ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.941.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 941/2020-5980
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. U. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 4 To 68/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 4 T 23/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. U. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 4 T 23/2013, byl obviněný M. U. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně označených ve výroku o trestu. Současně soud prvního stupně rozhodl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 2 T 3/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 9 To 65/2017, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti U., IČ: XY, se sídlem XY (dříve Č., se sídlem XY, IČ: XY; dále jen „poškozená“ nebo „Č.“), na náhradu škody částku 9 993 640 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění obviněný M. U. spáchal uvedenou trestnou činnost ve stručnosti tím, že v období let 2006 až 2009 jako zaměstnanec Č., zastávající funkci vyjednavače obchodních smluv, jehož pracovní náplní bylo provádění efektivních nákupů materiálu (zejména náhradních dílů) a služeb v souladu s etikou a pravidly obchodní společnosti, v rozporu se základními povinnostmi pracovníka stanovenými §73 odst. 1 písm. c), d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zákoník práce účinný do 31. 12. 2006“), resp. §301 odst. 1 písm. c), d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), nejednal při výběru dodavatelů a objednávání materiálu ve prospěch svého zaměstnavatele, nechránil jeho oprávněné zájmy, nepostupoval ani v souladu s interními předpisy, zejména směrnicemi č. 08/1996, č. 602 a č. 607, překračoval rozsah svých oprávnění, nezadával výběrová řízení, poptávková řízení prováděl pouze formálně a s předem vybranými dodavateli sjednával nákup náhradních dílů a dalšího materiálu za ceny výrazně vyšší, než odpovídaly cenám obvyklým, resp. cenám, za jaké bylo zboží a služby ve skutečnosti nakoupeny a dodány poškozené, v důsledku záměrného navyšování obvyklých cen za dodávané zboží, které byly poškozené fakturovány a které uhradila, došlo ke způsobení škody Č., ve výši nejméně 9 993 640 Kč bez daně z přidané hodnoty.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 4 To 68/2019, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. U. dovolání prostřednictvím svého obhájce, které založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný namítl, že se závěry soudů nezakládají na pravdě, a proto jsou v extrémním rozporu nejen se skutečností, ale i s informacemi vyplývajícími z důkazního řízení. Obviněnému totiž orgány činné v trestním řízení přisuzují povinnosti, které mu z jeho pracovního zařazení vůbec nevyplývaly. Nikdy nebyl v postavení, v jehož rámci by spravoval, případně opatroval majetek Č., nemohl tudíž spáchat trestný čin podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Nebyl jediným, kdo nesl veškerou odpovědnost za uskutečnění nákupu náhradních dílů a materiálu, tím spíš, pokud postupoval v souladu s pokyny nadřízených osob, jejichž trestní odpovědnost žádný ze soudů nevyvodil. Bez jejich vědomí nemohl žádnou z objednávek vytvořit. Popřel, že by on sám inicioval nákupy, stejně jako že by objednával příliš velké množství náhradních dílů. Pouze formálně podepisoval objednávky, které již byly nadřízenými pracovníky schváleny. Obviněný dále zpochybnil způsob, jakým byla stanovena způsobená škoda, neboť se tak stalo bez opatření znaleckého posudku. Namítl, že by mezi jeho jednáním a následkem v podobě škody byla zachována příčinná souvislost. Připustil, že mohl naplnit nanejvýš znaky skutkové podstaty nedbalostní varianty tohoto trestného činu podle §255a tr. zák., neboť nikdy neměl v úmyslu svého zaměstnavatele poškodit. Dále obviněný uplatnil výhrady proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, označil je za nedostatečná a neodpovídající ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zbývající část argumentů obviněný směřoval proti výroku o souhrnném trestu, domníval se, že od jeho uložení mělo být upuštěno podle §44 tr. zákoníku.
6. Závěrem svého podání obviněný M. U. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby ve věci rozhodl sám, aniž by však navrhl způsob takového rozhodnutí, alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
7. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve upozornil na to, že obviněný pravděpodobně mínil napadnout usnesení soudu druhého stupně odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Připomněl, že obviněný v dovolání jen opakuje obhajobu, uplatněnou již před soudem prvního stupně i v odvolání, přestože se s ní soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly. Úvahy soudů považuje státní zástupce za správné a ztotožnil se s nimi.
8. Za obecně podřaditelnou důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce považuje námitku týkající se existence extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný však jejím prostřednictvím pouze předkládá alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z úvah soudů považuje za svévolné. Celkový obsah námitek obviněného směřuje spíše k porušení procesní zásady in dubio pro reo , jejíž dodržení však nelze zkoumat v dovolacím řízení. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce odpovídá i ta část námitek, podle nichž nebylo možné z postavení obviněného dovozovat jeho smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek. Vzhledem k tomu, že rovněž tuto argumentaci obviněný opakuje, státní zástupce odkázal na příslušné pasáže odsuzujícího rozsudku, případně usnesení soudu druhého stupně. Nedostatečná či odlišná skutková zjištění jsou podstatou dalších námitek obviněného, které se týkají výše způsobené škody stejně jako možnosti kvalifikovat skutek jako nedbalostní trestný čin. Ohledně nedostatků v dokazování státní zástupce poukázal na skutečnost, že žádná ze stran v hlavním líčení nevznesla návrhy na doplnění dokazování, obviněný navíc v dovolání neoznačil žádný z důkazů za opomenutý. Obviněný vznesl výhrady i proti uložení souhrnného trestu, což by obecně byla námitka podřaditelná důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak vyplývá z rozhodnutí uveřejněného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Avšak obviněný fakticky považuje souhrnný trest za nepřiměřeně přísný, neboť se domáhá použití §44 tr. zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu, což neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Státní zástupce citoval z bohaté rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se dovolací námitky použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, připomněl fakultativní povahu takového postupu, kterou má i upuštění od uložení souhrnného trestu. Označená rozhodnutí vychází z jasného názoru, podle něhož nepoužití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. řádu. Opačně je nutné přistupovat k dovolání, které namítá nedůvodné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby, tedy případy, v nichž soudy nesprávně použily ustanovení §58 tr. zákoníku. Státní zástupce poté odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 399/2017, v němž šlo právě o případ ukládání souhrnného trestu a v němž byla zcela shodně vyložena výhrada o nepřiměřenosti trestu spočívající v nevyužití možnosti od jeho upuštění podle §44 tr. zákoníku.
9. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. U. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
c) Replika obviněného
10. Obviněný využil svého práva repliky k vyjádření státního zástupce, ve které zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a nadále na něm trvá. Vzhledem k tomu, že se s názory státního zástupce neztotožnil, ve stručnosti zopakoval a dále rozvinul svoji dovolací argumentaci. Nad rámec dovolání a k připomínce státního zástupce uplatnil ještě důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítaným dovolacím důvodům.
12. Své dovolání obviněný opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předpokladem naplnění tohoto dovolacího důvodu je vadné užití některého z ustanovení hmotného práva, typicky jde o trestní zákoník, nebo i jiné související či navazující hmotněprávní normy jiných právních odvětví, avšak vždy na skutek, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Většinou jde o případy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Totéž platí pro jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Nesprávné právní posouzení skutku však může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Naopak s poukazem na tento důvod dovolání není možné úspěšně vytýkat pochybení týkající se provedeného dokazování, jeho rozsah a způsob hodnocení důkazů ve smyslu procesních pravidel uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
13. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce rozšířil své dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, tedy že jeho odvolání bylo zamítnuto, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) tr. řádu. Podle §265f odst. 2 tr. řádu lze rozsah a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Vzhledem k tomu, že replika obviněného byla podána již po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, nemohl Nejvyšší soud na dodatečně vznesený dovolací důvod brát zřetel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20). Nicméně je možné konstatovat, že tato nesprávnost v označení dovolacích důvodů v řádně uplatněném podání neměla žádný vliv na přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ani na samotný výsledek dovolacího řízení.
14. Úvodem je třeba ještě upozornit, že se shodnými námitkami, jaké obviněný učinil obsahem svého dovolání, se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud přitom zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (srov. zejména strany 19 až 23 jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
b) K námitce nesprávné právní kvalifikace
15. Jen s určitou mírou tolerance bylo možné podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu námitky proti naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., byť se v konkrétní argumentaci obviněný převážně opíral o jinou verzi skutkového děje, než jakou zjistily soudy prvního a druhého stupně. Proto bude Nejvyšší soud jen stručně reagovat na jednotlivé připomínky obviněného týkající se právního posouzení zjištěného skutku, o jehož správnosti nemá pochybnost.
16. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustil, kdo jinému způsobil škodu velkého rozsahu (podle §89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující nejméně 5 000 000 Kč) tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. K trestní odpovědnosti pachatele tohoto trestného činu zásadně postačovalo porušení jen jednoho z obou typů povinností při opatrování nebo správě cizího majetku, jimiž byl pachatel vázán, nebo jako v posuzované trestní věci, mohlo dojít k porušení obou. Jak připomněl sám obviněný v dovolání, mezi zákonné povinnosti, jejichž porušení při opatrování nebo správě cizího majetku mohlo naplnit znaky objektivní stránky tohoto trestného činu, patří i obecné povinnosti zaměstnance (popř. vedoucího zaměstnance) obsažené v ustanoveních §301 písm. d) a §302 písm. g) zákoníku práce, resp. §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006. Jak bylo vyloženo v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006, uveřejněném pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr., je v konkrétní trestní věci třeba tuto obecnou povinnost zaměstnance (případně vedoucího zaměstnance) při ochraně majetku zaměstnavatele a hospodaření s ním vždy posuzovat na základě jeho postavení vyplývajícího z pracovní smlouvy či z jiného právního aktu. Jestliže je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami, pak se jeho povinnost vyplývající ze zákoníku práce stává konkrétní povinností, jejíž porušení zakládá výše uvedený zákonný znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že uvedený výklad je nadále použitelný i za současné právní úpravy, neboť podmínky trestní odpovědnosti za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku se zásadně nezměnily.
17. V krátkosti je vhodné připomenout vymezení obecných povinností zaměstnance, které v podstatě zůstalo shodné v předcházejícím i současném znění zákoníku práce. Zaměstnanci jsou povinni zejména dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, stejně jako ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni, řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
18. V návaznosti na přiléhavé úvahy soudu prvního stupně, jimiž byl veden při hodnocení obsahu povinností obviněného při nakládání s majetkem zaměstnavatele souvisejících s jeho pracovním zařazením a s vymezením jeho pracovní činnosti v pracovní smlouvě (srov. zejména body 23. až 25. rozsudku), lze zdůraznit, že obviněný M. U. byl osobou odpovědnou za vyjednávání smluv k nákupu náhradních dílů a materiálu, měl provádět efektivní nákup materiálu a služeb v souladu s vnitřními normami Č. S ohledem na trvalé odmítání odpovědnosti obviněným je možné připomenout konkrétní pravidla obsažená ve vnitřních směrnicích Č., označených v citované části rozsudku, která byl povinen respektovat. Jeho úkolem bylo mimo jiné zpracovávat požadavky na objednávky nákupů příslušných materiálů či služeb, provádět efektivní nákupy materiálů či služeb, vystavovat objednávky v informačním systému zaznamenávajícím data v obchodní společnosti (SAP), připravovat dokumentaci pro výběrová řízení a provádět její kompletaci, zpracovávat a vyhodnocovat obchodní části došlých nabídek, zodpovídat za uzavření smlouvy s vybraným dodavatelem, monitorovat trh s příslušnou nakupovanou komoditou a vytipovávat nové možné dodavatele, účastnit se vedení cenových jednání za obchodní společnost, vyjednávat rámcové smlouvy s dodavateli, zajišťovat komunikaci s interními žadateli a plnit ostatní úkoly, operativně uložené vedoucím příslušného nákupního oddělení či jeho nadřízeným (srov. č. l. 2307 trestního spisu). Jasně byl stanoven i rozsah oprávnění a podpisových práv, podle nichž mohl obviněný schvalovat objednávky do 50 000 Kč, případně schvalovat smlouvy nezavazující obchodní společnost na dobu delší než 1 rok taktéž do 50 000 Kč (srov. směrnice č. 08/1996 na č. l. 2330 trestního spisu). K odchýlení se od pravidel, která byla v rámci Č., přijata, byl nutný souhlas vedoucího sekce smluv a nákupu v písemné podobě. Z hlediska politiky nákupu byla pro obchodní společnost stěžejní maximalizace ziskovosti a snaha redukovat celkové náklady (srov. příručka Č., k nákupu na č. l. 2334 a 2337 trestního spisu).
19. Obviněný se v rámci své obhajoby a v dovolání též snažil zbavit své trestní odpovědnosti právě tím, že on nebyl osobou, která by byla v rámci své pracovní pozice a náplně práce způsobilá uzavírat jednotlivá smluvní ujednání s dodavateli. Již Okresní soud v Mostě právě v bodě 25. svého rozsudku připustil, že obviněnému k páchání trestné činnosti výrazně napomohl formální systém kontroly uvnitř poškozené obchodní společnosti, možná i přílišná důvěra odpovědných osob, které v podstatě většinou schválily jím předložené objednávky včetně nákupních cen. Rozhodně však určitý podíl viny zaměstnavatele nemůže zbavit obviněného trestní odpovědnosti za úmyslný trestný čin, jehož se dopustil způsobem zjištěným v posuzovaném trestním řízení. Jak správně vyjádřil okresní soud v citovaném bodě svého rozsudku, obviněný v podstatě zneužil nízkou míru kontrolních mechanismů a dlouhodobě poškozoval svého zaměstnavatele tím, že záměrně nakupoval materiál a služby za vyšší ceny, než za které by byly dostupné, nebo nakupoval nepotřebný materiál i za vyšší cenu a přitom byl veden záměrem získat z takového jednání finanční prospěch jak pro sebe, tak pro dodavatele, s nimiž se tak předem dohodl.
20. V případě skutku pod bodem 1. písm. a) až c) výroku o vině bylo zjištěno, že obviněný sjednal a dne 30. 10. 2006 podepsal s OEZ, s. r. o., smlouvu o spolupráci a individuálních obchodních podmínkách, přestože k takovému jednání neměl ze své pozice potřebné oprávnění, neboť rámcová smlouva jím (namísto představenstva poškozené akciové společnosti) byla uzavřena na dobu 3 roků. Další nestandardní okolností svědčící pro záměr obviněného obejít platná pravidla v tomto případě je to, že ačkoli plnění z této smlouvy mělo být rozloženo na tři léta, poslední dodávka objednaného zboží byla realizována již dne 15. 2. 2007, tj. za necelé čtyři měsíce. Mezi další porušení stanovených postupů je možné upozornit na to, že objednávky nebyly vystaveny v systému SAP, obviněný neinicioval výběrové řízení s účastí nejméně tří oslovených dodavatelů, v neposlední řadě objednával náhradní materiál v hodnotě překračující hranici 50 000 Kč, což byl limit jeho pravomoci odpovídající pracovní pozici. Na podkladě této rámcové smlouvy obviněný objednával zboží za vyšší ceny, než jaké odpovídaly ceníku, aniž by o tom informoval odpovědné osoby. Celkem tak předražil dodávané zboží o částku 3 095 664 Kč, což představovalo nejméně 20% navýšení nákladů pro poškozenou (srov. bod 36. rozsudku soudu prvního stupně). Jak vyplynulo z odborného zkoumání, obviněný v tomto případě zvolil zjevně záměrně netypický způsob nákupu po samostatných komponentech, tudíž navýšení ceny za celý kompletní náhradní díl mohlo být navenek hůře odhalitelné.
21. Také u skutku pod bodem 2. písm. a) až d) výroku o vině obviněný ve čtyřech případech objednal dodání tzv. demistrů bez jakéhokoli požadavku poškozené, tudíž zcela nadbytečně. Navíc i v těchto nákupech postupoval v rozporu s vnitřními předpisy poškozené. Obviněný například nevyužil tzv. vendor list, tj. seznam schválených dodavatelů, s nimiž bylo možno vejít v okamžitý obchodní styk se zárukou kvality pro poškozenou. Obviněný svévolně materiál nakoupil prostřednictvím svědka L. J. podnikajícího jako fyzická osoba, což později vysvětloval tak, že tento dodavatel poskytl materiál s lepšími vlastnostmi, než jaké nabízely ostatní subjekty na trhu. Pořizovací cena však převyšovala o 5 437 019 Kč cenu obvyklou u dodavatelů z tzv. vendor listu. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že svědek L. J. byl v podstatě instruován obviněným, jakou cenu nabídnout a jakým způsobem účtovat. Rovněž bylo zjištěno, že tvrzení o lepší kvalitě materiálu (navíc pro poškozenou nepotřebného!) se neukázalo jako pravdivé (podrobněji srov. bod 46. rozsudku soudu prvního stupně). Také v tomto případě obviněný postupoval bez vědomí nadřízených, aniž by proběhlo poptávkové řízení a řádný schvalovací proces, dokonce vystavil objednávku bez návaznosti na jakoukoli předchozí poptávku či výběrové řízení, a to i přestože hodnota každého z objednávaných demistrů výrazně převyšovala cenu dosažitelnou pro poškozenou. Jak bylo již konstatováno, šlo navíc o nepotřebné díly, které se pro nevyužití později staly součástí skladových zásob poškozené, což bylo v rozporu s jejími pravidly procesu nákupu, zejména snahou minimalizovat skladové zásoby a snahou redukovat veškeré náklady (srov. č. l. 2337 trestního spisu).
22. Také v případě skutku pod bodem 3. písm. a) až d) výroku o vině z důkazů (zejména z e-mailové komunikace) vyplynulo, že obviněný fakticky organizoval dodávky náhradních dílů v součinnosti s předem vybranými dodavateli. Před uzavřením objednávek prostřednictvím e-mailů obviněný určoval, od jaké obchodní společnosti a za jakou cenu mají být náhradní díly nakoupeny, následně stanovil i cenu, za jakou mají být poškozené Č., dodány. Dodávající obviněný instruoval i v tom, jak mají naložit s účetními doklady, které poškozená proplatila. K navýšení ceny byly využity další obchodní společnosti (např. REEF, s. r. o., TRADE AGENCY, s. r. o., DROPA, a. s., aj.), a konečným odběratelem za předem určenou navýšenou cenu se stala poškozená. Také v tomto případě šlo většinou o nepotřebné náhradní díly, které bez využití zůstaly uloženy na skladu poškozené. Obviněný u jednotlivých dodavatelů zjišťoval nejnižší možné nákupní ceny zboží, poté je navyšoval tak, aby pro vybrané dodavatele představovaly co možná nejvyšší zisk, o který se s takovým dodavatelem rozdělil (srov. bod 93. rozsudku okresního soudu).
23. Pokud jde o poslední z dílčích jednání popsané pod bodem 4. výroku o vině, týkalo se objednávky materiálu od obchodní společnosti MIT METAL, s. r. o. (nyní KOV – konstrukt, s. r. o.), která v poptávkovém řízení nabídla nejnižší cenu, avšak poté došlo k jejímu navýšení o údajné „vícenáklady“, které se prokázaly jako nereálné, obviněný tento obchod v konečném důsledku uzavřel za cenu vyšší, než činila nejvyšší nabídka v poptávkovém řízení, tudíž opět v rozporu se svými povinnostmi zaměstnance poškozené.
24. Nejvyšší soud záměrně připomněl základní okolnosti spáchání trestné činnosti obviněným, jak byly zjištěny z provedených důkazů, popsány ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedeny v odůvodnění tohoto rozsudku. Je nade vší pochybnost, že obviněný ze své pracovní pozice prováděl zjevně nevýhodné objednávky materiálu a služeb za vyšší ceny, než jakých by mohl dosáhnout při dodržení všech povinností a pravidel, jimiž byl vázán. Některý materiál objednal, aniž by byl požadován zaměstnavatelem a zůstal pak na skladě nevyužitý, v některých případech sám instruoval jím vybrané dodavatele, za jakou cenu a jakým způsobem účtovat dodávky tak, aby dosáhli maximálního zisku, o který se rozdělili. Tímto jednáním obviněný způsobil škodu svému zaměstnavateli, kterou tvoří rozdíl mezi fakturovanými a uhrazenými cenami za dodané zboží a služby, a cenami, za něž bylo skutečně totéž zboží pořízeno, eventuálně mohlo být pořízeno, pokud by obviněný měl na zřeteli své povinnosti zaměstnance při ochraně a péči o majetek zaměstnavatele a pokud by dodržoval stanovená pravidla nákupu v souladu s vnitřními předpisy poškozené. Jak vyplývá z šetření majetkových a finančních poměrů obviněného a členů jeho rodiny, je vcelku zřejmá motivace k protiprávnímu jednání spočívající v přijímání provize od různých dodavatelů jako odměna za odběr zboží, případně to byl sám obviněný, kdo si dohodnutím obchodu s dodavatelem finanční odměnu určil. Tyto skutkové okolnosti nedávají žádných pochyb o naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. (při dodržení pravidla o časové působnosti trestního zákona podle §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku, není nová právní úprava pro obviněného příznivější).
25. Proto nelze vůbec přijmout argument obviněného o možném spáchání činu z nedbalosti a jeho kvalifikaci podle §255a tr. zák. Zejména shora shrnutý způsob páchání trestné činnosti obviněným vylučuje tuto navrhovanou možnost. Obviněný byl tím, kdo v podstatě organizoval nákupy materiálu a služeb, vybíral dodavatele, domlouval či dokonce určoval výši nákupní ceny a přijímal část provize. Tyto skutkové okolnosti dokládají jedinou možnou formu zavinění, a to přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., který správně dovodily soudy obou stupňů. Obviněný nerespektoval jemu známé postupy a pravidla nakupování materiálu a služeb stanovené jeho zaměstnavatelem, přesto je účelově překračoval nebo dokonce vystupoval proti jejich smyslu se znalostí a vůlí poškodit majetek Č., tím, že poškozená musela vynaložit vyšší náklady na pořízení náhradních dílů a služeb, než jaké by mohla vynaložit, nebýt protiprávního jednání obviněného. Ačkoli obviněný byl evidentně veden svojí ziskuchtivostí, nebyl stíhán a odsouzen za obohacovací majetkový trestný čin, ale za poškozovací majetkový trestný čin, byť zjevně měl z trestné činnosti finanční prospěch. Nejvyšší soud dodává, že obviněný ani nepředložil žádné konkrétní argumenty, které by vylučovaly některou ze složek přímého úmyslu.
c) K námitkám neodpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu
26. Zcela nad rámec přezkumné činnosti se Nejvyšší soud stručně vyjádří ke zbývajícím námitkám obviněného, které neodpovídají nejen označenému důvodu dovolání, ale ani žádnému jinému z důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
27. Obviněný nesouhlasil se způsobem vyčíslení škody, která byla stanovena soudem prvního stupně jako rozdíl mezi cenou, kterou poškozená Č., uhradila dodavatelům v jednotlivých obchodních případech a cenou, která byla v těchto případech fakturována prvním dodavatelům, v případě dodávek od OEZ, s. r. o., okresní soud vycházel z rozdílu ceníkových cen a cen, za které bylo ve skutečnosti zboží dodavatelem pořízeno. Při stanovení celkové výše způsobené škody se soud prvního stupně dopustil pochybení v konečném součtu, na což upozornil soud druhého stupně. Při správném sečtení částek představujících předražení jednotlivých nákupů popsaných ve výroku o vině měla být výsledkem škoda celkem 10 024 213,90 Kč, namísto uvedených 9 993 640 Kč. Nejvyšší soud nepovažuje za správnou úvahu Krajského soudu v Ústí nad Labem, podle níž by vzhledem k absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného nemohlo dojít k nápravě této početní chyby s ohledem na zásadu uvedenou v §259 odst. 4 tr. řádu. Pokud by v posuzovaném případě byl shledán jiný důvod ke kasaci napadeného rozsudku než uvedená početní nesprávnost, mohl by nový výrok o vině obsahovat správný údaj o celkové škodě, neboť jednotlivé částky označené v jednotlivých bodech výroku o vině odpovídají zjištěným částkám předražení nákupů u každého dílčího útoku. Při zamítnutí odvolání obviněného však logicky soud druhého stupně zjištěnou početní chybu nenapravoval, byla také současně využita ve prospěch obviněného v adhezním řízení, neboť mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradu škody částku odpovídající nesprávnému početnímu výsledku celkové škody, tedy v nižší výměře, než jaká byla protiprávním jednáním skutečně způsobena.
28. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani výhrada obviněného týkající se nepoužití ustanovení §44 tr. zákoníku, které umožňuje soudům upustit od uložení souhrnného trestu. V dovolacím řízení by mohl být úspěšně napadán nesprávný výrok o uložení souhrnného trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze tehdy, pokud by došlo k porušení hmotněprávních podmínek ukládání tohoto trestu. To znamená, že by například posuzovaný trestný čin a ten, za který byl dříve odsouzen, nebyly spáchány ve vícečinném souběhu, že by nešlo o sbíhající se trestnou činnost, že by předcházející odsouzení nenabylo právní moci apod. O takový případ však v dovolání obviněného nejde, neboť formulace výhrady proti výroku o trestu jednoznačně svědčí o nespokojenosti obviněného s faktickým zpřísněním trestu odnětí svobody. Domáhá se tedy upuštění od uložení souhrnného trestu za sbíhající se trestné činy, předchozí trest považuje za dostatečný a nově uložený souhrnný trest označuje za nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe dlouhodobě zastává jasný výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu k výroku o trestu, resp. o souhrnném trestu, jak byl stručně připomenut shora s tím, že zvláštním dovolacím důvodem určeným k nápravě vad výroku o trestu je důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Zákon však v tomto ustanovení definuje pouze dva druhy pochybení výroku o trestu, které je možné napravovat v dovolacím řízení, a to uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti nepřiměřenosti druhu trestu, který zákon připouští a jeho výměra odpovídá rozpětí příslušné trestní sazby, nelze v dovolání úspěšně uplatnit, neodpovídá totiž žádnému z taxativně stanovených důvodů dovolání uvedených v §265b tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Stejnou povahu, tedy nepřiměřenost uloženého souhrnného trestu, má dovolací námitka obviněného, který se domáhal změny výroku o trestu tak, aby bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku, což je vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 399/2017). Nad rámec možností přezkumu Nejvyšší soud připomíná, že na shodnou výhradu přiléhavě a dostatečně reagovaly již soudy obou stupňů, s jejichž závěry je možné se ztotožnit (srov. bod 20. usnesení krajského soudu a bod 95. rozsudku okresního soudu).
29. S uplatněným dovolacím důvodem se rovněž míjí obviněným označená vada spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, jejichž odůvodnění podle jeho názoru nevyhovují požadavkům §125 odst. 1 tr. řádu. Především je třeba upozornit na to, že dovolání není možné podat jen proti důvodům rozhodnutí, jak vyplývá z §265a odst. 4 tr. řádu. Ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu je procesní a nepatří mezi žádné z těch, jejichž porušení zakládá některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů [např. ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, nebo rozhodl vyloučený orgán podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl, čemuž odpovídá důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, a další důvody dovolání v §265b odst. 1 tr. řádu]. Nejvyšší soud považuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za vyčerpávající, pečlivé a srozumitelné, tudíž odpovídající požadavkům v §125 odst. 1 tr. řádu. Odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je sice stručné, ale zabývalo se námitkami obviněného a rovněž odpovídá ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu, které obviněný ani nezmínil. Obviněný nebyl nijak zkrácen na svých procesních právech tím, že soud druhého stupně nepovažoval za nutné znovu opakovat správné úvahy soudu prvního stupně ve vztahu k vypořádání se s obhajobou obviněného, pokud se s nimi zcela ztotožnil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). V rámci svých výhrad proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obviněný v podstatě jen „zmínil“ nedostatečné hodnocení provedených důkazů, z nichž některé byly ve vzájemném rozporu, aniž by však konkrétně upozornil na ty důkazní prostředky, mezi nimiž zásadní rozpor spatřuje. Jde však opět o otázku procesní, způsob hodnocení důkazů nemůže být zásadně předmětem dovolacího přezkumu, jak je stručně vyloženo v bodě 12. tohoto usnesení. V posuzovaném případě se soudy nižších stupňů věcí řádně zabývaly, v hlavním líčení byla provedena celá řada důkazních prostředků, na jejichž základě mohlo být učiněno skutkové zjištění popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. V hodnotících úvahách, které jsou logické, srozumitelné a přesvědčivě vyvrací obhajobu obviněného, neshledal Nejvyšší soud žádnou snahu o deformaci obsahu některého z důkazů, či opomenutí zabývat se některým z důkazních prostředků. Rovněž právní posouzení skutkových zjištění soudem prvního stupně je třeba považovat za správné a odpovídající ustanovením trestního zákona, jak učinil již soud druhého stupně v napadeném usnesení.
IV. Závěrečné shrnutí
30. Nejvyšší soud ze shora rozvedených důvodů odmítl dovolání obviněného M. U. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu