ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1504.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1504/2019-2701
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. 5 To 18/2018-2657, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2018, č. j. 10 T 5/2016-2466 , byl obviněný M. R. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem nákupu zboží za účelem dalšího prodeje a prodej jako fyzické osobě, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby, zabývající se uvedenou podnikatelskou činností, včetně výkonu této činnosti na podkladě plné moci na dobu osmi let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená PPF banka, a. s. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 5 To 18/2018-2538, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v době od 27. června 2011 do 30. června 2014 jako jednatel společnosti V., IČO: XY, se sídlem XY, poté co dne 16. června 2011 v Praze uzavřel za společnost V., se společností PPF banka a. s., IČO: 47116129, se sídlem Evropská 2690/17, 160 00 Praha 6, smlouvu o úvěru registrační číslo XY, kterou se banka zavázala poskytnout společnosti V., peněžní prostředky formou kontokorentního úvěru ve výši úvěrového limitu 20 000 000 Kč za účelem refinancování úvěru dříve poskytnutého na základě smluv č. XY a XY ze dne 5. srpna 2010 společností Volksbank CZ, a. s., se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, IČO: 25083325, ve výši nesplaceného zůstatku (při prvním čerpání) a další financování provozních potřeb klienta, přičemž aktuální výše úvěru, kterou byl klient oprávněn ve smluvených termínech čerpat, byla stanovena jako součet fixní částky 5 000 000 Kč a nejvýše 70 % nominální hodnoty pohledávek společnosti V., do splatnosti a maximálně 30 dnů po splatnosti, zastavených ve prospěch banky, a smlouvu o zástavě pohledávek registrační číslo XY, jejímž předmětem byly vybrané pohledávky z obchodního styku společnosti V., za obchodními partnery vyjmenovanými v příloze č. 1 zástavní smlouvy, a poté, co byl společnosti V., zřízen běžný účet č. XY, jehož prostřednictvím byl úvěr čerpán a splácen, zcela vědomě a za účelem neoprávněného vylákání finančních prostředků, opakovaně do předkládaných seznamů pohledávek údajně zastavených ve prospěch banky, od nichž se dle čl. 1.6 smlouvy o úvěru v návaznosti na zástavní smlouvu odvíjela výše úvěru, jež byla spol. V. oprávněna čerpat do výše úvěrového limitu, uváděl pohledávky v nadhodnocené výši nebo neexistující pohledávky údajně vyplývající z faktur vystavených společností V., odběratelským firmám, a to konkrétně u faktur vypočtených v tabulce na str. 2-24 písemného vyhotovení rozsudku,
přičemž i na základě takto pozměněných nebo neexistujících pohledávek údajně zastavených ve prospěch banky byl mezi smluvními stranami 14. listopadu 2011 uzavřen dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru č. XY, jímž byl navýšen úvěrový limit na částku 35 000 000 Kč, z něhož fixní část úvěru činila 10 000 000 Kč, a dodatky z 27. června 2012, 27. června 2013 a 25. července 2014, jimiž byla prodlužována lhůta konečné splatnosti úvěru až do 31. srpna 2014, a dodatky k zástavní smlouvě, jimiž docházelo k modifikaci obchodních partnerů vyjmenovaných v příloze č. 1 zástavní smlouvy a k prodlužování doby trvání smlouvy, a společnost V., od června 2011 do července 2014 průběžně čerpala úvěrové prostředky v rámci úvěrového limitu k provozním platbám, přičemž ke dni splatnosti úvěru, tj. k 31. srpnu 2014, vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 22 551 104,48 Kč, které společnosti PPF banka, a. s., ve lhůtě splatnosti ani později neuhradila, čímž obžalovaný M. R. jako jednatel společnosti způsobil spol. PPF banka, a. s., shora uvedeným jednáním škodu ve výši 12 551 104,48 Kč.
4. Za tento zločin obviněného odsoudil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností nebo družstev na dobu osmi let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou PPF banka, a. s., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 17. 1. 2019, č. j. 6 Tdo 1563/2018-55, tak že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 5 To 18/2018-2538, a to ve výroku o trestu, jakož i všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Vrchní soud v Praze po novém projednání věci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 5 To 18/2018-2657, tak že při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností nebo družstev na dobu osmi let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
8. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že při novém projednání vrchní soud v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování svědeckým výslechem P. Z., odborné lékařky v oboru psychiatrie, jejímž ambulantním pacientem obviněný je, a přečtením lékařských zpráv vystavených touto lékařkou v mezidobí. Tyto důkazy se tak staly ve věci jedinými „novy“. Vrchní soud v Praze pak ve svém rozsudku důvody pro aplikaci moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku redukoval na (mimořádné) poměry pachatele spočívající v tom, že vzhledem k jeho zdravotnímu, jmenovitě psychickému stavu (depresím), vyvolanému ostatně faktem jeho trestního stíhání a jeho délkou, by pro něj byl výkon trestu odnětí svobody zvlášť tíživý. Tento závěr odvolacího soudu však nejvyšší státní zástupce považuje i přes doplnění dokazování za nanejvýš problematický.
9. Nejvyšší státní zástupce vyložil podmínky pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku a uzavřel, že tyto v daném případě splněny nebyly. Závěr odvolacího soudu považuje za věcně nesprávný a nepodložený. Dodal, že probíhající trestní řízení a hrozba odsouzení má v podstatě vždy negativní vliv na psychický stav pachatele. Obviněný byl dosud trestně bezúhonný a nepochybně nebyl a není součástí toho, co je nazýváno „kriminální subkulturou“. Pobyt ve věznici a adaptace na vězeňské prostředí pro něj tedy nepochybně bude znamenat něco jiného, než např. pro mnohonásobného recidivistu. Zajištění adekvátních podmínek výkonu trestu a vhodného způsobu zacházení s odsouzeným je ovšem věcí orgánů Vězeňské služby ČR, řešitelnou v rámci tzv. vnitřní diferenciace. Vězeňská služba ČR disponuje zdravotní službou, přičemž v případě, kdy by se zdravotní stav odsouzeného skutečně stal naprostou kontraindikací výkonu trestu odnětí svobody, dává zákon k dispozici i instituty přerušení výkonu trestu (§325 odst. 1 tr. ř.), resp. dokonce upuštění od jeho výkonu (§327 odst. 2 tr. ř.). Stejně tak bude mít výkon trestu odnětí svobody faktický negativní dopad i na jeho rodinné příslušníky – to je ovšem dáno již samotnou podstatou tohoto druhu trestu. Negativní dopad na rodinu tedy nepředstavuje nic výjimečného nejen z hlediska jednotlivých druhů trestu, nýbrž ani z hlediska jednotlivých odsouzených. Je přítomen v podstatě vždy.
10. Pokud jde o závěry ošetřující lékařky P. Z., nezpochybňuje její diagnostické závěry, nesouhlasí však s její prognózou o tom, jak bude obviněný na vězeňské prostředí reagovat. To, že to pro obviněného bude představovat (nejen) psychickou újmu, je nepochybné, ovšem v tom je samotná podstata trestání. Jinak řečeno: to, že by výkon trestu odnětí svobody byl pro obviněného tíživý, resp. obtížný je nepochybné. To ostatně platí pro každého odsouzeného. Avšak závěr odvolacího soudu o tom, že by byl tíživý, resp. obtížný mimořádně, resp. že by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky, ovšem ani po zmíněném doplnění dokazování odvolacím soudem za náležitě podložený považovat nelze. Výpověď ošetřující lékařky či její zprávy mohou jen těžko představovat podklad pro závěr, že obviněný je z hlediska psychického zdraví nezpůsobilý k výkonu trestu odnětí svobody. Výsledky dokazování o mimořádně závažných či nepříznivých, výjimečných dopadech do života obviněného nesvědčí. Popisované komplikace v podobě depresí, úzkostných stavů či negativního dopadu do rodinného života se mohou týkat v podstatě každého člověka odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody. Konkrétní dopady na psychické zdraví odsouzeného lze pak předem stanovit jen stěží, to může v zásadě ukázat až čas ve výkonu trestu strávený. A pokud by se v průběhu výkonu trestu odnětí svobody přece jen ukázalo, že je skutečně pro obviněného lidsky neúnosný, pamatují na to shora zmíněné instituty týkající se výkonu trestu.
11. Dovolatel uzavřel, že nebyla splněna žádná ze základních podmínek, a to buď v podobě existence výjimečných okolností případu, jež by protiprávní jednání obviněného nějak výrazně odlišovaly od typově stejných útoků spáchaných jinými pachateli (což ostatně v odůvodnění tohoto rozhodnutí již ani tvrzeno není), či natolik specifických poměrů pachatele, jež by představovaly přesvědčivý podklad pro závěr o splnění podmínek pro aplikaci moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. V důsledku věcně nesprávné aplikace tohoto ustanovení pak byl odvolacím soudem obviněnému i tentokrát uložen podmíněný trest odnětí svobody vyměřený hluboko pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Tímto postupem své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze 12. 6. 2019, sp. zn. 5 To 18/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa Chytrého repliku, v níž vyjádřil svůj nesouhlas s jeho závěry. Podle mínění obviněného nestanovuje §58 odst. 1 tr. zákoníku jako podmínku pro aplikaci „výjimečné“ okolnosti případu či „mimořádné“ poměry pachatele, ale pouze okolnosti případu či poměry pachatele, což bylo v daném případě splněno. Odkázal dále na komentářovou literaturu a judikaturu. Hlediska pro mimořádné snížení trestu nemusí být podle jeho mínění výraznějším způsobem atypická.
14. Obviněný upozornil, že se sice dopustil trestného činu kladeného mu za vinu, nicméně v nepřímém úmyslu v důsledku nesprávného podnikatelského rozhodnutí a zejména v důsledku událostí na jeho vůli zcela nezávislých. V souladu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí je nutno dávat přednost trestu nespojenému s odnětím svobody. Obviněný dodává, že za současné situace s hrozbou trestu nepodmíněného odsouzení není schopen nalézt takové zaměstnání, aby mohl napravit následky svého jednání. Lze nadto u něj dosáhnout nápravy i trestem kratšího trvání, když jeho celoživotním trestem je samotné trestní řízení, které mělo vliv na jeho osobu, psychiku, schopnost živit rodinu a pracovat, a to i přesto, že trestnou činnost neplánoval a do poslední chvíle se snažil napravit a odvrátit její následky. Poukázal na to, že nelze odhlédnout od skutkového stavu věci, když poškozená v rámci trestního řízení jednoznačně neprokázala výši škody a je tedy otázkou, zda skutečně vznikla škoda velkého rozsahu. Okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby tak byla formálně splněna, nijak však nezvýšila škodlivost trestného činu, když z důvodu nečinnosti poškozené nebyly vyvráceny pochybnosti o výši škody. Škodlivost jeho jednání nebyla ani kvalifikací jeho jednání podle §211 odst. 6 tr. zákoníku nijak zvýšena. Jeho jednání mohlo být kvalifikováno s ohledem na neprokázanou skutečnou výši škody také podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, škodlivost by přitom zůstala totožná.
15. Je proto na místě využít soudcovské individualizace trestu v souladu se zásadou spravedlnosti. V souladu se zásadou přiměřenosti trestní sankce by měl být ukládán trest úměrný individuálnímu trestnému činu a osobnosti jeho pachatele. Nejde tedy „rovnocennost“ trestu ve vztahu k spáchanému trestnému činu, jak navrhuje nejvyšší státní zástupce, ale trest vyměřený s maximálním ohledem na charakter jednotlivého případu. V souladu s touto zásadou je také ukládání trestu s ohledem na poměry pachatele v době ukládání trestu. Obviněný k tomu uvádí, že má dlouhodobé psychické problémy, které nelze zaměňovat za pouhé „zpytování svědomí“ nebo obavu z vězení. Má dlouhodobě diagnostikovány středně až těžce závažné deprese s hrozbou autoagrese, které může vést k jeho způsobení si vážných zranění či ohrožení jeho života. Smyslem a účelem trestu není, aby se zhoršila jeho psychická nemoc, ale docílení represivní a preventivní funkce trestního práva. V případě obviněného byla trestná činnost excesem a nadále vede řádný život. Ochrana společnosti proto nevyžaduje uložení vyššího trestu, kdy naopak v zájmu poškozeného je, aby mohl obviněný vést řádný život a nahradil škodu. Pokazuje dále na to, že již řádně vykonal sedm měsíců uloženého trestu a dále jej řádně vykonává. Lze proto předpokládat, že do rozhodnutí o dovolání nejvyššího státního zástupce vykoná přibližně polovinu uloženého trestu. Proto by bylo nepřiměřeně přísné uložit mu trest odnětí svobody v zákonné sazbě, byť na samotné spodní hranici. Při posuzování přiměřenosti trestu je třeba zohlednit, že již část uloženého trestu řádně vykonal.
16. S ohledem na výše uvedené má za to, že podmínky aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny a rozhodnutí Vrchního soudu je v souladu s trestním zákoníkem a související judikaturou a dovolání nejvyššího státního zástupce je tak nedůvodné. Proto navrhl, aby dovolací soud s odkazem na §265j tr. ř. dovolání zamítl, a to z důvodu, že není důvodné.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání
22. Jak již plyne z výše uvedeného (bod 5.), věcí obviněného se dovolací soud zabývá podruhé. Ve svém předcházejícím kasačním rozhodnutí (usnesení ze dne 17. 1. 2019, č. j. 6 Tdo 1563/2018-55) vyjádřil (bod 30. a násl.) své stanovisko k odůvodněnosti závěrů odvolacího soudu týkajících se splnění zákonných podmínek uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska toho, co vyjadřuje nyní dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně, dostačuje připomenout, že odvolacímu soudu vytkl (bod 34.) nepřezkoumatelnost jeho skutkových zjištění stran zdravotního stavu obviněného, které vedly k jeho závěru, že jsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné (mimořádné poměry pachatele) odůvodňující aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Učinil poznatek, že odůvodnění tehdy napadeného rozsudku, resp. ani k dané otázce zaměřené dokazování neumožňovalo učinění jednoznačného závěru, zda pro odkazované psychické obtíže obviněného by uložení trestu v rámci jeho zákonné trestní sazby, resp. jeho následný výkon, znamenal podstatně citelnější dopad na osobu obviněného, než v případě jiných pachatelů (bod 35.).
23. Oproti předchozímu rozsudku, při jehož přijetí vyšel odvolací soud z lékařských zpráv staršího data, v nyní napadeném rozsudku svá dílčí skutková zjištění (týkající se posuzované otázky) činí na podkladě dokazování, které provedl v rámci veřejného zasedání o odvolání, jehož aktuálnost není nikterak zpochybňována. Na podkladě důkazů (bod 11. rozsudku), jejichž obsah reprodukoval odvolací soud v bodech 12. až 16. – jimž s ohledem na dále uvedené nepochybně přiznal povahu věrohodných důkazů – učinil skutkový závěr, že život obviněného po dobu více jak pěti let ovlivňuje psychická nemoc (bod 25.), která je střídavě na úrovni středně těžké až těžké deprese (bod 23.), projevující se v době rozhodování odvolacího soudu jako těžká deprese s nutností navýšení medikace (bod 24.). Podle odvolacího soudu je jím citovanými zprávami ošetřující lékařky a rovněž svědeckou výpovědí P. Z. prokázáno, že se obviněný pro označené psychické obtíže léčí od 3. 6. 2014, přičemž v období od září 2014 do června 2015 byl v pracovní neschopnosti. V tomto období byl jeho zdravotní stav hodnocen jako těžký stupeň deprese. Odvolací soud převzal též zjištění, že závažnost projevů zjišťovaného psychického stavu obviněného souvisí s probíhajícím trestním řízením, resp. s důsledky plynoucími pro něj při vyvození jeho trestní odpovědnosti a při stanovení právních následků této odpovědnosti.
24. Tato skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná a ve vztahu k nim je nucen posuzovat důvodnost dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce. Ten svou argumentaci staví na tvrzení, že
a) probíhající trestní řízení a hrozba odsouzení má v podstatě vždy negativní vliv na psychický stav pachatele,
b) zajištění adekvátních podmínek výkonu trestu a vhodného způsobu zacházení s odsouzeným je věcí orgánů Vězeňské služby ČR,
c) otázka zdravotní stav odsouzeného je řešitelná instituty vykonávacího řízení, tj. prostřednictvím přerušení výkonu trestu (§325 odst. 1 tr. ř.) či upuštěním od jeho výkonu (§327 odst. 2 tr. ř.),
d) faktický negativní dopad výkonu trestu odnětí svobody na rodinné příslušníky obviněného je dán již samotnou podstatou tohoto druhu trestu.
25. Toliko ve vztahu k těmto námitkám – a nikoli též ohledně námitky zpochybňující prognózu ošetřující lékařky P. Z. stran důsledků výkonu trestu na osobu obviněného – s ohledem na vázanost dovolacího soudu skutkovými zjištěními vyjádřenými v dovoláním napadeném rozhodnutí se může Nejvyšší soud vyjádřit.
26. Poukaz na to, že trestní řízení a hrozba odsouzení má v podstatě vždy negativní vliv na psychický stav pachatele [ad a)], je nepřípadný, neboť nevypovídá nic o tom, zda v případě obviněného je dopad na jeho psychické zdraví závažnější než u jiných jedinců. Odkaz na možnosti orgánů vězeňské služby reagovat na aktuální psychický stav odsouzeného vykonávajícího trest odnětí svobody, resp. na řešení nabízející se využitím institutů vykonávajícího řízení [ad b), c)] je rovněž nepatřičný, neboť přijetí této koncepce by znamenalo rezignovat na zásadu přiměřenosti (tj. zásadu obecnou), resp. na ni navazující specifickou zásadu přiměřenosti trestních sankcí. Ve vztahu k ní je vhodné připomenout, že její uplatnění vyžaduje, aby soudní individualizací při ukládání trestu jednotlivému pachateli bylo dosaženo uložení trestní sankce adekvátní, a to jak ve vztahu k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, tak ve vztahu k osobnosti pachatele, zejména jeho poměrům. Individualizace trestání vyžaduje zohledňování specifik osoby pachatele, coby předmětu trestání, již v okamžiku rozhodování o právním následku jeho trestní odpovědnosti (tj. při ukládání trestu či ochranného opatření), tj. v průběhu jeho trestního stíhání, a nikoli až ve stadiu vykonávacím, následujícím po právní moci odsuzujícího rozhodnutí. K poslední námitce [ad d)] lze dodat, že otázkou dopadu výkonu trestu obviněným na jeho rodinné příslušníky rozsudek odvolacího soudu vůbec neargumentuje.
27. Vyjde-li se ze skutečnosti, že aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku má být reagováno na případy, které se z hlediska rozhodnutí o adekvátním trestu nějakým způsobem výrazněji odlišují od případů obvyklých, a to jak z hlediska okolností případu či poměrů pachatele, pak skutkové zjištění odvolacího soudu (bod 23.) týkající se poměrů pachatele ve věci posuzované, tj. že psychické potíže obviněného vzniklé „v souvislosti s uvědoměním si své neschopnosti pokračovat v provozování rodinné firmy, která řádně podnikala od roku 1999, a řešit dluh podnikáním vzniklý, i s obavou z možného trestního stíhání“ a trvající od první poloviny roku 2014 do doby jeho rozhodování (tj. do června 2019), svědčí o tom, že je tu dána neobvyklost, na niž je třeba reagovat již v souvislosti s ukládáním trestu. Nelze totiž za běžné pokládat to, že osoba trestně obviněná pod vlivem probíhajícího řízení bude trpět tak závažnými psychickými problémy, které odůvodní její dlouhodobou pracovní neschopnost a budou se v podobě těžké deprese projevovat i po jejím ukončení. Při daných skutkových zjištěních proto nelze mít za nesprávný závěr odvolacího soudu, že označená zdravotní omezení obviněného odůvodnila první obligatorní podmínku §58 odst. 1 tr. zákoníku, tj. zvláštních poměrů pachatele. Nezbývá totiž než opakovat, že byla-li v průběhu doby od poloviny roku 2014 nejméně do června 2019 pro zjištěné psychické obtíže odůvodněna i dlouhodobá pracovní neschopnost obviněného, pak nepochybně vliv probíhajícího trestního řízení se v jeho životě projevil mnohem výrazněji, než v případě jiných osob trestně stíhaných. Pokud za této situace dovodil odvolací soud, že jsou u obviněného z těchto příčin dány (mimořádné) poměry pachatele ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, pak takový závěr není možno označit za neopodstatněný. Ostatně i sám dovolatel poukazuje na fakt, že aplikace cit. ustanovení přichází v úvahu tam, kde poměry pachatele jsou (str. 7 dovolání) „výraznějším způsobem atypické“. Ve své argumentaci však přesvědčivě nevyložil, proč by za takové neměly být pokládány zdravotní poměry obviněného, které zjistil a rozvedl na podkladě doplněného dokazování soud odvolací. Je-li jím namítáno, že „[v]ýpověď ošetřující lékařky či její zprávy mohou jen těžkou představovat podklad pro závěr, že obviněný je z hlediska psychického zdraví nezpůsobilý k výkonu trestu odnětí svobody“, pak dostačuje zmínit to, že aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku není vůbec podmíněna takovým zjištěním a navíc jde o námitku skutkovou, kterou nemůže dovolací soud ve svém rozhodnutí zohlednit.
28. Z povahy dovolacího řízení plyne (viz též vymezení přezkumu v §265i odst. 3 tr. ř.), že dovolací soud důvodnost dovolání posuzuje jen na podkladě v něm explicitně vyjádřených námitek. Dovolatel svoji pozornost upřel na zpochybnění již uvedeného znaku (tj. poměrů pachatele ), ve vztahu ke zbývajícím dvěma kumulativně nezbytným zákonným podmínkám však explicitně nevymezil, z jakých důvodů by neměly být v případě obviněného dány. Svůj závěr (str. 7. dovolání), že „trest uložený v rámci zákonné trestní sazby – byť na samé její spodní hranici – by byl pro obviněného nepřiměřeně přísný, resp. že by výkon trestu uloženého v rámci trestní sazby byl pro pachatele zvlášť obtížný nebo by pro něj měl zvlášť nepříznivé následky, lze i nadále považovat za nesprávný a nepodložený“, neopřel o žádnou argumentaci. Stejné konstatování jako pro znak že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné , platí i pro podmínku, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Za tohoto stavu není třeba, aby se Nejvyšší soud k důvodnosti aplikace uvedených zákonných podmínek v případě obviněného vyjadřoval. Současně však lze konstatovat, že nynější závěry odvolacího soudu stran splnění těchto zákonných podmínek ve vazbě na nová zjištění o poměrech obviněného již mohou obstát.
29. Z uvedeného konstatování plyne, že ač nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uplatnil námitky formálně vyhovující deklarovanému důvodu dovolání, učinil tak zjevně neopodstatněně. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání rozhodl způsobem upraveným v §265 odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy tak, že jeho mimořádný opravný prostředek jako podaný zjevně neopodstatněně odmítl.
30. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu