Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.07.2020, sp. zn. 6 Tdo 615/2020 [ rozsudek / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.615.2020.1

sp. zn. 6 Tdo 615/2020 18 19 sp. zn. 6 Tdo 615/2020-729 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2020, č. j. 12 To 14/2020-610, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 52/2019, takto: I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují · rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2020, č. j. 12 To 14/2020-610, a to ve výrocích o náhradě škody týkajících se poškozených I. K., L. J., V. K., spol. H., spol. K., J. M., P. F. a J. M., · jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že obviněný L. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit škodu poškozeným · I. K., nar. XY, bytem XY, XY, okr. Pelhřimov, zaplacením částky 346.606 Kč, · L. J., nar. XY, bytem XY, XY, okr. Břeclav, zaplacením částky 165.014 Kč, · V. K., nar. XY, bytem XY, XY, okr. Tábor, zaplacením částky 192.292 Kč, · společnosti H., IČO XY, se sídlem XY, XY, zaplacením částky 201.512,74 Kč, · J. Š., nar. XY, bytem XY, XY, zaplacením částky 23.500 Kč · P. F., nar. XY, bytem XY, zaplacením částky 337.064 Kč, · J. M., nar. XY, bytem XY, zaplacením částky 76.488 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškození I. K., L. J., V. K., spol. H., a J. Š. odkazují se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. III. Ve zbývající části zůstává uvedené rozhodnutí nezměněno. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2019, č. j. 3 T 52/2019-564 , byl obviněný L. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ad 1a – 1f), přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad 2) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad 3), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 T 33/2017, pod bodem 1a) až pod bodem 1e), a dále celý výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 14 To 228/2017, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad. 2. Obviněný byl za tyto trestné činy a dále za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 T 33/2017, pod bodem 2) rozsudku podle §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku za užití §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodní korporace, a to ani na základě plné moci udělené mu oprávněnou osobou, na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným I. K. částku 359.106 Kč, L. J. částku 177.517 Kč, společnosti H. částku 35.000 Kč, společnosti K. částku 109.764 Kč, V. K. částku 199.792 Kč a J. M. částku 38.745,74 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. K. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost uhradit způsobenou škodu poškozeným P. F. ve výši 340.064 Kč, P. Ch. ve výši 65.421 Kč a J. M. ve výši 79.488 Kč. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, č. j. 12 To 14/2020-610 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 T 33/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 14 To 228/2017, výrok o vině pod bodem 1a) – 1e), a dále celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad. Obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ad 1a – 1f), přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad 2) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad 3), jichž se dopustil tím, že 1) jako jediný společník a jediný jednatel společnosti K., IČO XY, dříve se sídlem XY, XY, okres Tábor (do 4. 11. 2015), nyní XY, XY, ač neměl v úmyslu dílo provést, neboť s ohledem na personální stav firmy, odbornou způsobilost zaměstnanců, materiální, nástrojové a technické vybavení firmy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že přijatý závazek nebude moci splnit, přesto a) v době od 13. 4. 2015 do 20. 4. 2015 v XY a XY, okres Pelhřimov, při osobním jednání v souvislosti s uzavíráním a podpisem smlouvy o dílo č. 101/2015 na provedení fasády rodinného domu na adrese XY vylákal pod záminkou provedení díla od I. K. částku 359.106 Kč jako zálohu na provedení díla, dílo neprovedl, obdržené peníze nijak nevyúčtoval, nevrátil a způsobil tak poškozené I. K., nar. XY, trvale bytem XY u XY, okres Pelhřimov, škodu ve výši 359.106 Kč, b) v době od 4. 5. 2015 do 12. 5. 2015 v XY, okres Tábor, v XY, okres Břeclav a v XY, část XY, okres Pelhřimov, při osobním jednání v souvislosti s uzavíráním a podpisem smlouvy o dílo č. 102/2015 na provedení fasády rodinného domu na adrese XY, část XY, vylákal pod záminkou provedení díla od L. J. částku 177.514 Kč jako zálohu na provedení díla, dílo neprovedl, obdržené peníze nijak nevyúčtoval, nevrátil a způsobil tak poškozené L. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Břeclav, škodu ve výši 177.514 Kč, c) v době od 30. 6. 2015 do 10. 11. 2015 v XY, v XY a v XY, okres Tábor, při osobním jednání v souvislosti s uzavíráním a podpisem smlouvy o dílo č. 105/2015 na provedení fasády rodinného domu na adrese XY vylákal pod záminkou provedení díla od V. K. ve dvou splátkách celkem částku 262.651 Kč jako zálohu na provedení díla, ve skutečnosti provedl pouze přípravné laťování v hodnotě práce a materiálu 57.859 Kč, obdržené peníze nijak nevyúčtoval, zbývající částku nevrátil a způsobil tak poškozené V. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Tábor, škodu ve výši 204.792 Kč, d) v době od 10. 8. 2015 do 21. 8. 2015 v XY, okres Tábor, v Táboře a v Praze 6, při osobním jednání v souvislosti s uzavíráním a podpisem smlouvy o dílo č. 78/O/2015 spočívající v dodávce a montáži membránového zastřešení, včetně ocelové konstrukce a zhotovení statického projektu na stavbu „Revitalizace vnitřního dvora UK FTVS, José Martíniho 31, Praha 6“ vylákal pod záminkou provedení díla od společnosti H., ve dvou splátkách celkem částku 458.342 Kč jako zálohu na provedení díla, dílo neprovedl, obdržené peníze nijak nevyúčtoval, nevrátil a způsobil tak poškozené společnosti H., IČO XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši 458.342 Kč, e) v době od 7. 10. 2015 do 9. 10. 2015 v Táboře při osobním jednání v souvislosti s uzavíráním a podpisem objednávky č. 2015/119 na předmět díla spočívající v dodávce a montáži vnitřních stěn deskami EKO-panel 60 mm o celkové velikosti 44 m 2 a pokládce zátěžového lina v ploše 12 m 2 dílny rodinného domu na adrese XY, Tábor, vylákal pod záminkou provedení díla od J. Š. částku 35.000 Kč jako zálohu na provedení díla, dílo neprovedl, obdržené peníze nevyúčtoval, nevrátil a způsobil tak poškozené J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, škodu ve výši 35.000 Kč, f) dne 12. 11. 2015 v obci XY, při osobním jednání v souvislosti s uzavíráním a podpisem smlouvy o dílo č. 1/2016 na provedení fasády Vox-ne, odvětrávaného soklu fasádním obkladem vinyStone v odstínu Bordeaux rodinného domu XY čp. XY, XY, pod záminkou provedení díla přijal od P. Ch. svěřenou finanční hotovost ve výši 83.421 Kč jako zálohu na provedení díla, dílo neprovedl, ani s provedením díla nezapočal, za obdržené peníze žádný materiál nezakoupil, peníze nevrátil, čímž způsobil P. Ch., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 83.421 Kč, 2) jako jediný společník a jednatel společnosti E. f., IČO XY, se sídlem XY, XY, ač neměl v úmyslu dílo provést, neboť s ohledem na personální stav společnosti musel být přinejmenším srozuměn s tím, že přijatý závazek nebude moci splnit, přesto dne 29. 2. 2016 uzavřel v obci XY, okres Hradec Králové, při osobním jednání v souvislosti s uzavíráním a podpisem smlouvy o dílo č. 4/2016 na provedení fasády Vinystone, odstín Sahara 200 m 2 , sokl po celém obvodu stavby v odstínu Basalt 30 m 2 a kompletního zateplení Rotaflex Super FD 01, 2x50 mm, rodinného domu v obci XY, XY Hradec Králové, vylákal pod záminkou provedení díla od P. F. finanční částku 358.564 Kč jako zálohu na provedení díla, dílo neprovedl, ani s provedením díla nezapočal, za obdržené peníze žádný materiál nezakoupil, peníze nevrátil, čímž způsobil P. F., nar. XY, bytem XY, XY Hradec Králové, škodu ve výši 358.564 Kč, 3) jako jediný společník a jednatel společnosti E. f., IČO XY, se sídlem XY, XY, ač neměl v úmyslu dílo provést, neboť s ohledem na personální stav společnosti musel být přinejmenším srozuměn s tím, že přijatý závazek nebude moci splnit, přesto dne 1. 9. 2016 uzavřel v obci XY, ul. XY, v souvislosti s uzavíráním smlouvy a podpisem smlouvy o dílo č. 010/2016, na zhotovení soklu fasádním obkladem Vinystone v odstínu Basalt a atrium okolo vchodových dveří se zateplením rodinného domu v obci XY, okres Soběslav, vylákal pod záminkou provedení díla od J. M. finanční částku 97.488 Kč jako zálohu na provedení díla, dílo neprovedl, ani s prováděním díla nezapočal, za obdržené peníze žádný materiál nezakoupil, peníze přes urgence nevrátil, čímž způsobil J. M., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 97.488 Kč. 4. Odvolací soud obviněného za uvedený zločin a přečiny, a dále za sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 T 33/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 14 To 228/2017, pod bodem 2) rozsudku, odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému a zároveň souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodní korporace, a to ani na základě plné moci udělené mu oprávněnou osobou, na dobu čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným I. K. částku 359.106 Kč, L. J. částku 177.517 Kč, společnosti H. částku 35.000 Kč, společnosti K. částku 109.764 Kč, V. K. částku 199.792 Kč a J. M. částku 38.745,74 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou V. K. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému dále uložil povinnost uhradit způsobenou škodu poškozeným P. F. ve výši 338.064 Kč, P. Ch. ve výši 62.421 Kč a J. M. ve výši 78.488 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, a v rozhodnutí jsou neúplné a spíše zmatečné výroky o náhradě škody. 6. Ohledně výroku o trestu obviněný namítl, že dosáhl vysoké míry sebereflexe a snažil se nahradit škodu. Má proto za to, že v jeho případě by postačovalo uložení trestu podmíněně odloženého, což potvrzuje zpráva Probační a mediační služby. Je nepravděpodobné, že by někdo hradil škodu za něj, když bude ve výkonu trestu, a po propuštění také nebude mít zaměstnání a nebude ji moci hradit. Za takové situace je pak stanovení trestu – byť při samé spodní hranici – nepodmíněně zejména v neprospěch poškozených. Dále je toho názoru, že se více než nabízela možnost využít možnost institutu blíže upraveného v ustanovení §44 tr. zákoníku, tedy upustit od uložení souhrnného trestu, když je naprosto evidentní, že trest uložený dřívějším rozsudkem za jinou část sbíhající se trestné činnosti je přiměřený povaze a závažnosti celé sbíhající se trestné činnosti i poměrům pachatele a evidentně postačil k jeho nápravě. 7. V části V. dovolatel poukázal na to, že podle jeho názoru došlo napadenými rozsudky k porušení zákona. Rozsudkem soudu prvního stupně byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání, když za přitěžující okolnost považoval dlouhou dobu páchání a výši způsobené škody, která však byla reflektována v samotné kvalifikaci. Soud prvního stupně se dále nevypořádal se znaleckým posudkem Ing. Ilony Štěpánové. Nalézací soud také nepřípustně použil jako důkaz trestní oznámení. 8. Ohledně výroku o náhradě škody obviněný uvedl, že výrok nalézacího soudu je zmatečný a nepřezkoumatelný, což se dá vysvětlit vynecháním řádku v tabulce. Podle názoru obviněného nedošlo u většiny poškozených k odečtu uhrazené škody. Totožnou námitkou vznesenou v jeho odvolání se odvolací soud nezabýval, kdy konstatoval, že je tato námitka v jeho neprospěch. Dovolatel je přesvědčen, že tímto návrhem se měl odvolací soud zabývat ex officio , neboť se v žádném případě nemůže jednat toliko o chybu v psaní a počítání. Takovýto rozsudek není z důvodu těchto zásadních chyb a zmatečnosti relevantním exekučním titulem. Podle názoru dovolatele jedinou možnou cestou bylo věc vrátit Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání, neboť nejde tolik o právní názor, ale zcela zásadní chybu, která má pak dopad opět nejen na dovolatele, ale také na poškozené. 9. Závěrem obviněný navrhl, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí Okresnímu soudu v Hradci Králové. Zároveň navrhl, aby mu v souladu s §265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání byl přerušen trest, proti němuž bylo dovolání podáno. 10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poukázal, že obviněný věnuje významnou část svého opravného prostředku výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný a domáhá se buď trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, případně postupu podle §44 tr. ř. Takto formulované námitky však žádný dovolací důvod nenaplňují. Jím uváděné výhrady nelze relevantně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho argumentace jiné nesprávné hmotněprávní posouzení nevytýká. Stejně tak nelze jeho výhrady podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož dovolateli byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci zákonné trestní sazby. To, že obviněný uložený trest subjektivně pociťuje jako nepřiměřeně přísný a s jeho výší polemizuje, je z hlediska dovolacího řízení nepodstatné, neboť platný trestní řád neumožňuje takové námitky podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. 11. Nelze přisvědčit ani přesvědčení obviněného, že soudy nerespektovaly zákaz dvojího přičítání ve smyslu §39 odst. 4 tr. zákoníku. Dosah zásady zákazu dvojího přičítání se omezuje pouze na jednu a tutéž skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku skutkové podstaty. Tato zásada však rozhodně neznamená, že soud při ukládání trestu v rámci zákonné sankce nemůže přihlédnout k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn určitý zákonný znak trestného činu. 12. Státní zástupce dodal, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod žádný jiný dovolací důvod) nespadají ani dvě zbylé výhrady soustředěné do bodu V. dovolání, neboť jsou založeny výlučně na zpochybnění hodnocení důkazů nalézacím soudem. V tomto směru lze doplnit snad jen tolik, že striktně formulované tvrzení obviněného, podle kterého trestní oznámení není důkazem, je poněkud zavádějící. Důkazním prostředkem být může, avšak jen ke zjištění poznatků o předmětu důkazu, tedy jen ohledně samotných okolností, za nichž bylo toto oznámení podáno. Přirozeně nemůže být důkazním prostředkem ohledně skutečností v něm tvrzených (tj. ohledně vlastního obsahu tohoto oznámení), které je třeba dokazovat postupy výslovně stanovenými v hlavě páté trestního řádu. 13. Pokud jde o výhradu, že soudy ve výroku o náhradě škody nezohlednily částky, které již poškozeným nahradil, soud přirozeně ve výroku o náhradě škody musí zohlednit již zaplacené částky. K tomu, aby se státní zástupce mohl k této námitce kvalifikovaně vyjádřit, však nemá dostatek relevantních informací a podkladů. Ani případný nedostatek ve výroku o náhradě škody by však podle názoru státního zástupce neodůvodňoval zrušení všech výroků rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové. Postačilo by ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. zrušit výrok o náhradě škody a poté za splnění podmínky §265m odst. 1 věty první tr. ř. znovu rozhodnout. 14. Co se týká výhrady, že soud ve výroku pominul jednu z poškozených, tou se podrobně zabýval Krajský soud v Hradci Králové v odstavci 10. svého rozsudku. Uzavřel přitom, že skutečně došlo k pochybení, stalo se tak ale ve prospěch obviněného. Současně však odvolací soud obviněného upozornil, že s ohledem na skutečnost, že odvolání podal pouze on (a nikoli poškození či v jeho neprospěch státní zástupce), nelze při respektování zákazu reformationis in peius rozhodnout v jeho neprospěch. Pokud se pak dovolatel domáhá nápravy uvedeného stavu i v nyní podaném dovolání, pomíjí opět tu skutečnost, že obviněný se ve smyslu §265d tr. ř. může dovoláním domáhat změny napadeného rozhodnutí pouze ve svůj prospěch. Nelze tedy z podnětu výlučně jeho dovolání dosáhnout změny, která by v jakémkoli směru jeho postavení zhoršila. 15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Za bezpředmětnou pak považuje i žádost obviněného na přerušení výkonu trestu. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., avšak nikoli ve všech výrocích dovoláním napadeného rozhodnutí (viz dále bod 31.). Zjistil rovněž, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání a) obecná východiska 17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody. 18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. 20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). V případě výroku o náhradě škody může tento dovolací důvod založit vadná aplikace mimotrestních předpisů, jimiž jsou upraveny otázky jako např. odpovědnost škůdce, rozsah náhrady apod. 21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. 22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 23. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou. 24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). b) vlastní posouzení dovolání K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výrokům o vině a trestu 25. Pokud jde o námitky obviněného stran uloženého (nepodmíněného) trestu odnětí svobody, kdy se domáhá uložení trestu podmíněně odloženého, tyto z hlediska svého obsahového zaměření nevyhovují žádnému z dovolacích důvodů upravených §265b tr. ř. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, což dovolatel nenamítá, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.). 26. Vyhovět nelze ani námitce dovolatele, že mělo být v jeho případě upuštěno od uložení souhrnného trestu. Předně je třeba poukázat, že postup podle §44 tr. zákoníku, kdy nalézací soud upustí od uložení souhrnného trestu, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný, je fakultativní. Je tudíž jen na uvážení soudu, který o uložení trestu rozhoduje (na jeho zhodnocení již uložené sankce – coby právního následku trestní odpovědnosti – i ve vztahu k nově vyslovované vině pachatele sbíhajícím trestným činem), zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí či nikoli. Proto nelze situaci, kdy soud tohoto ustanovení nevyužil a uložil souhrnný trest, považovat za porušení zákonného ustanovení, které by mohlo být napadeno prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 27. S uvedenou námitkou však nelze souhlasit především proto, že uvedený postup není v projednávaném případě možný. Je tomu tak proto, že obviněnému nebyl v projednávané věci uložen „pouze“ trest souhrnný, ale trest společný a zároveň souhrnný. V případě společného trestu však upuštění od jeho uložení nepřipadá v úvahu, a to ani za analogického použití §44 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že „soud rozhodující později o uložení společného trestu musí zrušit dřívější rozsudek i ve výroku o vině, který se týká již odsouzených dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Zrušením tohoto výroku o vině, byť případně jen zčásti, ztrácí podklad i celý navazující výrok o dříve uloženém trestu, který musí být rovněž zrušen. Za této situace je soud rozhodující později povinen znovu rozhodnout i o trestu, přičemž uloží společný trest za pokračování v trestném činu, který – i když bude stejný jako původní – vyhoví podmínce, že nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem. Kdyby zde soud, který má uložit společný trest, upustil od jeho uložení, pak po povinném zrušení předchozího výroku o trestu by vlastně zůstal celý souhrn dílčích útoků pokračujícího trestného činu bez uloženého trestu, a tím by byl nepřípustně revidován závěr dřívějšího rozsudku v otázce trestu, a navíc by nebyla splněna zákonná podmínka, že společný trest za pokračování v trestném činu nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem“ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 628) 28. S námitkou obviněného stran porušení zásady zákazu dvojího přičítání téhož se vypořádal již odvolací soud ve svém rozsudku, kde uvedl, že „poměrně dlouhá doba páchání skutku není vyjádřena v právní kvalifikaci jeho jednání a k argumentaci výší způsobené škody dodává, že se od ní sice skutečně odvíjí samotná právní kvalifikace skutku, což však nebrání tomu, aby bylo zhodnoceno, že obžalovaný znak značné škody přesáhl cca 2,5 násobně“ (viz bod 8.). S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a vzhledem k tomu, že se odvolací soud s námitkou dostatečně vypořádal, není třeba k tomu ničeho dodávat. 29. Obviněný v bodě V. svého dovolání vznesl také další námitky, které však směřovaly proti hodnocení důkazů nalézacím soudem. Nejenže tyto námitky nemohou vyvolat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, ale je na místě poukázat také na fakt, že obviněný své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně omezil v tom směru, že napadl pouze výroky o trestu a náhradě škody. V písemném vyhotovení svého odvolání sice uvedl, že „podává odvolání zejména do výroku o trestu a také do náhrady škody“ (č. l. 573), v rámci veřejného zasedání dne 5. 2. 2020 však výslovně k dotazu předsedy senátu uvedl, že odvolání směřuje do výroku o trestu a náhrady škody, přičemž vina není napadána (č. l. 603). Zároveň nebylo ve věci podáno odvolání státním zástupcem. Z toho důvodu byl přezkum odvolacího soudu omezen pouze na tyto výslovně napadené výroky, což uvedl mj. v bodě 4. svého rozsudku. Uvedenou část rozsudku soudu prvního stupně, tedy výrok o vině, tudíž odvolací soud nebyl povinen přezkoumávat (argumentace obviněným uplatněná nevyvolala důvod přezkumu podle §254 odst. 2 tr. ř.) a ani nepřezkoumával (§254 odst. 1 tr. ř.). Dovolání je přípustné pouze proti těm výrokům, které soud ve druhém stupni přezkoumal (§265a tr. ř.). Námitky obviněného mající vztah k výroku o vině, resp. tu část jeho dovolání, kterou obviněný brojí proti výroku o vině, proto nelze považovat za přípustnou. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. ve vztahu k výrokům o náhradě škody 30. V případě výroku o náhradě škody obviněný namítl, že výrok nalézacího soudu je zmatečný a nepřezkoumatelný, a to z důvodu, „který lze nejuspokojivěji vysvětlit vynecháním jedné řádky v tabulce“ (pozn. text dovolání v příslušné tabulce shrnuje způsob rozhodnutí soudů o nárocích poškozených). Soudům současně vytkl, že při rozhodování o jeho povinnosti nahradit škodu poškozeným nezohlednily to, co již na náhradě škody poškozeným zaplatil. 31. Přestože obviněný explicitně neuvedl (bod III./2 dovolání: „ v rozhodnutí jsou neúplné a spíše zmatečné výroky o náhradě škody “), v jakém směru jsou podle jeho tyto výroky neúplné , a tím zakládající vadu vymezenou jím uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., naznal dovolací soud, že je nezbytné tuto otázku posoudit s přihlédnutím k tomu, co obviněný uvedl ve svém dovolání (část VI.) při rekapitulaci údajů obsažených ve výrocích o náhradě škody u jednotlivých poškozených. V již zmíněné tabulce konkrétně zmínil, v jaké výši byl (sloupec 2) poškozeným přiznán nárok na náhradu škody, a to v návaznosti na výrok o vině (sloupec 1). Současně vymezil i rozdíl (sloupec 3) mezi těmito položkami. Ve svém dovolání uvedl tyto údaje:

I. K.	359 106,00 Kč	359 106,00 Kč	0,00 Kč
L. J.	177 514,00 Kč	177 517,00 Kč	-3,00 Kč
V. K.	204 792,00 Kč	199 792,00 Kč	5 000,00 Kč
H.	458 342,00 Kč	35 000,00 Kč	423 342,00 Kč
J. Š.	35 000,00 Kč	0,00 Kč	35 000,00 Kč
P. Ch.	83 421,00 Kč	65 421,00 Kč	18 000,00 Kč
K.	109 764,00 Kč	109 764,00 Kč	0,00 Kč
J. M.	323 665,00 Kč	38 745,74Kč	284 919,26 Kč
P. F.	358 564,00 Kč	340 064,00 Kč	18 500,00 Kč
J. M.	97 488,00 Kč	79 488,00 Kč	18 000,00 Kč

32. Při porovnání těchto údajů lze konstatovat, že tyto odpovídají částkám uvedeným ve výrokové části rozsudku (výroku o vině i výroku o náhradě škody) odvolacího soudu, ovšem s tou podstatnou výhradou, že ohledně poškozené J. Š. není v tomto rozsudku (stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně) obsažen žádný výrok, jímž by bylo rozhodnuto o jí (v již předcházejícím řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 33/2017-817) uplatněném nároku na náhradu škody, ač jí rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 8. 2017, č. j. 3 T 33/2017-817, resp. i na něj navazujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 1. 2018, č. j. 14 To 228/2017-1034, byl přiznán nárok na náhradu škody ve výši 35.000 Kč. 33. Je nezpochybnitelnou skutečností, že soud prvního stupně, který o vině obviněného rozhodoval při aplikaci §45 odst. 1 tr. ř., měl součástí svého rozsudku učinit veškeré výroky týkající se náhrady škody obsažené v předcházejícím rozsudku, k jejichž zrušení přistoupil (pokud nenastal důvod, že o nich již netřeba rozhodovat – viz dále), tedy i ve vztahu k J. Š. Z rozsudku soudu prvního stupně lze nabýt dojmu, že této povinnosti si byl vědom, neboť s výjimkou této poškozené, znovu rozhodl o nárocích zbývajících poškozených a že chyba spočívající v opomenutí rozhodnout i ve vztahu k uvedené poškozené je důsledkem zjevné chyby, která se pak projevila i ve výrocích učiněných k některým dalším poškozeným. 34. Lze proto konstatovat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn důvodně, byť ne ve variantě jím zvolené (neúplný výrok). Výroky o náhradě škody ve vztahu k jednotlivým poškozeným jsou výroky oddělitelnými. Z toho plyne, že pominutí poškozené J. Š. zakládá vadu spočívající v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí. Vadu chybějícího výroku je třeba dovodit z toho, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a potažmo ani z rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu neplyne, že by takový výrok nebyl učiněn proto, že již obviněný, jako osoba povinná, této poškozené způsobenou škodu před rozhodnutím soudů jednajících ve věci posuzované v celém rozsahu uhradil. Naopak ze stručného odůvodnění výroků o náhradě škody soudem prvního stupně (bod 13. odůvodnění) plyne, že se dopustil zjevného pochybení, neboť údaje obsažené ve výrokové části rozsudku nejsou v souladu s tím, co tvrdí odůvodnění ( „Současně byla obžalovanému ponechána povinnost k náhradě škody všem poškozeným v souladu s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 T 33/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Táboře …“ ). Jak již bylo uvedeno, v rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové zcela absentuje výrok, jímž byl obviněný zavázán k náhradě škody poškozené J. Š. ve výši 35.000 Kč, přičemž navíc je třeba konstatovat, že odlišné jsou výroky týkající se poškozených L. J. a spol. H. 35. V případě těchto dvou poškozených to plyne z porovnání výroků o náhradě škody obsažených v rozsudcích vydaných ve výše označené věci Okresního soudu v Táboře (sloupec 1) s výroky v rozsudcích vydaných ve věci posuzované (sloupec 2). Obviněný byl zavázán k náhradě škody poškozeným takto (sloupec 3 – rozdíl):

L. J.	177 514 Kč	177 517 Kč	+ 3 Kč
H.	458 342 Kč	35 000 Kč	- 423 342 Kč

36. Další skutečností, která plyne z rozsudku soudu prvního stupně a navazujícího (dovoláním napadeného) rozsudku odvolacího soudu a svědčí o vadné aplikaci §45 odst. 1 tr. zákoníku, resp. z něj plynoucího postupu týkajícího se výroku o náhradě škody, je to, že oba soudy zavázaly (opětovně) obviněného k náhradě škody i ve vztahu k poškozeným spol. K. (v částce 109.764 Kč) a J. M. (v částce 38.745,74 Kč), ač pro vyslovení těchto výroků nenastal zákonný důvod, neboť rozsudky vydanými v předcházející trestní věci (vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 33/2017) byl těmto poškozeným vůči obviněnému nárok přiznán proto, že se vůči nim dopustil přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku). Okresní soud v Hradci Králové tudíž nevzal v úvahu to, že v důsledku aplikace §45 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu nutnosti rozhodnout o dílčím útoku pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [ad 1f) – poškozený P. Ch.], nemohlo dojít ke zrušení výroků o náhradě škody, které se týkají jiného (reálně konkurujícího) trestného činu, jímž byl obviněný přecházejícími rozsudky uznán vinen. Zbývá dodat, že v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně konkrétně neuvedl, které výroky o náhradě škody obsažené v předcházejících rozsudcích zrušil, neboť jak již bylo zmíněno, omezil se na konstatování toho, že obviněnému byla „ponechána povinnost k náhradě škody všem poškozeným v souladu s rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 T 33/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Táboře …“. 37. Z úpravy obsažené v §45 odst. 1 tr. zákoníku je však nutno dovodit, že ve vztahu k poškozeným spol. K. a J. M. byla obviněnému „ponechána“ jeho povinnost nahradit těmto poškozeným škodu původními rozsudky, neboť k jejich zrušení postupem zvoleným soudem prvního a rovněž ani druhého stupně ve věci posuzované nedošlo. Pokud tedy nalézací soud znovu rozhodl o povinnosti obviněného škodu těmto dvěma poškozeným uhradit, zavázal jej k její náhradě duplicitně. Tuto zjevnou vadu rozsudku nalézacího soudu nenapravil soud odvolací, ač k tomu měl na podkladě odvolání obviněného brojícího rovněž proti výrokům o náhradě škody příležitost. Uvedeným postupem tak oba soudy porušily zákon v neprospěch obviněného. 38. Obviněný důvodně poukazuje též na to, že odvolací soud jednající o jeho odvolání neupravil výši poškozeným přiznaných nároků, ač v odvolacím řízení dokladoval, že jim již částečně škodu uhradil. Z porovnání výroků o náhradě škody obsažených v rozsudku soudu nalézacího a odvolacího, jakož i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 9.), je zřejmé, že odvolací soud (na podkladě vyjádření poškozených a dokladů předložených obviněným) upravil ve prospěch obviněného výroky o náhradě škody týkající se P. F., P. Ch. a J. M., tedy těch poškozených, kteří svůj nárok na náhradu škody uplatnili v tomto řízení (v němž bylo prováděno dokazování ohledně viny obviněného). Naopak v případě poškozených ze skutků, které byly převzaty z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 T 33/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 14 To 228/2017, tedy body 1a – 1e výroku o vině, odvolací soud žádné úpravy neprovedl, ač obviněný předložil doklady o částečném splnění svého závazku již v řízení před soudem prvního stupně (který je nikterak ve svém rozsudku nezohlednil) ve vztahu k poškozeným I. K. (č. l. 517), L. J. (č. l. 518), V. K. (č. l. 516) a J. Š. (č. l. 519), přičemž další doklady (i ve vztahu k těmto poškozeným) předložil v řízení před soudem odvolacím (č. l. 599 až 601). Odvolací soud reagoval jen na doklady vztahující se k poškozeným, kteří své nároky uplatnili až v řízení před Okresním soudem v Hradci Králové. I ve vztahu k nim však rozhodl vadně, neboť nezohlednil veškerá plnění, která obviněný poškozeným poskytl (viz dále). 39. Postup soudu, který nezohlední při vyslovení výroku k náhradě škody plnění, která obviněný poškozeným již poskytl, zakládá vadu podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť škůdce stíhá povinnost k náhradě škody jen v rozsahu, v němž dosud nebyla uhrazena. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 9.) nelze zjistit, jaké byly důvody toho, že nemodifikoval s přihlédnutím k provedenému dokazování (č. l. 609) výroky o náhradě škody i u těch poškozených, kterým obviněný rovněž již částečně škodu uhradil. Pokud snad vycházel z toho, že musí převzít z předcházejících rozsudků beze změny i výroky týkající se odškodnění poškozených, pak takový názor nelze aprobovat. Úkolem soudu je rozhodnout o nárocích poškozených podle stavu ad nunc , přičemž není důvod k tomu, aby tak bylo činěno jen ve vztahu k těm z nich, kteří svůj nárok uplatnili v souvislosti s rozhodováním o dílčích útocích pokračování v trestném činu, o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Tato povinnost soudu se vztahuje i k výrokům o náhradě škody, které soud činí součástí svého rozsudku v důsledku aplikace §45 odst. 1 tr. zákoníku. Shodný názor je zastáván i v odborné publikaci – viz AUGUSTINOVÁ, Pavla. §45 Ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. In: DRAŠTÍK, Antonín, Robert FREMR, Tomáš DURDÍK, Miroslav RŮŽIČKA, Alexander SOTOLÁŘ aj. Trestní zákoník: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2020-6-9]. ASPI_ID KO40_2009CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X. ( „Soud vyjma nového výroku o vině a výroku o společném trestu v rozsudku znovu vysloví i výroky, které předtím zrušil, poněvadž navazovaly na zrušený výrok o vině. Nejčastěji půjde o výroky, kterými se rozhoduje o náhradě škody a vydání bezdůvodného obohacení nebo výroky o uložení ochranného opatření. Z dikce zákona vyplývá, že nejde o obligatorní povinnost. Soud je vázán skutkovými zjištěními z dřívějšího rozsudku i právním posouzením, v něm uvedeném, ovšem pokud jde o výrok o náhradě škody nebo o ochranném opatření, musí soud rozhodovat podle aktuálního stavu věci. Pokud soud zjistí, že v mezičase pachatel dostál své povinnosti uložené mu v předchozím adhezním řízení a nahradil způsobenou škodu, výrok o náhradě škody znovu neuloží nebo ho v případě jen částečné náhrady škody uloží v odpovídající nižší výměře“. ). Je-li proto obviněným doloženo, že v mezidobí již částečně škodu poškozeným uhradil (a odpovídá-li to reálnému stavu), je nezbytné tuto skutečnost promítnout do výroku rozsudku vydávaného při aplikaci §45 odst. 1 tr. zákoníku. Tato povinnost pro soud (odvolací soud nevyjímaje) plyne z povinnosti rozhodnout dle stavu ex nunc. K otázce zákazu reformationis in peius 40. K požadavku obviněného, aby odvolací soud napravil zjevné nesprávnosti zatěžující výroky o náhradě škody, se odvolací soud vyslovil v bodě 10. odůvodnění rozsudku, v němž zmínil, že „skutečně došlo k pochybení při zopakování povinnosti obžalovaného k náhradě škody vůči poškozeným dle rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 4 T 33/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 14 To 228/2017, a to u Spol. H., kde má být správně uvedena částka k náhradě škody ve výši 458 342 Kč a dále v neuvedení poškozené J. Š. s částkou ve výši 35 000 Kč“ , avšak s ohledem na nutnost respektování zásady reformace in peius dospěl k závěru, že nemůže k nápravě označené vady přistoupit. 41. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že v důsledku napadení rozsudku toliko obviněným byl odvolací soud při svém rozhodování limitován zněním §259 odst. 4 tr. ř., v němž je odvolacím soudem uvedená zásada vyjádřena. Soud druhého stupně může rozsudek v neprospěch obviněného změnit jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch a v případě výroku o náhradě škody (a stejně tak o náhradě nemajetkové újmy v penězích či o vydání bezdůvodného obohacení) též na podkladě poškozeného. Odvolací soud správně poukázal na to, že státní zástupce, ani poškození, přestože jim byl opis rozsudku soudu prvního stupně doručen, odvolání v neprospěch obviněného nepodali. Úvahy odvolacího soud se však neubíraly tím směrem, zda stav založený rozsudkem soudu prvního stupně neumožňuje – při současném dodržení požadavku plynoucího z §259 odst. 4 tr. ř. – alespoň částečnou nápravu pochybení, k němuž při formulaci výroků vůči některým z poškozených došlo. 42. Z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně plyne, že obviněný byl soudem zavázán k náhradě škody vyjmenovaným poškozeným v celkové částce 1.404.897,74 Kč, přičemž v jeho neprospěch (a v rozporu se zákonem) se tak stalo v rozsahu částky 148.512,74 Kč [viz bod 37. a 38.: 109.764 Kč + 745,74 Kč + 3 Kč (poškození spol. K., J. M. a L. J.)]. Naopak byl nezákonně zvýhodněn v rozsahu částky 458.342 Kč (viz bod 36. a 37.: 35.000 Kč + 423.342 Kč (poškození J. Š. a spol. H.)]. Při těchto zjištěních (pro účely posuzování možnosti rozhodování odvolacího soudu při odhlédnutí o nezapočtení částek, které obviněný poškozeným uhradil, nalézacím soudem) bylo v možnostech odvolacího soudu učinit alespoň částečnou nápravu vadných výroků o náhradě škody. Odvolací soud měl zrušit jednak ty výroky, kterými došlo k nedůvodnému poškození obviněného (výroky ve vztahu k poškozeným spol. K., J. M. a L. J.), přičemž mohl v rozsahu částky 148.512,74 Kč (resp. s přihlédnutím k již prokázanému částečnému splnění povinnosti obviněným i v rozsahu částky větší) přiznat vyšší nárok těm poškozeným, kteří byli rozsudkem nalézacího soudu nezákonně poškozeni. Výroky o náhradě škody by musel ovšem formulovat tak, aby postavení obviněného nezhoršil, tj. aby jej nezavázal k náhradě škody nad celkovou částku 1.404.897,74 Kč. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 43. Z důvodů výše vyložených Nejvyšší soud poté, co podle §265i odst. 3 tr. ř. na podkladě námitek obviněného uplatněných vůči výrokům o náhradě škody přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu (jakož i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího), dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zatíženo vadami, které naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (porušení ustanovení upravujícího náhradu škody) a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (chybějící výrok ve vztahu k poškozené J. Š.). Protože vadami ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl zatížen již rozsudek soudu prvního stupně a odvolací soud projednávající odvolání obviněného na tyto vady svou procesní činností nereagoval, ale naopak odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné (ač i pokud sdílel názor o nemožnosti provedení změn přebíraných výroků o náhradě škody měl zrušit alespoň zcela nedůvodně opětovně vyslovené výroky o náhradě škody vůči poškozeným spol. K. a J. M.), zatížil své rozhodnutí vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. 44. Na podkladě podaného dovolání proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil · rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2020, č. j. 12 To 14/2020-610, a to ve výrocích o náhradě škody týkajících se poškozených I. K., L. J., V. K., spol. H., spol. K., J. M., P. F. a J. M., · jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 45. Zrušení výroků o povinnosti obviněného k náhradě škody vyjmenovaným poškozeným (a rovněž výroku o částečném odkázání poškozené V. K. na řízení ve věcech občanskoprávních) je odůvodněno tím, že odvolací soud při svém rozhodnutí · nezohlednil zjištění plynoucí z obviněným předložených dokladů o částečné úhradě škody (poškození I. K., L. J., V. K.), · učinil nesprávná zjištění o výši uhrazené obviněným škody (poškození P. F. a J. M.), · nesprávně stanovil výši náhrady (poškozený spol. H.), · nesprávně (duplicitně) zavázal obviněného k náhradě škody (poškození spol. K. a J. M.). 46. Dovolací soud se omezil na zrušení toliko výroků o náhradě škody ve vztahu k výše vyjmenovaným poškozeným, neboť ty byly zatíženy označenými vadami. Naopak neshledal důvod k tomu, aby zrušil též výrok, jímž byl obviněný zavázán nahradit škodu ve výši 62.421 Kč poškozenému P. Ch., neboť tento výrok byl shledán zcela zákonným. Odvolací soud totiž ve svém rozsudku v návaznosti na skutková zjištění nalézacího soudu správně snížil rozsah náhrady škody o částku, kterou již obviněný poškozenému uhradil. 47. V souvislosti se zrušením označených výroků o náhradě škody bylo třeba řešit, jak postupovat dál. Ve vztahu k nim (resp. většině z nich) totiž bylo třeba učinit nový výrok, neboť dovolací soud nikterak nezměnil tu část rozsudku odvolacího soudu, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, tedy včetně v něm obsažených výroků o náhradě škody. 48. Nejvyšší soud naznal, že na podkladě učiněných závěrů o vině obviněného (k žádnému zásahu do výroku o vině a ani o trestu obsaženým v rozsudku odvolacího soudu ze strany dovolacího soudu nedošlo) lze při dílčím doplnění dokazování zaměřeném na zjištění aktuálního stavu stran výše neuhrazené škody způsobené obviněným jeho trestním jednáním ve věci rozhodnout podle §265m odst. 1 tr. ř. Při svém rozhodování přihlédl k obviněným předloženým dokladům (č. l. 513 až 519, 599 až 601) a zprávám, které na jeho vyžádání zaslali oslovení poškození a ve věci rozhodl způsobem, který je uveden ve výroku tohoto rozsudku. 49. Veden byl tím, že poškození měli nárok na odškodnění, které plyne z §2952 NOZ, z něhož plyne, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Za skutečnou škodu je třeba považovat to, co u jednotlivých poškozených vyčíslily soudy ve výroku o vině. Obviněný, jehož povinnost k náhradě způsobené škody plyne z §2910 NOZ, tak byl povinen uhradit škodu, kterou způsobil poškozeným I. K. ve výši 359.106 Kč, L. J. ve výši 177.514 Kč, V. K. ve výši 204.792 Kč, spol. H. ve výši 458.342 Kč, J. Š. ve výši 35.000 Kč, P. F. ve výši 358.564 Kč a J. M. ve výši 97.488 Kč. 50. Dovolací soud zjistil (v případě poškozených V. K. a J. M. za užití principu in dubio pro reo ), že obviněný uhradil poškozeným I. K. částku 12.500 Kč, L. J. částku 12.500 Kč, V. K. částku 12.500 Kč, spol. H. částku 240.681,44 Kč, J. Š. částku 11.500 Kč, P. F. částku 21.500 Kč a J. M. částku 21.000 Kč. 51. Z uvedeného plyne, že by obviněný měl být zavázán k náhradě škody poškozeným I. K. zaplacením částky 346.606 Kč, L. J. zaplacením částky 165.014 Kč, V. K. zaplacením částky 192.292 Kč, spol. H. zaplacením částky 217.660,56 Kč, J. Š. zaplacením částky 23.500 Kč, P. F. zaplacením částky 337.064 Kč a J. M. zaplacením částky 76.488 Kč. V uvedeném směru však dovolací soud nemohl rozhodnout, neboť by v souhrnu (včetně nezměněné povinnosti obviněného uhradit škodu ve výši 62.421 Kč poškozenému P. Ch.) obviněného zavázal k větší náhradě škody, než se stalo rozsudkem soudu prvního stupně (celkem částka 1.404.897,74 Kč). Při respektování §259 odst. 4 tr. ř. proto musel u některého z poškozených snížit rozsah přiznaného nároku. Při uvážení toho, že největšího plnění ze strany obviněného (byť formou exekuce) se dostalo spol. H. snížil dovolací soud rozsah povinnosti obviněného u tohoto poškozeného na zaplacení částky 201.512,74 Kč (namísto částky 217.660,56 Kč). U ostatních poškozených odráží ve výroku uvedená částka odpovídající rozsah náhrady zbytku způsobené škody. 52. Odkázání poškozené V. K. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních je odůvodněno tím, co již uvedl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod bodem 38. svého rozsudku. Pokud poškozená svůj původně uplatněný nárok na náhradu škody neomezila v rozsahu, v němž se jí od obviněného dostalo částečného plnění, pak stran této části nároku (v řízení před krajským soudem se tak stalo ohledně částky 5.000 Kč) bylo třeba postupovat podle §229 odst. 2 tr. ř., neboť trestní soud nemůže nárok poškozeného (a to ani částečně v rozsahu již poskytnutého plnění) zamítnout. Stejným způsobem bylo třeba postupovat ze strany dovolacího soudu nejen ohledně této poškozené, nýbrž i stran zbývajících poškozených, ohledně nichž se uplatňuje stejné řešení. VI. Závěrečné shrnutí 53. Jak již bylo uvedeno, z povinnosti soudu rozhodnout podle stavu existujícího v době jeho rozhodování (tj. ex nunc ) plyne, že v rozsudku, jehož součástí je výrok o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu, musí zohlednit ta plnění, která již obviněný z tohoto důvodu poškozenému poskytl. Je-li předmětem jeho řízení dílčí útok pokračujícího trestného činu (§116 tr. zákoníku) a aplikuje-li soud §45 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož musí vyjma výroku o vině jinými dílčími útoky téhož pokračování a výroku o trestu zrušit i další obsahově navazující výroky (tedy i výrok o náhradě škody), nemůže bez dalšího do svého rozsudku převzít výrok o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozenému v rozsahu plynoucím z předchozího rozsudku. Bylo-li zjištěno, že obviněný již poškozenému škodu částečně uhradil, musí příslušný výrok formulovat tak, aby výše přiznané náhrady odpovídala částce, v níž dosud svou povinnost nesplnil. Pokud mu již škodu uhradil v celém rozsahu, soud žádný výrok ohledně takového poškozeného neučiní (vyplyne-li z jeho vyjádření, že již z tohoto důvodu náhradu škody nepožaduje) a pouze v odůvodnění rozsudku vyloží, proč jeho rozsudek již takový výrok neobsahuje, nebo poškozeného (pokud žádné prohlášení neučiní a setrvá tak na původním požadavku) odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních, příp. na řízení před jiným příslušným orgánem. 54. Z povahy věci plyne, že tuto povinnost má soud jen ve vztahu k těm výrokům o náhradě škody obsaženým v předcházejícím rozsudku, které mají souvislost s dílčími útoky téhož pokračování (o jehož další části se řízení vede). Protože postupem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku nedochází ke zrušení výroků o náhradě škody mající původ ve spáchání jiného (reálně konkurujícího) trestného činu, nepřichází stejný postup soudu (změna výroku o náhradě škody v důsledku částečného plnění obviněného) i stran těchto výroků. Úhradu (případně částečnou) takové škody obviněným lze (v závislosti na výši takové náhrady) eventuálně zohlednit v rámci rozhodování o právním následku trestní odpovědnosti obviněného, tj. při rozhodování o trestu, má-li být ukládán např. společný souhrnný trest. 55. Jak již vyplynulo z předcházejícího textu, soudy obou stupňů v tomto směru nepostupovaly, neboť bez odezvy ponechaly listiny, jimiž obviněný dokládal, že částečně uhradil škodu poškozeným, o jejichž nárocích rozhodly soudy v předcházejícím řízení vedeném v prvním stupni před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 3 T 33/2017. Na straně druhé však patrně tyto poškozené (správně) pokládaly za oprávněné podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, neboť nalézací soud jim doručil jeho opis a odvolací soud při svém rozhodování vyšel z toho, že jej odvoláním nenapadli (nikoli, že by k tomu ani nebyli oprávněni). 56. Rovněž již bylo zmíněno, že oba soudy pochybily, pokud součástí svých rozsudků učinily i výroky, jimiž uložily obviněnému povinnost nahradit škodu poškozeným, jež vznikla spácháním přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy reálně konkurujícím trestným činem. V řízení vedeném o dílčím útoku pokračujícího trestného činu (zločinu) podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku nepřicházelo v úvahu vydání výroku o náhradě škody, která byla obviněným způsobena označeným přečinem. 57. Projednávaná věc je příkladem toho, že náležitou pozornost je třeba věnovat i výrokům o náhradě škody a že nezastupitelnou roli v uvedeném směru má i státní zástupce, který má možnost na případnou nesprávnost reagovat odvoláním podaným v zájmu poškozeného v neprospěch obviněného. Ani doručení nově vydaného rozsudku poškozenému, jemuž byl již nárok vůči obviněnému pravomocně přiznán předcházejícím rozhodnutím vydaným v jiném (dřívějším) řízení, nemusí vést k tomu, že zareaguje na případnou nesprávnost nastalou vůči jeho osobě. Jako laik totiž nemusí právní důsledky (zrušení výroku o náhradě škody obsaženého v předcházejícím pravomocném rozhodnutí) založené nově (později) vydaným rozsudkem, jímž se řeší trestní odpovědnost obviněného za pokračující trestný čin (jeho další dílčí útoky či útoky), vůči své osobě pochopit. Nepodání řádného opravného prostředku v neprospěch obviněného vůči vadnému výroku o náhradě škody (či jeho absenci) pak má za následek, že nápravy zpravidla nebude moci být dosaženo jak na podkladě jiného řádného opravného prostředku (typicky odvolání obviněného), tak ani na podkladě mimořádného opravného prostředku. 58. V části V. odůvodnění tohoto rozsudku dovolací soud vyložil, proč přistoupil k částečnému zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (a rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazujících) a na základě jakých úvah o povinnosti obviněného nahradit poškozeným trestnou činností způsobenou škodu nově rozhodl. V případě výroků o náhradě škody, které byly učiněny ve vztahu k poškozeným spol. K. a J. M. představuje nápravu vadného stavu samotné jejich zrušení. Tyto výroky vůbec neměly být učiněny, neboť k jejich zrušení v původních rozsudcích (rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 T 33/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 14 To 228/2017) vůbec nedošlo. Pro tyto poškozené nadále představují vykonatelný exekuční titul stran přiznaného nároku na náhradu škody. V případě zbývajících poškozených, jež jsou jmenovitě uvedeni ve výroku tohoto rozsudku, došlo vyslovením nových výroků k nápravě (v případě spol. H. částečné) vadného stavu. 59. Je-li pod bodem III. výroku tohoto rozsudku zmíněno, že ve zbývající části zůstává uvedené rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2020, č. j. 12 To 14/2020-610) nezměněno, je tím vyjádřeno nejen to, že rozsudkem Nejvyššího soudu nedošlo k žádné změně ve výroku o vině a výroku o testu, ale rovněž ani ve výroku o náhradě škody ve vztahu k P. Ch. Jak již bylo zmíněno, přezkoumáním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle stavu ad tunc , tedy existujícího v době jeho vydání, nebylo shledáno žádné vady, pro kterou by bylo třeba ke zrušení tohoto výroku přistoupit. Skutečnost, že obviněný poté i tomuto poškozenému částečně škodu uhradil, nemohla zrušení daného výroku odůvodnit. Tento je tudíž pro tyto poškozené nadále vykonatelným exekučním titul stran přiznaného nároku na náhradu škody. Částečnou úhradou škody obviněným je třeba se zabývat v případném exekučním řízení. 60. Jakkoli Nejvyšší soud při posuzování zákonnosti dovoláním napadeného rozhodnutí postupuje podle stavu ex tunc, přistoupí-li k rozhodnutí formou rozsudku, musí zohlednit stav existující ke dni jeho rozhodování (tj. musí rozhodnout dle stavu ex nunc ). Proto byla vyžádána stanoviska poškozených a s přihlédnutím k nim a obviněným předloženým dokladům bylo o jeho povinnosti k náhradě škody poškozeným rozhodnuto způsobem výše vyloženým. 61. Zcela na závěr je třeba zmínit dvě věci, jimiž jsou podnět obviněného obsažený v jeho dovolání a forma zasedání soudu , v níž bylo o jeho mimořádném opravném prostředku dovolacím soudem rozhodnuto. 62. Nejvyšší soud nevyhověl podnětu obviněného, aby mu byl do rozhodnutí o jeho dovolání přerušen výkon trestu. Předseda senátu Nejvyššího soudu sice má možnost podle §265o odst. 1 tr. ř. odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, pozitivní rozhodnutí o takovém podnětu však musí mít své opodstatnění. Jím je zpravidla zjištění, že dovolací argumentace vyvolává závažné pochybnosti o správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. V takovém případě, tj. je-li reálná možnost, že po posouzení věci senátem bude napadené rozhodnutí zrušeno, přichází aplikace §265o odst. 1 tr. ř. v úvahu. Domáhal-li se obviněný přerušení výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody, bylo namístě posoudit, zda přichází v úvahu zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku o trestu, resp. jemu předcházejícím výroku o vině. Předseda senátu k takovému předběžnému závěru na podkladě dovolání obviněného nedospěl. Proto obviněným požadovaným způsobem nerozhodl. Zbývá dodat, že samostatné negativní rozhodnutí o takovém podnětu se nevydává. 63. Co se týče způsobu projednání podaného dovolání, na základě stanoviska státního zástupce vyjadřujícího souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i v případě přijetí jiného, než jím navrženého rozhodnutí, a na podkladě dodatečně vyžádaného souhlasu obviněného s takovým způsobem projednání věci, rozhodl Nejvyšší soud o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. S ohledem na formu rozhodnutí, jíž Nejvyšší soud rozhodl (rozsudek), postupoval podle §265r odst. 8 tr. ř. a rozsudek v souladu s tímto ustanovením vyhlásil jeho vyvěšením na úřední desce soudu. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 29. 7. 2020 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu