ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.926.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 926/2019-913
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovoláních, která podali obvinění M. H. , nar. XY v XY, Slovenská republika, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, a P. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 7 To 43/2019, který rozhodoval jako soud druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 58/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. H. a P. K. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 1 T 58/2018, byl obviněný M. H. uznán vinným vícenásobnými přečiny porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem I. 1.) a podle §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku (skutky pod body I. 2. až I. 18. a II. 1. až II. 6.), dále dvěma zločiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku (skutky pod body III. a IV.). Za to byl obviněný M. H. odsouzen podle §206 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti T., na náhradě škody částku 331 867 710,76 Kč a poškozené obchodní společnosti M., částku 318 174 994,92 Kč.
2. Spoluobviněný P. K. byl týmž rozsudkem uznán vinným pomocí ke dvěma zločinům zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) a §206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku (skutky pod body III. a IV.). Podle §206 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku byl za ně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak obvinění M. H. a P. K., tak státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, který je směřoval v neprospěch obou obviněných a omezil je jen na výroky o jim uložených trestech. Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2019 rozhodl rozsudkem, sp. zn. 7 To 43/2019, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. H. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek obvodního soudu ohledně tohoto obviněného, a to ve výroku o trestu a znovu podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného M. H. podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej soud pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích na dobu 5 let (ve výroku soud citoval i družstva, která však patří mezi obchodní korporace). Podle §256 tr. řádu Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných M. H., P. K. a rovněž odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. K.
4. Trestné činnosti, za kterou byl obviněný M. H. odsouzen, se tento obviněný dopustil jednak v postavení jednatele obchodní společnosti T. (skutek pod bodem I. výroku o vině), kterému byla uložena povinnost spravovat majetek obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře a dále též naplňovat účel, pro který byla obchodní společnost založena, tj. zhodnocení peněžních vkladů investorů, v rozporu s těmito povinnostmi poskytl celkem v 18ti případech v období od konce roku 2010 až do roku 2012 finanční půjčky z majetku T., a to jednak fyzické osobě ˗ S. K., nebo obchodním společnostem, které S. K. ovládal, učinil tak na základě smluv, nebo bez uzavření jakékoliv písemné smlouvy, poskytnuté finanční prostředky nijak nezajistil, neprověřil schopnost dlužníků peníze vrátit, pouze převzal směnky vystavené na dlužnou částku, nekomunikoval se statutárními orgány dlužníků a neprověřil jejich bonitu, jinak by zjistil, že se jedná o čerstvě založené obchodní společnosti či obchodní společnosti, které nezakládají účetní závěrky do sbírky listin obchodního rejstříku, v důsledku čehož nebylo možné nic zjistit o jejich majetkové situaci a obchodní činnosti, a že v jejích statutárních orgánech jsou pouze tzv. bílí koně, nepřevzal od dlužníků a nepodrobil analýze dokumentaci projektů, do nichž měly poskytnuté finanční prostředky plynout, ani se osobní návštěvou nepřesvědčil o existenci těchto projektů, a v okamžiku, kdy nastala splatnost poskytnutých půjček, tyto nijak nevymáhal, naopak jim splatnost prodlužoval a stejným dlužníkům poskytoval další půjčky, přičemž s ohledem na chaotičnost smluvní dokumentace a nedostatečnou evidenci pohledávek podstatně ztížil jejich vymáhání osobám, které ho v pozici jednatele nahradily, čímž způsobil škodu ve výši 331 867 710,76 Kč. Skutek pod bodem II. výroku o vině spočíval v totožném jednání v zásadě ve stejném časovém období s tím rozdílem, že se ho obviněný M. H. dopustil jako jednatel obchodní společnosti M., to znamená, že stejným jednáním porušil své povinnosti pečovat o majetek a zhodnocovat vložené investice v rámci této obchodní společnosti, naopak půjčoval peníze této obchodní společnosti stejným subjektům jako v bodě I. výroku, čímž způsobil obchodní společnosti M., škodu ve výši 318 174 994,92 Kč.
5. Skutků pod body III. a IV. výroku o vině se dopustili oba obvinění ve stručnosti tak, že obviněný M. H. jako jednatel obchodní společnosti M., v rozporu s povinností spravovat majetek obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře a v souladu s účelem, pro nějž byla obchodní společnost založena, uzavřel dne 30. 11. 2010 se svým registrovaným partnerem, spoluobviněným P. K., pracovní smlouvu v rozsahu 4 hodin týdně s fixní odměnou ve výši 10 000 Kč měsíčně a variabilní odměnou ve výši 40 % uhrazených výnosů z jím sjednaných obchodních aktivit, a to s cílem vyvést prostřednictvím spoluobviněného P. K. z obchodní společnosti M., finanční prostředky, přičemž nejprve v roce 2011 obviněný M. H. zaslal spoluobviněnému celkem částku 4 019 992 Kč, které následně obviněný P. K. ze svého účtu zaslal postupně zpět na účet vedený na jméno obviněného M. H., čímž oba obvinění způsobili obchodní společnosti M., škodu ve výši 4 019 992 Kč, stejným způsobem ke škodě jmenované obchodní společnosti postupovali též v roce 2012, resp. 2013, a to ohledně celkové částky 4 700 000 Kč, jak je podrobněji uvedeno pod bodem IV. výroku o vině.
II. Dovolání a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněných M. H. a P. K.
6. Obvinění M. H. a P. K. podali prostřednictvím společného obhájce proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze zcela shodná dovolání v rámci jednoho podání a opřeli jej každý o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
7. Obvinění v úvodu svých dovolání obecně namítají, že samotné závěry soudu odvolacího, které zcela korespondují s názorem soudu prvního stupně, jsou ve zcela zřejmém a příkrém rozporu s výsledky dokazování. Ačkoliv byl soud povinen vycházet ze skutkových tvrzení a z provedených důkazů a na základě toho vyslovit spravedlivý rozsudek, v předmětné věci tak neučinil, čímž porušil základní zásady trestního procesu. V rozsudku soudu prvního stupně obvinění spatřují rovněž rozpor mezi právním závěrem a skutkovými zjištěními soudu, případně tvrdili, že skutková zjištění absentují. Právní konstrukce, která má nesprávná skutková zjištění soudů nahrazovat, je podle obviněných nepřijatelná a nesprávná. Dále se obvinění poměrně obsáhle vyjadřují ke skutkovým okolnostem týkajícím se přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti s tím, že soudy nepřihlédly ke všem důkazům a obhajobou navržené důkazy, které by mohly svědčit v jejich prospěch, soudy odmítly provést.
8. Další námitky se týkají zločinů zpronevěry, jejichž znaky nebyly podle obviněných naplněny, a to zejména úmyslné zavinění. Obvinění nepovažují znak subjektivní stránky u těchto zločinů za prokázaný, navíc z jejich strany došlo k dobrovolnému a ničím vynucenému vrácení celé částky vyplacené provize. Jakýkoliv úmysl na straně obou obviněných tak podle nich nelze vzhledem k okolnostem a provedenému dokazování dovodit. Napadené rozhodnutí je tak podle obviněných v části konstatující vinu ze spáchání zločinu zpronevěry v přímém rozporu s obsahem jimi citované judikatury zejména Ústavního soudu.
9. Pokud jde o povinnost k náhradě škody vyslovenou v adhezním řízení, soud prvního stupně podle obviněných neprovedl žádné dokazování za účelem zjištění existence škody, spokojil se pouze s tvrzeními uvedenými v obžalobě a zmocněncem předloženým výpočtem bez provedení jakýchkoli důkazních prostředků. Soud nerespektoval dobrovolnou úhradu škody obviněnými a zejména obsah dohody o vypořádání vzájemných vztahů, přičemž obsahem této dohody je zánik pohledávek poškozených obchodních společností za obžalovanými. Přestože tato smlouva byla soudu předložena a jako důkaz provedena, soud se s ní nijak nevypořádal a poškozeným přiznal nárok na náhradu škody v rozsahu, jehož oprávněnost nijak nezkoumal.
10. Obvinění uplatnili také námitku porušení principu presumpce neviny, zásady volného hodnocení důkazů a pravidla in dubio pro reo . Podle jejich názoru nebylo provedenými důkazy prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, že jsou pachateli skutků uvedených v napadených rozsudcích, a že skutky popsané v odsuzujícím výroku o vině se skutečně staly. Obviněné z vytýkané trestné činnosti neusvědčuje žádný přímý důkaz a provedené nepřímé důkazy netvoří do té míry ucelený spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, aby ve svém důsledku vyloučily pochybnosti o vině obviněných.
11. Ze shora rozvedených důvodů obvinění závěrem svých dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 7 To 43/2019, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 1 T 58/2018, a aby v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obviněných
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K jejich námitkám nejprve konstatoval, že je uplatnili v zásadě ve shodě s výhradami předloženými již v odvoláních ze dne 14. 1. 2019, které navíc byly již součástí obhajoby obou obviněných. Přitom jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně se všemi námitkami zabývaly a správně se s nimi vypořádaly.
13. Státní zástupce poukázal rovněž na to, že obvinění uplatnili pouze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ačkoliv napadli rozhodnutí soudu druhého stupně, který jejich odvolání projednal ve veřejném zasedání a zamítl je pro nedůvodnost. Na takový případ bylo třeba uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě s tím, že v řízení předcházejícím mohl být naplněn i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dále státní zástupce konstatoval, že v podstatné části námitky obviněných uplatněnému důvodu neodpovídají, neboť se jeho prostřednictvím nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Přesto se státní zástupce poměrně obsáhle vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněných.
14. Podle státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit tvrzení obviněných o chybějícím úmyslu zpronevěřit svěřené finanční prostředky poškozené obchodní společnosti M., případně vytýkanou vadu výroku o náhradě škody v otázce určení její výše. Konstatování obviněných o údajné reálné úhradě způsobené škody však neodpovídá skutkovým zjištěním soudů. Podle názoru státního zástupce nedošlo fakticky k žádné náhradě škody, jelikož částky poukázané na bankovní účty obchodních společností M., a T., nebyly obviněným M. H. jako náhrada škody způsobené jeho předchozím protiprávním jednáním výlučně společnosti M., vůbec zamýšleny. Pokud jde o dohodu o vypořádání vzájemných vztahů uzavřenou mezi poškozenými obchodními společnostmi a obviněnými dne 19. 2. 2018, pak podle státního zástupce nemůže být taková dohoda v adhezním řízení překážkou věci rozhodnuté. Bez jejího faktického naplnění se jedná pouze o jakési uznání dluhu a příslib plnění, nikoli o náhradu části způsobené škody. Státní zástupce dále podotknul, že ke dni podání vyjádření, byl jako majitel stoprocentního obchodního podílu v obchodní společnosti K., stále evidován obviněný P. K.
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných M. H. a P. K. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení u obou obviněných, dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu a zjistil, že pokud tomuto důvodu odpovídají, nejsou opodstatněné.
17. Oba obvinění M. H. i P. K. se domáhali přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho naplnění proto může dojít pouze v těch případech, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů byla právně posouzena v rozporu s normami trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních ustanovení jiných právních odvětví. Nejvyšší soud je přitom zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, v dovolání není přípustná polemika se skutkem, jak je popsán ve výroku napadených rozhodnutí, event. doplněn v jejich odůvodnění, pokud je výsledkem obsahu provedeného dokazování. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno ani na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí prostřednictvím některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
18. K obsahu dovolání obviněných je třeba zdůraznit ve shodě s vyjádřením státního zástupce, že obvinění pouze opakují argumenty uplatněné v rámci obhajoby v dřívějších stadiích trestního řízení, jejich odvolání nevyjímaje (viz č. l. 834 a násl. trestního spisu). Jak též přiléhavě poznamenal státní zástupce, z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že tento soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Oba obvinění v dovoláních navíc až dogmaticky setrvávají na svých tvrzeních, aniž by vůbec reagovali na pečlivé odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak soudu druhého stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě poukazem na všechny provedené důkazy vyložil veškeré okolnosti týkající se průběhu zjištěného skutkového stavu. Tento soud rovněž srozumitelně vysvětlil, proč odmítl jako nevěrohodnou obhajobu přednesenou obviněnými a důsledně se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro právní posouzení zjištěných skutků. S jeho správnými úvahami ve vztahu k výroku o vině obviněných se ztotožnil i soud druhého stupně, případně je doplnil v reakci na odvolací námitky a korigoval pouze výrok o trestu na podkladě odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaného v neprospěch obviněného M. H. Tomuto obviněnému Městský soud v Praze uložil přísnější trest odnětí svobody, byť ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby a dále mu uložil trest zákazu činnosti.
b) Námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
19. Značná část dovolací argumentace obviněných neodpovídá dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Dovolání obviněných totiž v této části napadají rozsudek soudu druhého stupně, resp. i rozsudek soudu prvního stupně, jemuž vytýkají vady skutkových zjištění a procesní pochybení při hodnocení důkazů a utváření skutkového děje. Pokud obvinění poukazovali na chybnou aplikaci hmotněprávních ustanovení (v zásadě pouze u zavinění zločinů zpronevěry), vázali je ve značné míře na posouzení jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, takže ve skutečnosti nešlo o výtky nesprávného právního posouzení, ale o prosazení vlastní verze průběhu žalovaného a soudy zjištěného skutku. Jde zejména o výhrady obviněných uvedené pod bodem 8.1 jejich dovolání, ve kterých uvedli, jaké závěry soudů podle nich nemají oporu v provedeném dokazování. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výrocích o vině v rozsudcích soudu prvního i druhého stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obvinění v této souvislosti nepoukázali na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Naopak citovali §2 odst. 2, 5, 6 tr. řádu, tudíž procesní ustanovení, v němž jsou vyjmenovány základní zásady trestního řízení. Zároveň obvinění nepřípustně požadovali, aby Nejvyšší soud jen na podkladě trestního spisu sám přehodnotil provedené důkazy podle jejich představ a aby dal pokyny soudům nižších stupňů, k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět.
20. Obvinění přitom polemizovali se soudy nižších stupňů a nahlíželi odlišně na způsob, jakým soudy vyhodnotily provedené důkazy. Přitom oba obvinění kladli důraz na vlastní obhajobu, domáhali se její věrohodnosti a na tomto podkladě označili verzi obžaloby za nesprávnou. Takto formulované námitky nemohou však být v řízení o mimořádném opravném prostředku akceptovány, neboť jsou projevem primárně nesouhlasu se závěry soudů jak ve vztahu ke zjištění skutkového stavu, tak v navazujícím právním posouzení skutku. Mimo rámec přezkumu napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení Nejvyšší soud může konstatovat, že soudy nižších stupňů se skutkovým stavem řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu, důkazy hodnotily v souladu s požadavky vyplývajícími z §2 odst. 6 tr. řádu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, důkazní prostředky nijak nedeformovaly a svá zjištění opřely o logický výsledek dokazování. Pokud soudy zamítly návrhy na doplnění dokazování ze strany obhajoby, své rozhodnutí řádně odůvodnily (srov. bod 40. rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. rozsudku odvolacího soudu). Také podle judikatury Ústavního soudu nejde o porušení zásady volného hodnocení důkazů, ani o zásah do práva na spravedlivý proces obviněného, pokud se soud důvodně přikloní k verzi obžaloby prokazované jednou skupinou důkazů a odmítne přitom verzi obhajoby podpořenou jinou skupinou důkazů, není-li takové hodnocení zjevně nelogické (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1371/18).
21. Předpokladem naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění M. H. a P. K., je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněných, podle něhož soud prvního stupně (a i soud odvolací, pokud dal soudu prvního stupně za pravdu) pochybil, když učinil celou řadu skutkových zjištění, avšak nesprávně je interpretoval a zároveň došlo z jeho strany k absenci takových skutkových zjištění, o které by bylo možno zákonným způsobem závěr o vině obviněných opřít. Podle obviněných tak došlo k porušení pravidla in dubio pro reo , neboť v řízení před soudy obou stupňů nebyly odstraněny pochybnosti o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, za něž byli obvinění odsouzeni. Taková argumentace se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jimi provedených důkazů. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a jaké skutkové závěry se staly podkladem právního posuzování.
22. Nejvyšší soud dále k uplatněnému dovolacímu důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž těmito skutky naplnili všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Z popisu skutkových okolností ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů. Proto v tomto směru nemohlo dojít k namítanému porušení práva obviněných na nestranné posuzování věci a ani nedošlo ze strany soudů k jednostrannému a nesprávnému hodnocení provedených důkazů či k porušení práva na spravedlivý proces. Ostatně dodržení práva na spravedlivý proces obviněným nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sami přáli.
c) Argumentace podřaditelná pod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
23. Obvinění M. H. a P. K. v rámci svého dovolání právně relevantně uplatnili námitku, týkající se dohody o vypořádání vzájemných vztahů, na základě které mělo dojít ke vzniku nižší škody, než která byla přiznána poškozeným. S lehkou mírou benevolence lze dále pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku obviněných ohledně absence základního znaku skutkové podstaty zločinů zpronevěry, a to konkrétně absenci úmyslného zavinění ve formě přímého úmyslu. Byť tyto námitky sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud je považuje za zjevně neopodstatněné.
24. Tvrzení obviněných o tom, že v řízení nebylo prokázáno úmyslné zavinění jako jeden ze znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry, je v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem soudů obou stupňů. Na podkladě obsahu provedených důkazů jasně vyvracejících obhajobu obviněných vyplynulo, že obviněný M. H. z pozice jednatele obchodní společnosti M., uzavřel v listopadu roku 2010 s obviněným P. K. pracovní smlouvu, na jejímž podkladě mu v období roku 2011 vyplatil celkem 4 019 992 Kč (skutek pod bodem III. výroku o vině) a v roce 2013 celkem 5 000 000 Kč (skutek pod bodem IV. výroku o vině), přičemž spoluobviněný P. K. v podstatě přijaté finanční částky postupně zaslal zpět, avšak na osobní účet obviněného M. H. Z tohoto způsobu vyvedení finančních částek z poškozené obchodní společnosti M., pod zástěrkou pracovní odměny ve výši téměř miliardy korun obviněnému P. K. a jejich vložení na osobní účet obviněného M. H., nelze mít žádnou pochybnost, že oba obvinění chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem [srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Ačkoli se námitka obviněných formálně týká hmotněprávního posouzení, je fakticky založena na jiném skutkovém podkladě, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Obvinění sami ji dokonce formulovali tak, že jakýkoliv úmysl na jejich straně nelze vzhledem k okolnostem a k provedenému dokazování dovodit, což jasně svědčí o skutkové povaze této námitky. Byť by posouzení zavinění obecně patřilo mezi otázky hmotného práva, skutečný obsah výhrady obviněných tvoří její základ nesouhlas s vyhodnocením důkazů soudy nižších stupňů a s jejich skutkovým závěrem. Jak již bylo uvedeno v bodě 22. tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. Z těchto skutků týkajících se zločinů zpronevěry a vyjádřených ve výroku o vině pod body III. a IV. v rozsudku soudu prvního stupně, není možné učinit jakýkoliv jiný závěr než ten, že se obvinění tohoto jednání dopustili v přímém úmyslu přisvojit si finanční prostředky z majetku obchodní společnosti M., a postupovali přitom ve vzájemné součinnosti. Jak přiléhavě poznamenal ve svém vyjádření státní zástupce, zpětné platby ze strany obviněného M. H. převedené v období ledna až června 2013 byly deklarovány jako půjčky tohoto obviněného, z nichž měl poškozené obchodní společnosti M., vzniknout závazek k jejich úhradě obviněnému. Je tedy zřejmé, že ze strany obviněných nedošlo k dobrovolnému a ničím vynucenému vrácení celé částky vyplacené „provize“ spoluobviněnému P. K., neboť poškozená obchodní společnost M., byla povinna k plnění ze smlouvy o půjčce obviněnému M. H. Je tedy jednoznačné, že na straně poškozené obchodní společnosti došlo k nedůvodnému zmenšení jejího majetku, přičemž cílem jednání obviněných bylo obohatit sebe a způsobit poškozené obchodní společnosti škodu. Shodnou námitku obvinění uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů, které se s ní dostatečně vypořádaly (bod 52. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. rozsudku odvolacího soudu).
25. Další námitka obviněných směřovala proti „povinnosti k náhradě škody (…) uložené k náhradě obžalovaným“ . V dovoláních je poté tvrzeno, že „v tomto směru soud prvního stupně neprovedl žádné dokazování, spokojil se s návrhem obžaloby a předloženým výpočtem ze strany poškozených, a to vše při nerespektování úhrady škody způsobené údajnou zpronevěrou a obsahem dohody o vypořádání vzájemných vztahů.“ . V další části dovolání obvinění poukazovali na exekuční řízení vedené proti nim oběma, ačkoli zmíněnou dohodou došlo k zániku pohledávek obou obchodních společností. Nejvyšší soud se snažil citovat z obsahu této části dovolání, neboť obsahuje buď nepravdivé, nebo nesouvisející argumenty. Nejprve je třeba zdůraznit, že adhezní výrok v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje odkaz na §228 odst. 1 tr. řádu a povinnost nahradit škodu výlučně vůči obviněnému M. H., netýká se tudíž vůbec spoluobviněného P. K. V bodech 62. a 63. rozsudku Obvodní soud pro Prahu 1 sice stručně, nicméně dostatečně srozumitelně vyložil způsob, jímž dospěl k určení částky 331 867 710,76 Kč ve prospěch poškozené obchodní společnosti T., stejně jako částky 318 174 994,92 Kč ve prospěch poškozené obchodní společnosti M. Rozsah náhrady škody vychází ze skutkových zjištění soudů vyplývajících z výsledků dokazování ohledně částek, které byly bezdůvodně vyvedeny z obou poškozených obchodních společností a vztahují se výlučně ke skutkům popsaným pod body I. a II. výroku o vině, které soud kvalifikoval jako přečiny porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. a) a §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. V označených bodech rozsudku soud prvního stupně také jasně uvedl, že obě poškozené obchodní společnosti se připojily s nárokem na náhradu škody v menším rozsahu, než jaký měl podle zjištění soudu způsobit obviněný M. H., proto soud zcela vyhověl poškozeným a uložil obviněnému povinnost nahradit škodu způsobenou touto částí trestné činnosti, za niž byl odsouzen. V tomto smyslu však dovolání neobsahují žádnou výtku proti nesprávnému použití hmotněprávního ustanovení, která by se týkala odpovědnosti obviněného M. H. za způsobenou škodu a podmínek pro přiznání nároku obou poškozených na náhradu škody způsobené přečiny podle §221 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
26. Na jasné závěry připomenuté v předcházejícím bodě tohoto usnesení je možné navázat odmítnutím námitky obviněných týkající se dohody o postupu při vypořádání vzájemných vztahů ze dne 19. 2. 2018 (dále jen „dohoda“). V první řadě se tato dohoda týkala výlučně skutků popsaných pod body III. a IV. výroku o vině, tedy obou obviněných nicméně obě poškozené obchodní společnosti nezahrnuly do svých nároků na náhradu škody, s nimiž se připojily k trestnímu řízení, tu část škody, která pocházela ze spáchání zločinů zpronevěry. Naproti tomu ona dohoda má naopak vazbu právě na tuto trestnou činnost související s nedůvodným vyváděním finanční hotovosti ve prospěch obviněného P. K., resp. M. H. Pro doplnění lze ještě uvést, že uvedená dohoda se primárně týká řízení u Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci, sp. zn. 51 C 266/2013, a řízení u Městského soudu v Praze ve věci, sp. zn. 81 Cm 253/2013, navíc do doby rozhodování soudů nebyla naplněna, a to nejméně v bodě 4. písm. e), jelikož 100% podíl v obchodní společnosti K., je nadále v držení obviněného M. H. Obchodní společnosti M., a T., tak nebyly povinny v souladu s bodem 5. a 6. dohody sdělit policii, příslušnému státnímu zastupitelství či soudu, že došlo k uzavření této dohody, a že se necítí být tvrzenou trestnou činností obviněných poškozeni. Bez faktického naplnění dohody tato nemůže mít žádné právní účinky a nemohlo tak dojít k zániku práva poškozených na plnění, jak se snažili oba obvinění prosadit v dovoláních. Významné pro odmítnutí této námitky je však již vyslovená skutečnost, že zpochybněný výrok o náhradě škody v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 se týkal jen obviněného M. H., a to jen ve vztahu ke skutkům popsaným pod body I. a II. výroku o vině, nemá žádnou vazbu na zločiny zpronevěry, jimiž byli uznáni vinnými oba obvinění.
IV. Závěrečné shrnutí
27. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění M. H. a P. K. podali dovolání, jejichž převážná argumentace vůbec neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud v určité části dovolání námitky vytýkaly vadné použití hmotného práva, neshledal je Nejvyšší soud opodstatněnými. Proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná a učinil tak na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu