ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.529.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 529/2020-7412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. R. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2019, č. j. 6 To 42/2019-7262, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 11/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 48 T 11/2016-6996 , byl obviněný R. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
v době minimálně od 5. 5. 2010 do 5. 10. 2010 jako jednatel společnosti R., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen R.), v úmyslu získat finanční prostředky do své dispozice, aby s nimi, vzhledem k tomu, že neměl dostatek volných finančních prostředků, mohl nakládat dle vlastního uvážení na blíže nezjištěný účel pro svoji potřebu či potřebu jiných osob, uvedl a prostřednictvím realitní kanceláře MAX & Partner, IČ 60732334, Brno, Šilingrovo nám. 7, vložil písemně do smluv o smlouvách budoucích, dohodách o rezervaci při jejich uzavírání mezi R. a zájemci o koupi bytových jednotek v rámci developerského projektu XY v Brně - Řečkovicích na ulici XY na místo čísla projektového účtu vedeného pro společnost R., u Československé obchodní banky, a.s., IČ: 00001350, Radlická 333/150, Praha (dále jen ČSOB, a.s.) č. ú.: XY, kam měly být dle smlouvy o úvěru číslo XY ze dne 12. 3. 2008 uzavřené mezi ČSOB, a.s. a společností R. vkládány veškeré finanční prostředky získané společností R. od zájemců o koupi bytových jednotek, a to včetně záloh kupních cen bytů, jakož i doplatků kupních cen bytových jednotek za účelem úhrady nákladů stavby bytových jednotek, číslo svého soukromého účtu jako fyzické osoby č. XY, vedeného u UniCredit Bank, a.s., aniž by zájemce o koupi bytu upozornil na skutečnost, že se nejedná o účet společnosti R., ale že se jedná o jeho soukromý účet, a že získané finanční prostředky budou užity dle jeho uvážení na blíže nezjištěný účel, kdy zájemci o koupi bytových jednotek tyto smlouvy a dohody uzavírali a zálohy kupních cen a rezervační poplatky, které měly být započteny na úhrady kupních cen, na jejich základě následně v období od 11. 5. 2010 do 15. 12. 2010 zasílali a měli zasílat s mylnými informacemi pocházejícími od obžalovaného, že se jedná o úhradu kupních cen na stavbu jednotlivých bytových jednotek pro společnost R. jako vlastníka projektu a tedy i stávajících či budoucích bytových jednotek a že s nimi bude naloženo na úhradu nákladů na stavbu jednotlivých bytových jednotek a nikoliv pro obžalovaného jako fyzickou osobu na úhradu nespecifikovaných potřeb, kdy obžalovaný jako fyzická osoba nebyl v žádném smluvním vztahu se zájemci o koupi bytových jednotek, čímž obžalovaný způsobil zájemcům o koupi bytových jednotek škodu či se ji pokusil způsobit a tímto způsobem postupoval nejméně v těchto případech:
1) číslo svého soukromého účtu obžalovaný uvedl do smlouvy o uzavření budoucí smlouvy č. XY ze dne 1. 7. 2010, uzavřené mezi společností R. a poškozenou A. B. , nar. XY, bytem XY, a na základě této smlouvy dne 9. 7. 2010 uhradila poškozená na soukromý účet obžalovaného z účtu č. XY částku 535 100 Kč jako zálohu kupní ceny, kterou následně obžalovaný použil na blíže nezjištěný účel, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 535 100 Kč,
2) číslo svého soukromého účtu uvedl obžalovaný do dohody o rezervaci číslo XY ze dne 5. 5. 2010, uzavřené mezi společností R. a poškozenými M. M. , nar. XY, a P. M. , nar. XY, oba bytem XY, a na základě této smlouvy dne 11. 5. 2010 uhradila na soukromý účet obžalovaného poškozená P. M. z účtu č. XY částku 60 000 Kč jako rezervační poplatek, kterou následně použil obžalovaný na blíže nezjištěný účel, čímž poškozeným způsobil škodu ve výši 60 000 Kč,
3) číslo svého soukromého účtu uvedl obžalovaný do smlouvy o uzavření budoucí smlouvy č. XY ze dne 18. 5. 2010, uzavřené mezi společností R. a poškozenými M. M. , nar. XY, a P. M. , nar. XY, oba bytem XY, a na základě této smlouvy měli poškození uhradit na soukromý účet obžalovaného kupní cenu ve výši 1 929 650 Kč, kdy takto obžalovaný jednal s úmyslem získání kupní ceny do své neomezené dispozice, ale poté, co po uzavření smlouvy poškození upozornili na skutečnost, že ve smlouvě není uvedeno číslo projektového účtu u ČSOB, a.s., došlo dne 12. 8. 2010 k sepsání dodatku ke smlouvě o budoucí smlouvě č. XY mezi společností R. a poškozenými, a v tomto dodatku již bylo uvedeno číslo projektového účtu u ČSOB, a.s., takže k převodu částky 1 929 650 Kč na soukromý účet obžalovaného nedošlo, nedošlo tedy ke způsobení škody,
4) číslo svého soukromého účtu uvedl obžalovaný do dohody o rezervaci č. XY ze dne 5. 10. 2010, uzavřené mezi společností R. a poškozenou M. T. (dříve Š. ), nar. XY, bytem XY, a na základě této smlouvy dne 7. 10. 2010 uhradila poškozená na soukromý účet obžalovaného z účtu č. XY částku 60 000 Kč jako rezervační poplatek, kterou následně použil obžalovaný na blíže nezjištěný účel, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 60 000 Kč,
5) číslo svého soukromého účtu uvedl obžalovaný do dohody o rezervaci číslo XY ze dne 17. 6. 2010, uzavřené mezi společností R. a poškozenými M. Ch. , nar. XY, bytem XY a L. Ch. (dříve V.) , nar. XY, bytem XY, a na základě této smlouvy dne 29. 6. 2010 uhradila na soukromý účet obžalovaného poškozená L. Ch. z účtu č. XY částku ve výši 20 000 Kč a poškozený M. Ch. dne 29. 6. 2010 z účtu č. XY částku ve výši 40 000 Kč, obě jako rezervační poplatek, které následně použil obžalovaný na blíže nezjištěný účel, čímž poškozeným způsobil škodu ve výši 60 000 Kč,
6) číslo svého soukromého účtu obžalovaný uvedl do smlouvy o uzavření budoucí smlouvy číslo XY datované dne 2. 8. 2010 a jím podepsané, mezi společností R. a poškozenými M. Ch. , nar. XY, bytem XY a L. Ch. (dříve V.) , nar. XY, bytem XY, a na základě této smlouvy měla být na soukromý účet obžalovaného vložena poškozenými kupní cena ve výši 1 962 350 Kč, kdy takto obžalovaný jednal s úmyslem, aby získal předmětné finanční prostředky do své dispozice, ale poté, co poškozený M. Ch. sdělil, že tuto částku hodlá získat z úvěru poskytnutého ČSOB, a.s., došlo ze strany pracovníka realitní kanceláře k vyjmutí listu č. XY, kde bylo uvedeno číslo soukromého účtu obžalovaného, z této smlouvy a k jeho nahrazení listem, kde bylo uvedeno číslo projektového účtu vedeného u ČSOB, a.s., a za této situace poškození odmítli podepsat předmětnou smlouvu, takže k odeslání částky 1 962 350 Kč na soukromý účet obžalovaného nedošlo, nedošlo tedy ke způsobení škody,
7) číslo svého soukromého účtu uvedl obžalovaný do dohody o rezervaci č. XY ze dne 11. 8. 2010, uzavřené mezi společností R. a poškozeným J. K. , nar. XY, bytem XY, a na základě této smlouvy dne 19. 8. 2010 uhradil poškozený na soukromý účet obžalovaného z účtu č. XY částku 60 000 Kč jako rezervační poplatek, a dále číslo svého soukromého účtu uvedl obžalovaný do smlouvy o uzavření budoucí smlouvy č. XY ze dne 24. 8. 2010, uzavřené mezi společností R. a poškozeným J. K. , nar. XY, bytem XY, a na základě této smlouvy dne 19. 10. 2010 uhradil poškozený na soukromý účet obžalovaného z účtu č. XY částku 338 300 Kč, dne 14. 12. 2010 z účtu č. XY částku 2 700 Kč, dne 15. 12. 2010 z účtu č. XY částku 1 545 582 Kč, celkem tedy 1 946 582 Kč jako zálohu kupní ceny, které následně použil obžalovaný na blíže nezjištěný účel, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 1 946 582 Kč,
8) číslo svého soukromého účtu uvedl obžalovaný do dohody o rezervaci č. XY ze dne 1. 6. 2010, uzavřené mezi společností R. a poškozeným M. K. , nar. XY, bytem XY, a na základě této smlouvy dne 4. 6. 2010 uhradil na soukromý účet obžalovaného poškozený z účtu č. XY částku 60 000 Kč jako rezervační poplatek, dále číslo svého soukromého účtu uvedl obžalovaný do smlouvy o uzavření budoucí smlouvy ze dne 8. 6. 2010 uzavřené mezi společností R. a poškozeným M. K. , nar. XY, bytem XY, a na základě této smlouvy uhradil poškozený na soukromý účet obžalovaného dne 26. 7. 2010 z účtu č. XY částku 200 000 Kč, dne 30. 8. 2010 z účtu č. XY částku 290 000 Kč, celkem tedy 550 000 Kč jako zálohu kupní ceny, které následně použil obžalovaný na blíže nezjištěný účel, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 550 000 Kč,
celkem tímto jednáním obžalovaný způsobil škodu ve výši 3 211 682 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 3 892 000 Kč.
2. Obviněný byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti 5 roků, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty - osobního motorového vozidla Land Rover Range Sport LS, RZ XY, VIN XY + velký technický průkaz č. XY, malý technický průkaz XY, osvědčení o měření emisí č. XY, mezinárodní automobilová pojišťovací karta, kartička o registraci v systému OCIS, náhradní klíč, motocyklu Jawa 500 OHV, rok výroby 1930, červené barvy, motocyklu Praga 500 BD tmavěmodré barvy, RZ XY, rok výroby 1929 + osvědčení o registraci historického vozidla, potvrzení o registraci vozidla XY, motocyklu Matchless G80 černé barvy, RZ XY, rok výroby 1964, motocyklu Indian Scout 600 červené barvy, č. XY, rok výroby 1925 + osvědčení o registraci historického vozidla, osvědčení o registraci vozidla XY.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud obviněného zavázal uhradit vyjmenovaným poškozeným škodu ve výši v tomto výroku specifikované, přičemž část ze zde uvedených poškozených podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Týmž rozsudkem byla obviněná R. A. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek ve výroku popsaný. Vyjmenovaní poškození byli podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvoláních obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch spoluobviněné R. A. rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 12. 2019, č. j. 6 To 42/2019-7262, tak, že oba tyto řádné opravné prostředky podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Poledníka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. První dovolací důvod je podle něj dán tím, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, přičemž skutkové závěry nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, druhý dovolací důvod je podle obviněného dán tím, že odvolací soud jeho odvolání zamítl, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Extrémní nesoulad podle dovolatele zatěžuje skutkové zjištění soudu, že prostředky zaslané poškozenými na jeho soukromý účel chtěl získat pro svoji potřebu, resp. že tyto užil v rozporu s tím, na co byly poškozenými složeny. Takový závěr postrádá oporu v provedeném dokazování. Přitom z hlediska naplnění všech znaků trestného činu podvodu je podle obviněného nezbytné zjistit, jak bylo s finančními prostředky poukázanými na jeho bankovní účet naloženo.
8. Nesprávné hmotně právní posouzení skutku je dáno tím, že nemohl poškozené uvést v omyl. Závěr soudů, že k naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu došlo tím, že v jednotlivých smlouvách zaměnil číslo účtu, je podle něj nepřiléhavý. Poškození nevěděli, že ve smlouvě měl být uveden projektový účet společnosti, měli za to, že jejich finanční prostředky budou použity na financování projektu. Jejich tvrzení, že kdyby věděli, že finanční prostředky mají být zasílány na jeho soukromý účet, bylo učiněno ex post, v návaznosti na celkový nezdar projektu.
9. Jednání ve vztahu k manželům M. a Ch. je nesprávně posouzeno jako trestný čin podvodu ve stadiu pokusu, neboť šlo toliko o přípravu tohoto trestného činu. Omezilo se jen na vklad čísla jeho bankovního účtu do uzavíraných smluv. Takové jednání nelze považovat za bezprostředně směřující k dokonání, vedené tímto úmyslem, ale toliko jako jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání závažného zločinu.
10. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, veškerá na ně navazující rozhodnutí a sám jej zprostil obžaloby.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle něj část námitek dovolatele formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jde o námitky, kterými polemizuje se skutkovým zjištěním (podle něhož jednal s úmyslem finančních prostředků použít pro vlastní potřebu a v případě dokonaných dílčích útoků také peněz takto použil), o němž tvrdí, že toto nevyplývá z provedeného dokazování, že o něm neexistují přímé důkazy apod. Nalézací soud v tzv. skutkové větě uvedl, že obviněný nechal předmětné finanční prostředky zasílat na svůj soukromý účet proto, aby s nimi mohl nakládat dle vlastního uvážení na blíže nezjištěný účel pro svoji potřebu či potřebu jiných osob. V bodech 260. - 265. odůvodnění svého rozhodnutí (str. 132 - 134. rozsudku) pak podrobně vyložil, na základě jakých důkazů a hodnotících úvah považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného, podle níž finanční prostředky použil k úhradě nákladů na projekt. Poukázal na výběry značných finančních částek v hotovosti, často krátce poté, kdy peníze byly zaslány na účet, když celkem byla v hotovosti vybrána částka převyšující 2.000.000 Kč. Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil (bod 18. odůvodnění rozhodnutí). Za této situace se jeví do značné míry hypotetická následná úvaha odvolacího soudu o tom, že znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny již samotným technickým postupem zasílání finančních prostředků na soukromý účet obviněného (bod 21 odůvodnění).
12. Skutkové zjištění o používání předmětných finančních prostředků pro vlastní potřebu obviněného není podle státního zástupce v žádném, natož v namítaném extrémním nesouladu s provedenými důkazy. O takovýto extrémní rozpor jde pouze v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Existenci takovéto vady však dovolatel nevytýká, když se domáhá pouze toho, aby soudy důkazy, např. výpis z účtu svědčící o hotovostních výběrech z účtu obviněného, hodnotily jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem.
13. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce s jistou dávkou tolerance podřadit námitku, podle které není naplněn znak trestného činu podvodu spočívající v uvedení v omyl, když poškození nemohli být uvedeni v omyl záměnou čísel bankovních účtů v předmětných smlouvách. Tuto námitku však nepovažuje za důvodnou. V návaznosti na obecné vymezení omylu uvádí, že údaj o tom, že finanční prostředky nejsou zasílány na účet společnosti R., se kterou poškození uzavírali předmětné smlouvy, ale na soukromý účet obviněného, nepochybně byl okolností významnou pro jejich rozhodnutí o uzavření smluv a zaslání finančních prostředků na účet. Jednotlivým poškozeným sice nemusely být známy podrobnosti týkající se podmínek úvěrové smlouvy mezi ČSOB a společností R., ze které vyplývala uvedené společnosti povinnost vkládat veškeré finanční prostředky získané od zájemců o koupi bytových jednotek na ve skutkové větě uvedený tzv. projektový účet, nicméně stěží by zájemci o byty peníze vědomě zaslali na soukromý účet jejího jednatele, kde s nimi tento jednatel může naložit prakticky jakýmkoli způsobem. O významu údaje o čísle účtu ostatně svědčí případ poškozených M. a L. Ch., kteří poté, kdy před podpisem smlouvy bylo „na poslední chvíli“ manipulováno s její částí, kde bylo číslo účtu uvedeno, smlouvu nepodepsali. Navíc uvádění poškozených v omyl podle zjištění uvedených v tzv. skutkové větě spočívalo nejen v záměně čísel účtů, ale též v tom, že dovolatel poškozené informoval o tom, že s finančními prostředky „bude naloženo na úhradu nákladů na výstavbu jednotlivých bytových jednotek“, ve skutečnosti však s nimi bylo naloženo „pro obviněného jako fyzickou osobu na úhradu nespecifikovaných potřeb“. Obviněný tedy uváděl poškozené v omyl jak ohledně osoby majitele účtu, na který jsou finanční prostředky zasílány, tak ohledně účelu, na jaký budou peníze použity.
14. Závěr odvolacího soudu, podle kterého veškeré formální znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny již samotným postupem při zasílání finančních prostředků na soukromý účet dovolatele, považuje státní zástupce za poněkud zjednodušený. Podle něj by patrně nebyl dán znak způsobení škody na cizím majetku a úmysl k tomu směřující v případě, že by s finančními prostředky bylo nakládáno v naprosto shodném režimu jako s prostředky zaslanými na firemní účet a obviněný by je nechal zasílat na účet soukromý např. z důvodu zatajení příjmů před správcem daně, odstranění finančních prostředků z dosahu věřitelů apod., kdy by se mohlo jednat o jiný trestný čin. Tak tomu však podle skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem a aprobovaných soudem odvolacím nebylo. Za skutečně způsobenou, resp. zamýšlenou škodu lze tedy považovat hodnotu finančních prostředků, které byly poškozenými zaslány na soukromý účet dovolatele, popř. na tento účet zaslány být měly.
15. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit i námitku, podle které některé dílčí útoky (body 3. a 6. výroku o vině) zůstaly ve stadiu přípravy. Ani tato však není důvodná. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Naproti tomu přípravou trestného činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu. Příprava na rozdíl od pokusu vytváří jen vzdálené nebezpečí, že vznikne následek popsaný ve skutkové podstatě trestného činu.
16. Pokud se týká poškozených manželů M., pak ze skutkových zjištění popsaných pod bodem 3. výroku o vině ve spojení se skutečnostmi vyplývajícími z výpovědí svědků M. a P. M. citovaných pod body 131. a 132. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že již došlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, ve které bylo uvedeno číslo soukromého účtu obviněného. K sepsání doplňku smlouvy, ve kterém bylo uvedeno číslo účtu firemního, došlo až na upozornění poškozených; ti totiž koupi bytu financovali z úvěru a peněžní ústav odmítl peníze zaslat na účet původně ve smlouvě uvedený. Šlo tedy o jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, přičemž se jednalo o tzv. pokus ukončený. Obviněný totiž již učinil vše, co považoval za nutné k dokonání trestného činu, k dokonání činu však nedošlo, a to výlučně v důsledku objektivních okolností (neochota peněžního ústavu zaslat peníze na účet původně ve smlouvě uvedený). Obdobná situace je dána v případě poškozených manželů M. a L. Ch. V tomto případě ze skutkových zjištění uvedených pod bodem 6. výroku o vině v kontextu s údaji uvedenými ve výpovědi svědka M. Ch. citované v bodě 124. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že těsně před podpisem smlouvy o uzavření budoucí smlouvy došlo po svědkově sdělení, že koupi bytu hodlá financovat z úvěru poskytnutého ČSOB, v obviněným již podepsaném vyhotovení smlouvy k výměně listu obsahujícího číslo účtu. Poškozený za této situace smlouvu nepodepsal. I v tomto případě tedy obviněný učinil vše, co ze své strany považoval za nutné k tomu, aby finanční prostředky získal do své dispozice; k podpisu smlouvy a zaslání peněz na soukromý účet obviněného nedošlo pouze v důsledku „problémů“ nastalých při podpisu smlouvy poškozeným.
17. Protože dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, není jím důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jehož rámci dovolatel namítal existenci vady uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání.
18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí, příp. rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadami, které naplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
b) vlastní posouzení dovolání
26. Argumentaci uplatněnou dovolatelem nelze považovat za způsobilou odůvodnit jím požadované zrušení napadených rozhodnutí a vydání rozsudku dovolacího soudu, jímž by byl obžaloby zproštěn. Za formálně naplňující jím deklarovaný důvod dovolání [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze považovat jen část jím vznesených námitek. Ty však jsou – jak uvedeno níže – zjevně neopodstatněné.
27. Obviněnému nelze přisvědčit v jeho tvrzení (ad II.), že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou skutkových zjištění, kterou je třeba hodnotit jako tzv. extrémní nesoulad v jeho výkladu Ústavním soudem. Tím se rozumí stav, kdy (jak již zmínil státní zástupce – viz bod 12.) skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutí nemají na provedené důkazy žádnou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Jde o tak hrubé vady rozhodnutí, která svědčí o libovolném hodnocení důkazů, pro něž nelze na vydaném rozhodnutí trvat.
28. Nic takové nelze říci o dovolatelem napadených rozhodnutích. Námitky obviněného vůči skutkovým zjištěním soudů, jimiž se je snaží zpochybnit, je toliko opakováním obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního a druhého stupně, s níž se oba soudy dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Již odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na detailní hodnocení obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Navíc pro posouzení otázky viny obviněného jsou rozhodující zjištění, která vedou k objasnění otázky, jak se finanční prostředky poškozených dostaly do dispozice obviněného, a to v rozporu s jejich představami a vůlí, a nikoli jak posléze obviněný s prostředky, které se v důsledku majetkové dispozice provedené pod vlivem omylu jím vyvolaného, naložil (viz dále).
29. Tvrzení obviněného, že poškozené svým jednání vůbec nemohl uvést v omyl (ad III.), je nezbytné zcela odmítnout. Rovněž tuto otázku již zcela pregnantně vyřešil ve svém rozsudku soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil soud odvolací. Není úkolem dovolacího soudu, aby opětovně a toliko jinými slovy vyjadřoval to, co již uvedly soudy nižších stupňů, které zcela důvodně s přihlédnutím k veškerým skutkovým okolnostem, jež v průběhu rozsáhlého dokazování byly zjištěny (finanční situace obviněného, společnosti R., porušení podmínek výstavby atd.), vyložily důvody, pro které obviněný k záměně údajů o bankovním účtu přistoupil. Pokud poškození uzavírali smlouvy se společností R. (jíž byl obviněný jednatelem), které měly zcela jasně vymezený účel, pak zcela jistě neměli v úmyslu své prostředky posílat na soukromý účet obviněného. Zcela jasně to plyne z postoje těch z nich, kteří na odlišnost uvedeného údaje přišli a svým dalším jednáním zamezili, aby jejich peníze byly odeslány na účet obviněného. V uvedeném směru se pak jeví poukaz obviněného na to, že údaje obsažené ve svědeckých výpovědích jsou toliko odrazem výsledku (neúspěchu) celého projektu, tj. tvrzením učiněným ex post, zcela nepřiléhavým a odhlížejícím od skutkových zjištění, která z dokazování vyplynula.
30. Irelevantní je rovněž poukaz dovolatele na to, že peníze, které byly (nebo měly být) odeslány na jeho osobní účet, se ocitly u osoby úzce propojené se společností R. I když obviněný zastával funkci jednatele této společnosti, je zcela zřejmé, že jeho majetek byl naprosto odlišný od majetku společnosti. Peníze poškozených se dostaly do dispozice zcela jiného subjektu a navíc – jak správně zmínily soudy nižších stupňů – uvedeným postupem došlo k tomu, že se dostaly do zcela jiného režimu nakládání s nimi.
31. Nepřípadné je tvrzení obviněného, že jeho jednání vůči manželům M. a Ch. by mělo být posouzeno toliko jako jednání přípravné. Dovolatel pomíjí to, že ve vztahu k těmto poškozeným bylo jeho jednání zcela totožné jako vůči ostatním poškozeným (A. B., M. T., J. K. a M. K.), u kterých došlo k dokonání trestného činu. Ve všech případech totiž spočívalo v uvedení čísla osobního účtu obviněného na místo čísla projektového účtu v listinách (smlouvách o uzavření budoucí smlouvy a dohodách o rezervaci), které jim prostřednictvím realitní kanceláře předkládal k podpisu (a následnému plnění povinností z nich vyplývajících). Je tudíž zřejmé, že ke škodlivému následku trestného činu v případě označených poškozených nedošlo nikoli proto, že by jednání obviněného, které uskutečnil, nemohlo k vzniku škody na majetku poškozených vést proto, že bylo příliš vzdálené dokonání a vytvářelo pouhé předpoklady pro spáchání trestného činu, jak se snaží obviněný dovolací soud přesvědčit, nýbrž proto, že označení poškození si nesrovnalostí v písemnostech všimli a svým jednáním (a tudíž nezávisle na vůli obviněného) zabránili převodu peněžních prostředků na jeho bankovní účet. Již z toho, že u ostatních poškozených v důsledku odeslání těchto prostředků k jejich majetkovému poškození došlo, je zřejmé, že obviněný vykonal vše, co z hlediska svých představ považoval za potřebné pro dokonání činu. Není proto důvod k tomu, aby v rozsudku nalézacího soudu popsané jednání obviněného vůči jím zmíněným poškozeným [skutky pod body 2), 3), 5) 6)] bylo kvalifikováno způsobem jím navrženým. Toto jednání je totiž třeba považovat za již bezprostředně směřující k dokonání trestného činu podvodu, k němuž by došlo převodem finančních prostředků na účet obviněného, jenž s nimi hodlal naložit způsobem odlišným od představ poškozených. Z hlediska správnosti právního posouzení vývojového stadia trestného činu soudy nižších stupňů lze odkázat i na vyjádření státního zástupce (body 16. a 17.), s nímž se dovolací soud ztotožňuje.
32. Poukázat lze i na posouzení obsažené v odůvodnění (bod 21.) rozhodnutí odvolacího soudu. Ten obhajobu obviněného spočívající v popírání použití prostředků pro vlastní potřebu a jejich použití nezjištěným způsobem vyhodnotil jako snahu vymezovat se vůči jejich zpronevěře, která mu však nebyla kladena za vinu. S ohledem na závěr soudy nižších stupňů přijatý (spáchání trestného činu podvodu) a na to, co je z hlediska vývojového stadia dokonání vyloženo v bodě předcházejícím, je třeba uzavřít, že následné nakládání s prostředky poškozených obviněným již spadá do rámce tzv. ukončení/dokončení trestného činu, které není významné z hlediska výroku o vině. I proto nemůže mít na rozhodování dovolacího soudu jakýkoli vliv obviněným (ovšem neopodstatněně) tvrzený extrémní rozpor týkající se jeho nakládání s prostředky na jeho osobním účtu.
33. Z uvedeného plyne, že rozsudek soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil soud odvolací, není zatížen vadou, která by zakládala důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
34. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě lze uvést, že jeho naplnění je možné pouze tehdy, pokud lze konstatovat, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo odvolání zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř., je zatíženo vadou, která odpovídá některému z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nic takového však zjištěno nebylo.
V.
Způsob rozhodnutí
35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky hmotně právního charakteru, které byly formálně způsobilé obsahově naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly shledány opodstatněnými. Dovoláním napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadou tzv. extrémního rozporu, jejich vydáním proto nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto rovněž nemohl být naplněn (bod 34.). Vzhledem k tomuto posouzení rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu