ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1161.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1161/2020-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání, které podala obviněná J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2020, č. j. 7 To 74/2020-257, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 182/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 1. 2020, č. j. 1 T 182/2018-176 , byla obviněná J. S. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
nejméně v době od 1. 7. 2018 do 1. 2. 2019 užívala neoprávněně bytovou jednotku č. XY v bytovém domě č. XY v obci XY, ačkoliv jí byla nájemní smlouva, uzavřená dne 8. 12. 2017 s Městem Měčín, vypovězena dne 28. 5. 2018, a to z důvodů neplnění jejích nájemních závazků, výpověď jí byla prokazatelně doručena dne 4. 6. 2018 prostřednictvím České pošty s tím, že užívaný byt musí vyklidit nejpozději do 30. 6. 2018, a uhradit dlužné nájemné, což neučinila.
2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle §208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit Městu Měčín částku 3 990 Kč, přičemž se zbytkem uplatněné škody bylo město odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř.
3. O odvolání obviněné a poškozeného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 7 To 74/2020-257 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost uhradit Městu Měčín částku 9 159,14 Kč, přičemž se zbytkem uplatněné škody bylo město odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obviněné přitom zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Vladimíra Volného dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (potažmo soudu I. stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněná uvedla, že soudem I. stupně byl zjištěn skutkový stav v plném rozsahu. Dodala však, že závěr o tom, zda je nájemní smlouva platná či nikoliv a důsledky z toho plynoucí jsou pro závěry o trestnosti činu obžalované nepodstatné a tyto otázky má činit soud v civilním řízení. Řízení o vyklizení nebylo pravomocně skončeno, a to ani v době, kdy o věci rozhodoval soud I. stupně, ani v době rozhodování odvolacího soudu, navíc návrh na vyklizení byl poškozeným podán až poté, co inicioval úkony trestního řízení, aniž by se snažil věc řešit prostředky civilního práva. Dovolatelka má za to, že nemůže být tak trestně postiženo jednání do té doby, než bude soudem pravomocně o tom, zda má povinnost předmětný byt vyklidit v civilním řízení, a až za předpokladu, že nebude respektovat toto civilní rozhodnutí, které se navíc nepodaří vymoci. Teprve pak je možné uvažovat o trestní represi.
6. Dovolatelka namítla nesprávné právní posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení, když zmínila pochybení při rozhodování správního orgánu při posouzení platnosti nájemní smlouvy z pohledu civilního, kdy správní orgán (Úřad práce Klatovy při posuzování nároku na sociální dávku) jednoznačně nesprávně tuto situaci posoudil. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04. O tom, zda má právo byt užívat a zda bude povinna jej vyklidit, je veden civilní spor a jen na základě výsledku tohoto sporu lze dovodit autoritativně to, zda má či nemá užívací titul k předmětnému bytu. K řešení tohoto sporu však neslouží trestní právo a trestní represe.
7. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2020, č. j. 7 To 74/2020-257, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 1. 2020, č. j. 1 T 182/2018-176, a sám ve věci rozhodl znovu rozsudkem tak, že ji zprostí ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. návrhu na potrestání.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že dovolací námitky obviněné (s výjimkou nejasných výkladů o neplatnosti nájemní smlouvy) lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nepovažuje je však za důvodné.
9. Dovolatelka se žalovaného přečinu dopustila ve formě neoprávněného užívání bytu jiného. Je tedy bezpředmětný její poukaz na skutečnost, že se do bytu nastěhovala na základě řádné nájemní smlouvy. Spáchání přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku formou protiprávního užívání objektů v tomto ustanovení uvedených totiž předpokládá, že pachatel tyto prostory započal užívat po právu (jinak by šlo o protiprávní obsazení) a že právní důvod užívání následně zanikl. Poněkud mimoběžné jsou výklady dovolatelky o neplatnosti nájemní smlouvy. Její právo předmětný byt užívat nezaniklo v důsledku toho, že by snad nějaký státní orgán rozhodl o neplatnosti nájemní smlouvy nebo že by její neplatnost tvrdil pronajímatel, ale v důsledku vypovězení nájemní smlouvy pronajímatelem podle §2229 občanského zákoníku z důvodů zvlášť závažného porušení povinností - neplacení nájemného obviněnou. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ke skončení nájmu a vzniku povinnosti dovolatelky odevzdat byt došlo v důsledku samotného vypovězení nájmu Městem Měčín a nebylo nutné, aby o její povinnosti byt vyklidit rozhodl soud v civilním řízení. Aplikace §208 tr. zákoníku vůči osobě, který protiprávně užívá objekty v tomto ustanovení uvedené, není podmíněna předchozím použitím prostředků práva civilního vůči této osobě.
10. V nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 413/04 Ústavní soud zaujal restriktivní stanovisko k trestnímu postihu nájemce bytu, který po skončení nájmu v bytě setrvá. Ústavní soud konstatoval, že otázka zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty, stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu, ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení. Pokud je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, pak do uplynutí lhůty stanovené soudem k vyklizení bytu nelze připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu či nebytovému prostoru podle §249a tr. zák.
11. Citovaný nález Ústavního soudu však na trestní věc obviněné podle názoru státního zástupce nedoléhá, a to jak vzhledem k neporovnatelným skutkovým okolnostem, tak vzhledem k v mezidobí nastalým zásadním změnám občanskoprávní úpravy. Nález se týkal věci, kdy pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 zákona tr. zák. byla stíhána obviněná, které nájemní vztah k bytu zanikl v důsledku uplynutí doby nájmu sjednaného na dobu určitou. Nájemkyně v bytě setrvala a vyklizení bytu se bránila tvrzením, že ve skutečnosti nájemní smlouva skončila výpovědí ze strany pronajímatele z toho důvodu, že nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele a že má proto nárok na náhradní byt. Ústavní soud konstatoval, že podle judikatury obecných soudů lze za určitých předpokladů vázat povinnost vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, na zajištění bytové náhrady. Rozhodnutí v tomto směru přitom lze učinit pouze v řízení občanskoprávním a z povahy věci bylo podle Ústavního soudu vyloučeno, aby bylo o této věci rozhodnuto orgány činnými v trestním řízení jako o předběžné otázce podle §9 tr. ř. Navíc bylo v této věci trestní stíhání zahájeno v době, kdy již probíhalo civilní řízení, a odsuzujícími rozsudky v trestním řízení bylo rozhodnuto až poté, kdy po neúspěchu v civilním řízení obviněná byt vyklidila.
12. V případě dovolatelky nájemní vztah zanikl vypovězením z důvodu – zjednodušeně řešeno – neplacení nájemného, tedy za podstatně jiných okolností než jak tomu bylo v citovaném nálezu, a ta byt nadále protiprávně užívala i v době vydání napadeného rozhodnutí. Především je však nutno uvést, že občanský zákoník č. 89/2012 Sb., v platném znění (dále též „o. z.“), nepodmiňuje v případě uvedeném v §2229 stejně jako u žádného jiného způsobu skončení nájmu povinnost bývalého nájemce byt vyklidit zajištěním bytové náhrady; s výjimkou přechodného ustanovení §3076 platný občanský zákoník s nárokem nájemce na bytovou náhradu při skončení nájmu bytu pronajímatelem vůbec nepočítá. Jak již uvedeno, v případě uvedeném v §2291 o. z. je nájemce povinen byt odevzdat pronajímateli nejpozději do jednoho měsíce od skončení nájmu. Nepřichází v úvahu, že by splnění povinnosti nájemce byt vyklidit bylo časově odloženo „na neurčito“ tím, že by soud bývalému nájemci přiznal právo na bytovou náhradu. Právě možností přiznání práva na bytovou náhradu soudem přitom bylo argumentováno v citovaném nálezu Ústavního soudu.
13. Trestní postih pachatele, který byt užíval nejprve legitimně na základě nájemního vztahu a protiprávně v něm setrval i po skončení nájmu, proto podle jeho názoru v současné době nelze podmiňovat existencí v občanskoprávním řízení vydaného soudního rozhodnutí o povinnosti byt vyklidit, když tato povinnost a lhůta k jejímu splnění vyplývá přímo z příslušných ustanovení občanského zákoníku. Pokud souběžně s trestním řízením probíhá civilní řízení o vyklizení bytu, nebrání tato okolnost uplatnění trestního postihu. Přiměřeně lze v tomto směru odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 609/2017, podle kterých skončením doby nájmu zaniká právní titul užívaní předmětného bytu, takže pokud nájemce nerespektuje výzvu k vyklizení bytu a nadále v něm setrvává, dopouští se za splnění i ostatních zákonných podmínek přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí přitom vyplývá, že i v této věci probíhalo mimo trestního řízení též civilní řízení týkající se práv obviněné k bytu.
14. Státní zástupce připustil, že v obecné rovině je protiprávní užívání bytu méně závažné nežli protiprávní obsazení takového objektu. V daném případě, kdy k zániku nájmu došlo v důsledku protiprávního počínání obviněné a obviněná byt protiprávně užívala po delší dobu, jde však o jednání natolik společensky škodlivé, že není namístě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), kterého se dovolatelka ostatně ve svém mimořádném opravném prostředku ani nedomáhá.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože za námitku formálně vyhovující druhé variantě obviněnou deklarovaného důvodu dovolání, tj. jiného nesprávného hmotně právního posouzení , by mohlo být považováno její tvrzení o nesprávném posouzení platnosti nájemní smlouvy (k němuž podle ní došlo ze strany správního orgánu), je třeba přisvědčit státnímu zástupci v jeho hodnocení o mimoběžnosti na tomto základě vedené dovolací argumentace, neboť není způsobilá zpochybnit závěr o vině dovolatelky. Soudy totiž svůj závěr nezaložily na tom, že by se jimi označeného přečinu dopustila tím, že by byt užívala na podkladě neplatné smlouvy. Naopak při vymezení jejího jednání v časovém období od „ 1. 7. 2018 do 1. 2. 2019 “ vyšly z toho, že byt nadále užívala přesto, že „ jí byla nájemní smlouva, uzavřená dne 8. 12. 2017 s Městem Měčín, vypovězena dne 28. 5. 2018, a to z důvodů neplnění jejích nájemních závazků “ , o čemž byla prokazatelně informována.
24. Již z tohoto důvodu necítí dovolací soud potřebu se k této námitce dovolatelky vznesené poněkud matoucím způsobem a pouze mimoděk jako odkaz na svoje blíže nespecifikovaná dřívější vyjádření, blíže reagovat. Nejvyšší soud se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f tr. ř. tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud nadto není povolán k tomu, aby namísto dovolatelky argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad hodlala uplatnit a na níž hodlala stavět svoji obhajobu. S ohledem na to se k těmto námitkám nebude blíže vyjadřovat.
25. Na místě je však vyjádření k námitce dovolatelky spočívající v tvrzení, že soudy pochybily, pokud o její vině rozhodly, aniž by bylo pravomocně rozhodnuto v občanskoprávním řízení o její povinnosti byt vyklidit. Dovolatelka přitom odkázala na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, podle něhož „ otázka, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní, a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení “. Mínění dovolatelky o aplikovatelnosti uvedeného nálezu je však nesprávné a její námitka proto není opodstatněná.
26. Jak státní zástupce přiléhavě poukázal ve svém vyjádření, uvedený nález Ústavního soudu vycházel z právní úpravy tehdy platného občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“). Z toho důvodu ho nelze bez dalšího aplikovat na věci, na něž dopadá nyní platný občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“). Je totiž třeba vždy posoudit, zda změny v právní úpravě nezpůsobily nepoužitelnost jeho závěrů na projednávanou věc.
27. Ústavní soud v citovaném nálezu vycházel z tehdy platné úpravy a svůj závěr opřel o výklad ustanovení §676 odst. 2 obč. zák., které podle něj „ dává samo možnost k tomu, aby užívání bytu (či jiné věci) bez právního důvodu po skončení doby pronájmu bylo za předpokladu nečinnosti pronajímatele konvalidováno na další nájem. Zákon přitom zajišťuje ochranu vlastnického práva těm pronajímatelům, kteří jsou při vymáhání svého práva ze skončeného nájmu aktivní, a to žalobou na vyklizení .“ Věta první odkazovaného ustanovení totiž stanovovala, že „ užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně “. Uvedené ustanovení mířilo na pronajímatele, kteří se k věci stavěli pasivně. Proto stanovovalo, že v případě, kdy nájemce dál věc využíval i po skončení nájmu a pronajímatel aktivně práva ze skončeného nájmu nevymáhal žalobou na vyklizení, nájemní smlouva byla obnovena. Závěr Ústavního soudu, podmiňují možnost trestního postihu osoby byt nadále užívající podáním žaloby na vyklizení a rozhodnutím civilního soudu o její oprávněnosti, zohledňoval důsledky citované ustanovení obč. zák.
28. Podle nyní (resp. i v době obviněné vytýkaného jednání) účinné právní úpravy je však situace poněkud odlišná. Věta první ustanovení §2285 o. z. stanoví, že „ pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného .“ Z uvedeného je zřejmé, že přestože i nyní účinná právní úprava postihuje nečinnost pronajímatele obnovením nájmu, nemusí pro zabránění vzniku takového důsledku podávat žalobu na vyklizení, jako tomu bylo za účinnosti předešlé právní úpravy. Postačuje, pokud nájemce vyzve, aby byt opustil. Z uvedeného je zřejmé, že závěry citovaného nálezu Ústavního soudu již nejsou bez dalšího aplikovatelné na situaci řídící se novou právní úpravou. Zákon totiž již nevyžaduje pro předejití obnovy nájmu podání žaloby na vyklizení, jako to bylo v citovaném §676 odst. 2 obč. zák., z něhož Ústavní soud vycházel při formulaci svých závěrů. Stávající ustanovení upravující danou oblast, tj. §2285 o. z. vyžaduje aktivitu pronajímatele ve formě písemné výzvy nájemci k opuštění bytu. Uvedený závěr odpovídá také příslušné komentářové literatuře, podle níž „ postačuje výzva, která musí být učiněna a prokazatelně nájemci doručena, není vyžadováno, aby pronajímatel podával proti nájemci k soudu žalobu na vyklizení [viz HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 450.].
29. Zákon v uvedeném ustanovení požaduje písemnou formu této výzvy. Nedodržení písemné formy však bude stíháno pouze relativní neplatností, které se nebude moci dovolat pronajímatel. Je zjevné, že tato výzva v písemné formě musí být doručena druhé smluvní straně, tedy nájemci. Jejím obsahem musí být projev vůle pronajímatele, jehož obsahem je výzva k vyklizení bytu (ibid. s. 451). Vzhledem k tomu, že obviněné byla výpověď z nájmu doručována opakovaně a písemnou formou, nemůže být pochyb o tom, že pronajímatel dostatečně projevil vůli v tom smyslu, že obviněnou vyzval, aby byt vyklidila. Uvedené bylo spolu s termínem pro vyklizení bytu součástí předané výpovědi (č. l. 23).
30. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu nebyl na projednávanou věc aplikovatelný. Soudy nižších stupňů proto postupovaly správně, pokud pro své rozhodnutí nevyžadovaly, aby bylo v občanskoprávním řízení pravomocně rozhodnuto o žalobě na vyklizení. Námitka dovolatelky je proto neopodstatněná.
31. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, jediná námitka hmotně právního charakteru, která mohla být považována za relevantní ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů a jež byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
32. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu