ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.304.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 304/2020-527
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání, které podala obviněná P. F. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2019, č. j. 4 To 252/2019-371, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 3 T 112/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 9. 2019, č. j. 3 T 112/2019-252 , byla obviněná P. F. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila způsobem popsaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle §184 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč, tj. celkem 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému B. L. částku ve výši 40.000 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 4 To 252/2019-371 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém obsahu a s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že obviněná je vinna přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
v období od roku 2018 nejméně do 31. 1. 2019 v XY, okres Frýdek-Místek, v Praze, v XY a jinde, v úmyslu ohrozit vážnost, pověst a čest B. L. v místě jeho bydliště i v jeho zaměstnání, zveřejňovala na sociálních sítích Facebook a Google.foto pod svým profilem ostatním uživatelům přístupné příspěvky, ve kterých označuje svého souseda B. L. hanlivými fašistickými přízvisky a symboly, mimo jiného jako „Hitlerův ostravický hnědokošiláč“, a dále ho v těchto příspěvcích lživě obviňuje z falšovaní úředních listin týkajících se pozemkových práv, krádeže finančních prostředků z jejích bankovních účtů, krádeže hlídacích psů, účasti na organizovaném zločinu ve spolčení s Policií ČR, Exekutorským úřadem Frýdek-Místek a svým právním zástupcem, korupčního jednání v justici, policii a ve státní správě a poškozování jejího nemovitého majetku, v důsledku čehož musel poškozený B. L. svým známým i v zaměstnání na Ostravské univerzitě, kde působí jako akademický pracovník, celou záležitost vysvětlovat a obhajovat svou pověst.
4. Za tento trestný čin obviněnou odsoudil podle §184 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč, tj. celkem 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozenému B. L. ve výši 40.000 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Bocka dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neboť má za to, že zmíněné rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Podle obviněné je předmětná trestní věc zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K tomuto následně rozebírá uvedený nesoulad ve vztahu ke konkrétním zjištěním obsaženým ve skutkové větě. K části „v období od roku 2018 do 31. 1. 2019“ uvádí, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá závěr o páchání skutků kladených jí za vinu nejméně do 31. 1. 2019. Podotýká, že samotný krajský soud určení tohoto data odůvodnil tak, že bez dalšího v bodu 11. svého rozhodnutí uvedl „což je datum, kdy poškozený podal ve věci trestní oznámení“. Z podání trestního oznámení poškozeným však podle obviněné nelze dovozovat, že do tohoto data měla páchat trestnou činnost. K místu spáchání trestné činnosti, tj. podle skutkové věty „XY, okres Frýdek-Místek, v Praze, v Českém Krumlově a jinde“, namítá, že odůvodnění tohoto skutkového závěru nenachází ani v jednom z rozsudků. Jediným, z čeho podle ní mohl soud vycházet je bod 25. zrušeného rozsudku okresního soudu, v němž uvedený soud uvedl, že „pachatel jedná tam, kde se připojí k internetu a informaci zveřejní“ a pokračoval vyjmenováním míst, kde se údajně obviněná podle své výpovědi zdržuje. Dovolatelka soudům vytýká, že neprováděly dokazování ve vztahu k místu, kde se měla zdržovat ve zmíněném časovém období, a oponuje tím, že v Českém Krumlově prokazatelně nemá internetové připojení a ani se v uvedeném čase na tomto místě nezdržovala.
7. Ohledně subjektivní stránky trestného činu zmiňuje, že není zřejmé, z čeho soudy dovodily závěr o jejím úmyslu ohrozit vážnost, pověst a čest poškozeného v místě jeho bydliště i zaměstnání. Podle bodu 26. rozsudku nalézacího soudu o jejím přímém úmyslu svědčí frekvence a obsah zveřejňovaných zpráv. Tento závěr podle obviněné nevyplývá z žádného provedeného důkazu, ve vztahu k jejímu úmyslu poškození B. L. v jeho zaměstnání je dokonce v rozporu s provedeným dokazováním. Pokud by snad byla vedena přímým úmyslem, mohla předmětné texty zaslat na veřejně dostupné emailové adresy kolegů poškozeného, což prokazatelně neučinila. Podle výpovědí svědkyň S. a C. poškozený o těchto textech informoval své kolegy sám a jelikož si dvě jeho výše uvedené kolegyně tyto údajné pomluvy i samy přečetly, musel je také informovat, kde je nalézt.
8. Závěr, že křivě obviňovala poškozeného z falšování úředních listin týkajících se pozemkových práv, je podle dovolatelky rovněž opakem výsledků dokazování. V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, na nějž plně odkázal i soud odvolací, je k tomu uvedeno pouze to, že „úřednice vytvořila falsifikát“. Z toho plyne, že měla obvinit z falšování úředních listin úřednici nikoliv poškozeného.
9. Obviněná pokračuje rozborem skutkových zjištění konstatovaných v odůvodnění rozhodnutí. K závěru, že se žádné její tvrzení publikované na sociálních sítích nezakládá na pravdě, poukazuje na několik prokazatelně pravdivých výroků. Namítá, že neexistují důkazy, ze kterých by vyplývalo, že je autorkou výroků na sociální síti Google.foto., a nebyla ani vyvrácena její obhajoba, že utvořené profily nebyly její. V jejím případě existuje mnohem vyšší míra pochybností, než v jí zmiňované věci, o níž bylo rozhodnuto usnesením MSZ v Brně č. j. 2 ZN 1160/2018-64.
10. Podle obviněné se nalézací soud dopustil pochybení, když v bodě 11. svého rozsudku vzal za prokázané její odsouzení rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 1. 2018, č. j. 3 T 59/2016-723, přesto, že toto rozhodnutí bylo dne 5. 11. 2019 zrušeno usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 474/19. Nalézací soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že vycházel ze skutkového stavu v tomto rozhodnutí zjištěného, přičemž svůj rozsudek vynesl až 6. 11. 2019, tedy den po zrušení výše uvedeného rozsudku.
11. Obviněná podotýká, že při posuzování autorství textů uvedených v odůvodnění rozsudku, nalézací soud vycházel z výpovědi J. G. a dále pak z jejího podání a vyjádření. J. G. však vypovídala pouze k jednomu profilu na facebooku, ve zmíněném rozsudku se ovšem mluví o dvou profilech. Podle dovolatelky tedy není zřejmé, ke kterému se výpověď svědkyně váže. Svědkyně se zároveň nevyjadřuje k textům na Google.foto, přičemž autorství těchto i tvrzení na jednom z facebookových profilů je podle nalézacího soudu prokázáno na základě shody vyjadřování obviněné, neboť ve svých podáních soudu i výpovědi používala stejných výrazů jako v případě komentářů na předmětných profilech. Uvedené skutkové závěry se podle obviněné nedají nijak logicky dovodit z jejich tvrzení běhen řízení. Tato pouze dokládají, že na předmětných profilech měly být prezentovány její názory, které mohl kdokoliv jejím jménem uveřejňovat na internetu, jelikož se jimi netají. Sdělovala je totiž jak orgánům činným v trestním řízení, tak i osobám v jejím okolí. Výpověď J. G. podle obviněné vyvrací závěr soudu o jejím přímém úmyslu. I pokud by snad byla autorkou předmětných textů na facebooku, rozhodně je nijak nepropagovala a ani je podle provedených důkazů neumísťovala způsobem, aby byly ihned viditelné.
12. Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů došly k nesprávným právním závěrům ohledně subjektivní a objektivní stránky jí za vinu kladeného trestného činu. Ve vztahu k posouzení subjektivní stránky konkrétně namítá, že jejím úmyslem v žádném případě není způsobit újmu poškozenému J. L., nýbrž pouze upozornit na protiprávní jednání ze strany jeho i státních orgánů. Zároveň je přesvědčena, že její názory jsou založeny na reálných základech. Absentuje tudíž potřebné vědomí o nepravdivosti jí sdělovaných informací. Na podporu uvedeného připomíná, že právo svobodně vyjádřit svůj názor jí garantuje Ústava i Listina základních práv a svobod, a to i když tento vyjádří expresivním způsobem, pokud je založen na pravdě. Tvrzení, která měla učinit, jsou jejími hodnotícími soudy a nikoliv nepravdivými údaji, jak je uvedeno v předmětné skutkové podstatě trestného činu, za který byla odsouzena. Téměř všechna tvrzení, která jsou uvedena v napadeném rozhodnutí, nejsou navíc ani nijak objektivně ověřitelná. Označování hanlivými přízvisky, jež je rovněž součástí skutkové věty, pak nemůže být trestným činem pomluvy. Takové jednání sice může být zásahem do osobnostních práv jedince, ale není sankcionováno trestním zákoníkem, nýbrž zákoníkem občanským. Poškozený se totiž může dovolávat ochrany těchto práv soudní moci v řízení občanskoprávním.
13. Dalším chybným právním zhodnocením je nezohlednění principu ultima ratio. K tomuto obviněná poskytuje výklad týkající se zmíněného principu spolu s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 474/2019. Následně uvádí, že poškozený se jednání, které je jí kladeno za vinu, nepokusil bránit žádnými soukromoprávními prostředky, a předmětná tvrzení, která ho měla poškodit, sám rozšiřoval ve svém zaměstnání.
14. Rozsudku odvolacího soudu obviněná vytýká, že je zcela nepřezkoumatelný, neboť odůvodnění plně odkazuje na jím dříve zrušený rozsudek okresního soudu. Takový procesní postup shledává dovolatelka protiústavním.
15. Závěrem tohoto dovolání obviněná navrhla, aby jí byl odložen výkon trestu odnětí svobody, který jí eventuálně hrozí, pokud by nesplnila peněžitý trest, jenž jí byl uložen dovoláním napadeným rozhodnutím. Vzhledem k exekučním řízením vedeným proti ní nedisponuje žádným majetkem. Ve spojení s tímto návrhem podotýká, že dosud ve výkonu trestu odnětí svobody nikdy nebyla, je subjektivně přesvědčena o své nevinně, přičemž je na místě přihlédnout k jejímu věku i tomu, že celý život byla bezúhonným občanem. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozsudkem rozhodl, že se zprošťuje obžaloby, případně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
16. Své dovolání obviněná doplnila prostřednictvím podání zpracovaného obhájcem Mgr. Rudolfem Axmannem. V něm uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Namítla, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán a rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
17. Při vědomí toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jako takové nemůže sloužit k „pravidelné“ revizi skutkových zjištění soudů, tedy ani sloužit k přezkoumávání provedeného dokazování, dovolatelka uvádí, že je přesvědčena o tom, že v jejím případě došlo k hmotně právnímu pochybení, když odvolací soud náležitě nevyhodnotil všechny okolnosti případu a současně bylo ve věci rozhodnuto vyloučeným orgánem. Připomíná základní zásadu trestního řízení obsaženou v §2 odst. 5 tr. ř. a za rozporný s ní označuje postup obou soudů. Opět se vyjadřuje k výpovědi J. G., z níž podle ní nevyplývá, že z předmětných facebookových profilů jakékoliv příspěvky zveřejňovala ona. Nebyla vyvrácena její obhajoba, že se sama stala obětí kybernetické trestné činnosti. Opakovaně poukazuje na chybnost úvah soudu ohledně shody jejího vyjadřování v rámci trestního řízení a vyjadřování v řešených příspěvcích na internetu. Znovu taktéž zmiňuje nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe, připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. II. 413/4 a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013-III. Sb. rozh. tr. Nalézacímu soudu vytýká, že se uvedenou zásadou vůbec nezabýval, soudu odvolacímu chybný závěr, pokud společenskou škodlivost zdůvodnil spácháním trestného činu veřejně přístupnou počítačovou sítí. Podle dovolatelky jednání popsané v napadených rozsudcích dostatečné společenské škodlivosti nedosahuje. Uvedené je podpořeno i skutečností, že poškozenému nehrozila ani nevznikla vážná újma, aby byla vůbec skutková podstata trestného činu pomluvy naplněna. Vzhledem k výše uvedenému nelze na jednání, za které byla odsouzena pohlížet jako na trestný čin.
18. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněná uvedla, že dne 3. 1. 2020 bylo jí, resp. jejímu obhájci doručeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, č. j. 3 Nt 7/2019-595, kterým byla jiná její trestní věc vedená u Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 3 T 84/2019 tomuto soudu podle §25 tr. ř. odňata a přikázána Okresnímu soudu v Novém Jičíně z důvodu podjatosti soudců trestního úseku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kterou sami prohlásili. Dovozuje, že pokud jsou vyloučeni tito soudci v jedné její trestní věci, musí být vyloučeni i v její jiné trestní věci.
19. Závěrem tohoto svého druhého podání označeného za dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 252/2019-371, tak rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 3 T 112/2019-252 a rozhodl podle §265l odst. 1 tr. ř. Obviněná v tomto dovolání vyjádřila souhlas s projednáním jejího dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
20. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož, i přes formální naplnění uplatněných dovolacích důvodu podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
21. Státní zástupce připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně neslouží k přezkoumávání skutkových zjištění, na nichž stojí napadené rozhodnutí, ani k polemice ohledně způsobu provádění důkazů, nýbrž toliko ke kontrole právního hodnocení skutku nebo jiné okolnosti skutkové povahy. Nemůže proto obstát ani obviněnou tvrzená existence tzv. extrémního nesouladu mezi soudem provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (přesto, že taková námitka mohla být na základě judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu relevantní), neboť kritéria tzv. extrémního nesouladu v předmětném případě naplněna nejsou. Skutková zjištění soudů obou stupňů vykazují zřejmou obsahovou a logickou návaznost na provedené důkazy, které po stránce obsahové byly soudy obou stupňů hodnoceny dostačujícím způsobem nejen ve svém celku, ale i jednotlivě. K odsouzení obviněné došlo na podkladě jejich komplexního, věcně správného a zpětně přezkoumatelného hodnocení. Zmíněné hodnocení soudy provedly v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí a předepsaným způsobem, jak jim ukládají zákonná ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
22. Námitky týkající se chybného právního posouzení subjektivní a objektivní stránky jsou podle státního zástupce z převážné části skutkové povahy. I v případě jejich uznání jako formálně naplňujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zcela nedůvodné. Ohledně objektivní stránky trestného činu to platí zejména ve vztahu charakteru předmětných tvrzení, jež podle zjištění soudů obou stupňů obviněná o poškozeném úmyslně šířila. Ta rozhodně nelze označit za pouhé hodnotící soudy obviněné, nýbrž za objektivně nepravdivá tvrzení difamující povahy. Žádné věcné opodstatnění nemá ani zpochybňování správnosti závěrů soudů týkajících se hodnocení subjektivní stránky trestného činu. Státní zástupce v tomto odkazuje na poměrně velmi podrobný rozbor relevantních skutkových zjištění obsažený v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, se kterými se ztotožnil i soud odvolací.
23. Za námitku naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce označit i tu, jíž obviněná brojí vůči nezohlednění zásady pomocné role trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pouhá možnost poškozeného bránit se dalším útokům obviněné, či požadovat náhradu již způsobené újmy též prostřednictvím využití institutů civilního práva, sama o sobě nemění nic na faktu, že ke spáchání trestného činu pomluvy v daném případě došlo. Je proto na místě vyvozovat trestní odpovědnost obviněné. S oporou o odkazovaná rozhodnutí státní zástupce usuzuje, že jednání obviněné zmíněná kritéria naplňuje vzhledem ke zjištěním soudů obou stupňů, konkrétně pak proto, že čin byl spáchán prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě a došlo k naplnění nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ze strany obviněné se nejednalo o ojedinělý exces, nýbrž o celou sérii nepravdivých tvrzení v průběhu několika měsíců. Zveřejňovaná tvrzení přitom znamenala výrazný zásah do práv poškozeného. Odvolací soud zároveň zohlednil skutečnost, že do konfliktu se zákonem pro obdobnou trestnou činnost se obviněná dostala již v minulosti, přičemž k celé záležitosti přistupovala značně nekriticky.
24. Námitky, které obviněná podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jsou podle státního zástupce taktéž zcela neopodstatněné. Státní zástupce v tomto odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle níž skutečnost, že soudce rozhodl v jiné trestní věci obviněného z určitých důvodů o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení, automaticky neznamená, že by tyto důvody byly ve vztahu k tomuto soudci dány i v dalších trestních věcech obviněného.
25. K námitkám obviněné ohledně výhrad směřovaných pouze proti obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu státní zástupce podotýká, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
26. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a to i pro případ učinění jiného než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a na místě, kde lze podání učinit.
28. Současně je však již na tomto místě třeba uvést, k jakému podání (dovolání) dovolací soud při svém rozhodování přihlížel a proč. Obviněná totiž prostřednictvím soudu prvního stupně učinila vůči Nejvyššímu soudu celkem tři podání označená jako dovolání, z nich toliko dvě (výše uvedená) byla podána prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s požadavkem formulovaným v §265d odst. 2 tr. ř. Prvně bylo (dne 6. 1. 2020) podáno dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Bocka (plná moc ze dne 12. 12. 2019, č. l. 482), poté (dne 10. 1. 2020) prostřednictvím druhého obhájce Mgr. Rudolfa Axmanna (plná moc ze dne 16. 12. 2019, č. l. 489). Třetí podání označené jako „Doplnění dovolání k Nejvyššímu soudu ČR ve vykonstruovaném procesu 4 T 112/2019“ podala obviněná sama. Nesplnila tudíž zákonný požadavek podle §265d odst. 2 tr. ř., neboť takto neučinila prostřednictvím obhájce. Dovolací soud se tedy zabýval pouze podáními doručenými soudu prvního stupně dne 6. 1. 2020 a dne 10. 1. 2020, která – jako v souladu se zněním §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. podaná – splňují vyjma obsahových náležitostí (§265f tr. ř.) i kritérium zachování lhůty (počítané ode dne 3. 12. 2019) k podání tohoto mimořádného opravného prostředku podle §265e odst. 1 tr. ř. Obsah podání samotné obviněné, které za dovolání považováno být nemůže (o čemž byla tato poučena v rozsudku odvolacího soudu), proto není v tomto rozhodnutí ani zmiňován.
IV.
Důvody dovolání
a) obecná východiska
29. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
30. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
31. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
32. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
33. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
34. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
36. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
37. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení dovolání
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
38. Obviněná se dovolací soud snaží přesvědčit o naplnění tohoto důvodu dovolání dovozováním závěru, že samosoudce, který v její věci rozhodl v prvním stupni, tj. JUDr. Michal Márton, Ph.D., byl z rozhodování vyloučen z důvodu, který se uplatnil v jiné její trestní věci, která měla být před Okresním soudem ve Frýdku-Místku projednána. Byť to ve svém mimořádném opravném prostředku explicitně nevyjádřila, lze dovodit, že svou argumentací upíná k důvodu vyloučení jmenovaného soudce upraveného v §30 odst. 1 tr. ř.
39. Ve vztahu k takto formulované námitce je nezbytné nejprve vymezit, na základě jakých skutečností je dovolatelkou uplatněna. Obviněnou odkazovaná věc, jež byla u Okresního soudu ve Frýdku-Místku vedena pod sp. zn. 3 T 84/2019, se týkala jejího trestního stíhání pro zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit vůči poškozeným K. Š., bývalému soudci Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a J. B., státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku. Jakmile věc Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku napadla (přikázána byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3, 2019, č. j. 5 To 72/2019-568), předseda senátu JUDr. Michal Márton, Ph.D. předložil (návrh č. l. 299) spis z důvodů blízkých kolegiálních vztahů soudců působících u místně příslušného soudu k oběma poškozeným Krajskému soudu v Ostravě k rozhodnutí o odnětí a přikázání věci jinému soudu podle §25 tr. ř. (č. l. 299), neboť měl za to, že ve světle uvedeného mohou existovat pochybnosti o jejich nepodjatosti. Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 12. 9. 2019, č. j. 3 Nt 7/2019-595 (č. l. 300-301) z těchto důvodů věc přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně.
40. Dovolatelkou je v jejím dovolání – s ohledem na uplatněnou argumentaci – tento dovolací důvod vznesen v rozporu s jeho zákonným zněním. Jak již bylo uvedeno (bod 30.), tento důvod nelze použít, pokud okolnost, o niž dovolatel námitku podjatosti rozhodujícího orgánu (zde soudce) opírá, byla tomuto známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z protokolu o veřejném zasedání o odvolání ze dne 6. 11. 2019 (č. l. 367-369) je zřejmé, že projednání svého odvolání byla obviněná přítomna a že se skutečnostmi, o které naplnění tohoto dovolacího důvodu opírá, byla prokazatelně seznámena. Odvolací soud totiž doplnil dokazování přečtením listin, mezi jinými i těmi, které jsou založeny na č. l. 299 a č. l. 300-301 spisu. Ač měla obviněná možnost v rámci přednesu svého odvolání namítnout i to, co nyní prezentuje ve svém dovolání, nic takového neučinila. Její poukaz na to, že předmětné usnesení krajského soudu bylo jejímu obhájci doručeno dne 3. 1. 2020, je z pohledu řešené problematiky zcela irelevantní. Již na podkladě tohoto zjištění nemůže tato část dovolacích námitek obviněné vést k jí požadovanému rozhodnutí dovolacího soudu.
41. Nad rámec toho, co ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu tvoří ratio decidendi tohoto rozhodnut (body 39. a 40.), a tudíž toliko jako obiter dictum lze doplnit, že námitkám obviněnou uplatněným by nebylo lze přisvědčit ani tehdy, pokud by se výše zmíněná procesní bariera, tj. druhá podmínka v citovaném ustanovení upravená, neuplatnila. V jejím případě totiž nelze dospět ani k závěru, že by byla splněna podmínka první, tj. že by v její věci rozhodl vyloučený orgán.
42. Obviněná ve svém dovolání uvádí, že pokud existují u soudce důvody pro jeho vyloučení kvůli podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. v jedné její trestní věci, je nutné, aby byl tento vyloučen i v jiné její trestní věci. Takový závěr ovšem nelze přijmout bez dalšího. V prvé řadě je třeba připomenout, že v případě vyloučení soudce pro podjatost na základě §30 tr. ř. se jedná o výjimku z ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která v sobě zahrnuje nutnost projednání věci soudcem věcně a místně příslušného soudu, jemuž věc napadla v souladu s pravidly jeho rozvrhu práce. Při vyloučení zákonného soudce z rozhodování, tj. procesním postupu předvídaném a upraveném zákonem (normou nižší právní síly), jež takto představuje výjimku z ústavně zakotvené zásady, je třeba vždy pečlivě zkoumat splnění podmínek jeho uplatnění. Ten přichází v úvahu až při zjištění skutečně závažných důvodů narušujících možnost nestranného a nezávislého projednání a rozhodnutí věci takovým soudcem. Jak již bylo zmíněno, pouze obecné konstatování, že podjatost soudce v jedné trestní věci obviněné je důvodem pro podjatost v jiné její trestní věci, neobstojí, neboť je vždy nutno zkoumat konkrétní okolnosti daného případu.
43. Podle judikatury ESLP i Ústavního soudu, je nestrannost soudce posuzována v rámci tzv. subjektivního a objektivního testu. V prvním případě, je zjišťováno, zda jsou u soudce skutečně přítomny nějaké předsudky či zaujatost ve vztahu k danému případu. Jedná se tedy o zkoumání jeho vnitřního psychického stavu k projednávané věci (účastníkům, předmětu řízení atd.), přičemž absence tohoto subjektivního zaujetí se presumuje do chvíle prokázání opaku. Samozřejmě i splnění tohoto testu je posuzováno na základě objektivních skutečností, kdy je třeba nalézt okolnost, ze které vyplývá informace o osobním přesvědčení soudce zatíženém předsudkem či zaujatostí. Může se jednat např. o chování soudce při řízení, jeho vyjadřování a podobně. Ve vztahu k subjektivnímu testu je možné konstatovat, že dovolacím soudem, nebyly shledány důvody pro zjištění podjatosti soudců trestního úseku Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Dovolací soud zároveň dodává, že obviněná sama ve svém dovolání nepoukázala na žádné okolnosti, které by mohly vést k pochybnostem o nestrannosti ve věci rozhodujícího soudce stran subjektivního testu.
44. Objektivním testem je zjišťováno, zda v daném případě existují skutečnosti, které by mohly vzbudit podezření o podjatosti soudce, tedy jestli vzhledem k objektivní úvaze vztahující se k těmto skutečnostem je na místě se domnívat, že by soudce mohl být podjatý (přesto, že skutečně nemusí být). Jinými slovy vyjádřeno, mohou existovat okolnosti, byť na bezprostředním psychickém stavu soudce nezávislé, kvůli kterým tento nemůže poskytnout dostatečné záruky svojí nestrannosti. Jedná se tedy o přísnější ze dvou testů, neboť i přes nezjištění soudcova jednoznačného zaujatého psychického stavu, je možné jej kvůli určitým objektivním okolnostem (a pochybnostem z nich pramenících) vyloučit z úkonů trestního řízení.
45. Obviněná svá tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. založila na skutečnostech majících význam pro její jinou trestní věc, na jejímž podkladě usuzuje, že soudci Okresního soudu ve Frýdku-Místku, resp. JUDr. Michal Márton, Ph.D. jako samosoudce, který v její věci v prvním stupni rozhodl, nemohl nestranně rozhodovat ani v rámci trestní věci, jež je předmětem dovolacího řízení. Jak již bylo vyloženo, odnětí věci vedené pod sp. zn. 3 T 84/2019 Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku bylo motivováno snahou předejít možným pochybnostem o nestrannosti ve věci rozhodujícího soudce z důvodu jeho vztahu k osobám poškozených. Vzhledem k tomu, že v nyní řešené trestní věci obviněné figuruje zcela jiný poškozený, tj. B. L. založení argumentace o podjatosti soudců Okresního soudu ve Frýdku-Místku, resp. tvrzení, že v posuzované věci v prvním stupni rozhodl vyloučený soudce, není důvodné, neboť objektivní hlediska ve věci sp. zn. 3 T 84/2019 při rozhodnutí o odnětí a přikázání věci zohledněné skutečnosti (přátelské vztahy s poškozenými a konzultování právních názorů s nimi) jsou pro nyní řešenou věc irelevantní.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Tento dovolací důvod může být naplněn jen v případě, že dovolatel ve své argumentaci vznese námitky, které mají hmotně právní povahu, a současně (v případě první varianty) tyto vedou k přijetí závěru, že skutek, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, byl nesprávně hmotně právně kvalifikován. Uvedený dovolací důvod nemůže být naplněn námitkami skutkového a procesního charakteru, neboť jejich povaha je zcela odlišná od obsahového zaměření zmíněného dovolacího důvodu. Běžné námitky skutkového charakteru zásadně nemohou být zohledněny v řízení o dovolání, neboť dovolací soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými v dovolání napadených rozhodnutích a k jejich zrušení může přistoupit jen tehdy, pokud by zjistil jejich zřejmou neudržitelnost v důsledku tak hrubých vad (nastalých, ať již v procesu dokazování či hodnocení jeho výsledků), jež by se projevily v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a skutkovými či právními závěry přijatými v napadených rozhodnutích. Jen v takovém případě by z důvodu zajištění práva obviněného na spravedlivý proces musel zasáhnout procesně kasací dovoláním napadených rozhodnutí.
47. Dovolací argumentace obviněné se v převážném rozsahu upíná ke zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudy a vyjádřených v jejich rozhodnutích a v prosazení jí uplatňované obhajoby, jejíž podstatou je tvrzení, že se žádného protiprávního jednání nedopustila, resp. že toto jí nebylo provedeným dokazováním prokázáno, a že je to naopak ona, kdo se stal obětí počítačové kriminality a dlouholeté persekuce jak ze strany soukromých osob, tak státních institucí. Jak již uvedeno, námitky tohoto druhu není možno pod dovolatelkou zvolený dovolací důvod podřadit, vyslyšeny by být mohly toliko tehdy, pokud by založily porušení jejích ústavně garantovaných práv (viz dále).
48. Stejně tak je třeba naložit s nářky obviněné, které se upínají k odůvodnění rozhodnutí obou soudů, a které mají svědčit o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Pomine-li se to, co již zmínil ve vztahu k ne/možnosti dovolatele brojit vůči odůvodnění rozhodnutí ve svém vyjádření k dovolání státní zástupce (bod 24. výše), je třeba se z hlediska práva obviněné na spravedlivý proces (jehož součástí je i právo na rozhodnutí obsahující přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění) vyjádřit k tomu, co namítla v části V. svého dovolání (Chybějící odůvodnění). Podle názoru Nejvyššího soudu nelze souhlasit s tvrzením dovolatelky, že je protiústavním procesní postup odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na jím zrušený rozsudek nalézacího soudu. Převzetí takového názoru, aniž by byly zváženy níže uvedené skutečnosti, by bylo projevem ryzího formalismu. Je totiž třeba primárně vyjít z toho, co odůvodnilo zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudem druhého stupně. Tedy zda se tak stalo v důsledku hrubých vad tohoto rozsudku, které svůj původ mají v nesprávnosti provedení důkazního řízení, či v hodnotících postupech, v důsledku kterýchžto vad jsou učiněné skutkové a právní závěry zcela neudržitelné, či zda zrušení rozsudku odůvodnily jiné skutečnosti. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 8. odůvodnění) v posuzované věci lze zcela nepochybně zjistit, že důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně byly toliko nesprávnosti zde uvedené, tj. formulační nedostatek obsažený v tzv. skutkové větě umožňující výklad, který by odporoval možnosti soudu rozhodnout o skutku, pro nějž byla podána obžaloba (tj. zásadně nejdéle ke dni, kdy obviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, popř. podezřelý převzal opis návrhu na potrestání – ve věci obviněné dne 11. 7. 2019), a skutečnost vážící se k ukládanému trestu. Právě ta skutečnost, že se soud odvolací zcela ztotožnil s hodnocením důkazů nalézacím soudem a dovozenými skutkovými zjištěními, mu umožnila, aby o věci sám za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozsudkem rozhodl. Za dané situace pak nemusel v odůvodnění svého rozsudku veškeré souvislosti znovu vyložit. Nemusel znovu detailně opakovat obsah důkazů provedených soudem prvního stupně a podrobně tyto sám hodnotit (což mu ani nepřísluší), neboť je vázán hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem s výjimkou těch, které znovu či nově provede (§263 odst. 7 tr. ř.). Nemůže proto založit protiústavnost samotný fakt, že odvolací soud při vypořádání se s odvolacími námitkami obviněné, využije odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v části, s níž se zcela ztotožní, byť by šlo o rozsudek, který je z nějakého důvodu tímto soudem zrušen a nahrazen jeho vlastním rozhodnutím. V posuzované věci to platí o to spíše, uváží-li se rozsah a detailnost zdůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
49. Z toho, co obviněná v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uplatnila, lze povahu námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přiznat (při odhlédnutí toho, že jsou uplatněna vůči zpochybňovaným skutkovým zjištění – např. „která měla učinit“) těm, jež uvedla:
v části IV. (Nesprávné právní posouzení skutku), tedy výhradám, že nedošlo:
a) k naplnění objektivní stránky trestného činu, neboť daná tvrzení jsou hodnotícími soudy a nikoli nepravdivými údaji,
b) k aplikaci zásady ultima ratio ,
c) k naplnění objektivní stránky trestného činu, pro neexistenci vědomí a nepravdivosti sdělovaných informací, tak vzhledem k neexistenci úmyslu poškodit poškozeného,
případně s vyšší mírou tolerance
v části III./2 (Skutková zjištění konstatovaná v odůvodnění rozhodnutí), kde se vymezila d) vůči citované části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran nepravdivosti jí sdělených údajů.
50. Dovolací soud konstatuje, že v posuzované věci neshledává žádného důvodu k tomu, aby označil za neopodstatněný závěr soudů nižších stupňů, že jednáním obviněné došlo k naplnění znaku objektivní stránky trestného činu pomluvy sdělení nepravdivého údaje. Soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku transparentně vymezil (body 16. až 20.), které údaje pokládá za nepravdivé a proč je za takové pokládá. Obviněná se vůči takto učiněným závěrům vymezuje tím, že namítá extrémní nesoulad závěru o obvinění poškozeného z falšování úředních listin týkajících se pozemkových práv [část III. 1 d) dovolání] zde uvedeným poukazem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, avšak zcela pomíjí to, co uvedený soud (ve shodě s obsahem č. l. 106) zmiňuje v rozsudku na str. 10 („ podvod na katastru ze strany souseda L. na mém LV…“). Údaji citovanými v části III./2a dovolání se obviněná vymezuje vůči údaji z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, avšak takový poukaz je zcela irelevantní, neboť z hlediska právní kvalifikace skutku je rozhodující to, co obsahuje výroková část rozsudku, a ve vztahu k ní je třeba vnímat namítané vyjádření soudu. Nadto je třeba poukázat, že na závěr o trestní odpovědnost pachatele přečinem pomluvy nemá vliv to, pokud ve svých sděleních uvede případně i skutečnosti odpovídající realitě, neboť podstatné je celkové vyznění jím prezentovaných údajů o dotyčné osobě (poškozeném). Takový závěr je výsledkem řešení přijatého trestním kolegiem Nejvyššího soudu (viz právní věta usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 8 Tdo 681/2018, schváleného k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na jednání trestného kolegia dne 4. 3. 2020: „O nepravdivý údaj jako znak skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku jde i tehdy, pokud je složen z více informací, z nichž jen některé jsou účelově smyšlené a ostatní jsou pravdivé, avšak jeho celkové vyznění neodpovídá realitě.“)
51. Údaje, které obviněná o poškozeném prezentovala, nejsou hodnotícími soudy, nýbrž nepravdivými údaji, které soud nalézací (bod 24. odůvodnění rozsudku) důvodně vyhodnotil jako plně způsobilé ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů jakož i v jeho zaměstnání. Ostatně dovolává-li se obviněná Ústavou a Listinou zaručeného práva vyjádřit svobodně svůj názor, byť expresivním způsobem, pokud je založen na reálných základech, pak je nezbytné poukázat na to, že nikterak dále nerozvádí, v čem by měly mít takový reálný základ údaje, které o poškozeném šířila a které se jej prokazatelně v očích veřejnosti poškozovaly a rovněž se jej i citelně citově dotýkaly (např. údaj že je „Hitlerův ostravický hnědokošiláč“). Ačkoli je nutno přiznat obecnou platnost tvrzení, které obviněná uplatňuje, tj. že je možno v rámci svobody projevu užít i výrazů expresivních (stejné stanovisko sdílí např. i ESLP v souvislosti s výkladem čl. 10 Úmluvy – např. Vajnai proti Maďarsku, č. 33629/06, §53 a 57), nelze pominout to, na co obviněnou ostatně upozornil i Ústavní soud v jí odkazovaném nálezu (bod 38.), tj. že „dovolávaná svoboda projevu není v demokratické společnosti bezbřehá a nelze mít za to, že by paušálně umožňovala jakékoli veřejné sdělování dehonestujících či objektivně nepravdivých informací o druhých. Svoboda projevu sice patří mezi konstitutivní znaky demokratické pluralitní společnosti a její omezení je výjimkou, kterou je třeba interpretovat restriktivně; avšak tato svoboda nemá absolutní platnost, a je již obsahově omezena právy jiných, na předním místě pak základním právem na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a …“. Hranice takto vymezené obviněná, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, svým jednáním vůči poškozenému překročila.
52. Námitky vůči nedostatku subjektivní stránky jsou budovány na tvrzeném přesvědčení obviněné, že o poškozeném nešířila nepravdivé informace a nechtěla ho v jeho osobním či společenském (pracovním a jiném) životě poškodit. O úmyslné formě jednání obviněné však svědčí způsob, jakým se o poškozeném v inkriminovaných příspěvcích vyjadřovala.
53. Výtce dovolatelky, že soudy pochybily, pokud v její věci neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe (resp. podle obviněné zásadu ultima ratio ). Soud druhého stupně se k takto již v řízení odvolacím nastolené otázce vyjádřil v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku, přičemž podstatou dovolací námitky obviněné je fakticky jen vyslovení nesouhlasu s vyloženým závěrem. Jakkoli je nutno připustit, že v důsledku výsledku řízení před Ústavním soudem, není možno vycházet z toho, co odvolací soud na podporu svého rozhodnutí zmínil, tj. že „se již v minulosti dostala do konfliktu se zákonem pro obdobnou trestnou činnost“, nelze na stranu druhou pominout to, že (i při odlišném způsobu hodnocení společenské škodlivosti) není nyní posuzované věci prvním případem, kdy se obviněná v souvislosti s řešením svých majetkových sporů uchyluje k dehonestaci jiné osoby. Navíc z pohledu toho, co odkazovaný nález zdůraznil, tj. že je nezbytné poměřovat věc i reflexí principu proporcionality, se nyní posuzovaný případ do značné míry odlišuje od případu, u něhož vytýkané pochybení obecných soudů Ústavní soud shledal.
54. Texty, které obviněná o poškozeném zveřejňovala, vykreslovala ve velmi nelichotivé podobě nejen samotného poškozeného, ale i další osoby, které v souvislosti s ochranou jeho práv (nutno brát na zřetel, že existence věcného břemene zatěžující pozemek v podobě práva chůze a jízdy přes něj nebylo ke dni rozhodování soudů nikterak zpochybněno, resp. závěr z listin katastrálního úřadu plynoucích závazným způsobem změněn) nějakým způsobem v daném sousedském sporu vystupovaly. O nich se obviněná vyjadřovala rovněž velmi hanlivým způsobem, např. zmocněnkyně poškozeného je podle ní („nacistická blonďatá zrůda“), přičemž je označuje za „konkrétní tři zločince: L. –Š. –T.“, kterou mají podporovat v jejich – podle obviněné „fašistických“ praktikách – místní orgány veřejné moci („je to klasický organizovaný zločin, mafiánská vendeta krytá lokální policií a justicí“). Svými projevy se tak obviněná dotkla nejen cti samotného poškozeného, ale i dalších subjektů. Navíc z vyjádření poškozeného (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně) vyplynulo, že negativní důsledky jednání obviněné stran negativního vnímání jeho osoby se již projevily. Za tohoto stavu věci proto nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že přistoupily k trestně právnímu řešení věci, neboť to není vyloučeno samotným zjištěním, že v trestním řízení je stíháno jednání, jež má soukromoprávní základ. Vyvození trestně právní odpovědnosti není vyloučeno ani v případech, kdy jednání pachatele vykazuje znaky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Soudy jsou totiž povinny respektovat to, že zákonodárce vyjádřil svou vůli k postihu tohoto typu jednání i formou trestněprávní, když příslušnou skutkovou podstatu učinil součástí zvláštní části trestního zákoníku. Nevyvození trestní odpovědnosti pachatele je v případech, kdy jeho jednání naplňuje formální znaky tohoto přečinu (znaky jeho skutkové podstaty), možné jen za situace, že lze důvodně očekávat dosažení všech cílů při ochraně společenských zájmů i cestou užití mimotrestních odpovědnostních norem. Užití subsidiarity trestního práva upravené v §12 odst. 2 tr. zákoníku navíc přichází v úvahu, kdy konkrétně zjištěný stupeň společenské škodlivosti posuzovaného činu nedosahuje ani spodní hranice typové škodlivosti spojené s příslušnou skutkovou podstatou trestného činu. Podle názoru dovolacího soudu – s poukazem na to, co zmínil již soud odvolací (při korekci výše uvedené) – a tím, co je uvedeno výše, nelze k takovému závěru dojít. Stupeň společenské škodlivosti jednání obviněné pod typovou hranicí škodlivosti přečinu podle §184 tr. zákoníku neleží.
55. Uplatnění trestní odpovědnosti není vyloučeno ani tím, že poškozený primárně nepřistoupil k ochraně svých práv za užití prostředků práva civilního. S ohledem na přístup obviněné, která setrvává na postoji, že sama je obětí křivd na ni páchaných rodinou poškozeného a s ním spřažených orgánů veřejné moci, nelze považovat řešení, které by bylo případně dosaženo, za dostačující. Ostatně lze poukázat na to, že obviněná se opakovaně snaží zvrátit i ta rozhodnutí, která byla v občanskoprávním řízení v souvislosti s řešením sporu týkajícího se pozemku vydána. Dokladem toho je i ve spise založené usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2525/2019-623 (č. l. 425)
56. Protože i Ústavní soud sdílí názor (rovněž nález odkazovaný, bod 37), že „[a]ani právo veřejně vyjadřovat své názory není neomezené a nepožívá ochrany v celém svém rozsahu bez jakýchkoli právních důsledků - soukromoprávních, správněprávních či v nejzávažnějších případech i trestněprávních“ a že tudíž v případech vyznačujících se vyšší mírou společenské škodlivosti je vyvození trestní odpovědnosti pachatel – v daném případě v závislosti na formách takových projevů za přečin pomluvy podle §184 tr. zákoníku, není podle názoru Nejvyššího soudu napadený rozsudek odvolacího soudu zatížen vadou, která by naplňovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že skutek v rozsudku popsaný neměl být jako označený přečin posouzen v důsledku aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm upravené zásady subsidiarity trestní represe.
57. K tvrzené existenci extrémního rozporu skutkových zjištění, který má zatěžovat napadená rozhodnutí, je třeba uvést následující skutečnosti. Aby mohl dovolací soud dospět k závěru, že je v posuzované věci dán takovýto druh rozporu, pro který je nezbytné přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, musel by zjistit, že skutková zjištění v napadeném rozsudku vyjádřená jsou tak vadná či hrubě nepřesná, že zpochybňují samotnou důvodnost právního posouzení popsaného skutku jako trestného činu, potažmo vyvození trestní odpovědnosti dovolatelky. V uvedeném směru proto není možno dospět k závěru, že by takovou vadu mělo zakládat to, co obviněná zmiňuje úvodem pasáže věnované této problematice (III. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními), tj. že není najisto postaveno, že trestnou činnost měla páchat až „nejméně do 31. 1. 2019“, či že se jí měla dopustit rovněž „v Českém Krumlově“. Takovou částí popisu skutku totiž není zpochybněno samotné zjištění, že se v období od roku 2018 dopustila jednání blíže popsaného v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku. Aniž by Nejvyšší soud hodlal zcela bagatelizovat význam těchto citovaných údajů výrokové části rozsudku, musí zdůraznit, že údaje o čase a místu spáchání trestného činu mají význam zejména z hlediska tzv. totožnosti skutku, potažmo, že souvisí s otázkou rei iudicatae (věci rozhodnuté) a s ní spojenou problematikou zásady ne bis in idem (tj. též zákazem vedení dalšího trestního stíhání pro týž skutek). Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu je významný popis vlastního jednání pachatele, tj. popis skutečností rozhodných pro jejich subsumpci pod zákonné znaky vyjadřující objektivní a subjektivní stránku příslušného trestného činu, jenž je ve skutku shledán.
58. Další námitky, které zpochybňují skutková zjištění soudů o provedení činu dovolatelkou, jsou pokračováním její obhajoby uplatněné v dřívějších stadiích řízení a vyjádřením její neochoty tyto přijmout. Jak již výše uvedeno, její námitka, že extrémní rozpor vykazuje zjištění o obvinění poškozeného z falšování úředních listin je zcela nedůvodná, ostatní námitky, které vznáší vůči skutkovým zjištěním soudů, jsou výhradami, které nenabývají ústavního rozměru, neboť jsou její polemikou obvinění s hodnocením důkazů a z něho vyvozenými závěry soudů nižších stupňů. Není úkolem dovolací soudu, aby na tyto námitky detailně reagoval, zvláště za situace, kdy – jak dovolací soud zjistil z obviněnou odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 474/19 (č. l. 406 až 418) – není zpochybňování skutkových závěrů soudů i ve stadiu řízení o mimořádném opravném prostředku či ústavní stížnosti výrazem obhajoby zaujaté obviněnou jen v nyní přezkoumávané věci.
59. I vůči svému předcházejícímu odsouzení pro trestný čin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku (věc vedená u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 59/2016), k jehož zrušení došlo tímto nálezem, brojila obviněná námitkami zpochybňujícími učiněná skutková zjištění soudů, když namítala (bod 12. nálezu), že „skutkový stav věci byl zjištěn neúplně a současně byl obecnými soudy nesprávně hodnocen … soudy dostatečně neprokázaly, že by předmětnou recenzi napsala právě ona, nebylo dostatečně identifikováno zařízení, z něhož byl recenze uskutečněna, nebyla zjištěna celková recenze ani zjištěno, kým byla odstraněna … nebyla prověřena obhajoba stěžovatelky, že se jí kdosi „naboural“ do e-mailové schránky … celkově nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti“. V uvedeném směru však Ústavní soud nepřiznal námitkám obviněné coby stěžovatelky žádnou relevanci, když uzavřel, že (bod 24.) „[k] žádnému protiústavnímu pochybení nedošlo ani v souvislosti se zjišťování skutkového stavu a hodnocením důkazů obecnými soudy“ a že tudíž (bod 25.) „ve stěžovatelčině případě nesou sporné otázky skutkové“.
60. Dovolací soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadou spočívající v extrémním nesouladu ani jiným vážným deficitem, který by znamenal, že jejich vydáním došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces.
V.
Způsob rozhodnutí
61. Z důvodů, které vyložil v části IV tohoto usnesení, dospěl dovolací soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné. Takto o označeném mimořádném opravném prostředku rozhodl při splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
62. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu