ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.863.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 863/2020-5657
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. R. , nar. XY v XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 3 To 12/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 45 T 6/2019, byl obviněný R. R. uznán vinným společně s dalšími pěti spoluobviněnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Kromě jednoho ze spoluobviněných byli všichni uznáni vinnými též přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný R. R. byl odsouzen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Městský soud dále rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to ohledně věcí konkrétně specifikovaných ve výroku rozsudku. Obviněnému R. R. a čtyřem spoluobviněným uložil soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost společně a nerozdílně nahradit nemajetkovou újmu za zásah do autorských práv poškozeným uvedeným ve výrokové části rozsudku. Podle §229 odst. 1, 2 tr. řádu byli další poškození odkázáni se svými nároky, případně se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud rovněž uložil tresty ostatním spoluobviněným.
2. Podle skutkových zjištění obviněný R. R. spáchal uvedenou trestnou činnost v součinnosti se spoluobviněnými a dalšími sedmi odděleně trestně stíhanými osobami ve stručnosti tím, že nejméně od 26. 10. 2017 do 9. 5. 2018 na různých místech v České republice se záměrem obohatit se obchodem s tabákovými výrobky nepřiznáním a nezaplacením spotřební daně, skladovali surový a řezaný tabák, ze kterého následně na výrobní lince vyráběli neznačené cigarety, které měly shodnou podobu s originály značek L&M, WEST, Black Mount a Regal proto, aby byla zajištěna jejich vyšší prodejnost na trhu, kde je obvinění nabízeli a prodávali ačkoli museli být srozuměni s tím, že jde o tzv. vybrané výrobky ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), přičemž obviněný R. R. se podílel na zkrácení spotřební daně ve výši 39 056 794 Kč.
3. Všichni spoluobvinění a také jedna z poškozených, obchodní společnost Philip Morris Products S. A., napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 3 To 12/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal dovolání obviněný R. R. prostřednictvím svého obhájce a založil je na dovolacích důvodech uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
5. Naplnění těchto dovolacích důvodů obviněný spatřuje v nesprávném posouzení předběžné otázky zaměřené na zjištění výše zkrácení spotřební daně. Vzhledem k tomu, že celní orgány nevydaly pravomocné rozhodnutí o vyměření daňové povinnosti, bylo na orgánech činných v trestním řízení, aby její výši stanovily. Učinit tak případně mohlo i Generální ředitelství cel, které má ve věcech vymezených trestním řádem postavení policejního orgánu. Obviněný upozornil, že celní úřad výši neuhrazené spotřební daně vyčíslil ve formě odborného vyjádření, které měla k dispozici policie, a to v částce nižší, než je mu kladena za vinu odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze. Následně správní orgán poskytl policii ještě další informace, na jejichž podkladě byla stanovena konečná výše obviněným zkrácené spotřební daně částkou 39 056 794 Kč. Generální ředitelství cel tak učinilo formou úředních záznamů. Podle obviněného je nezákonné, aby orgány činné v trestním řízení při posuzování jeho viny vycházely z informací sdělených správními orgány, neboť byly povinny si je posoudit výhradně samy. Výše způsobené škody, která je obviněnému kladena za vinu navíc podle něj nemá oporu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vlastní výpočet absentuje a konečný souhrnný údaj považuje obhajoba za nedostatečný a nepřezkoumatelný. Obviněný vyjádřil též názor, podle něhož mu vůbec nevznikla povinnost zaplatit spotřební daň. Obviněný má rovněž za to, že se soud druhého stupně nevypořádal s námitkou obhajoby ohledně závozu tabáku a dalšího materiálu nezbytného k výrobě cigaret a rovněž ohledně množství tabáku zajištěného dne 9. 5. 2018 ve skladech a ve vozidle Ford Tranzit. Soudy obou stupňů podle obviněného pochybily i v tom, že se při hodnocení důkazů neřídily zásadou in dubio pro reo . Výhrady uplatnil obviněný proti vyhodnocení závěrů vypracovaných celní technickou laboratoří ve vztahu k závěrům znalce Ing. Jiřího Pěkného. Za vadu v dokazování obviněný označil též skutečnost, že ve věci nebyl opatřen tzv. revizní znalecký posudek.
6. Závěrem svého dovolání obviněný R. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, aniž by současně navrhl vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí zjevně soudu prvního stupně.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
7. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně (dále jen „státní zástupkyně“). Tato nejprve upozornila, že obviněný nevznesl žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě výroku o vině a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí, pokud byly právně posouzeny jako přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Jeho výhrady tak směřovaly výlučně proti posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupkyně se ztotožnila s obviněným v tom, že se výše daňového úniku na spotřební dani skutečně posuzuje jako předběžná otázka ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu. Orgány činné v trestním řízení nebyly vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o výši daně, eventuálně o jejím doměření, pokud by bylo vydáno. V takovém případě by však soud při zkoumání viny povinného subjektu daně nebyl pravomocným a vykonatelným rozhodnutím o výši zkrácené spotřební daně vázán, avšak byl by povinen se jím zabývat a vypořádat se s ním podle §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Státní zástupkyně upozornila, že pokud sdělení finančního orgánu řeší odborné otázky, nahlížejí na ně orgány činné v trestním řízení jako na odborná vyjádření. Soud však nikdy nemůže rezignovat na svoji povinnost přezkoumat správnost výsledků daňového řízení. Státní zástupkyně je přesvědčena o tom, že soudy v posuzované trestní věci všem uvedeným procesním požadavkům dostály a mohly učinit nezpochybnitelný závěr o vině obviněného včetně výpočtu zkrácené spotřební daně. Soudům nelze vytýkat ani pochybení v otázce zjištění přesného množství tabáku při prohlídce místa činu dne 9. 5. 2018, s kvantitativní stránkou tabáku a tabákových výrobků se dostatečným způsobem vypořádaly. Přitom státní zástupkyně odkázala na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž jsou obviněným zpochybněná zjištění dostatečně vysvětlena. Státní zástupkyně nespatřovala žádný rozpor mezi závěry znalce Ing. Jiřího Pěkného a výsledky celně technické laboratoře, soudy se vypořádaly s otázkou množství zajištěného tabáku při respektování zásady in dubio pro reo, neboť z váhového množství a počtu tabákových výrobků odečetly část napadenou plísněmi a nezpůsobilou konzumace.
8. Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
c) Replika obviněného
9. Obviněný využil svého práva repliky k vyjádření státní zástupkyně, ve které zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a nadále na něm trvá. Vzhledem k tomu, že se s názory státní zástupkyně neztotožnil, ve stručnosti znovu zopakoval svou dovolací argumentaci.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k oběma dovolacím důvodům.
11. Obviněný opřel své dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předpokladem naplnění tohoto dovolacího důvodu je vadné použití některého ustanovení hmotného práva, typicky půjde o trestní zákoník, nebo též o související či navazující hmotněprávní normu jiných právních odvětví, s nimiž je spojena trestní odpovědnost za konkrétní trestný čin. Při aplikaci tohoto důvodu dovolání je však vždy nutné vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud vyplývají z výsledků provedeného dokazování. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Totéž platí pro jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Nesprávné právní posouzení skutku však může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Naopak s poukazem na tento důvod dovolání není možné úspěšně namítat rozsah a kvalitu provedeného dokazování, stejně tak jako způsob, jakým soudy hodnotily důkazy při respektování procesních pravidel uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
12. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Druhou skupinu vad, jež je možné namítat prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, jsou situace, v nichž byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí naplněn některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V posuzovaném případě vrchní soud poté, co v rámci své přezkumné činnosti podle §254 tr. řádu ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že odvolání obviněného nebylo důvodné, vydal podle §256 tr. řádu usnesení, jímž jeho řádný opravný prostředek zamítl. Za této situace mohl (ačkoli tak výslovně neučinil) obviněný R. R. úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, pokud by v předcházejícím řízení došlo k vadám odpovídajícím dovolacímu důvodu podle písm. g), jehož naplnění se rovněž domáhal.
13. Nejvyšší soud posuzoval dovolací námitky podle jejich obsahu a snažil se je podřadit některému z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Přitom zjistil, že neodpovídají žádnému z nich.
b) K námitkám obviněného R. R.
14. Některé výhrady obviněného se mohou na první pohled jevit jako právní, a to v části, v níž se v podstatě týkají naplnění znaku přísnější skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spočívajícího ve spáchání činu ve velkém rozsahu. Vzhledem k vyloučení jiného způsobu výpočtu zkrácení spotřební daně, než jakým je peněžní vyjádření, je třeba pro stanovení rozsahu zkrácené daňové povinnosti využít pravidlo pro určení hranic škody uvedené v §138 odst. 1 tr. zákoníku. Velkým rozsahem je tudíž částka nejméně 5 milionů Kč. Nicméně konkrétní argumenty obviněného vycházejí primárně z jím tvrzeného nesouhlasu se způsobem, jakým soud prvního stupně vypočetl odpovídající spotřební daň, resp. podle jeho přesvědčení je tento způsob nepřezkoumatelný. V této souvislosti tvoří velkou část dovolání poukaz obviněného na ustanovení §9 odst. 1 tr. řádu, tedy řešení tzv. předběžné otázky ve vztahu ke zjištění výše zkrácené spotřební daně za situace, kdy příslušný správce daně nevydal platební výměr. V zásadě lze shrnout, že všechny námitky obviněného uplatněné v dovolání mají povahu skutkovou nikoli hmotněprávní, jak vyžaduje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný odmítl jako nesprávné zjištění soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně, především množství tabáku či tabákových výrobků, s nimiž mělo být nelegálně nakládáno. Dále za nesprávné či nepřezkoumatelné označil stanovení částky, o niž mělo posuzovanou trestnou činností dojít ke zkrácení spotřební daně. Obviněný tudíž fakticky brojí proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodily. Obviněný tak spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v porušení procesních pravidel upravujících získávání a hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu). Tím se však obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, k jehož výkladu a použití se Nejvyšší soud obecně vyjádřil pod bodem 11. tohoto usnesení. Nutno ještě podotknout, že většinu námitek obviněný vznesl již v odvolacím řízení, přičemž na ně bylo Vrchním soudem v Praze přiléhavě a dostatečně reagováno s tím, že v podrobnostech týkajících se hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se vrchní soud ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně (srov. zejména strana 24 a násl. usnesení vrchního soudu). Není povinností soudu druhého stupně opakovat zcela odpovídající a logické úvahy soudu prvního stupně, pokud je tento soud dostatečně vyjádřil v přezkoumávaném rozhodnutí. Proto není vadou rozhodnutí soudu druhého stupně, v němž v reakci na odvolací námitky odkáže na příslušnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž je sporná otázka řešena způsobem, k němuž se soud druhého stupně přiklonil a nepovažuje za potřebné argumentaci doplnit.
15. Obecně lze uvést, že orgány činné v trestním řízení si samy posuzují ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu otázky týkající se viny. Spadají sem veškeré skutkové okolnosti, které tvoří nejen znaky trestného činu uvedené ve zvláštní nebo v obecné části trestního zákona, ale může jít o každou jednotlivou podmínku nutnou pro právní závěr, zda je skutek trestným činem či nikoli. Neznamená to však, že by se orgány činné v trestním řízení nezabývaly vůbec rozhodnutím příslušného orgánu o takové otázce, bylo-li vydáno, naopak jde o důkazní prostředek, se kterým se soud vždy musí vypořádat (srov. rozhodnutí č. 32/1979 a č. 33/1960 Sb. rozh. tr.). V případě, že soud v trestním řízení dojde k jinému závěru, než jaký vyplývá z takového rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu, je povinností soudu vysvětlit důvody, pro něž se odchýlil od názoru na řešení takové otázky, a to vždy jen jde-li o posouzení viny obviněného (srov. §9 odst. 1, část věty za středníkem tr. řádu). Samostatnost řešení předběžných otázek při posuzování viny obviněného neznamená ani to, že takové otázky může orgán činný v trestním řízení řešit podle své libovůle. Vždy musí vycházet ze zvláštních právních předpisů a ze shromážděných důkazů, které musí náležitě zhodnotit v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 169 a násl.). S ohledem na výtky obviněného v dovolání je na podporu již uvedeného výkladu třeba upozornit na dlouhodobě soudní praxí přijímaný názor, podle kterého orgán činný v trestním řízení není vázán stanoviskem správního orgánu, které má podstatný význam pro posouzení viny obviněného, a proto se od něj může odchýlit, jestliže zvláštní právní předpisy nebo (a) jiné důkazy jeho správnost zpochybňují. Např. rozhodnutí územního finančního orgánu nebo jiného správce daně o daňové povinnosti obviněného není závazné pro posouzení viny obviněného v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (srov. zejména rozhodnutí č. 48/2015, č. 20/2002, dále č. 27/1979 Sb. rozh. tr.).
16. Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného nespatřuje nic nepatřičného na postupu policejního orgánu, pokud v počátečních fázích vyšetřování získával nezbytné informace o podezření z protiprávního jednání skupiny osob včetně obviněného od orgánů celní správy. Na základě takto zjištěných (prvotních) informací orgány činné v trestním řízení mohly rozhodnout, jakou strategii zvolí pro svůj další postup ve vyšetřování, a to jak ve vztahu k opatřování důkazních prostředků, tak i ve vztahu ke konkrétním osobám, které se do trestné činnosti zapojily. Za nepřípadný je třeba označit poukaz obviněného na judikaturu Nejvyššího soudu z doby před tzv. velkou novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., účinným od 1. 1. 2002. Mezi zásadní procesní změny patří přenesení těžiště dokazování z přípravného řízení před soud do hlavního líčení, ve kterém se rozhoduje o nejdůležitější otázce trestního řízení, a to o vině obviněného a trestu, popřípadě o ochranném opatření, náhradě škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (srov. Šámal. P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 58). Dokazování se přijetím této nové právní úpravy přeneslo na řízení před soudem prvního stupně, jeho rozsah může být korigován v řízení před soudem druhého stupně, čímž je kladen důraz na zásady bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 tr. řádu). Také obhajoba má možnost právě v řízení před soudy uplatňovat široce svá procesní práva včetně vyjadřování se k jednotlivým důkazním prostředkům, navrhováním či prováděním dalších důkazů, a to právě bezprostředně v návaznosti na průběh dokazování před soudem.
17. Stejně tak nelze přijmout výhrady, jimiž obviněný zpochybnil postup soudu prvního stupně, který sám (jako jeden z orgánů činných v trestním řízení podle §12 odst. 1 tr. řádu), vypočetl zákonným a přezkoumatelným způsobem výši zkrácené spotřební daně z tabáku a tabákových výrobků (bod 85. a násl. rozsudku), s nimiž bylo obviněným a jeho spolupachateli neoprávněně nakládáno. Soud přitom rozlišoval tabák určený ke kouření, cigarety (označené či neoznačené ochrannou známkou), jež byly napodobeninami běžně na trhu obchodovaných značek a které bylo možné tímto způsobem rovněž spotřebovat, a ostatní materiál nezbytný k výrobě cigaret. Množství těchto surovin (jednotlivé kusy v případě cigaret a kilogramy u tabáku) vynásobil příslušnou sazbou spotřební daně aktuální v rozhodné době. Ve prospěch obviněného R. R. přitom soud prvního stupně od celkového množství tabáku a tabákových výrobků odečetl nejenom tabákový prach a odpad, ale i tabák a cigarety, které podle laboratorní kontroly byly napadeny plísní v důsledku nevhodného způsobu skladování obviněnými (srov. body 119. až 121. rozsudku). Také v tomto ohledu postupoval soud významně ve prospěch obviněného, neboť zhoršená kvalita surovin nastala až po jejich opatření pachateli za účelem výroby a následné distribuce tabákových výrobků, tudíž i ohledně této části tabákového zboží měli pachatelé záměr uvést jej na spotřebitelský trh. V tomto rozsahu by přicházela v úvahu právní kvalifikace činu jako pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Městský soud tak při výpočtu výše daňového úniku vycházel pouze z čisté hmotnosti surovin způsobilých k výrobě a distribuci tabákových výrobků (srov. bod 97. a násl. rozsudku). Rozhodně tak soudy obou stupňů v rámci hodnocení výsledků provedeného dokazování neporušily procesní zásadu in dubio pro reo , jak tvrdil obviněný v dovolání, neboť výsledek trestního řízení je možné označit za příznivější pro obviněného, než jak by odpovídalo skutkovým okolnostem vyplývajícím z trestního spisu.
18. Ve shodě se státní zástupkyní nespatřuje Nejvyšší soud žádné pochybení ve způsobu vyřešení předběžné otázky spočívající v určení výše zkrácení spotřební daně soudem prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud druhého stupně. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je pečlivé, srozumitelné a přijaté závěry nepostrádají logiku v úvahách, přičemž navazují na obsah důkazních prostředků provedených v hlavním líčení. Pokud za těchto podmínek soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v odsuzujícím rozsudku, ve vztahu k nimž neměl ani Vrchní soud v Praze žádné připomínky, a které rovněž Nejvyšší soud nezpochybňuje, lze považovat závěr o vině obviněného R. R. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku za zákonný.
19. Je třeba striktně odmítnout domněnku obviněného, podle které mu v souvislosti s nakládáním s tabákem a tabákovými výrobky nevznikla povinnost přiznat a uhradit spotřební daň. Obviněnému R. R. vznikla daňová povinnost uvedením tabákového zboží do volného daňového oběhu, tj. jeho skladováním mimo daňový sklad podle §19 zákona o spotřebních daních na daňovém území České republiky [§2 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních]. Obviněný ani nikdo ze spoluobviněných za účelem provozu daňového skladu nepožádal celní ředitelství o vydání příslušného povolení (§19a zákona o spotřebních daních), tabák a tabákové výrobky zde uskladněné se proto nenacházely v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně. Obviněný byl tudíž podle §8 a §9 odst. 1 zákona o spotřebních daních povinen za toto zboží spotřební daň přiznat a zaplatit, a to okamžikem uvedení zboží do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Jako na plátce spotřební daně se na obviněného podle §18 odst. 1 zákona o spotřebních daních vztahovala povinnost předložit daňové přiznání samostatně za každou daň, a to do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém mu tato povinnost vznikla, pokud zákon nestanoví jinak.
20. Již zcela nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud podotýká, že nezjistil vytýkané pochybení ani ve vztahu ke zjištění přesného množství tabáku a tabákových výrobků nalezených v rámci domovních prohlídek, resp. prohlídek jiných prostor dne 9. 5. 2018. Městský soud v Praze se množstvím tabákových komodit zabýval a posuzoval je v kontextu s tabulkami obsaženými ve znaleckém posudku Ing. Jiřího Pěkného (srov. např. bod 25., 34. a dále body 97. a 119 a násl. rozsudku). Vrchní soud v Praze se plně ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně a jeho úvahy považoval za odpovídající a vyčerpávající (srov. body 35. a 36. usnesení). Totéž platí i o argumentu obviněného ohledně závěrů, k nimž dospěl znalec Ing. Jiří Pěkný v porovnání s výsledky zkoumání celně technické laboratoře, jak jsou zmíněny v bodech 20. a 120. až 123. rozsudku soudu prvního stupně. Ani potud nelze akceptovat pochybnosti přednesené obviněným v jeho dovolání. Nejvyšší soud neshledal žádné rozpory, na něž by bylo třeba reagovat například dalším znaleckým posudkem, jak se domáhal obviněný v dovolání, navíc za situace, v níž vlastní výpočet zkrácené spotřební daně provedl fakticky soud prvního stupně. Jak již bylo uvedeno, vysvětlení této otázky soudem prvního stupně v příslušných částech rozsudku je dostatečně srozumitelné a přesvědčivé. Ve vztahu k zadokumentování jednotlivých „závozů“ tabákového zboží, jak se sám obviněný vyjádřil, Nejvyšší soud upozorňuje, že obviněnému R. R. je kladeno za vinu skladování tabáku a tabákových výrobků a výroba cigaret, jakož i jejich následná distribuce. Dovoz tabáku a materiálu nezbytného k výrobě padělků cigaret obviněnému a ostatním obžaloba nekladla za vinu. V tomto směru tudíž nebylo zapotřebí, aby se jednotlivými dodávkami surovin pro výrobu padělků cigaret soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích obšírněji zabývaly.
21. Jak vyplývá z předchozích částí tohoto usnesení, Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tudíž nemohl být úspěšně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, jež byla vázána právě na první z uvedených dovolacích důvodů.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného R. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu