ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1074.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1074/2020-8114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. B. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Praha 6 – Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 3 To 106/2019-7922, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2019, č. j. 2 T 11/2014-7864 , bylo ve výroku v bodě II. 1. rozhodnuto o zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku, a to peněžních prostředků ve výši 300.000 Kč, zajištěných dne 25. 6. 2013 při domovní prohlídce u ods. R. B., nar. XY, v rodinném domě na adrese XY, na parcele XY.
2. O stížnosti obviněného, jakož i dalších obviněných a zúčastněných osob proti tomuto usnesení rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2020, č. j. 3 To 106/2019-7922 , jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnosti zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Korbaře dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
4. Namítá především, nesplnění podmínek pro uložení ochranného opatření zabráním náhradní hodnoty ve výši 300.000,- Kč zajištěné dne 25. 6. 2013 při domovní prohlídce u obviněného. Důvodem je, že obviněný byl pouze držitelem těchto finančních prostředků, které vybral z pokladny společnosti D. Tyto poté byly určeny pro úhradu různých plateb (DPH, leasingy atd.). Je tedy zřejmé, že zmíněná částka nebyla v jeho majetku, resp. nebyl zjištěn její majitel, a nemohlo tedy ani být zákonně uloženo ochranné opatření podle §102 tr. zákoníku.
5. Následně dovolatel namítá, že ve shora popsaném ohledu došlo k nesplnění i dalších podmínek pro uložení předmětného ochranného opatření vzhledem k průtahům v řízení. Soud mohl o zabrání náhradní hodnoty rozhodnout již v hlavním líčení. K tomu, aby rozhodl až tři a půl roku po meritorním rozhodnutí nebylo podáno žádné přijatelné odůvodnění. V tomto směru se jedná o porušení zásady hospodárnosti a rychlosti řízení stejně jako zásady přiměřenosti, když věc zajištěná v roce 2013 je prohlášena za propadlou až v roce 2020.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 3 To 106/2019, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2020, č. j. 2 T 11/2014-7864, zrušil a částka 300.000,- Kč byla vrácena osobě, jíž byla odňata. Vyjádřil současně souhlas s rozhodnutím o jeho dovolání Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvádí, že obviněný v usnesení nalézacího soudu přehlédl informaci, podle které soud pracoval s tím, že předmětná majetková hodnota náležela právě společnosti D. V samotném výroku přitom soud pouze specifikoval částku co do výše a způsobu jejího zajištění, ovšem nevyřkl, že by tato náležela právě obviněnému. Státní zástupkyně dále poskytuje výklad k pojmu bezprostřednosti výroku ve vztahu k obviněnému a uzavírá, že obviněný není oprávněn podat dovolání ve prospěch zúčastněné osoby (D.), na čemž nic nemění ani skutečnost, že sama tato osoba nemá možnost podání dovolání. Je tedy zřejmé, že námitky dovolatele směřují proti výroku rozhodnutí, který se ho bezprostředně nedotýká. Dovolání v tomto směru tedy není podáno osobou k tomu oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
8. Státní zástupkyně na výše popsaném podkladu navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou. Současně navrhuje, aby takto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí než těch uvedených v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno na místě a ve lhůtě, kdy lze podání učinit. Současně však shledal, že dovolání nebylo podáno osobou oprávněnou podle §265d tr. ř., byť splňuje obsahové náležitosti dovolání podle §265f tr. ř.
10. Otázku, zda dovolatel je osobou oprávněnou k podání, je třeba řešit na podkladě výkladu ustanovení §265d odst. 1 tr. ř., podle něhož dovolání mohou podat:
a) nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, pokud veřejnou žalobu před soudem nezastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce
b) příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, pokud veřejnou žalobu před soudem zastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce nebo
c) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
11. Posledně zmíněné ustanovení upravující oprávnění obviněného při použití tohoto mimořádného opravného prostředku tohoto omezuje v tom směru, že jej činí oprávněným napadat jen ten výrok, který se ho bezprostředně dotýká. Podle ustáleného názoru se obviněného bezprostředně „dotýká takový výrok, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o dalších právech a povinnostech, např. výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 26/2012 Sb. rozh. tr.). Obviněný může též napadenému rozhodnutí vytýkat, že v něm nebyl učiněn určitý výrok, který se ho měl týkat, nebo že je takový výrok neúplný [§265b odst. 1 písm. k) tr. řádu], pokud by ovšem takové doplnění výrokem nebylo v jeho neprospěch. Obviněný se totiž dovoláním může domáhat jen změny napadeného rozhodnutí, které by bylo v jeho prospěch, rovněž obviněný nemůže podat dovolání ve prospěch či v neprospěch svého spoluobviněného a zúčastněné osoby (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až §314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3210).
12. Ohledně okruhu osob oprávněných k podání dovolání je tedy třeba zdůraznit, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek, je k dispozici v podstatě jen dvěma (resp. třem) proti sobě stojícím stranám trestního řízení, a to obviněnému a nejvyššímu státnímu zástupci, případně po novele trestního řádu provedené zákonem č. 315/2019 Sb., s účinností od 1. 12. 2019, též orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce. Výčet uvedený v §265d odst. 1 tr. ř. je taxativní a je tudíž nepochybné, že žádná další osoba nemůže dovolání podat, a to ani když měla v původním řízení postavení strany, např. poškozený a zúčastněná osoba. Tyto dva subjekty řízení, tj. poškozený a zúčastněná osoba, stejně jako jiné osoby, se pouze mohou obrátit na nejvyššího státního zástupce (zpravidla) s podnětem, aby využil svého práva podat dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků, který tak může učinit jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005, uveřejněné pod T 851 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešitu 21, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2006).
13. V předmětné věci byl dovolatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 2 T 11/2014 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2017, č. j. 3 To 57/2016-7065, odsouzen pro pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. V průběhu řízení mj. došlo k uložení trestu propadnutí věci a trestu propadnutí náhradní hodnoty (notebooku a hotovostní peněžní částky dovolateli (R. B. starší) a obviněnému R. B. mladšímu. V rámci tohoto řízení došlo taktéž k zajištění peněžní částky ve výši 300 000 Kč nalezené při domovní prohlídce dne 25. 6. 2013 u dovolatele v rodinném domě na adrese XY, na parcele XY. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství navrhl propadnutí mimo jiné právě této peněžní částky (č. l. 7265) dne 9. 10. 2017. Napadenými rozhodnutími poté došlo k zabrání náhradní hodnoty, tedy výše zmíněných peněžních prostředků.
14. Obviněný namítá, že vůči němu nemohlo být užito institutu zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku, neboť nebyl vlastníkem zabrané peněžní částky. Ignoroval přitom skutečnost, že nalézací soud vůbec nepracoval s tím, že by vlastníkem tohoto finančního obnosu byl on. Ve skutečnosti (jak ostatně ve svém vyjádření podotkl státní zástupce) v bodě 46. jeho usnesení výslovně zmiňuje závěr, že vlastníkem této částky je společnost D. (tedy zúčastněná osoba podle §42 tr. ř.). Toto východisko soudu je přitom zcela v souladu s tím, co při řízení uváděl obviněný (dne 25. 6. 2013 při domovní prohlídce – č. l. 325), dne 6. 5. 2019 při veřejném zasedání - č. l. 7766) i jeho obhájce (dne 25. 6. 2013 při domovní prohlídce – č. l. 326) a tím, jak dále obviněný argumentuje ve svém dovolání.
15. Vzhledem k výše vedeným závěrům je zřejmé, že výrok obviněným napadeného usnesení nemá přímý dopad do majetkové sféry obviněného, neboť primárně postihuje majetek zcela odlišného subjektu, jímž je společnost D. Tento výrok se ho proto bezprostředně nedotýká, neboť zajištěné peněžní prostředky byly zabrány jako náhradní hodnota právě této společnosti jako zúčastněné osobě. To platí i v případě, kdy je obviněný jediným akcionářem. Bezprostřední dopad uvedeného výroku se projevuje na majetku zúčastněné právnické osoby. Je to ona, jakožto subjekt odlišný od obviněného, kdo v první řadě nese následky uloženého ochranného opatření.
16. Jak již zmíněno, sama skutečnost, že uvedená právnická osoba jako zúčastněná osoba není oprávněna podat dovolání proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o ochranném opatření, nezakládá legitimitu toho, aby jako oprávněná osoba rozhodnutí obsahující výrok, který se ho bezprostředně nedotýká, napadl obviněný. Připuštění této možnosti a vyložení zákona tímto způsobem by znamenalo zcela flagrantní zásah soudní moci do zákonodárcem projevené vůle ve vztahu k vymezení okruhu osob a rozsahu jejich oprávnění napadat dovoláním, jakožto mimořádným opravným prostředkem, pravomocná rozhodnutí.
17. Spíše nad rámec nezbytného a toliko jako obiter dictum Nejvyšší soud uvádí následující. Je pravdou, že ve výroku o zabrání náhradní hodnoty je na místě v rámci specifikace dané věci uvést i jejího vlastníka (je-li znám), tak aby bylo zřejmé, koho se tento výrok týká. Nalézací soud toto ovšem učinil až v odůvodnění svého usnesení (zmiňovaný bod 46.). Nicméně, ani taková námitka není na místě, neboť peněžní prostředky vymezené ve výroku usnesení jsou jasně identifikované časem a místem jejich zajištění a výší částky, tudíž podle soudem užitých údajů i kontextu celého usnesení je zřejmé, že je zabírána náhradní hodnota společnosti D. jako jejímu vlastníkovi. Při případné akceptaci shora zmíněné hypotetické námitky by se celá věc ocitla opět v situaci, kdy obviněný fakticky podává dovolání ve prospěch zúčastněné osoby, k čemuž, jak bylo vyloženo, není oprávněn. Ostatně dovolatel se ani nesnaží o argumentaci, ve které by chybně vyjádřený výrok rozporoval skrze v jiných případech korespondující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
18. Ohledně druhé linie dovolací argumentace obviněného musí Nejvyšší soud v prvé řadě podotknout, že tato je v podstatě až sekundárně navázána na námitky, ve vztahu k jejichž podání není dovolatel oprávněnou osobou. Obviněný takto tvrdí, že „…nebyly splněny ani další podmínky pro uložení ochranného opatření s ohledem na časový odstup 7 let, když nic nebránilo soudu rozhodnout ve věci dříve…“ . Ve vztahu k tomuto je třeba uvést, že dovolatel nijak nekonkretizuje, proč by měla údajně nepřiměřená doba mezi meritorním rozhodnutím a usnesením, kterým byla zabrána shora zmiňovaná částka znamenat nenaplnění kritérií pro uložení daného ochranného opatření. Je tak třeba poukázat na skutečnost, že není úkolem dovolacího soudu doplňovat či jakkoliv domýšlet argumentaci obviněného, přičemž to platí o to více v případě, kdy je tato pouze rozvíjením námitky, k jejímuž vznesení není v rámci dovolacího řízení oprávněn.
19. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že předmětné dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou (tj. jinou osobou, než které jsou uvedeny v ustanovení §265d odst. 1 tr. ř.), toto dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.
20. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu