ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1214.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1214/2020-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 5 To 315/2019-362, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 132/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 6. 2019, č. j. 52 T 132/2016-325, byl obviněný P. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 2. 11. 2015 kolem 23.40 hod. řídil v XY v ul. XY, okr. Chomutov, své osobní vozidlo zn. Proton, RZ XY, ačkoliv měl v důsledku předchozího požití alkoholických nápojů nejméně 1,00 g/kg alkoholu v krvi, kdy v tomto stavu nezvládl řízení a před domem č. p. XY narazil přední částí svého vozidla do zde zaparkovaného vozidla zn. Audi A6, RZ XY, majitele J. B., narozeného XY, kterému tak způsobil škodu ve výši 69 221 Kč, kdy toto vozidlo pak bylo nárazem odraženo na vedlejší zaparkované vozidlo zn. Daewoo Lanos, RZ XY, majitele K. N., narozeného XY, kterému tak způsobil škodu ve výši 16 285 Kč, načež pokračoval v jízdě a u domu č. p. XY pak narazil svým vozidlem do zde zaparkovaného vozidla zn. Audi A3, RZ XY, majitele M. K., narozeného XY, kterému tak způsobil škodu ve výši 8 259 Kč, a poté začal se svým vozidlem couvat, při čemž jeho pravou zadní částí narazil do kovového sloupku zastřešení kontejnerů domovního odpadu, a poté opět pokračoval v jízdě a narazil čelní částí svého vozidla do zadní části zde zaparkovaného vozidla zn. Ford Fiesta, RZ XY, majitele Z. H., narozeného XY, kterému tak způsobil škodu ve výši 9 850 Kč, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že mu rozhodnutím Magistrátu města Chomutov vydaným dne 8. 12. 2014 pod sp. zn. MMCH/113595/2031/2014/ODaSČ/Zav, jež nabylo právní moci dne 15. 8. 2015, byla uložena mj. sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, který vykonal až dne 15. 2. 2016, a dále že mu rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město č. j. 32 T 64/2015 – 59 ze dne 30. 9. 2015, v právní moci dne 27. 10. 2015, byl uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 (osmnácti) měsíců.
2. Za tyto trestné činy byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody M. K. částku ve výši 8 259 Kč a společnosti Centaquis Limited částku ve výši 95 356 Kč.
4. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla společnost Centaquis Limited se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 11. 2019, č. j. 5 To 315/2019-362, jímž podle §256 tr. ř. jej zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Zdeňka Svobody dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
7. Dovolatel upozornil na to, že na základě provedených důkazů nemohl být jednoznačně ztotožněn jako pachatel. K tomu rozsáhle poukazuje na jednotlivé výpovědi svědků. Svědek K. N. viděl pachatele (řidiče vozidla Proton) vstupovat do domu vchodem č. XY, budova má však ještě vchod č. XY. Svědek N. se přitom mohl zmýlit vzhledem k výši (7. patro), z jaké situaci pozoroval. Svědek B. takto označil vchody č. XY a XY. Oba zmínění přitom neuvedli, že by se vykláněli, což je předpokladem, aby mohli situaci spolehlivě sledovat. Svědkyně J. viděla, jak jde obviněný domů (do vchodu č. XY. Stejně tak vypověděl i svědek J. Oba tito svědci obviněného znají a nemohli se tedy zmýlit v jeho identifikaci, ovšem neuvedli, že by viděli pachatele předmětných trestných činů. Svědkyně R. ani B. a svědci H. a R. si nebyli jisti, do jakého vchodu zašel skutečný pachatel. Svědek H. pouze označil vchod č. XY jako ten, kde se rozsvítilo světlo, ale mohl se mýlit vzhledem ke vzdálenosti, z jaké vše sledoval.
8. Byli to tedy pouze svědci manželé J., kteří identifikovali obviněného, neboť ho znají, ti ovšem neidentifikovali pachatele. Soud zároveň bagatelizoval výpověď svědka K., který jednoznačně uvedl, že skutečný pachatel vešel do vchodu č. XY, tam však obviněný nebydlí. Učinil tak s tím, že zvuk výtahu, který svědek K. slyšel, neprokazuje, že pachatel vešel do vchodu č. XY. Existují tedy významné pochybnosti o tom, zda je pachatelem předmětné trestné činnosti obviněný. Nalézací soud hodnotil důkazy nelogickým způsobem, přičemž přijetí jeho závěrů soudem odvolacím znamená porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud se přitom dostatečně neřídil ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 tr. ř. a 125 odst. 1 tr. ř.
9. Dovolatel taktéž namítl, že nebyla dodržena zákonná pravidla pro ukládání souhrnného trestu. Předmětná trestná činnost obviněného měla být spáchána dne 2. 11. 2015. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 6 T 125/2014, mu však byl uložen souhrnný trest odnětí svobody za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 4 T 107/2013. Obviněnému měl být tedy ukládán trest souhrnný, neboť trestné činnosti se dopustil před vyhlášením výše citovaného rozsudku sp. zn. 6 T 125/2014.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
11. Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněného sdělil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
vlastní posouzení
18. Jak bylo naznačeno výše, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být naplněn jen v případě, že dovolatel ve své argumentaci vznese námitky, které mají hmotně právní povahu. Tyto poté musí vést k závěru, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému chybnému hmotně právnímu posouzení. Uvedený dovolací důvod nemůže být naplněn námitkami skutkového a procesního charakteru, neboť jejich povaha je od obsahového zaměření tohoto důvodu dovolání zcela odlišná. Běžné námitky skutkového charakteru zásadně nemohou být zohledněny v řízení o dovolání, neboť dovolací soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými v dovoláním napadených rozhodnutích. K jejich zrušení může přistoupit jen tehdy, pokud by zjistil jejich zřejmou neudržitelnost v důsledku tak hrubých vad (nastalých ať již v procesu dokazování či hodnocení jeho výsledků), jež by se projevily v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a skutkovými či právními závěry přijatými v napadených rozhodnutích. Jen v takovém případě by z důvodu zajištění práva obviněného na spravedlivý proces musel zasáhnout procesně kasací dovoláním napadených rozhodnutí.
19. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v první řadě poskytuje námitky čistě skutkové povahy, když v podstatě tvrdí, že z výpovědí svědků ho nelze identifikovat jako pachatele jemu za vinu kladených trestných činů. Tímto způsobem se tedy snaží zpochybnit skutková zjištění nalézacího soudu, přičemž je zřejmé, že tak vybočil z jím deklarovaného dovolacího důvodu.
20. Jak bylo zmíněno, k námitkám skutkové a procesní povahy může dovolací soud přihlížet pouze v případech tzv. extrémního nesouladu. Prvotním předpokladem k tomu však je to, že tento nesoulad učiní dovolatel předmětem svého dovolání. To se ve věci posuzované nestalo. Pouze nad rámec nutného tedy Nejvyšší soud zmiňuje, že námitky obviněného skutkové povahy jsou zcela bezpředmětné. Při svém rozhodnutí soud prvního stupně vyšel z komplexního posouzení důkazní situace, kdy poměrně obsáhle vyvrátil obhajobu obviněného - viz str. 8. až 10. jeho rozsudku. Z obdobných východisek pak čerpal při odůvodnění svého rozhodnutí též odvolací soud – viz body 7. – 10. jeho usnesení. Nelze v tomto ohledu tvrdit, že by snad obviněnému bylo soudy nižších stupňů (nedostatečností odůvodnění jejich rozhodnutí) upřeno právo na spravedlivý proces, či že by se neřídily ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a požadavky na obsah rozsudku podle §125 tr. ř., když se odvolací soud se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Ostatně obviněný takové pochybení namítá pouze zcela obecně v návaznosti na svoji nepodloženou polemiku se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
21. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. Ten tvoří komplex poznatků o nehodě jako takové (prostřednictvím policejního protokolu, vyčíslení škod na jednotlivých vozidlech, ohledání místa nehody apod.), jakož i komplex poznatků o tom, že právě obviněný své vozidlo v inkriminovanou dobu řídil, a to v silně podnapilém stavu, čímž navíc porušil i předchozí zákaz řízení motorových vozidel. Tato zjištění spolehlivě vyplynula ze zhodnocení obsahu četných svědeckých výpovědí osob registrujících v pozdních večerních hodinách projednávanou událost i osobu řidiče – viníka, v němž byl zejména manžely J. jednoznačně ztotožněn obviněný, jehož znají jako souseda. Nadto bylo počínání obviněného (byť jej explicitně neztotožnili) pozorováno svědky B., N., B., R., kteří podle svých pozorovatelských možností a místních znalostí sdělili, kam se osoba pachatele odebrala po opuštění vozidla. Na místě byl přivolanou policejní hlídkou ztotožněn jako pachatel právě obviněný, u něhož byla provedena i příslušná kontrola na ovlivnění alkoholem s pozitivním výsledkem. Právě komplex všech důkazů (přes námitky obviněného vztažené k dílčím neúplnostem ve výpovědích svědků) logicky vedl soudy nižších stupňů k jedinému možnému skutkovému závěru, že se skutku dopustil obviněný. Přitom právě s tímto závěrem obviněný primárně nesouhlasil. Jeho popěrné stanovisko však bylo provedeným dokazováním spolehlivě vyvráceno a způsobu hodnocení důkazů soudy a jejich závěrům o vině obviněného nelze ničeho vytknout. Soudy proto ani nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. To, že způsob hodnocení důkazů nekoresponduje s představou obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Námitka, kterou by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku [nikoliv písm. h) citovaného ustanovení, jak se patrně snaží obviněný], je ta, ve které upozorňuje na údajné porušení zásad pro ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná, jak dovolací soud rozvádí níže.
23. Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, to znamená, zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek:
a) musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele,
b) který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu (stejnorodém nebo různorodém),
c) přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek (resp. doručen trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. (PÚRY, F. §43 [Úhrnný a souhrnný trest]. In: ŠÁMAL, P, GŘIVNA, T, HERCZEG, J, KRATOCHVÍL, V, PÚRY, F, RIZMAN, S, ŠÁMALOVÁ, M, VÁLKOVÁ, H, VANDUCHOVÁ, M. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 581.).
24. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popř. před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba uložit za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.).
25. Byl-li tedy pachateli uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 a později byl týž pachatel dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr.). Souběh by zde byl totiž jen v případě, kdyby již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později.
26. Shora provedený výklad zcela přesně dopadá i na předmětnou trestní věc. Obviněnému byl uložen souhrnný trest rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 6. 2016, č. j. 6 T 125/2014 – 265, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2017, č. j. 6 To 388/2016 – 302, za trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zároveň za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2013, č. j. 4 T 107/2013 – 129, doručeným obviněnému dne 7. 10. 2013. Trestná činnost v nyní řešené věci byla spáchána dne 2. 11. 2015 po doručení trestního příkazu dne 7. 10. 2013 a před vyhlášením druhého odsuzujícího rozsudku (dne 14. 6. 2016) ve věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 124/2014, kterým však byl ukládán souhrnný trest k citovanému trestnímu příkazu (prvnímu vyhlášenému rozsudku). Ve světle výše uvedeného se tudíž nejednalo o souběh, nýbrž o recidivu, za kterou byl správně ukládán samostatný trest. Souběh všech tří trestných činů, jehož se dovolatel domáhal (tedy v projednávané trestní věci, ve věci Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 4 T 107/2013, a ve věci Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 6 T 124/2014) byl totiž přerušen doručením trestního příkazu v nejstarší z uvedených trestních věcí (Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 107/2013) dne 7. 10. 2013. Proto veškerá pozdější (i projednávaná) trestná činnost musí být pojata (na rozdíl od časově předcházející trestné činnosti řešené v trestní věci Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 6 T 124/2014) jako nikoli sbíhající se, nýbrž samostatná, a tudíž vylučující uložení souhrnného trestu. S touto námitkou dovolatele se přitom vypořádal již odvolací soud (byť velmi stručně), když dospěl ke stejnému závěru jako soud dovolací (bod. 11. jeho usnesení) a Nejvyšší soud takový závěr shledal zcela správným.
27. Z důvodů vyložených výše Nejvyšší soud uzavřel, že v části, ve které námitky obviněného formálně vyhověly uplatněnému důvodu dovolání, podal tento svůj mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněně. Ve zbylé části uplatnil námitky nepodřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. Proto o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
28. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth