ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.413.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 413/2020-2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 To 219/2019-1922, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 26/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 To 219/2019-1922, a všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 4. 2019, č. j. 3 T 26/2014-1893 , byl obviněný M. D. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [pod bodem 1)] a přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [pod bodem 2)], jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1) společně s odsouzenými J. D., nar. XY, P. T., nar. XY, V. Č., nar. XY (jejichž trestní stíhání bylo již ve věci pravomocně skončeno)
v době od 1. 1. 2012 do 11. 4. 2013 v areálu společnosti TOKOZ a. s. na ul. XY ve Žďáru nad Sázavou, z vnitřních prostor budov označených jako slévárna zinku, sklad a mezisklad svitků, po předchozí vzájemné dohodě spočívající v úmyslu odcizit materiál a výrobky a tyto odcizené věci vyvézt z areálu společnosti TOKOZ a. s. za účelem jejich prodeje, kdy odsouzený J. D. byl ve společnosti TOKOZ a. s. zaměstnán jako manipulační dělník, a uvedené
odcizené věci v areálu společnosti TOKOZ a. s. zajišťoval a ukrýval, odsouzený V. Č. byl ve společnosti TOKOZ a. s. zaměstnán jako skladový dělník, a umožňoval přístup k zásobám materiálu ve skladu, a opatřoval falešné propustky za účelem bezproblémového vývozu materiálu z areálu společnosti TOKOZ a. s., obžalovaný M. D., rovněž zaměstnanec společnosti TOKOZ a. s., odcizené věci nakládal nebo hlídal při jejich nakládání a odsouzený P. T. odcizené věci z areálu společnosti TOKOZ a. s. vyvážel, přičemž finanční hotovost získanou prodejem odcizeného materiálu si mezi sebou dělili a peníze použili pro vlastní potřebu, postupně tak odcizili 49 509 kg slitiny zinku v hodnotě 2 250 679,10 Kč, a 25 288 kg slitiny hliníku v hodnotě 1 104 074 Kč, a odcizených výrobků, a to 4 kusů ohradových palet, tzv. gitterboxů s 1 800 kg zinkových a hliníkových polotovarů v hodnotě 139 628 Kč, přičemž odcizený materiál nakládali do nákladního motorového vozidla značky Citröen Jumper, reg. zn. XY nebo vozidla značky Iveco, reg. zn. XY, a následně jej s padělanými propustkami vyváželi přes nákladní vrátnici z areálu společnosti TOKOZ, a. s.,
když níže popsaným způsobem odcizený materiál prodávali na ulici XY ve Žďáru nad Sázavou, na provozovně firmy P. B., IČO: XY, dále pak v obci XY č. XY, okr. Žďár nad Sázavou, na provozovně společnosti A., IČO: XY, a dále v obci XY č. XY, okr. Havlíčkův Brod, na provozovně firmy P. J., IČO: XY,
čímž poškozené společnosti TOKOZ a. s., IČO: 25670042, se sídlem Santiniho 20/26, Žďár nad Sázavou, způsobili škodu celkem ve výši 3 494 381,10 Kč , přičemž odcizené výrobky byly zčásti vráceny, a následně byla poškozené společnosti odsouzenými část škody uhrazena, dále
2) obžalovaný M. D. společně s odsouzenými J. D., nar. XY, a P. T., nar. XY, (jejichž trestní stíhání bylo již ve věci pravomocně skončeno)
v době od 28. 2. 2012 do 17. 8. 2012 na ulici XY ve Žďáru nad Sázavou, ve sběrně kovového odpadu provozované osoby samostatně výdělečné činné OSVČ P. B., s místem podnikání XY, IČO: XY, prodali P. B., nar. XY, za kterého při výkupu materiálu jednali jeho zaměstnanci J. K., nar. XY, a A. O., nar. XY, proti kterým je trestní řízení vedeno samostatně, celkem 8 461 kg slitiny hliníku a 13 830 kg slitiny zinku, když uvedený materiál byl předtím odcizen ve společnosti TOKOZ a. s., Žďár nad Sázavou, a na uvedenou provozovnu za účelem jeho prodeje přepravován odsouzeným P. T. a obžalovaným M. D., přičemž v úmyslu zastřít původ prodávaných odcizených věcí odsouzený J. D. a obžalovaný M. D. pracovníkům výkupny J. K. a A. O. poskytli osobní údaje osob, které ve skutečnosti uvedený materiál neprodávaly a o celé věci nevěděly, a to H. D., nar. XY, L. D., nar. XY, M. T., nar. XY, T. P., nar. XY, a M. B., nar. XY,
přičemž odsouzený J. D. získal prodejem uvedeného materiálu finanční částku ve výši nejméně 365 097 Kč, a z takto získaných finančních prostředků předal obžalovanému M. D. částku ve výši nejméně 50 000 Kč a odsouzenému P. T. částku ve výši nejméně 15 000 Kč,
v době od 24. 9. 2012 do 18. 4. 2013 v obci XY č. XY, okr. Havlíčkův Brod, ve sběrně kovového odpadu provozované osoby samostatně výdělečné činné P. J., s místem podnikání XY, IČO: XY, po předchozí vzájemné dohodě spočívající v tom, že odsouzený P. T. sám zajistí prodej materiálu, který byl předtím odcizen ve společnosti TOKOZ a. s., Žďár nad Sázavou, a sám jej prodá svým jménem a po prodeji předá odsouzenému J. D. finanční prostředky v dohodnuté výši odpovídající ceně 22 Kč za 1 kg odcizeného hliníku a 12 Kč za 1 kg odcizeného zinku, prodal odsouzený P. T. P. J., nar. XY, který při výkupu jednal s odsouzeným P. T. sám nebo prostřednictvím svého zaměstnance K. V., v 16 případech celkem 15 632 kg slitiny hliníku a 35 382 kg slitiny zinku včetně 4 kusů ohradových palet, tzv. gitterboxů, z nichž nejméně jeden z nich byl označen viditelným logem společnosti TOKOZ, kdy tento materiál byl předtím odcizen ve společnosti TOKOZ a. s., a do uvedené sběrny za účelem jeho prodeje přepravován odsouzeným P. T., když v úmyslu zastřít původ prodávaných odcizených věcí kupujícímu nepravdivě tvrdil, že je vlastníkem uvedeného materiálu, který pochází z jeho firmy a jedná se o nadnormativní zásoby určené k likvidaci,
přičemž odsouzený P. T. získal prodejem uvedeného materiálu finanční částku ve výši nejméně 1 302 852 Kč, a z takto získaných finančních prostředků předal odsouzenému J. D. částku ve výši nejméně 800 000 Kč, který následně nejméně 15 000 Kč z takto získaných finančních prostředků předal obžalovanému M. D.,
odsouzený P. T. dne 7. 9. 2012 v obci XY č. XY, okr. Žďár nad Sázavou, v provozovně společnosti A., IČO: XY, prodal společnosti A. celkem 1 195 kg slitiny hliníku a 297 kg slitiny zinku a prodejem uvedeného materiálu získal finanční částku ve výši 40 602 Kč.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku obžalovanému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit způsobenou škodu společně a nerozdílně spolu s odsouzenými J. D., nar. XY, P. T., nar. XY, V. Č., nar. XY (jejichž trestní stíhání bylo již ve věci pravomocně skončeno) poškozenému TOKOZ a. s., IČO: 25670042, se sídlem Santiniho 20/26, Žďár nad Sázavou, a to ve výši 2 959 381,10 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 To 219/2019-1922 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Pavlase, Ph.D. (i. s. Mgr. Ladislav Robotka) dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
5. Obviněný namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují extrémní rozpor v provedených důkazech se skutkovým stavem věci. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých konkrétních důkazů dospěl soud ke svým závěrům, přičemž odvolací soud se nevypořádal s veškerou jeho argumentací.
6. K porušení zásady zákazu reformationis in peius podle dovolatele došlo vyslovením výroku o jeho povinnosti nahradit společně se spoluobviněnými způsobenou škodu a rovněž argumentací užitou v odůvodnění rozhodnutí. Poukázal na první rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 11. 2015, č. j. 3 T 26/2014-1518, jímž uvedený soud poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný i poškozená. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 9 To 119/2016, byl uvedený výrok zrušen a obviněným byla uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu způsobené škody. Proti rozsudku se obviněný dovolal k Nejvyššímu soudu, který svým usnesením ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Byl tak zrušen mimo jiné výrok o jeho povinnosti nahradit poškozené škodu. Při novém projednání odvolací soud jednal pouze na základě jeho odvolání, přičemž zrušil původní rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Podle mínění obviněného byl nalézací soud při svém novém rozhodování vázán výrokem o náhradě škody ze svého prvního rozsudku, neboť tento byl zrušen pouze na podkladě odvolání obviněného. Pokud v novém projednání rozhodl o jeho povinnosti nahradit poškozené škodu, došlo ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Uvedená zásada byla porušena i v odůvodnění druhého rozsudku soudu prvního stupně. V rámci odůvodnění svého prvního rozsudku uvedl, že mu svědčí menší míra způsobené škody a menší podíl na zisku z prodeje. V odůvodnění druhého rozsudku zmínil v bodě 48., že nelze přistoupit na jeho obhajobu, že se neúčastnil všech úseků předmětné trestné činnosti. Dospěl tak k závěrům, které jsou pro něj méně příznivé.
7. Obviněný dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného usnesení a extrémní rozpor mezi skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů. Poukázal přitom na body 6. a 7. usnesení, v nichž soud připomíná, že se musel trestné činnosti účastnit od začátku do konce, neboť měl jako jediný řidičský průkaz a poskytl doklady svědků L. D. a M. T. Z provedeného dokazování však vyplývá, že jej svědek D. oslovil až v průběhu, kdy již trestnou činnost páchal se svědky T. a Č. Vypověděl také, že materiál vozil nejprve s P. T., který uvedl, že zpočátku vše vyvážel sám vozidlem Avia a až později zapůjčil vozidlo Citroen Jumper, které řídil obviněný. Při jedné akci měl obviněnému svědek D. sdělit, že tuto činnost se svědkem Č. páchají a teprve následovně se k nim měl připojit. Pokud jde o uvedené osobní doklady, tyto byly poprvé použity až 25. 7. 2012 a naposledy 16./17. 8. 2012, což koresponduje s tvrzením obviněného, že se trestné činnosti nedopouštěl od začátku.
8. Závěr odvolacího soudu, že vozidlo Iveco mělo být používáno až v samém závěru, z žádné výpovědi nevyplývá. Naopak svědek D. uvedl, že výrobky do gitterboxů skládali vždy, když nebyl k dispozici svědek Č. Ostatní spoluobvinění navíc neuvedli jako začátek užívání vozidla Iveco závěr páchání trestné činnosti, ale závěr roku 2012. Teprve v roce 2013 si poškozená všimla většího úbytku materiálu. Obviněný je tedy přesvědčen, že v tomto období teprve vznikla větší část škody, včetně odcizení výrobků v gitterboxech. Upozorňuje na to, že se účastnil pouze nakládání surového materiálu do gitterboxů, nikoliv odcizení hotových výrobků, již předtím v gitterboxech uskladněných. Z uvedeného vyplývá, že skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a nepodařilo se prokázat jeho vinu v rozsahu, který je uveden ve výroku o vině v bodě 1). Došlo tak ke špatnému hodnocení jeho odpovědnosti za účast na trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. V případě nespáchání určitého dílčího útoku konkrétním obviněným je nutno nezahrnout tento dílčí útok do výroku o vině. V takovém případě je vyloučeno započtení škody z útoku, který konkrétní obviněný nespáchal.
9. Nesprávnost právního posouzení skutku shledává dovolatel jak u skutku 1), tak i u skutku 2). Neztotožňuje se s kvalifikací svého jednání „jakožto trestného činu (pozn. krádeže) spáchaného ve spolupachatelství ve vztahu ke všem dílčím skutkům, a to z důvodu absence všech znaků trestní odpovědnosti ve vztahu k vybranému trestnému činu “. Namítá, že nelze uzavřít, že sám naplnil všechny znaky krádeže dle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to právě ve skutkové podstatě zvláštní dle odst. 4 písm. c), která předpokládá úmyslné zavinění a způsobení značné škody“ . Tvrdí, že nezpůsobil značnou škodu, protože se účastnil pouze malého množství dílčích skutků. Nelze proto v žádném případě dovodit jeho „ úmysl způsobit škodlivý následek v takovém rozsahu, v jakém nakonec kvůli následnému jednání ostatních obviněných dle toliko již jejich společného úmyslu nastal“ . Obviněný namítá, že neměl ani vliv na konání ostatních obviněných, na jehož základě teprve došlo ke způsobení značné škody. Na základě dostupných důkazů je zřejmé, že jeho jednáním nebyla způsobena značná škoda. Spolupachatelství je mu přičítáno z jiného důvodu, který však rovněž nelze považovat za přijatelný. Mezi jednáním pachatele a vznikem značné škody v daném případě absentuje příčinná souvislost. Při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství je třeba odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění.
10. Ke skutku pod bodem 2) obviněný uvedl, že tento výrok je nelogický a rovněž nemá oporu v provedeném dokazování. Výrok je totiž možné rozdělit v podstatě do dvou dílčích skutků, kdy první se týká období od 28. 2. 2017 do 17. 8. 2012, v rámci kterého se obžalovaný dílčím způsobem skutečně zapojil – ovšem nikoliv od počátku. Druhá část se pak týká období od 24. 9. 2012 do 18. 4. 2013, kdy v této části se dle názoru obžalovaného tohoto skutku dopustil pouze pan P. T., neboť ostatním obviněným nebylo v té době známo, jak ten se surovinami nakládá a ani mu nikterak nepomáhali zakrýt původ těchto surovin, když začal sám vykupovat od ostatních obviněných odcizené výrobky, které následně sám zpeněžoval. Soudy obou stupňů nikterak nezdůvodnily, jak se měl obviněný na této části skutku podílet, případně jaká byla jeho konkrétní role. Jeho prospěch ve výši 15 000 Kč jednoznačně vyplýval z prodeje odcizeného materiálu přímo P. T. a nikoliv z jeho účasti na dalším prodeji materiálu, a tedy na trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Tato část jeho prospěchu nebyla výnosem tohoto trestného činu, ale výnosem trestného činu krádeže.
11. Podle dovolatele je otázkou, zda je toto jednání samostatným trestným činem. Na této činnosti se podílel pouze v dílčí části a pouze v rozsahu jím dodaných osobních údajů. Následně trestné činnosti dobrovolně zanechal. Soudy se dostatečně argumentačně nevypořádaly s jeho námitkou, že postižitelnost tzv. „samopraní“ přinejmenším není v teorii ani praxi jednotně pojímána. Obviněný poukázal na vyloučení souběhu trestného činu krádeže a podvodu. Má za to, že uvedený závěr je možno uplatit na projednávanou věc. Podle jeho mínění lze vyslovit vinu pouze v rámci trestného činu základního, tj. trestného činu krádeže. Uvedený výklad by měl být přijat jako příznivější v souladu se zásadou in dubio pro reo .
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil citované usnesení a dále rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný dále navrhl odložení výkonu napadených rozhodnutí.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně uvedla, že vzhledem k možným hmotně právním důsledkům porušení zásady zákazu reformationis in peius je námitka porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., přestože se jedná o ustanovení trestního řádu, relevantní a zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 4 Tdo 570/2013). Byť je taková námitka způsobilá ke svému věcnému projednání v rámci řízení o dovolání, nelze přisvědčit její důvodnosti.
14. Státní zástupkyně totiž poukázala, že ke zhoršení dovolatelova postavení z hlediska poukazovaného vývoje adhezního rozhodování v předmětné trestní věci totiž došlo již rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 9 To 119/2016, a to z podnětu odvolání poškozeného TOKOZ, s.r.o., a tedy zcela v souladu se zákonným limitem zákazu reformationis in peius ve smyslu §259 odst. 4 věty za středníkem tr. ř. Toto rozhodnutí odvolacího soudu, byť bylo v dovolacím řízení zrušeno, bylo z hlediska dosažené úrovně postavení obviněného ve vztahu k adheznímu výroku rozhodným. Soud odvolací poté, co mu věc byla přikázána soudem dovolacím k novému projednání a rozhodnutí, meritorně nerozhodoval, ale usnesením ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 9 To 119/2016, postupem podle §259 odst. 1 tr. ř. uložil věc projednat a rozhodnout soudu I. stupně. Jestliže soud nalézací podle §228 odst. 1 tr. ř. vyslovil solidární povinnost, pak takovou změnu adhezního rozhodnutí v neprospěch obviněného nezaložil, neboť se tak za podmínek §259 odst. 4 věta za středníkem tr. ř. již stalo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 9 To 119/2016.
15. Dovolatel dále poukázal na vadu nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu pod body 6. a 7. s tím, že se měl účastnit předmětné trestné činnosti (ad 1. výroku o vině) od začátku až do konce, protože měl jako jediný řidičský průkaz a byl to právě on, který ve vztahu k jednání ad 2) výroku o vině opatřil doklady svědků L. D. a M. T. K tomu státní zástupkyně uvedla, že jím namítaná nesprávnost právního posouzení skutku, odpovídá účelovému zaměření uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. pouze formálně. Použité skutkové námitky totiž slouží pouze ke zpochybnění způsobu vyhodnocení opatřeného důkazního stavu věci ze strany soudů obou stupňů ve vztahu k rozsahu dovolatelovy trestné součinnosti se zbývajícími třemi spolupachateli, a teprve na podkladě jím prosazované změny skutkových zjištění v namítaném směru usiluje o změnu ve způsobu právního posouzení skutku. Nenamítá tedy žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a právní kvalifikací. Pohybuje se tak zjevně mimo meze uvedených dovolacích důvodů, aniž by svoje námitky učinil způsobilým předmětem přezkumného postupu před dovolacím soudem.
16. Dodala, že po zrušení a vrácení věci odvolacím soudem k novému projednání se nalézací soud v intencích pokynů odvolacího soudu znovu zabýval zejména otázkou věcného a časového rozsahu páchání předmětné trestné součinnosti ze strany obviněného. Jeho setrvalé obhajobě v poukazovaném směru však nemohl právě na podkladě doplněného důkazního stavu věci přisvědčit. Odvolací soud svým přezkumným závěrem plně akceptoval prvostupňový výrok o dovolatelově vině (nejen v nyní posuzované části) za toho aktuálního stavu jeho skutkového podkladu, že byl podepřen takovými skutkovými zjištěními, o nichž již žádné důvodné pochybnosti nepanovaly.
17. Dovolatel brojí proti hodnotícím závěrům obou soudů s tím, že stále spatřuje důvodné pochybnosti ve skutkových zjištěních, tvořících podklad výroku o jeho vině a že je tak v jeho případě namístě uplatnit zásadu in dubio pro reo ve prospěch menšího než přisouzeného rozsahu jeho trestné součinnosti. Dostupný spisový materiál však k takovému závěru nevypovídá. Jím poukazované pochybnosti ve skutkových zjištěních ohledně míry jeho účasti na přisouzené trestné činnosti (nejen) pod bodem 1) výroku o jeho vině nejsou označovány za extrémně rozporné kvality. Ostatně v této souvislosti dovolatel neuplatnil námitku extrémního rozporu opatřených skutkových zjištění a výsledků provedeného dokazování, aby s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyslovil svoje přesvědčení, že jsou dány důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci. Naopak je zřejmé, že posledně konstatovanou část svého dovolání toliko zaměnil za další řádný opravný prostředek.
18. V této návaznosti pouze nad rámec podaného vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že opatřený důkazní stav věci byl nalézacím soudem vyhodnocen za splnění předepsaných podmínek §2 odst. 6 tr. ř. a že na uvedeném podkladě byly přijaty skutkové a právní závěry, které byly vyloženy naprosto transparentním způsobem v odůvodnění jeho rozhodnutí mj. i právě v kontextu s uplatněnou obhajobou obviněného a tím také způsobem, vyplývajícím z požadavků §125 odst. 1 tr. ř. Výsledek přezkumné činnosti na odvolací úrovni proto nebyl spojen s objektivní potřebou jejich zásadního přehodnocení, jak je ostatně zřejmé v návaznosti na učiněné hodnotící pasáže rozsudku soudu I. stupně (srov. bod 48. v kontextu s doplněním důkazního stavu věci v namítaném směru pod body 34. – 37.) a na jím přijaté skutkové závěry tak jak na ně bezvýhradně odkazuje soud II. stupně v souvislosti se svými reakcemi na uplatněné námitky nynějšího dovolatele (srov. zejm. body 6. až 8.).
19. Aniž by bylo třeba na těchto místech znovu připomínat svědectví J. D. do všech podrobností, plynoucích z rekapitulace jeho výpovědi pod bodem 35. rozsudku soudu I. stupně, zůstává podstatnou informace o zájmu dovolatele účastnit se předmětných akcí od samého počátku a to právě v jeho nezastupitelné roli zajištění odvozu odcizených surovin z areálu poškozené společnosti TOKOZ, a.s. s tím, že se na jejím páchání průběžně podíleli všichni spoluobvinění, kteří si také mezi sebou dělili získané finanční prostředky. A to aniž by nastal okamžik, kdy by tak postupovali nejen bez dovolatelova přispění, ale i bez jeho informovanosti o tom, že tato trestná činnost probíhá, přičemž tato tzv. skončila, až se na to tzv. přišlo. Také odsouzený P. T. v postavení svědka jmenoval dovolatele mezi tzv. účastníky předmětné trestné součinnosti, a to hned od jejího začátku. Rovněž se vyjadřoval k dovolatelem uskutečněným aktivitám jak při hlídání v souvislosti s nakládkou surovin, tak především při jejich odvozu ze společnosti poškozeného, při kterém byl dovolatel nezastupitelný, byť se při odvozech střídali s výjimkou J. D., který (jako jediný) neměl řidičský průkaz. Svědectví posledně uvedených svědků k jimi popsanému modu operandi odcizování surovin potvrdil zbývající spoluodsouzený v postavení svědka – V. Č., který se sice s dovolatelem nesetkal, když docházelo k nakládání materiálu, avšak pouze proto, že v případě domluvy se svědkem v místě nakládky dovolatel nebyl, neboť suroviny nakládal někdy s D. a někdy tak činil pouze V. Č., o čemž však byl dovolatel informován. Další skupinu svědků pak představují ti, kteří se vyjadřovali nejen ke způsobu a podílu všech odsouzených na páchání trestné činnosti v areálu poškozené společnosti (zaměstnanci firmy TOKOZ, a.s. J. F., V. M. a V. Š.), ale i ti, kteří popisovali okolnosti zpeněžování odcizených surovin (A. O., P. B.); další svědectví pak vyplývají z odůvodnění odsuzujícího rozsudku na č. l. 33 shora pod bodem 48. právě v kontextu s vyjádřením jejich vypovídací hodnoty.
20. Státní zástupkyně proto uzavřela, že dovolateli nelze přisvědčit v názoru, že by z provedených důkazů nevyplynulo, že by se předmětné trestné činnosti pod bodem 1) výroku o vině účastnil od samého počátku až do jejího samotného konce a že tedy bylo namístě přistoupit k aplikaci zásady „v pochybnostech ve prospěch“ a skutkový závěr o menším rozsahu jeho zaviněného trestného podílu na spolupachatelské součinnosti zohlednit při vyvození jeho trestní odpovědnosti v rámci mírnější právní kvalifikace jeho jednání.
21. Námitku nesprávného podřazení části přisouzeného skutku ad 2) výroku o vině z pozdějšího časového období, kdy byl odcizený materiál tzv. samostatně ze strany spoluobviněného P. T. zpeněžován ve sběrně kovového odpadu provozovatele P. J., dovolatel uplatnil bez povinného respektu ke skutkovému podkladu této části výroku o vině. Tato je tak jako v rámci prvého časového období od 28. 2. 2012 do 17. 8. 2012 uvozena souslovím „po předchozí vzájemné dohodě“ a vztahuje se na všechny zúčastněné, a tedy i na něho. I v případě takto zajištěného prodeje jimi odcizeného materiálu prostřednictvím P. T. byla vedena společným záměrem zastřít jeho pravý původ.
22. Za stavu, že veškeré jednání pod bodem 2) výroku o vině bylo spácháno ve spolupachatelské formě trestné součinnosti, a tedy na podkladě vzájemné dohody, zůstává zcela nerozhodným, kdy konkrétně v rámci prvého časového období od 28. 2. 2012 do 17. 8. 2012 došlo k zastírání původu odcizeného materiálu za pomoci dokladů totožnosti údajných prodávajících, kteří pocházeli výlučně z dovolatelova okruhu příbuzných a známých (L. D., M. T.). Obě takto přisouzená časová období společného jednání dovolatele, J. D. a P. T. tak byla zcela důvodně zahrnuta pod takový způsob jednání, který odpovídá jak zastírání původu věcí, získaných trestným činem na území České republiky a to včetně naplnění těžšího kvalifikačního momentu získání většího prospěchu právě jejich společným jednáním aniž by bylo v uvedeném směru rozhodným, jaká celková finanční částka byla po dokonání činu dovolateli tzv. přidělena.
23. Pokud jde o námitku, že podle jeho přesvědčení lze vyslovit vinu pouze v rámci základního trestného činu krádeže, neboť skutky ad 2) výroku o vině nejsou samostatným trestným činem, odkázala na přecházející vyjádření nejvyššího státního zastupitelství, kde bylo uvedeno, že při vznesení této námitky dovolatel „ přehlédl, že mezi uvedenými trestnými činy je vztah vícečinného souběhu, vyznačující se jejich vzájemným samostatným postavením, aniž by tak bylo posuzování jednoho z nich závislé na jiném“.
24. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
31. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
33. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
34. Argumentace mimořádného opravného prostředku dovolatele neumožňovala, aby o něm dovolací soud rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející přezkoumal a dospěl k následujícím poznatkům.
35. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak námitky, které mají hmotně právní povahu, a které (resp. některé z nich) - jak uvedeno níže - jsou odpovídající jím uplatněnému dovolacímu důvodu určenému k nápravě vad hmotněprávního posouzení (ať již skutku, či jiné okolnosti významné pro rozhodnutí), jednak námitky skutkové a procesní, které jsou pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné, ale k nimž je dovolací soud, pokud zjistí, že svědčí o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, povinen při svém rozhodování rovněž přihlédnout a vyvodit z nich příslušné závěry (tj. například i o nutnosti kasace dovoláním napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud se k námitkám obviněného vyjádří v uvedeném pořadí.
A)
K právní kvalifikaci skutku
36. Nesprávnost právního posouzení skutků shledává dovolatel proto, že
a) právní posouzení skutku popsaného v bodě 1) nezohledňuje jeho skutečný podíl na spáchaném trestném činu,
b) je nedůvodně vyslovena jeho vina u skutku popsaného v bodě 2) jako samostatného trestného činu.
K trestnému činu krádeže
37. Přestože obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku na podkladě námitek o nenaplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu krádeže ve vztahu k soudy užité kvalifikované skutkové podstatě [§205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku] a k témuž zpochybňuje i naplnění zákonných znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, činí tak nikoli způsobem, který jím uplatněný dovolací důvod předpokládá, tj. ve vztahu k tomu, jak je skutek ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zjištěn a v tzv. skutkové větě popsán, nýbrž námitkami ryze skutkovými. Je tomu tak proto, že nenapadá vlastní důvodnost hmotně právního vyjádření skutkových zjištění v uvedeném výroku popsaných, tj. mimo jiné to, že s označenými osobami způsobil „škodu celkem ve výši 3 494 381, 10 Kč“, a tedy zavdal důvod k tomu, aby jeho jednání jako spolupachatele bylo kvalifikováno jako soudy uvedený zločin, nýbrž učiněná skutková zjištění . Obviněný nebrojí vůči vlastní hmotně právní subsumpci skutkových zjištění soudů pod příslušné zákonné znaky trestného činu, kterým byl shledán vinen, ani vůči nedostatečnosti skutkového vyjádření nezbytného pro jejich užití, nýbrž prosazuje vlastní skutkový závěr. Činí tak tvrzením, že na objektivně prokázané a obviněnými spáchané trestné činnosti se podílel v menším rozsahu, než soudy zjistily, neboť participoval jen na jím označených dílčích skutcích (dílčích útocích pokračujícího trestného činu), a že tudíž i jako spolupachatel (jím označených útoků) způsobil nižší, než soudy určenou škodu na majetku poškozeného subjektu.
38. Při tomto poznatku není třeba, aby dovolací soud zaujímal rozsáhlejší stanoviska k výkladu obviněným zpochybněným zákonným znakům trestných činů, neboť ty jsou napadány až sekundárně. Primárním důvodem nesouhlasu obviněného s právní kvalifikací skutku je jeho neztotožnění se se závěry skutkovými. Ty však jsou pro dovolací soud zásadně závazné, neboť k zásahu do nich může Nejvyšší soud přistoupit jen tehdy, pokud stran nich lze učinit závěr, že jsou tak hrubě vadné, že je lze označit za extrémně rozporné s obsahem provedených důkazů (k uvedené otázce viz část IV./C). I přes toto konstatování se dovolací soud nicméně k právnímu posouzení skutku popsaného v bodě 1) stručněji vyjádřil, jak vyplývá z následujícího textu (body 42. - 44.).
K trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti
39. K námitce obviněného, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako jeden skutek, resp. že by jednání popsané v bodě 2) nemělo být kvalifikováno jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, lze v obecnosti uvést toto. Požadavku dovolatele na omezení právního posouzení jeho jednání a vyslovení viny jen jedním trestným činem (krádeže) nemůže být vyhověno na podkladě jeho poukazů
a) o nemožnosti právního posouzení jednání pachatele spočívajícího v nakládání s odcizenou věcí jako trestného činu podvodu (otázka vyloučení reálného souběhu trestných činů krádeže a podvodu),
b) o nemožnosti souběžné právní kvalifikace dané nutností respektování zásady nemo tenetur , tj. zákazu sebeobviňování, či
c) o potřebě užití principu in dubio pro reo , není-li v otázce možnosti právního posouzení následného nakládání pachatele s odcizenou věcí zcela jasno,
neboť taková argumentace je zcela nepřípadná.
40. Není důvod k tomu, aby závěry, které se vztahují ke skutkovým podstatám jiných trestných činů a vztahů mezi nimi byly bez dalšího přenášeny na trestné činy, jimiž byl dovolatel uznán vinen, neboť z hlediska možného souběhu je třeba vždy posuzovat znaky příslušných trestných činů a důvody jejich vymezení (z hlediska určení rámce společenských vztahů a zájmů, k jejichž ochraně jsou určeny). Stejně tak uplatnění odkazované zásady nemo tenetur přichází v úvahu jen u určitých trestných činů, tj. v situacích, kdy by (např. splněním nějaké povinnosti pachatelem) hrozilo, že poskytne důkaz vůči sobě ve vztahu k jinému již spáchanému trestnému činu. Konečně princip in dubio pro reo je určen výlučně pro řešení otázek skutkových, neboť poskytuje vodítko k tomu, jaké skutkové závěry přijmout v situaci, kdy na základě úplně provedeného dokazování se nelze jednoznačně přiklonit k žádné z v úvahu přicházejících alternativ. Její uplatnění nelze shledávat při právním posouzení skutku.
41. K otázce, zda se jedná o skutek jeden, jak tvrdí dovolatel, či o skutky dva, jak uzavřely soudy nižších stupňů, se vyslovil odvolací soud v napadeném usnesení. Lze připomenout, že uvedený soud zmínil, že „zločin krádeže, jak je obecně známo z právní teorie, je dokončen v okamžiku, kdy majetek poškozeného je vyňat z jeho dispozice“, k čemuž podle něj došlo, když „byl naložen na motorové vozidlo a vyvezen z areálu firmy TOKOZ“. Na toto východisko navázal sdělením, že „[p]řečin legalizace spočívá ve skutečnosti, že věc, tedy konkrétně ingoty prodávali výkupnám odpadových surovin, když se snažili zastřít jejich původ, přestože věděli, že je krátce předtím odcizili ve firmě TOKOZ“ , z čehož „je tedy zřejmé, že se jedná o dva samostatné trestné činy a každý lze spáchat zcela samostatně“. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí setrval na závěru o existenci dvou samostatných skutků, který vyslovil již ve svém předcházejícím usnesení ze dne 23. 3. 2018, č. j. 9 To 119/2016-1780, v němž uvedl, že „v konkrétním případě se jedná o vícečinný souběh, tedy … o dva samostatné trestné činy, kdy logicky ani jeden není závislý na tom druhém“.
42. Soud prvního stupně se při odůvodnění právní kvalifikace jednání obviněného omezil (str. 34 rozsudku) na strohé konstatování spočívající v tom, že „je na místě jednání M. D., který společně se spolupachateli si přisvojil věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil tak na cizím majetku začnou škodu (ad 1) a společně zastíral původ věci, která byla získána trestným činem na území České republiky a získal pro sebe a pro jiného větší prospěch /ad 2), tedy spáchal zločin krádeže podle §205 odst. 1, odstavec 4 písmeno c) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (ad 1), a přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písmeno a), odstavec 2 písmeno b) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (ad 2)“. Dodat lze, že uvedené trestné činy podle zjištění nalézacího soudu spáchal obviněný tím, že (tzv. právní věta výrokové části rozsudku) „společně se spolupachateli si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu (pod bodem 1)“ a „společně se spolupachateli zastíral původ věci, která byla získána trestným činem na území republiky a získal takovým činem pro sebe a pro jiného větší prospěch (pod bodem 2)“.
43. Z uvedených citací je zřejmé, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly zejména s otázkou právního posouzení skutku pod bodem 2). I když naplnění zákonných znaků není dostatečně vyloženo ani ve vztahu ke skutku 1), s ohledem na skutková zjištění vyjádřená při popise skutku a užitou právní větu, lze dovodit, že znak(y)
a) „společně se spolupachateli“ je podle soudů nižších stupňů dán skutkovým vyjádřením „společně s odsouzenými J. D., nar. XY, P. T., nar. XY, V. Č., nar. XY (jejichž trestní stíhání bylo již ve věci pravomocně skončeno) v době od 1. 1. 2012 do 11. 4. 2013 v areálu společnosti TOKOZ a. s. na ul. Santiniho 20/26 ve Žďáru nad Sázavou, z vnitřních prostor budov označených jako slévárna zinku, sklad a mezisklad svitků, po předchozí vzájemné dohodě spočívající v úmyslu odcizit materiál a výrobky a tyto odcizené věci vyvézt z areálu společnosti TOKOZ a. s.“ a následujícím popisem jednání jednotlivých obviněných,
b) „si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil“ jsou dány uvedením věcí poškozených, které obvinění z areálu ke škodě poškozeného vyvezli, a popisem jednání obviněného ( „odcizené věci nakládal nebo hlídal při jejich nakládání“ ),
c) „způsobil tak na cizím majetku značnou škodu“ je dán údajem „způsobili škodu celkem ve výši 3 494 381, 10 Kč“.
44. Znaky objektivní stránky trestného činu krádeže jsou tak soudem prvního stupně v jeho rozsudku dostatečně popsány, stejně jako úmysl obviněného, který se vyžaduje toliko ve vztahu k základní skutkové podstatě, nikoli ke znaku skutkové podstaty kvalifikované spočívajícímu ve způsobení těžšího následku - značné škody, kde postačí nedbalostní zavinění [§17 písm. a) tr. zákoníku]. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku rozsudku je proto možno právní kvalifikaci skutku považovat za odpovídající, a to včetně užití §23 tr. zákoníku (společný úmysl a společné jednání), jehož důsledkem je pak i to, že škoda způsobená byla v celé její výši přičtena i osobě dovolatele, jako jejímu původci.
45. Obdobné však nelze uvést ke skutku pod bodem 2. Pomine-li dovolací soud to, že žádný ze soudů se nevyslovil k otázce časové působnosti zákona, resp. k tomu, jakou právní úpravu užil a proč (při vyhlášení v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně již byl v účinnosti zákona č. 287/2018 Sb., jímž došlo ke změně §216 tr. zákoníku), pak otázka vlastní důvodnosti užití právní kvalifikace zůstává nejasná, a to i vzhledem k tomu, co je součástí popisu skutku pod bodem 1).
46. Z rozsudku soudu prvního stupně je seznatelné, že důvodem vyvození souběžné (navazující) právní kvalifikace jednání obviněného je jeho postih za způsob naložení s odcizeným materiálem, jehož prodejem mělo dojít k zastření jeho původu. Zastírací jednání obviněného má patrně (neboť to nikde výslovně vyloženo není) vyjadřovat skutkové zjištění soudu, že při prodeji materiálu odcizeného ke škodě společnosti TOKOZ, a. s. ve sběrně kovového odpadu na ulici XY ve Žďáru nad Sázavou společně s J. D. „pracovníkům výkupny J. K. a A. O. poskytli osobní údaje osob, které ve skutečnosti uvedený materiál neprodávaly a o celé věci nevěděly, a to H. D., nar. XY, L. D., nar. XY, M. T., nar. XY, T. P., nar. XY, a M. B., nar. XY“. Takto je však jednání obviněného konkrétně popsáno jen ve vztahu k první části skutku popsaného pod bodem 2). K naložení s částí odcizeného materiálu, jež byla prodána ve sběrně v obci XY č. XY, okr. Havlíčkův Brod, soud zmiňuje pouze vzájemnou dohodu „spočívající v tom, že odsouzený P. T. sám zajistí prodej materiálu, který byl předtím odcizen“ a posléze profit obviněného, který spočíval v tom, že mu J. D., z peněz převzatých od P. T., následně předal „nejméně 15 000 Kč“.
47. V rozhodnutích obou soudů nižších stupňů není nikde vyloženo, proč je dovolatel, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, uznáván vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti i ve vztahu k prodeji odcizeného materiálu v této sběrně, když podle zjištění soudů se na vlastním prodeji vůbec nepodílel, nepřispěl ani žádnou činností, která by k zastření vedla, a jeho participace na činu spočívala „jen“ v tom, že materiál odcizil (odhlíženo od namítaného množství) a tento předal (či ponechal) spoluobviněnému P. T. (neboť ten ho podle zjištění soudů rovněž v celém rozsahu odcizil) a posléze za něj získal částku nejméně 15 000 Kč. Stejně tak nelze zjistit, jak soudy dospěly k závěru, že obviněný „získal takovým činem … pro jiného větší prospěch“, tedy koho tím ( jiného ) míní, a proč je užit znak „většího prospěchu“ , když obviněný P. T. získal prodejem částku 1 302 852 Kč, která by ve smyslu §138 odst. 2 tr. zákoníku měla (i při odpočtu případných nákladů) zakládat značný prospěch . V posledně uvedeném případě však jde o poznatek, který se dále nemůže (v důsledku zákazu reformationis in peius ) při právním posouzení jednání obviněného projevit.
48. K nejasnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů přispívá i to, že činí dovolatele [při samostatném popisu skutku v bodě 2)] odpovědným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (nikoli jak uvádí soud odvolací zločinem podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku) v souvislosti s prodejem odcizeného materiálu v označených sběrnách, ač v popise skutku v bodě 1) je současně uvedeno překrývající se jednání ( „když níže popsaným způsobem odcizený materiál prodávali na ulici XY ve Žďáru nad Sázavou, na provozovně firmy P. B., IČO: XY, dále pak v obci XY č. XY, okr. Žďár nad Sázavou, na provozovně společnosti A., IČO: XY, a dále v obci XY č. XY, okr. Havlíčkův Brod, na provozovně firmy P. J., IČO: XY“ ).
49. Ze skutkových zjištění soudů plyne, že obvinění materiál poškozené společnosti odcizovali nikoli proto, aby ho sami nějak využili, nýbrž proto, aby získali jeho prodejem (jako materiálu odpadového/přebytečného) peněžní prostředky. Jednání pachatele trestného činu krádeže spočívající v nakládání s odcizenými cizími věci (tedy např. i v jejich prodeji), jímž dochází k uskutečnění představ o jeho cílech, jež se takto mohou realizovat po spáchání tohoto trestného činu (po jeho dokončení), je pokládáno za tzv. dokončení či ukončení trestného činu. Jako takové je ukončení kategorií povahy subjektivně – faktické , na rozdíl od dokonání, jakožto posledního vývojového stadia trestného činu, které je kategorií objektivně – právní povahy (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 343). Dokončení/ukončení trestného činu nemá vliv na právní kvalifikaci skutku (pro tu jsou rozhodující vývojová stadia trestného činu, tj. příprava, pokus a dokonání), nezakládá důvod další (navazující) právní kvalifikace jednání pachatele. Proto je jeho vyjádření v popise skutku (bod 1) nadbytečné, resp. jako v případě posuzovaném i kontraproduktivní. Může totiž vyvolávat pochybnosti stran toho, v rámci jaké právní kvalifikace byl prodej odcizeného materiálu postižen, resp. umocňovat důvodnost námitky, že v posuzované věci došlo ke spáchání jediného skutku, resp. toliko ke spáchání jednoho pokračujícího trestného činu krádeže, který je de iure jediným skutkem, za který by měl být dovolatel postižen.
50. Právní závěr, že realizace subjektivně sledovaného cíle, který vedl pachatele ke spáchání trestného činu krádeže, tj. získání prospěchu zpeněžením odcizené věci, nelze právně postihnout, neplatí, pokud v důsledku pachatelem zvoleného způsobu tohoto následného (po dokonání činu realizovaného) jednání dojde k naplnění zákonných znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. V takovém případě vyvstává zájem na trestně právním postihu tohoto typu jednání.
51. Legalizace výnosů z trestné činnosti pak napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem, na který legalizace navazuje. Samotná formulace jeho skutkové podstaty umožňuje postihnout zastření původu nebo jiné usilování, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci získané trestnou činností nejenom jinému, ale i pachateli základního (hlavního) trestného činu. Proto pachatelem tohoto trestného činu podle uvedené první skutkové podstaty může být i sám pachatel základního (hlavního) trestného činu, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci získané trestnou činností (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2155).
52. Ačkoli nelze přijmout tu část argumentace dovolatele, která se upíná ke zpochybnění samotné možnosti postihnout jednání pachatele trestného činu krádeže též jako pachatele trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (námitka jednoho skutku), je na straně druhé nezbytné za důvodnou označit tu její část, v níž je vytýkána nedůvodnost právní kvalifikace části skutku (provozovna v XY) ve vztahu k jeho osobě jako přečinu legalizace podle §216 tr. zákoníku.
53. V uvedeném směru je třeba připomenout, že podstatou jednání pachatele tohoto trestného činu je zastírání původu věci a že tudíž jednání pachatele (obligatorní znak objektivní stránky) musí být způsobilé tento znak naplnit. V případě jednání spolupachatele nedostačuje pouhý společný úmysl, který by mohl být dán tím, co uvedla skutková věta rozsudku soudu prvního stupně (předchozí vzájemná dohoda), neboť se kumulativně vyžaduje i společné jednání (§23 tr. zákoníku). Takovým společným jednáním není předchozí odcizení cizí věci, neboť toto je součástí základního trestného činu.
54. Proto je třeba výtku dovolatele, že napadené usnesení, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, je zatíženo vadou právního posouzení skutku naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pokládat za důvodnou.
B)
K námitce porušení zásady zákazu reformationis in peius
55. Obviněný namítl, že nalézací soud po novém projednání věci po zrušení svého prvního rozsudku odvolacím soudem změnil své rozhodnutí v jeho neprospěch, a to ve dvou bodech – výroku o jeho povinnosti nahradit poškozené škodu a ve svém odůvodnění.
56. Pro úplnost je namístě zopakovat předcházející průběh řízení. Obviněný byl spolu se spoluobviněnými rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 11. 2015, č. j. 3 T 26/2014-1518, uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkonu mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost TOKOZ, a. s. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
57. O odvoláních obviněných a poškozené společnosti rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 9 To 119/2016-1637 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu obviněného P. T. a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl o trestu obviněného P. T. Podle §228 odst. 1 tr. ř. všem obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit způsobenou škodu poškozené společnosti TOKOZ, a. s. ve výši 3.191.381 Kč a podle §256 tr. ř. odvolání zbývajících obviněných, včetně dovolatele zamítl.
58. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podali dovolání obviněný V. Č. a dovolatel. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017, částečně zrušil napadený rozsudek ve vztahu k dovolateli, a to ve výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a jímž mu byla uložena povinnost zaplatit škodu. Zároveň Krajskému soudu v Brně uložil, aby věc ve zrušené části znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného V. Č. odmítl.
59. Po novém projednání věci Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 3. 2018, č. j. 9 To 119/2016-1780 , podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 11. 2015, č. j. 3 T 26/2014-1518, ohledně dovolatele zrušil a věc nalézacímu soudu vrátil k novému projednání. V úvodní části rozsudku je přitom uvedeno, že tento soud projednal „odvolání obžalovaného“. Následující řízení proběhlo, jak bylo uvedeno výše v bodech 1. až 3. tohoto usnesení.
60. Obviněný namítl, že ke změně v jeho neprospěch došlo, když mu nalézací soud ve svém druhém rozsudku uložil povinnost nahradit poškozené škodu, přestože ve svém prvním rozsudku poškozenou s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolací soud toto rozhodnutí zrušil pouze z podnětu jeho odvolání. Stejně tak nalézací soud podle jeho mínění dospěl k méně příznivým závěrům o jeho vině, než jaké vtělil do svého prvního rozhodnutí.
61. Pro úplnost je třeba dodat, že obsahově shodnou námitku neuplatnil obviněný ve svém řádném opravném prostředku vůči rozsudku nalézacího soudu (viz vyhotovení odvolání na č. l. 1911-13). Z pohledu jejího řešení je však podstatné pouze to, že původní rozsudek nalézacího soudu byl napaden nejen odvoláním obviněného, ale současně i v jeho neprospěch podaným odvolání poškozené (viz č. l. 1551-1561). Odvolací soud pak právě v reakci na tento opravný prostředek rozhodl rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 9 To 119/2016-1637, tak, že dovolatele (společně se spoluobviněnými) zavázal k náhradě škody.
62. Obviněný sice správně poukazuje na ustanovení §264 odst. 2 tr. ř., podle něhož [b]yl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, v něm upravený zákaz reformationis in peius se však může uplatnit pouze tehdy, pokud je důsledkem správně realizovaného odvolacího řízení. Z výše uvedeného výčtu rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud považoval odvolání poškozeného za důvodné, a proto svým prvním rozhodnutím tomuto vyhověl a rozhodl o povinnosti dovolatele podílet se společně se spoluobviněnými na náhradě způsobené škody. V případě svého druhého rozhodnutí (usnesení ze dne 22. 3. 2018, č. j. 9 To 119/2016-1780) sice přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání toliko na podkladě odvolání obviněného, avšak učinil tak, aniž by vůbec projednal odvolání poškozené (patrně pod vlivem kasačního rozhodnutí dovolacího soudu). V něm sice dovolací soud uvedl, že úkolem odvolacího soudu je znovu rozhodnout o odvolání obviněného, avšak tímto závazným pokynem, uděleným v reakci na vymezené pochybení odvolacího soudu při naložení s tímto řádný opravným prostředkem, nemínil vyslovit, že by soud druhého stupně již neměl věnovat pozornost jinému řádnému opravnému prostředku, který má přímý vztah k osobě dovolatele. Kusost závěrečné části dovolacího rozhodnutí (body 48. a 50.) ovlivnila to, že dovolací soud nezaujal žádné stanovisko k vlastním dovolacím námitkám obviněného, a to proto, že výroky o vině a náhradě škody se (vadně) nestaly vůbec předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu v jeho rozsudku ze dne 3. 11. 2016, č. j. 9 To 119/2016-1637.
63. Z úpravy dovolacího řízení lze dovodit, že zruší-li Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, a vrátí-li mu věc k novému projednání a rozhodnutí, nastává situace obdobná té, která byla dána (ve vztahu k osobě, o níž se řízení v důsledku kasačního rozhodnutí nadále vede -v případě posuzovaném o obviněném M. D.) po předložení věci soudem prvního stupně. Soud druhého stupně proto musí znovu projednat ta odvolání, o nichž (v důsledku zrušení jeho rozhodnutí) nebylo rozhodnuto. Pominutí řádně podaného odvolání poškozeného znamená odepření přístupu této procesní strany (§12 odst. 6 tr. ř.) k soudu druhého stupně.
64. Za daného stavu proto nelze dovozovat, že z pohledu trestním řádem upraveného zákazu reformace in peius vytváří nepřekročitelnou hranici stav vymezený rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2015, č. j. 3 T 26/2014-1518. Ve věci dovolatele se tento zákaz uplatňuje v podobě upravené v §265s odst. 2 tr. ř., tj. ve vztahu ke stavu, který vyjádřil zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2016, č. j. 9 To 119/2016-1637. Z uvedeného plyne, že námitce dovolatele stran porušení zákazu reformationis in peius z důvodu vyslovení výroku, jímž byl společně s ostatními osobami zavázán k náhradě způsobené škody, nelze přisvědčit.
65. Pokud jde o obviněným namítanou část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, citace jím v dovolání uvedená není kompletní. Jejím vytržením z kontextu došlo ke změně jejího obsahu. Nalézací soud skutečně ve svém prvním rozhodnutí na str. 41 uvedl, že obviněnému svědčí menší míra způsobené škody a zisku z prodeje, ovšem oproti citaci obviněného zde navíc uvedl, že se to týká legalizace kradené suroviny, tedy skutku pod bodem 2) výroku o vině a nikoli škody způsobené oběma skutky. Obviněný totiž změnu ke svému neprospěchu shledává v tom, že ve svém druhém rozsudku nalézací soud nepřistoupil na jeho obhajobu, že neparticipoval na veškeré trestné činnosti, jíž byli spoluobvinění uznáni vinnými. Taková změna odůvodnění rozsudku však nenastala. Nalézací soud v případě druhého projednání věci dospěl k závěru o stejné účasti dovolatele jak na skutku bod bodem 1) tak i na skutku pod bodem 2), jak ji vyjádřil ve svém prvním rozhodnutí. Je to zřejmé mj. z popisu skutku obsaženého ve výrokové části rozsudku. Ta je navíc zcela zásadní z hlediska rozhodování dovolacího soudu, neboť podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
C)
K námitce tzv. extrémního rozporu
66. Dovolatel dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a „extrémní rozpor mezi skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů“ (část III. dovolání). Poukázal přitom na rozpory v závěrech odvolacího soudu vtělenými do odůvodnění jeho rozhodnutí. Vzhledem k poněkud nejasné formulaci obviněného není zcela zřejmé, mezi čím uvedené rozpory shledává. S jistou mírou tolerance by však bylo možno dojít k závěru, že mínil namítnout, že napadené rozhodnutí je stiženou vadou, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jak popsal ve své judikatuře Ústavní soud. Existenci takové vady však Nejvyšší soud neshledal, a to přestože lze obviněnému dát za pravdu v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v jistých částech skutečně trpí nepřezkoumatelností. Poukázat lze mj. na poněkud matoucí zmínění odsouzení obviněného zločinem podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, přestože byl nalézacím soudem uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (viz bod 48. výše). Odvolací soud zároveň v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k některým závěrům, pro něž nelze shledávat podklad ve skutkovém stavu tak, jak ho zjistil a popsal nalézací soud a potvrdil právě odvolací soud. Odvolací soud tudíž v rámci svého odůvodnění dospěl k dalším závěrům překračujícím hodnocení důkazů nalézacím soudem, přestože sám v řízení další dokazování neprováděl (viz protokol o veřejném zasedání dne 19. 9. 2019). Tyto závěry je možno navíc označit za odporující závěrům nalézacího soudu. Uvedené lze však označit toliko za vadu odůvodnění (proti němuž není dovolání přípustné) a nikoli vadu samotného zjištění skutkového stavu, neboť ten byl ustálen již nalézacím soudem a vyjádřen v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku. V této podobě byl potvrzen i soudem odvolacím.
67. Odvolací soud v bodě 6. svého odůvodnění uvedl, že se obviněný musel trestné činnosti účastnit od samého počátku, neboť „jako jediný měl řidičský průkaz “ a „opatřil doklady své sestry L. D. a svědka M. T., na které na samém počátku byly suroviny prodávány“ . Z důkazů provedených nalézacím soudem a skutkového stavu jím popsaného však vyplývají závěry odlišné.
68. Nalézací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že svědek J. D. vypověděl, že „jednou, dvakrát to odvezli s Č. …“ a až následně se připojil obviněný, přičemž později řídil i P. T. (viz bod 35. rozsudku). Svědek V. Č. sice při své výpovědi svoji účast na trestné činnosti omezil pouze na „vystavování papírů“, provedeným dokazováním však bylo podle nalézacího soudu prokázáno, že se na trestné činnosti účastnil i jiným způsobem, kdy mj. pomáhal s nakládáním materiálu (viz bod 48. rozsudku nalézacího soudu). Sám svědek přitom uvedl, že je povoláním řidič, z čehož vyplývá, že je držitelem řidičského průkazu. Krom toho z výpovědi svědka P. T. vyplynulo, že to byl pouze svědek J. D., kdo neměl řidičský průkaz, a proto řídil obviněný (viz bod 36. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud tedy nesprávně uvedl, že obviněný se musel trestné činnosti účastnit od počátku z toho důvodu, že jako jediný měl řidičský průkaz, neboť přestože vyplynulo, že svědek J. D. nebyl držitelem řidičského oprávnění, na trestné činnosti se účastnil také svědek V. Č., který držitelem řidičského oprávnění byl.
69. Pokud jde o okolnosti stran dokladů předkládaných k výkupu surovin, nalézací soud dospěl k závěru, že k trestné činnosti docházelo od 1. 1. 2012. Z provedeného dokazování nalézacího soudu však vyplynulo, že doklady byly v případě svědkyně L. D. i svědka M. T. použity poprvé až dne 25. 7. 2012 (viz body 22. a 24. rozsudku nalézacího soudu a č. l. 428-429 a 442-443), tedy více než půl roku od začátku trestné činnosti. Argumentace odvolacího soudu tedy v uvedeném směru není přesvědčivá.
70. Souhlasit však již nelze s dalšími námitkami obviněného vznesené v téže části jeho dovolání. Odvolací soud uvedl, že gitterboxy byly používány v závěru trestné činnosti, přičemž z výpovědi svědka J. D. skutečně vyplynulo, že k nakládání do gitterboxů došlo až v době, kdy poškozená pojala podezření a přijala opatření, tedy na přelomu roku 2013 (viz bod 35. rozsudku nalézacího soudu). Také navazující tvrzení dovolatele o tom, že větší část škody, na níž se neúčastnil, vznikla v roce 2013, kdy byly odcizeny hotové výrobky v gitterboxech, zatímco on do nich nakládal pouze surový materiál, představuje pouze jeho verzi skutkových událostí, jejímž prostřednictvím polemizuje se závěry nalézacího soudu. Neobsahují však námitku ani proti právnímu posouzení skutku ani jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Naopak jeho účast na trestné činnosti až do samého konce vyplývá z výpovědi svědka J. D. (viz bod 35. rozsudku nalézacího soudu).
71. Lze proto shrnout, že argumentace odvolacího soudu není v některých směrech přiléhavá a že jeho odůvodnění obsahuje i některé zřejmé nesprávnosti (právní kvalifikace skutku). Podstatné však je, že z hlediska posouzení odůvodněnosti skutkových zjištění je třeba vycházet primárně z toho, co ve vztahu k nim uvedl ten soud, který hodnocení důkazů provedl, tj. soud prvního stupně. Odvolací soud je totiž hodnocením důkazů soudem prvního stupně vázán, a k jejich odlišnému hodnocení může přistoupit až poté, co sám tyto důkazy znovu provede, případně provede důkazy nové. K tomu však ve věci posuzované nedošlo. Nesprávnosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu samy o sobě nemohou odůvodnit kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, lze-li se jinak ztotožnit se skutkovými zjištěními, která učinil na podkladě dostatečného rozsahu zhodnocení provedených důkazů, splňujícího kritéria §2 odst. 6 tr. ř. soud nalézací. Vyjádřeno jinak, nelze-li shledat hrubě vadným (tj. svědčícím o libovůli) hodnocení důkazů soudem prvního stupně, pak nelze dospět k závěru o existenci namítaného extrémního rozporu a tím ani podmínky pro to, aby z tohoto důvodu dovolací soud přistoupil ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
72. Z důvodů vyložených v části týkající se právní kvalifikace skutku jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti přistoupil dovolací soud k zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť rozsudek soudu prvního stupně je zatížen vadou naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na kterou měl soud odvolací, projednávající odvolání obviněného, svým rozhodnutím reagovat. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 To 219/2019-1922, a všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
73. Úkolem odvolacího soudu je, aby s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto usnesení, o odvolání obviněného znovu rozhodl. Je zřejmé, že se bude muset zabývat zejména důvodností vyslovení viny obviněného přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tj. skutkem pod bodem 2) výroku odvoláním napadeného rozsudku. Bude však muset uvážit, zda je namístě ponechat skutková zjištění vyjádřená soudem prvního stupně v bodě 1) výroku rozsudku vzhledem k tomu, co bylo zmíněno výše (zde část popisující jednání obviněného po dokonání trestného činu). Z těchto důvodů rozhodl dovolací soud o zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. i v části, v níž došlo k zamítnutí odvolání obviněného i ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [skutek pod bodem 1) výroku o vině].
74. Připomíná se jednak to, že orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), a jednak to, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, z čehož plyne, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
75. O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud v souladu se zněním §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 6. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu