ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.253.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 253/2020-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, v řízení vedeném proti němu jako uprchlému, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 5 To 154/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 26 T 21/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. 26 T 21/2016, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 1. 2. 2016 od 09.05 hodin do 09.48 hodin v Uherském Brodě, okres Uherské Hradiště, od XY do centra města a zpět v rámci zkoušky z odborné způsobilosti řidiče za účelem navrácení řidičského oprávnění řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Yeti, r. z. XY, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, neboť toto ke dni 1. 4. 2015 na dobu jednoho roku pozbyl v důsledku dosažení celkového počtu 12 trestných bodů ve smyslu §123 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž oznámení o tom převzal dne 17. 4. 2015.“
2. Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, na dobu dvanácti měsíců.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 5 To 154/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že ustanovení §3 odst. 3 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále také jen „zákon č. 361/2000 Sb.“ nebo „zákon o silničním provozu“), podle něhož může motorové vozidlo řídit také osoba, která se pod dohledem učitele autoškoly připravuje k přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nebo skládá zkoušku v rámci tohoto přezkoušení, je svou povahou speciální vůči ustanovení §3 odst. 3 písm. a) tohoto zákona, podle něhož může motorové vozidlo řídit osoba, která je držitelem příslušného řidičského oprávnění. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 10 As 33/2015, z něhož vyplývá, že řízením motorového vozidla v průběhu přípravy k přezkoušení či zkoušky v rámci tohoto přezkoušení tudíž nemůže dojít k naplnění skutkové podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., tj. řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu §3 odst. 3 písm. a) téhož zákona. V návaznosti na to dovodil, že pokud podle uvedeného rozhodnutí řízením motorového vozidla v průběhu přípravy k přezkoušení či zkoušky v rámci přezkoušení nemůže dojít k naplnění skutkové podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., nedošlo ani k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dále namítl, že roční lhůta, uvedená v §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož řidič, který podle §123c odst. 3 tohoto zákona pozbyl řidičské oprávnění, je oprávněn požádat o vrácení řidičského průkazu nejdříve po uplynutí jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění, se vztahuje pouze na podání této žádosti, nikoliv na přezkoušení odborné způsobilosti podle §123d odst. 3 zákona, přičemž opět odkázal na shora citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
6. Následně uvedl, že s popsanou obhajobou se soudy nižších stupňů neztotožnily s tím, že jsou pro ně stěžejní názory učiněné v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 876/2013, v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 594/2004 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 39/2016. Podle jeho přesvědčení však jsou odkazy na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu nepřípadné.
7. V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 15 Tdo 876/2013, řešil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu trestní věc s odlišným skutkovým i právním stavem, a to jednání řidiče, který po nabytí 12 bodů podle bodového hodnocení a uplynutí jednoroční lhůty řídil sám motorové vozidlo, aniž by splnil zákonné podmínky pro navrácení řidičského oprávnění, a jednání řidiče, jemuž byl uložen trest nebo sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu nejméně jednoho roku a který vykonal uložený trest nebo sankci, ale dosud neprokázal zákonem stanovenou odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění a řídil motorové vozidlo. Toto usnesení se proto podle obviněného netýká projednávané věci.
8. Totéž podle něho platí i pro usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 594/2004, neboť to bylo vydáno před změnou zákona č. 361/2000 Sb., provedenou zákonem č. 411/2005 Sb., kterým byl zaveden tzv. bodový systém. Teprve na základě této změny došlo právě v důsledku zavedení bodového systému k úpravě §3 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. s ohledem na povinnosti osob, které pozbyly řidičského oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů, tj. povinnosti podstoupit přezkoušení z odborné způsobilosti.
9. Na projednávanou věc podle jeho slov nedopadá ani závěr učiněný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 3 Tz 39/2016, podle něhož po uplynutí lhůty jednoho roku uvedené v §123c odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., nemůže osoba, která pozbyla řidičské oprávnění podle §123c odst. 3 téhož zákona, naplnit skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což platí i za situace, že jí řidičské oprávnění pro nedodržení postupu podle §123d citovaného zákona nebylo vráceno.
10. V návaznosti na to obviněný uvedl, že se stanoviskem soudů nižších stupňů se nelze ztotožnit, neboť nevyvodily z pořízených důkazů závěry, které by těmto důkazům odpovídaly a v důsledku toho jeho jednání nesprávně posoudily jako trestně postižitelné.
11. Zdůraznil pak, že k naplnění skutkové podstaty maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku by došlo v případě, pokud by řidičského oprávnění na dobu jednoho roku pozbyl v důsledku dosažení celkového počtu 12 bodů podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., a řídil v této době motorové vozidlo sám. Pokud řídil v dané době bez příslušného řidičského oprávnění, mohl tak učinit podle §3 odst. 3 písm. c) téhož zákona. Opětovně pak uvedl, že roční lhůta podle §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., se vztahuje pouze na podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění, nikoliv na přezkoušení a že opačný výklad by byl v rozporu s jednoznačně formulovanou dikcí tohoto ustanovení. Pokud by nebyl přijat tento výklad, pak by podle jeho mínění došlo k tomu, že by tzv. vybodovanému řidiči byla neoprávněně prodloužena doba, po kterou by nebyl držitelem řidičského oprávnění, a tím k zásahu do jeho právní sféry. V souvislosti s tím odkázal na ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a znovu na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Na základě shromážděných důkazů tedy bylo možno dospět k závěru, že se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nedopustil.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 5 To 154/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. 26 T 21/2016, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí návrhu na potrestání.
13. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že s uplatněnými námitkami se již dostatečně a správně vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž proto v podrobnostech odkázal. Dále uvedl, že dovolání podle něj odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, je však zjevně neopodstatněné. Užití dovolatelem uváděného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 10 As 33/2015, v předmětné trestní věci považoval za vyloučené z důvodů kompetenčních i věcných. Za kompetenční překážku označil skutečnost, že Nejvyššímu správnímu soudu přísluší jednat a rozhodovat toliko ve správním soudnictví a nikoliv v soudnictví trestním. Rozsudek Nejvyššího správního soudu má tedy pro věc dovolatele pouze ten význam, že jeho jednání není přestupkem. V trestním řízení ovšem tato otázka nevyvstala, neboť trestní soudy neměly žádný důvod zvažovat postoupení věci k projednání přestupku. Takového postupu se nedomáhal ani dovolatel. Argumentace Nejvyššího správního soudu v otázce zajímající i soudce v trestním řízení má proto autoritu založenou na přesvědčivosti své argumentace – na důvodech věcných. Předmětný rozsudek Nejvyššího správního soudu však podle státního zástupce takové věcné argumenty pro kusost svého odůvodnění postrádá.
14. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku nastínil důvody odmítnutí trestní judikatury, když k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 594/2004, publikovanému pod č. 26/2005 Sb. rozh. tr., uvedl, že toto bylo vydáno před změnou zákona o silničním provozu provedenou zákonem č. 411/2005 Sb. K tomu státní zástupce připomenul, že změna provedená citovanou novelou vedla jen k tomu, že k držitelům řidičského oprávnění a žadatelům o ně přibyla třetí kategorie těch, kdo někdy dříve řidičské oprávnění měli, z jistých důvodů je pozbyli a aby je opět získali, nezbylo jim, než se stát osobou, která „…se pod dohledem učitele autoškoly připravuje k přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nebo skládá zkoušku v rámci tohoto přezkoušení“. Tyto osoby se liší jen tím, že ti druzí nikdy dříve řidičské oprávnění neměli, kdežto ti třetí ano. Rozhodující je ovšem stav aktuální a ten je pro kategorii nových žadatelů i bývalých řidičů totožný – nikdo z nich nemá řidičské oprávnění a oba usilují o nabytí odborné způsobilosti, aby řidičské oprávnění získali. Neexistuje tedy žádný rozumný důvod, proč by nebylo možno vztáhnout úvahy Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí č. 26/2005 Sb. rozh. tr. jak na nové žáky autoškoly, tak i na bývalé řidiče nově přezkušované. Pro obě kategorie proto platí, že pokud vykonávají trest zákazu řízení motorových vozidel, nesmějí řídit ani vozidlo autoškoly pod vedením jiné osoby. A osobám se zákazem činnosti klade nyní platné ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na roveň i řidiče „vybodované“, tedy řidiče, kteří pozbyli příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu.
15. Pokud Nejvyšší správní soud v odůvodnění citovaného rozsudku uvádí, že §3 odst. 3 písm. c) zákona o silničním provozu (řidiči přezkušovaní) je ustanovením speciálním k písm. a) téhož ustanovení (řidiči s řidičským oprávněním), plně s ním státní zástupce souhlasí. Ani tento vztah speciality však nemůže způsobit beztrestnost dovolatele v jednoroční lhůtě od „vybodování“ (pozbytí řidičského oprávnění), neboť takovou beztrestnost dříve nepůsobilo ani stejně speciální písm. b) citovaného ustanovení – ani žáci autoškoly nesměli v době zákazu činnosti (dnes má stejný význam i „vybodování“) řídit. Pokud Nejvyšší správní soud v odstavci 11 citovaného rozsudku uvádí, že roční lhůta podle §123d odst. 1 zákona o silničním provozu se vztahuje „na podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění, nikoli na přezkoušení“, nelze proti tomu nic namítat. Avšak opět s připomenutím, že součástí takového přezkoušení z odborné způsobilosti nemůže být řízení motorového vozidla žadatelem. Státní zástupce proto učinil závěr, že dovolatel jakožto řidič „vybodovaný“ nesměl až do konce jednoročního období končícího dnem 1. 4. 2016 řídit motorové vozidlo, a to ani pod kontrolou a vedením jiné osoby v autoškole.
16. K námitce obviněného, že se na jeho věc nevztahuje usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 15 Tdo 876/2013, státní zástupce s odkazem na první část publikované právní věty, podle níž „[s]kutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplní pachatel, který jako řidič podle §123c odst. 3 a §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci a řídil motorové vozidlo v době do jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle tohoto zákonného ustanovení“, konstatoval, že velký senát se tímto způsobem vyjádřil k jednání zcela odpovídajícímu jednání dovolatele a obecně vytyčil meze trestní odpovědnosti – jaké jednání by trestné bylo. A právě takového trestného jednání se dopustil dovolatel. Pokud obviněný považoval za nepatřičný i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 594/2004, pak zde státní zástupce odkázal na již shora uvedenou argumentaci, proč nelze za pomoci uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu napadat právní posouzení jeho skutku. Měl-li dovolatel za to, že na jeho věc nedopadá ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 3 Tz 39/2016, pak státní zástupce poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud shodně jako ve shora citované judikatuře vymezil mez trestnosti řízení „vybodovaného“ řidiče – že v oné jednoroční lhůtě (a pouze v ní) se dopustí přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť vykonává činnost, k níž pozbyl oprávnění.
17. Státní zástupce pak shrnul, že právní posouzení skutku je správné a argumentace dovolatele nepřiléhavá, byť se opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu. Za správnou označil judikaturu Nejvyššího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 5 To 154/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
24. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. V návaznosti na výše uvedené, možno obecně konstatovat, že dovolatel vznesl námitky pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelné, Nejvyšší soud však konstatuje, že těmto námitkám nemohl z důvodů níže rozvedených přiznat žádné opodstatnění.
26. Podstata dovolací argumentace (jak v podrobnostech popsáno v rekapitulaci tohoto podání) spočívá v tom, že s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 10 As 33/2015, dovolatel tvrdí, že jestliže jeho jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., nedošlo ani k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. že pod dohledem učitele autoškoly mohl řídit motorové vozidlo a nedopustil se protiprávního jednání, pro které byl uznán vinným.
27. Podle §3 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. (ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 411/2005 Sb., účinnost 1. 7. 2006) mohla řídit motorové vozidlo pouze osoba, která je držitelem příslušného řidičského oprávnění podle §81, nebo žadatel o řidičské oprávnění, který se pod dohledem učitele řidičů podrobuje výuce v rámci výcviku v řízení motorového vozidla nebo skládá zkoušku z řízení motorového vozidla.
28. Podle §3 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. (ve znění novelizace provedené zákonem č. 411/2005 Sb., s účinností od 1. 7. 2006), může řídit motorové vozidlo pouze
a) osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen „skupina vozidel“) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „jiný členský stát“), nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu,
b) žadatel o řidičské oprávnění, který se pod dohledem učitele autoškoly podrobuje výcviku v řízení motorového vozidla nebo skládá zkoušku z řízení motorového vozidla, nebo
c) osoba, která se pod dohledem učitele autoškoly připravuje k přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nebo skládá zkoušku v rámci tohoto přezkoušení.
29. Podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. (ve znění novelizace provedené zákonem č. 411/2005 Sb., účinnost. 1. 7. 2006) příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, neprodleně písemně nebo elektronickou cestou oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno.
30. Podle §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., (ve znění novelizace provedené zákonem č. 411/2005 Sb., účinnost. 1. 7. 2006) řidič, který podle §123c odst. 3 pozbyl řidičské oprávnění, je oprávněn požádat o vrácení řidičského oprávnění nejdříve po uplynutí 1 roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle §123c odst. 3 téhož zákona.
31. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.
32. Obviněný, jak plyne z výše uvedeného, založil svoji argumentaci na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 10 As 33/2015, podle něhož
„I. Ustanovení §3 odst. 3 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dle něhož motorové vozidlo může řídit také osoba, která se pod dohledem učitele autoškoly připravuje k přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nebo skládá zkoušku v rámci tohoto přezkoušení, je svou povahou speciální vůči §3 odst. 3 písm. a) tohoto zákona. Řízením motorového vozidla v průběhu přípravy k přezkoušení či zkoušky v rámci tohoto přezkoušení tudíž nemůže dojít k naplnění skutkové podstaty přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, tj. řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu §3 odst. 3 písm. a) téhož zákona.
II. Roční lhůta uvedená v §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dle něhož řidič, který podle §123c odst. 3 tohoto zákona pozbyl řidičské oprávnění, je oprávněn požádat o vrácení řidičského oprávnění nejdříve po uplynutí 1 roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění, se vztahuje pouze na podání této žádosti, a nikoli na přezkoušení odborné způsobilosti dle §123d odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích.“ V souvislosti s tím pak označil rozhodnutí Nejvyššího soudu, o něž opřely závěr o jeho vině přečinem maření úředního výkonu rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku soudy nižších stupňů, za nepoužitelná pro posouzení zjištěného skutku.
33. Nejvyšší soud však dospěl ve shodě se soudy nižších stupňů i státním zástupcem k závěru, že argumentace obviněného nemůže obstát.
34. V daných souvislostech je třeba nejprve konstatovat, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 594/2004 (publikovaném pod č. 26/2005 Sb. rozh. tr.), vyslovil, že: „V době výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů nesmí pachatel řídit jakékoliv motorové vozidlo. Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (nyní přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) se proto může dopustit porušením tohoto zákazu též v rámci praktického výcviku k získání řidičského oprávnění v autoškole, a to i za situace, jestliže pachatel řídí motorové vozidlo pod dohledem instruktora. Samotná skutečnost, že zakázanou činností (např. řízení motorového vozidla) vykonával pachatel pod kontrolou a pod vedením jiné osoby, byť specificky odborně připravené, nic nemění na tom, že porušil omezení stanovená mu uloženým trestem a že vykonával zakázanou činnost.“
35. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že základním smyslem trestu zákazu činnosti je dočasně vyřadit pachatele trestného činu, jemuž je ukládán, z možnosti vykonávat danou činnost. V praxi může jít o činnost, k níž je zapotřebí zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravují zvláštní předpisy; stejně tak lze tímto způsobem zakázat výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce. Jde přitom primárně o zamezení toho, aby pachatel trestného činu mohl vykonávat tyto zvláštní aktivity. Zákaz určité činnosti není možné obejít poukazem na to, že tato činnost je pouhou dílčí součástí výkonu svým záběrem širší činnosti. Je-li totiž zakázaná činnost nezbytnou součástí takovéto šířeji pojaté činnosti, pak nemůže odsouzený vykonávat ani tuto činnost, byť mu sama o sobě jako celek zakázána nebyla. Jestliže tedy v posuzovaném případě výukový kurs v autoškole v sobě zahrnoval provádění cvičných jízd motorovým vozidlem a bez nich jej nebylo možné absolvovat, pak obviněný, jemuž bylo řízení motorových vozidel rozhodnutím soudu zakázáno, nemohl takový kurs a v jeho rámci cvičné jízdy absolvovat, aniž by porušil stanovený zákaz a zmařil výkon uloženého trestu.
36. Dále Nejvyšší soud v odůvodnění daného rozhodnutí konstatoval, že nemohou obstát ani ostatní argumenty, o něž obviněný opírá svůj názor o právu absolvovat v době zákazu řízení motorových vozidel cvičné jízdy v rámci kursu řízení v autoškole. To platí zejména o významu, který přikládá přítomnosti instruktora ve vozidle během jednotlivých jízd a tomu, že nad tím, jak řídil, dohlížel a schvaloval jeho jednotlivé kroky. Samotná skutečnost, že danou činnost - řízení motorového vozidla - vykonával pod kontrolou a pod vedením jiné osoby, byť specificky odborně připravené, totiž nic nezměnila na tom, že porušil omezení stanovená mu rozsudkem soudu a prováděl zakázanou činnost. Připustit opak by znamenalo připustit obdobné chování odsouzených i v jiných srovnatelných situacích. Tak například ten, jemuž byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře, by mohl operovat pod vedením a kontrolou jiného zkušeného lékaře, ten, jemuž bylo zakázáno působit v dozorčích radách podnikatelských subjektů, by mohl být členem těchto dozorčích rad, pokud by se v rámci jejich činnosti podřídil vedení někoho jiného, apod. Tím by se stanovení zákazů tohoto typu v daných případech úplně minulo svým účelem a praxe výkonu uložených trestů zákazu činnosti připouštějící nad rámec výslovné právní úpravy prolomení rozsudkem soudu stanovených omezení by se rozešla se smyslem těchto trestů. Ačkoliv by totiž odsouzenému byl výrokem soudu uložen bezvýjimečný zákaz provádění určité činnosti, fakticky by mu bylo umožněno ji za určitých okolností provádět. To by nepochybně bylo v rozporu se zákonem.
37. Argumentuje – li obviněný ve shodě s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno před změnou zákona č. 361/2000 Sb., provedenou zákonem č. 411/2005 Sb., která výslovně povolila řízení motorového vozidla pod dohledem učitele autoškoly při přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nebo při zkoušce v rámci tohoto přezkoušení, a proto není na posuzovanou věc aplikovatelné, pak s tímto názorem Nejvyšší soud nesouhlasí a naopak se ztotožňuje s názorem, který ve svém vyjádření rozvedl státní zástupce a z něhož se podává následující.
38. Již před uvedenou novelou zákonem č. 411/2015 Sb. (tedy před 1. 7. 2006) obsahovalo, jak shora uvedeno, ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. text: „řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem příslušného řidičského oprávnění podle §81, nebo žadatel o řidičské oprávnění, který se pod dohledem učitele řidičů podrobuje výuce v rámci výcviku v řízení motorového vozidla nebo skládá zkoušku z řízení motorového vozidla“ . Změna provedená citovanou novelou vedla k tomu, že k držitelům řidičského oprávnění a žadatelům o ně přibyla třetí kategorie těch, kdo někdy dříve řidičské oprávnění měli, z jistých důvodů je pozbyli a aby je opět získali, nezbylo jim, než se stát osobou, která „… se pod dohledem učitele autoškoly připravuje k přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nebo skládá zkoušku v rámci tohoto přezkoušení“ .
39. Z uvedeného je zřejmé, že osoby uvedené ve druhé a třetí skupině mají stejné právní postavení (liší se jen tím, že jedni nikdy dříve řidičské oprávnění neměli, zatímco druzí ano), neboť se aktuálně jedná o osoby bez řidičského oprávnění, které usilují o nabytí odborné způsobilosti, aby toto oprávnění získali. Totožnost takové odborné způsobilosti je zřejmá i z formulací obsažených v zákoně č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů. Zde se nerozlišuje odborná způsobilost žadatelů o řidičské oprávnění a tzv. „vybodovaných“ řidičů. Žadatelé osvědčují, že ji nabyli, a tzv. „vybodovaní“ řidiči, že ji neztratili. Stále se však jedná o jednu a tutéž odbornou způsobilost. Existenci své odborné způsobilosti musí žadatelé o řidičské oprávnění i tzv. „vybodovaní“ řidiči prokázat. Není podstatné, zda se tak stane v průběhu „zkoušky“, v průběhu „opakované zkoušky“ či v průběhu „přezkoušení“.
40. Lze tudíž dovodit, že není důvodu, proč by nebylo možno závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 594/2004, vztáhnout nejen na osoby uvedené v ustanovení §3 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., ale i na osoby uvedené v ustanovení §3 odst. 3 písm. c) téhož zákona. Ohledně obou těchto kategorií tedy platí, že pokud vykonávají trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, nesmějí řídit motorové vozidlo ani pod dohledem učitele autoškoly.
41. V daných souvislostech je třeba dále zdůraznit, že ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku staví na roveň trest zákazu činnosti a odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pozbytí takového oprávnění. Jinak řečeno, citované zákonné ustanovení klade rovnítko (mj.) mezi osoby, jimž byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů, a osoby, které pozbyly řidičské oprávnění v důsledku dosažení 12ti bodové hranice. Není přitom od věci dodat, jak se uvádí ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, publikovaném pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr., které řešilo otázku trestní odpovědnosti tzv. „vybodovaných“ řidičů trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, že účelem tohoto ustanovení je bezpochyby zájem na tom, aby nebyla vykonávána činnost osobou, které výkon této činnosti byl zakázán, či sankčně ztratila způsobilost tuto činnost vykonávat (pozbytí řidičského oprávnění podle §123c zákona č. 361/2000 Sb., je sankcí za opakované páchání přestupků sui generis). Toto ustanovení trestního zákoníku nahlížené účelem zákona o silničním provozu, zajišťuje, aby činnost, která může ohrozit veřejný zájem na bezpečném silničním provozu, byla vykonávána jen osobami k tomu způsobilými.
42. Nazíráno touto optikou nemůže být pochyb o tom, že mají-li z pohledu ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku osoby, jimž byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a tzv. vybodovaní řidiči stejné postavení, pak nutně i pro druhou z uvedených kategorií musí platit závěry plynoucí z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, jak byly shora rozvedeny. Jestliže se tedy podle tohoto usnesení Nejvyššího soudu mohou dopustit, resp. dopustí přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku osoby, které řídí, ač jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů, motorové vozidlo pod dohledem učitele autoškoly, pak by postrádalo jakéhokoli opodstatnění, aby stejným způsobem nebylo nahlíženo na tzv. vybodované řidiče, řídící motorové vozidlo rovněž pod dohledem učitele autoškoly. Opačný přístup by znamenal zcela nedůvodnou preferenci tzv. vybodovaných řidičů a byl by v rozporu s podstatou a smyslem institutu pozbytí řidičského oprávnění v důsledku dosažení 12ti bodové hranice, jenž je de facto po dobu jednoho roku trvajícím zákazem řídit motorové vozidlo.
43. Uvedené závěry potvrzuje přes odmítavý postoj obviněného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 15 Tdo 876/2013 (publikované pod č. 28/2014 Sb. rozh. tr.), na něž přiléhavě odkázal již soud prvního stupně a podle něhož „[s]kutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplní pachatel, který jako řidič podle §123c odst. 3 a §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci a řídil motorové vozidlo v době do jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle tohoto zákonného ustanovení.“ V odůvodnění tohoto rozhodnutí velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu mimo jiné konstatoval, že ustanovení §123d zákona č. 361/2000 Sb. určuje toliko postup pro vrácení řidičského oprávnění, které řidič ze zákona o silničním provozu pozbyl na jeden rok dosažením 12 bodů v bodovém hodnocení, jež lze znovu získat pouze na základě rozhodnutí příslušného správního úřadu o vrácení tohoto řidičského oprávnění za splnění zákonem stanovených podmínek. Následně zdůraznil, že ze znění a vzájemného kontextu ustanovení §123c a §123d zákona č. 361/2000 Sb., zřetelně vyplývá, že právní důsledek dosažení celkového počtu 12 bodů spočívající v pozbytí řidičského oprávnění podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., mající sankční povahu, skončí rovněž uplynutím doby jednoho roku. Důsledkem pozbytí či ztráty řidičského oprávnění není nic jiného než po dobu jednoho roku trvající nezvratný a ničím neovlivnitelný zákaz řídit motorové vozidlo , přičemž právě po uplynutí jednoho roku lze tento důsledek odstranit na základě postupu upraveného v ustanovení §123d citovaného zákona.
44. Lze tak konstatovat, že velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se zde jednoznačně vyslovil k jednání odpovídajícímu jednání dovolatele a vytyčil zde meze trestní odpovědnosti pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Není proto možné přisvědčit námitce dovolatele, že dané rozhodnutí na jeho věc nedopadá. K tomu lze doplnit, že v dalším rozhodnutí – rozsudku z dne 5. 10. 2016, sp. zn. 3 Tz 39/2016 – Nejvyšší soud zaujal k otázce mezí trestní odpovědnosti pro uvedený přečin zcela totožné stanovisko [i z tohoto rozhodnutí a contrario plyne, že tzv. vybodovaný řidič se dopustí přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, řídí-li motorové vozidlo v oné jednoroční lhůtě (a pouze v ní), neboť vykonává činnost, k níž pozbyl oprávnění].
45. Ve shodě se státním zástupcem je možno dále uvést, že pokud obviněný s oporou o rozsudek Nejvyššího správního soudu uvádí, že §3 odst. 3 písm. c) zákona o silničním provozu (řidiči přezkušovaní) je ustanovením speciálním k písm. a) téhož ustanovení (řidiči s řidičským oprávněním), pak ani tento vztah speciality nemůže se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem způsobit beztrestnost dovolatele v jednoroční lhůtě od „vybodování“ (pozbytí řidičského oprávnění). Jak plyne z výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 594/2004, takovou beztrestnost nebylo možno dovodit ani dříve podle §3 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 411/2005 Sb. – ani žadatelé o řidičské oprávnění (speciální kategorie ve vztahu k držitelům řidičského oprávnění) nesměli v době výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů (dnes má stejný význam a důsledky i „vybodování“) řídit, byť pod dohledem učitele řidičů, motorové vozidlo.
46. K námitce obviněného (opět vycházející z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu), že roční lhůta podle §123d odst. 1 zákona o silničním provozu se vztahuje na podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění, nikoli na přezkoušení, lze odkázat na výše rozvedené argumenty, včetně závěrů plynoucích z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 15 Tdo 876/2013. K tomu lze dodat, že přezkoušení se provádí podle přílohy 5 již zmíněného zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů. Sestává z testu předpisů o provozu na pozemních komunikacích a z praktické jízdy s výcvikovým vozidlem. Uchazeč, jemuž dosud neuběhla roční lhůta, po kterou nesmí řídit motorové vozidlo, může vykonat test, nikoliv však jízdu, kterou by bylo již možno považovat za řízení motorového vozidla.
47. Na základě rozvedených skutečností lze učinit závěr, že obviněný, který pozbyl řidičské oprávnění v důsledku dosažení 12ti bodové hranice, nesměl až do konce jednoročního období končícího dnem 1. 4. 2016 řídit motorové vozidlo, a to ani pod dohledem učitele autoškoly. Jeho výhradám vůči právnímu posouzení zjištěného skutku tedy nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
48. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy námitky obviněného věcně nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly věcně naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
49. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu