodu v závěru o porušení povinnosti péče řádného hospodáře obviněným a z něho vyplývající odpovědnosti za škodlivý následek jeho protiprávního jednání v trestním i v občanskoprávním řízení. Při rozhodování o žalobě a obžalobě proti obviněnému byly podkladem obou rozhodnutí převážně stejné důkazní prostředky, proto je logické, že závěry přijaté civilními a trestními soudy jsou obdobné.
30. Nejvyšší soud nezjistil z obsahu trestního spisu i obou rozsudků soudů prvního a druhého stupně žádné vady při provádění dokazování, ani při samotném vyhodnocení jeho výsledků. V tomto směru nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle §čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož dodržení neznamená, že soudy přijmou verzi skutkového stavu předloženou obviněným, a rozhodnou podle jeho představ. Přesvědčivé úvahy vyjádřené v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů mají svůj podklad ve výsledcích provedeného dokazování, nenesou stopy jakékoli deformace obsahu některého z důkazních prostředků, ani upřednostnění některé skupiny důkazů svědčících v neprospěch obviněného, soudy se rovněž neopomněly vypořádat s obhajobou obviněného, srozumitelně a důsledně reagovaly na jednotlivá tvrzení obviněného ke konkrétním okolnostem, za nichž smlouvy uzavíral. Rozhodně proto nelze souhlasit s obviněným, že by hodnocení důkazů soudy obou stupňů odpovídalo případům, v nichž zejména Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zaznamenal tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními popsanými ve výroku o vině a v odůvodnění napadených rozhodnutí, resp. s jejich následným právním posouzením (srov. souhrnně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V rámci hodnocení důkazů v posuzované trestní věci tak z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení procesní (nikoli hmotněprávní) zásady „ in dubio pro reo “, která tvoří součást principu presumpce neviny.
31. Tvrzení obviněného ohledně možné trestní odpovědnosti dalších osob za spáchaný skutek nesměřuje proti vadnému použití hmotněprávního ustanovení. Podle procesní zásady obžalovací uvedené v §2 odst. 8 tr. řádu platí, že obviněného je možno stíhat před soudem pro trestný čin jen na základě obžaloby (návrhu na potrestání) státního zástupce, který zastupuje veřejnou žalobu v řízení soudem. Soudy tudíž nemohou sami postavit před soud případného pachatele trestného činu, neboť takovou pravomocí jsou nadáni výlučně státní zástupci. Každopádně probíhající trestní stíhání proti obviněnému jako jediné osobě, která byla účastníkem či iniciátorem uzavření smluv o poskytnutí reklamy, nemělo v podstatě žádný vliv na vyslovení jeho viny a uložení trestu.
32. Jak bylo již naznačeno, v podstatě jedinou námitkou, která by mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nesprávné použití zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný však v podstatě neoznačil žádné konkrétní důvody, které by snižovaly společenskou škodlivost zjištěného skutku do takové míry, aby neodpovídal běžně se vyskytujícím případům tohoto typu trestné činnosti. Uvedenou výhradu formuloval v návaznosti na své předchozí ryze procesní námitky založené na odmítání jakéhokoli úmyslu způsobit škodu obchodní společnosti v majetku města O. Neoznačil žádnou okolnost, která by mohla vést soudy k rozhodnutí o tom, že k postihu obviněného postačí využití jiných právních předpisů (také na žádné konkrétní ustanovení a normu neodkázal) a není nutné jej sankcionovat prostředky trestního práva. K tomu je nutné poznamenat, že o uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu v méně společensky škodlivých případech je vždy možné uvažovat až poté, co soud najisto zjistí, že skutek naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. V tomto ohledu jsou tedy úvahy obviněného mylné, pokud nejprve odmítá naplnění subjektivní i objektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku a současně se domáhá postihu podle jiného právního předpisu než trestního zákona. Nicméně Nejvyšší soud vyložil ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Přijal výklad, podle něhož zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze u méně závažných trestných činů je tento závěr korigován použitím této zásady, avšak vždy je třeba společenskou škodlivost zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu. Jak správně dovodil soud druhého stupně v závěru svého rozsudku, o takovou situaci u obviněného A. R., nejde. Jeho trestná činnost rozhodně nemá povahu bagatelního porušení povinnosti při správě cizího majetku, při níž došlo dokonce k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu v důsledku způsobení značné škody na majetku obchodní společnosti vlastněné městem O. Obviněný celkem ve čtyřech případech uzavřel smlouvy nevýhodné pro S., neboť v jejich důsledku musela společnost vynaložit finanční prostředky za reklamní služby za vyšší cenu, než jaká odpovídala podmínkám trhu, eventuálně tak nemusela učinit vůbec a mohla využít předchozího smluvního ujednání bez nutnosti opětovné platby. Soudy zjištěné skutkové okolnosti i jejich právní posouzení svědčí naopak o vyšší společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání a v zásadě vylučují možnost, že by u obviněného nebyla uplatněna trestněprávní odpovědnost a trestněprávní sankce. Ani v tomto ohledu tedy nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a soudy obou stupňů správně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
VI. Závěrečné shrnutí
33. Obviněný ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, své dovolání založil převážně na odlišné verzi skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy obou stupňů a stala se podkladem výroku o vině. Kromě výhrady týkající se subsidiarity trestní represe tak jeho námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, jak jsou taxativně stanoveny v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že obviněný neuplatnil důvodně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak nemohl být dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě. Proto Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký