ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.639.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 639/2020-2389
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o dovoláních, která podali obviněný F. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, obviněný J. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného F. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 73/2019-2229, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 5/2018, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. a obviněného J. L. odmítají.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, č. j. 7 T 5/2018-2107 , byli uznáni vinnými obviněný F. V. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zčásti ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (body 1. a 2.), obviněný J. O. zločinem úvěrového podvodu ve spolupachatelství podle §23 k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (bod 2.) a obviněný J. L. organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
1. obviněný F. V.
jako podnikající fyzická osoba pod IČO: XY, v úmyslu neoprávněně se obohatit, dne 30. 1. 2013 při podání žádosti o nezajištěný podnikatelský úvěr ve výši 1 000 000 Kč na pobočce GE Money Bank, a. s., Sokolovská 219/58, Praha 9, uvedl nepravdivé údaje o majetku, doložil nepravdivá daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob za roky 2010 a 2011, ač si byl vědom, že v uvedených letech přiznání k dani z příjmu fyzických osob nepodával, následně mu byl podle úvěrové smlouvy č. XY úvěr ve výši 1 000 000 Kč poskytnut a peněžní prostředky použil pro svoji potřebu, na splátkách úvěru uhradil celkem 234 393,29 Kč a od 25. 2. 2014 již úvěr nesplácí, čímž způsobil poškozené společnosti GE Money Bank, a. s., nyní MONETA Money Bank, a. s., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4 – Michle škodu ve výši nejméně 765 606,71 Kč,
2. obvinění F. V., J. O. a J. L.
J. O., po předchozí dohodě s F. V. a J. L., v úmyslu neoprávněně se obohatit, blíže nezjištěného dne v období od 25. 2. 2013 do 30. 5. 2013, doručil na pobočku banky GE Money Bank, a. s., Kutnohorská 821, Kolín, žádost společnosti A., IČO: XY, o poskytnutí úvěru datovanou 25. 2. 2013, kterou F. V. jako jednatel této společnosti vlastnoručně podepsal a v její příloze, tj. ve finančních a nefinančních ukazatelích klienta, byly uvedeny nepravdivé údaje ohledně počtu zaměstnanců společnosti, jejich průměrné výši mzdy, struktury závazků a pohledávek, dodavatelů, odběratelů a současné náplně činnosti společnosti, ač F. V. a J. O. věděli, že společnost A. nejpozději od konce roku 2012 fakticky nevyvíjela žádné podnikatelské aktivity a nikdy neměla zaměstnance, k žádosti F. V. a J. O. v uvedeném období postupně bance doložili:
- nepravdivé přiznání společnosti A. k dani z příjmů právnických osob za rok 2011,
- nepravdivou rozvahu a výkaz zisku a ztrát společnosti A. za rok 2011,
- nepravdivé přiznání společnosti A. k dani z příjmů právnických osob za rok 2012,
- nepravdivou rozvahu a výkaz zisku a ztrát společnosti A. za rok 2012,
- nepravdivá přiznání společnosti A. k DPH za první, druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2012 a za leden 2013,
- nepravdivé potvrzení Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště v XY, sp. zn. 1280239/13/2109-24903-105038, ze dne 15. 4. 2013,
- nepravdivé potvrzení Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště v XY, sp. zn. 1280302/13/2109-24903-218621, ze dne 27. 5. 2013,
- nepravdivé potvrzení OSSZ Beroun, sp. zn. 25932/013/3002/6. 5. 2013/141/VH, ze dne 6. 5. 2013,
- nepravdivou kupní smlouvu ze dne 17. 5. 2013 mezi společností J., IČO: XY, jako prodávajícím a společností A. jako kupujícím, a nepravdivou přílohu č. 1 této kupní smlouvy,
- nepravdivou fakturu společnosti J. č. XY ze dne 17. 5. 2013 na částku 7 250 687 Kč
- nepravdivý předávací protokol strojní technologie ze dne 17. 5. 2013, předávající J., přebírající A.,
přičemž v těchto listinách popsané movité věci, později bankou označené jako objekt úvěru, tj. páskovací automat TP-410, v. č. XY, regálový systém Beg Pal 1, terénní vysokozdvižný vozík Desta DVHM 3561 TXK, v. č. XY, vertikální balící stroj RAMAC, v. č. XY, potiskovací zařízení INK-JET EBS 9500, v. č. XY, velkoformátový sítotiskový poloautomat-Horizont M3, v. č. XY, KLT přepravní boxy VDA R-KLT 6429, kompresor šroubový ATLAS COPCO GA11F, v. č. XY, smršťovací tunel HTE-1830, v. č. XY, nikdy dodány nebyly a dodány být neměly,
- nepravdivou nájemní smlouvu mezi společností T., IČO: XY, a společností A. o pronájmu nemovitosti v areálu XY, ze dne 22. 10. 2009,
- nepravdivou nájemní smlouvu mezi T. Ř., XY, a společností A. o pronájmu nebytových prostor na adrese XY, ze dne 2. 1. 2013,
když J. O. k žádosti o úvěr osobně opatřil ze shora uvedených nepravdivých dokladů nejméně přiznání společnosti A. k DPPO za rok 2012, k DPH za čtvrté čtvrtletí roku 2012 a za leden 2013, nepravdivou rozvahu a výkaz zisku a ztrát společnosti A. za rok 2012, nepravdivá potvrzení Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště v XY ze dnů 15. 4. 2015 a 27. 5. 2013 a nepravdivé potvrzení OSSZ Beroun ze dne 6. 5. 2013, a J. L., vystupující za společnost A. a zároveň za společnost A. v úmyslu neoprávněně se obohatit z podvodně získaného účelového úvěru na pořízení fiktivních movitých věcí, řídil a usměrňoval jednání F. V. a J. O., organizoval a sám se účastnil schůzek probíhajících za účelem přípravy písemných materiálů k podání žádosti o úvěr, jakož i po podání žádosti, za účelem schválení žádosti zařídil zajištění úvěru nemovitostmi ve vlastnictví E. K. v k. ú. XY,
a na základě žádosti a materiálů doložených F. V. a J. O. byly společnosti A. ze strany GE Money Bank, a. s., na základě uzavřených úvěrových smluv č. XY a č. XY poskytnuty dva úvěry v celkové výši 7 250 686,69 Kč, které byly dne 31. 5. 2013 připsány na účet společnosti J., č. XY, ze kterého byla téhož dne odeslána na příkaz J. L. na účet společnosti A., č. XY, částka 7 193 616 Kč, a J. L., který měl k účtu společnosti A. dispoziční oprávnění, z tohoto účtu provedl na pobočce ČSOB, a. s., na adrese Americká 2487/60, Plzeň, hotovostní výběry dne 31. 5. 2013 v částce 3 000 000 Kč a dne 4. 6. 2013 v částce 2 000 000 Kč a zbylé peněžní prostředky ve výši 2 193 616 Kč byly použity k platbám z účtu společnosti A., na úvěr č. XY bylo na řádných a částečných splátkách zaplaceno celkem 642 418,13 Kč, na úvěr č. XY celkem 135 462,36 Kč, u obou úvěrů byly poslední splátky zaplaceny dne 6. 1. 2014 a úvěry dále nebyly spláceny, kdy tímto jednáním, po odečtení obvyklé ceny zastavených nemovitostí, která v roce 2013 činila 671 500 Kč, způsobili F. V., J. O. a J. L. poškozené společnosti GE Money Bank, a. s., nyní MONETA Money Bank, a. s., škodu ve výši nejméně 5 801 306,20 Kč,
a F. V. způsobil jednáním uvedeným v bodě 1. a 2. poškozené společnosti MONETA Money Bank, a. s., škodu v celkové výši nejméně 6 566 912,91 Kč.
2. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný F. V. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný J. L. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný J. O. k souhrnnému trestu specifikovanému ve výroku rozsudku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená MONETA Money Bank, a. s. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §81 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o zničení 7 razítek označených J.
3. O odvolání všech obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 73/2019-2229, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu uložených F. V. a J. O. a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného F. V. odsoudil podle §211 odst. 6, §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodl také o trestu obviněného J. O. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného J. L.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali dovolání obvinění F. V. a J. L. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného F. V.
5. Obviněný F. V. své dovolání vyhotovené obhájkyní JUDr. Evelynou Lojdovou opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a existenci extrémního rozporu závěrů soudů s provedenými důkazy.
6. Úvodem připomněl, že konstantně tvrdil, že předmětné žádosti o úvěr podepsal, ale nečinil tak v úmyslu, a to ani nepřímém, uvést nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Soudy jeho výpověď vyhodnotily jako důvěryhodnou a pravdivou, v otázce úmyslu mu ale důvěřováno nebylo. Odůvodnění ve valné většině podává důkazní prostředky, které svědčí o tom, že se trestného činu vůbec myšlenkově neúčastnil, skutkově pak toliko v okamžiku, kdy mu byly předloženy padělané doklady, o nichž se domníval, že jsou originály. Žádný ze svědků přitom nepopsal konkrétní okamžik, kdy by tvrdil něco, co by se následně prokázalo jako lživé.
7. Nesprávné právní posouzení shledává v tom, že skutkový stav zjištěný soudy neposkytuje oporu pro znaky skutkové podstaty vytýkaného zvlášť závažného zločinu. Poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a dodal, že toto cituje řadu důvěryhodných svědků, kteří hovoří o jeho pasivní účasti. Je zde řada nepominutelných okolností, proč by bylo pro něj nelogické a až sebedestruktivní vůbec žádat o úvěr, kdyby si byl vědom nepravdivosti údajů v dokumentaci zpracované obviněným O. Za klíčové považuje stanovisko odvolacího soudu, že měl důvěru v podnikatelský projekt a jeho úmysl se tedy nevztahoval na způsobenou škodu.
8. K extrémnímu skutkovému rozporu uvedl, že rozsudek trpí kromě významných právních vad i extrémními rozpory v rovině skutkové. Svědectví a jiné důkazní prostředky, které jsou ve vztahu k němu vyviňující, zejména co do jeho možného úmyslu, jsou v nepoměrné převaze. Soud sám dospěl na základě těchto skutečností k závěru o jeho zavinění, který je nesouladný s výrokem rozhodnutí.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 73/2019-2229, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Alternativně navrhl, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprostí. Zároveň vznesl podnět, aby předseda senátu Krajského soudu v Praze podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních v neveřejném zasedání.
10. Obviněný J. L. v dovolání pracovaném obhájkyní JUDr. Klárou Schneiderovou uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). Dále namítl porušení práva na spravedlivý proces.
11. Předně připomněl teoretická východiska postavení organizátora jako účastníka a připomenul, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie byla zjištěna úroveň jeho intelektu jako IQ 89. V projednávané věci se jednalo o vysoce sofistikovanou trestnou činnost. Dovodil proto, že předmětný úvěrový podvod mohl být organizován pouze ze strany osoby vyšších rozumových schopností. Není reálné, aby jeho konstrukci vymyslela, řídila a usměrňovala osoba s rozumovými dispozicemi IQ 89. Soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku organizátorství, neboť jeho jednání mu žádným způsobem neodpovídá. Pouze ze skutečnosti, že jednotlivé osoby znal, nelze vyvozovat závěr, že trestnou činnost vymyslel, řídil či usměrňoval. Jeho jednání nevykazuje zákonné znaky organizátorství.
12. Je podle něj zřejmé, že do trestné činnosti bylo zapojeno mnohem více osob – P. V., J. M., J. R. a J. P. Vyjmenoval potom, jakým způsobem se tyto jednotlivé osoby měly na trestné činnosti účastnit. Dokazování provedené v hlavním líčení to jednoznačně potvrdilo. Není podle něj zřejmé, z jakého důvodu nalézací soud posoudil, že tyto osoby mají procesní postavení svědka a nikoli účastníka. V této skutečnosti spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými potažmo právními závěry. Soud prvního stupně nesprávně posoudil výsledky hlavního líčení, když ve věci rozhodl rozsudkem namísto vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
13. Namítl dále, že absentuje vyšší míra jeho aktivity coby účastníka trestného činu. Podrobnosti ohledně úvěru mu nebyly známy a neúčastnil se žádných jednání. Z jeho strany došlo pouze k předání kontaktu na J. O. Ze strany nalézacího soudu nebyla řešena subjektivní stránka organizátorství, když jeho úmysl ze skutkových zjištění nevyplývá. Ze žádného důkazu nelze činit závěry ve vztahu k úmyslu, který by měl zahrnovat od samého počátku všechny znaky trestného činu úvěrového podvodu včetně úmyslu způsobit poškozené bance škodu. Ve vztahu k tomuto chybí náležité odůvodnění, což činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným.
14. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 73/2019-2229, jakož i jemu přecházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, č. j. 7 T 5/2018-2107, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), která zdůraznila, že dovolatelé na podporu uplatněných důvodů dovolání opět uplatňují argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání. Přitom jejich jednání bylo prokázáno výpověďmi svědků, které korespondují s dalšími provedenými důkazy. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelé uplatnili již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněná dovolání by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
16. Kromě toho se obvinění v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými, respektive komentují rozsah dovolání a soudům vytýkají jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obvinění uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatelé však ve skutečnosti uplatňují námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýkají způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jejich prospěch. Obvinění se tedy svými námitkami domáhají odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládají provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozují odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřují své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
17. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože byla podána z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) podal dovolání v neprospěch obviněného F. V., a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
19. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem ve vztahu k tomuto obviněnému. Připomněl předně teoretická a judikaturní východiska aplikace uvedeného ustanovení a odkázal na body 70. až 79. rozsudku odvolacího soudu, kde uložení trestu obviněnému odůvodnil. Uvedl přitom, že odvolací soud tyto požadavky svým rozhodnutím nerespektoval, když dokonce některé okolnosti, kterými mimořádné snížení trestu obviněnému F. V. odůvodnil, interpretoval v rozporu se skutečně prokázaným stavem.
20. Ohledně závěru odvolacího soudu v tom smyslu, že u obviněného nebylo zjištěno, že by trestnou činností reálně získal vlastní majetkový prospěch, lze tento závěr připustit ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku rozsudku nalézacího soudu, kde obviněný skutečně plnil funkci tzv. bílého koně. Netýká se to však jednání popsaného pod bodem 1. výroku rozsudku nalézacího soudu, neboť v tomto případě obviněný sám na své jméno podvodně o úvěr žádal a byl mu následně i poskytnut, přičemž tak sám způsobil škodu ve výši cca 765 000 Kč, resp. v této výši získal vlastní neoprávněný majetkový prospěch.
21. Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu ohledně vyloženě pasivní role obviněného v celé věci. V případě jednání popsaného pod bodem 1. výroku rozsudku nalézacího soudu to byl právě on, kdo aktivně na své jméno o úvěr podvodně žádal, uzavřel na své jméno úvěrovou smlouvu a úvěr následně i čerpal. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2., bylo prokázáno, že jeho účast ve společnosti A. nebyla čistě formální. Obviněný figuroval jako její jednatel dlouhou dobu, měl zásadní informace o firmě a zúčastnil se opakovaně schůzek ohledně úvěrů. Věděl samozřejmě také to, že tato společnost nemá ve skutečnosti žádné zaměstnance, ačkoli v podkladech pro poskytnutí úvěru tvrdil pravý opak, a že ani nevyvíjí žádnou ekonomickou činnost. Přitom zastupoval společnost na jednání s finančním úřadem, opakovaně byl za účelem dojednání úvěru v bance, kde se o společnosti hovořilo a jednal jménem společnosti i v dalších věcech.
22. S tím souvisí i evidentně věcně nesprávné závěry odvolacího soudu, že obviněný neměl v úmyslu způsobit svými jednáními skutečnou škodu a že tedy následek jím způsobený, resp. spoluzpůsobený je kryt toliko nedbalostním zaviněním. V případě jednání pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně je zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého zcela zřejmé, neboť předmětný úvěr vylákal zcela sám. V případě jednání pod bodem 2. výroku rozsudku nalézacího soudu je pak na základě jeho dlouhodobé činnosti v pozici jednatele společnosti A. zřejmé, že musel být minimálně srozuměn s následkem, který svým jednáním způsobí.
23. Pokud jde o skutečnost, že obviněný splácí část škody způsobené trestným činem, ani tato okolnost moderaci uloženého trestu sama o sobě nijak neodůvodňuje, nehledě na to, že onu část škody obviněný nesplácí dobrovolně, ale na základě soudního rozhodnutí vydaného v občanskoprávním řízení k návrhu poškozené banky. Rovněž samotné doznání obviněného není samo o sobě okolností odůvodňující postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jde o obecnou polehčující okolnost podle §41 písm. l) tr. zákoníku. Lze tak shrnout, že případ obviněného F. V. není natolik nestandardní a nevymyká se běžným případům tzv. bílých koní, aby zde byly dány důvody pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto by se tato okolnost vztahovala výhradně k jednání popsanému pod bodem 2. výroku prvostupňového rozsudku.
24. Důvody pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku pak nelze dovodit ani ve vztahu k osobním poměrům obviněného. Špatný zdravotní stav obviněnému neznemožňoval opakované páchání úmyslné majetkové trestné činnosti v souhrnu se škodou velkého rozsahu. Stejně tak ztráta zaměstnání jistě není důvodem k páchání trestné činnosti. Za důvodný nelze považovat ani poukaz odvolacího soudu na péči obviněného o jeho matku, neboť ta zemřela více než půl roku předtím, než obviněný předmětnou trestnou činnost spáchal.
25. Nejvyšší státní zástupce je toho názoru, že všechny relevantní polehčující okolnosti vzal při ukládání trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby náležitým způsobem v potaz již nalézací soud. Přitom nelze ani pominout, že obviněnému nebyl pro dosažení jeho nápravy uložen ani žádný jiný druh trestu, třebaže by se to nabízelo (např. uložení trestu peněžitého s odkazem na §39 odst. 7 tr. zákoníku, neboť obviněný svým činem získal značný majetkový prospěch).
26. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že v posuzovaném případě nebyly splněny zákonné podmínky v podobě existence výjimečných okolností případu či poměrů pachatele, které by protiprávní jednání obviněného odlišovaly od typově stejných útoků spáchaných jinými pachateli a tvořily by přesvědčivý podklad pro závěr o splnění podmínek pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. V důsledku nesprávné aplikace tohoto ustanovení tak byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výměře hluboko pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
27. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 5 To 73/2019, a to v části týkající se obviněného F. V., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i tehdy, pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
28. K dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal obviněný F. V. svoje vyjádření . Předně uvedl, že trestní zákoník neváže postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku na výjimečné okolnosti případu ani na mimořádné poměry pachatele. Konstatuje však, že přichází v úvahu, pokud trest uložený na samé spodní hranici stanovené trestní sazby, kterou je pachatel ohrožen, není způsobilý vyjádřit jejich význam. Výjimečnost okolností případu a poměrů pachatele není co do obsahu předepsána a zákonodárce nechává soudu do značné míry volnou úvahu. Obviněný má za to, že uvedené podmínky v jeho případě naplněny jsou.
29. Má za to, že postup odvolacích soudů podle §58 tr. zákoníku je stále výjimečným. Z databáze dovolání NSZ je zřejmé, že ta jsou podávána jen v jednotkách měsíčně a jen malá část se zabývá mimořádným snížením trestu. Veřejný zájem na uložení delšího trestu se obviněnému jeví jako méně významný než ten, aby osoby typu P. V. nebyly potrestány vůbec. On sám bude za svůj skutek trestán od roku 2013 do konce života nejméně tísnivou chudobou. Trest mu mohl být snížen ještě výrazněji. Jeho osoba a jednání jsou značně vzdáleny představě úvěrového podvodníka. Orgány činné v trestním řízení projevovaly značnou mírou pochopení a účasti pro obviněného, kterého považovaly za osobu upřímnou a naivní. Neměly pochybnosti, že by skutek plánovala, jakkoli z něj těžila, či si v souvislosti s ním nevytrpěla dost ve sféře práva civilního.
30. Bylo jeho nadějí, že soudy u něj neshledají úmyslné zavinění. Přestože jeho výpověď hodnotily jako důvěryhodnou a pravdivou, v otázce úmyslu mu nedůvěřovaly. Sám neví, proč trestem musí být nejen ztráta majetku a doživotní exekuce, ale i několikaletá izolace mezi odsouzenými, často ve třetinovém věku. Výjimečné okolnosti případu jsou snadno seznatelné. Byl oklamán podstrčením zdařilých padělků a fatálně „naletěl“ svému okolí. Na věci se účastnil P. V., který jej využil. I v jiných vyšetřovaných věcech byl činný J. O., jenž měl připravit falešné dokumenty, které tzv. bílý kůň na pobočce banky podepsal. Obviněný podvodu ničím nepřispěl. Jeho důvěru v podnikatelský projekt shledal i odvolací soud. Znaleckým posudkem byla nezanedbatelná část podpisů zhodnocena jako falešná. Pokud by byl vědomým pachatelem, proč by bylo nutné jeho podpisy falšovat?
31. Soudy obou stupňů uzavřely, že se nijak neobohatil. U prvního úvěru si myslel, že je taky na společnost A. a až při podpisu zjistil, že je na jeho jméno. Prostředky byly určeny pro podnikání společnosti. Nikdo ze svědků netvrdí, že by si cokoliv ponechal a ani vyšetřováním to nebylo zjištěno. Prostředky nepotřeboval a jakýmkoli nekalým úvěrováním by jen ohrožoval svůj majetek. I kdyby byl na místě závěr, že se obohatil z prvního úvěru, byl by to jen zlomek celkové škody a stále by se mohlo jednat o okolnost osvědčující mimořádné snížení trestu. Falešné doklady doložené k úvěru nesepsal. Obviněný O. byl v souvislosti s desítkami úvěrů projednáván za autorství falšovaných dokumentů, kdy využíval i osoby nesvéprávné a skutek pod bodem 1. nemůže být jediným případem, kdy by žadatel převzal aktivní roli. Stran svých podnikatelských aktivit odkázal na body 27. – 39. svého odvolání (s připojením citace).
32. Není správný závěr, že první úvěr vylákal zcela sám, když falešná razítka byla nalezena u obviněného O. a prostředky zmizely ve L. podnikání s A. a u V. O naprosté pasivitě obviněného hovoří i svědci. Rozpory dokumentace se skutečností nemohl zjistit před okamžikem, kdy mu byla předložena. V trestním spise není založen žádný důkaz, že bance v přímém úmyslu předložil dokumenty, které považoval za nepravé či nepravdivé. Odvolací soud uzavřel, že ve vztahu k rozsahu způsobené škody obviněný jednal nedbalostně, uvedená skutečnost však bohužel nenašla výraznější odraz ve výroku o vině. Poukázal přitom na „preventivní“ postih bílých koní. Pokud jde o dobrovolnost jeho splácení škody, nelze tvrdit, že by tak obviněný nečinil i bez exekuce. Přes svůj věk zažádal, aby byl ve výkonu trestu pracovně zařazen.
33. Některé z negativních okolností se staly v období předcházejícím trestnému činu. NSZ však neuvádí, proč by se k nim nemělo přihlížet, když měly bezpochyby vliv na jeho možnosti podvod odhalit. V období, kdy měl být jednatelem a podnikat, trpěl remisemi rakoviny, intenzivním ošetřováním a staral se o svoji matku. Krom toho prodělal v mládí autonehodu, po které byl měsíc v kómatu a učil se znovu mluvit, číst a psát a jeho schopnosti se k normálu nikdy nevrátily. Soudní znalec popsal jeho osobnost jako naivní a pravdomluvnou. Trest je o poznání přísnější, neboť je v důsledku Covid-19 izolován od návštěv. Ke snížení trestu došlo o necelou třetinu, což nejde popsat slovy hluboko pod hranicí, jak uvádí NSZ. Porovnal dále tresty uložené spoluobviněným. Vyjádřil své upřímné překvapení, že NSZ podal opravný prostředek, aby strávil ve vězení oněch 5 let. Je to velmi špatná zpráva zejména pro tucet dalších obviněných v jiných trestních věcech, které obviněný O. využil stejně jako jeho. Dospěl také k závěru, že státní zástupci dlouhodobě porušují svou povinnost brát v úvahu okolnosti svědčící i ve prospěch obviněného, nejen v jeho neprospěch. V průběhu řízení neseznal v tomto směru žádné změny. Z těchto důvodů navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
35. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
36. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
37. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
38. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
39. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
40. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
41. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
42. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
43. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání.
b) vlastní posouzení dovolání
K dovoláním obviněných
44. Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože svými námitkami směřují vůči závěru soudů o existenci subjektivní stránky trestného činu (a obviněný L. i vůči naplnění znaků organizátorství), jímž byli uznáni vinnými, vznesli je způsobem zcela neregulérním, neboť je založili nikoli na zpochybnění právního posouzení skutku tak, jak jej zjistil nalézací soud a potvrdil soud odvolací, ale na vlastním hodnocení důkazů a z toho vyplývající vlastní verze skutkových zjištění. Z nich pak dovozují namítané vady. Takto uplatněné námitky neodpovídají zvolenému, ani jinému dovolacímu důvodu, a nemohou tak vyvolat přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Ten totiž v rámci dovolacího řízení zásadně není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího (či odvolacího) soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně (případně soud odvolací) ve výroku odsuzujícího rozsudku.
45. Přestože oba obvinění uplatnili také výhradu tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud jejich závěr o jeho existenci nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
46. Obviněný F. V. výhradu tzv. extrémního nesouladu uplatnil zcela obecně, když uvedl, že má za to, že ve věci je více vyviňujících důkazů a soud se vydáním odsuzujícího výroku dopustil neopodstatněné libovůle. Na takto obecně formulovanou námitku nelze reagovat jinak než odkazem na důkazy provedené nalézacím soudem, jím řádně zhodnocené v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., na nichž založil svůj závěr o vině obviněného. Ostatně ze zbytku dovolání obviněného je zřejmé, že k závěru o existenci převahy těchto vyviňujících důkazů činí pouze na základě jejich vlastního hodnocení, jímž dospěl k odlišným skutkovým závěrům od soudu nalézacího, potvrzeným odvolacím soudem. Tvrzení dovolatele, že byl i podle napadených rozhodnutí toliko zcela pasivním účastníkem věci, zcela přehlíží to, co v reakci na odvolací námitku obviněného zpochybňující existenci subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslné formy jeho zavinění, zmínil odvolací soud např. v bodech 40. a násl. odůvodnění rozsudku, kde mj. i výslovně uvedl (bod 43.), že se „i aktivně účastnil vytvoření nepravdivých příloh“. Uvedl-li v souvislosti s odůvodněním výroku o trestu (bod 70.), že „byl spíše pasivní, jeho úloha se většinou omezila na pouhou přítomnost a podpis předložených dokumentů“, učinil tak výlučně z důvodů odlišení míry jeho angažovanosti a aktivity, od ostatních obviněných na činu participujících, nikoli snad proto, že by tím zpochybnil důvodnost skutkových závěrů zcela dostatečných – a nikoli snad rozporných (nadto extrémně) – pro vyslovení viny i z hlediska zákonem vyžadovaného úmyslného zavinění.
47. Obviněný J. L. naopak svoji výhradu tzv. extrémního nesouladu spojil s konkrétní námitkou. Nesoulad shledává ve skutečnosti, že provedené důkazy ukazují na účastenství dalších osob na trestné činnosti, které však nebyly stíhány, a naopak ve věci vypovídaly v postavení svědka. Námitkou obviněného se zabýval již odvolací soud v bodě 27. svého rozsudku. Správně zde odkázal na zásadu obžalovací s tím, že v hlavním líčení lze projednat pouze skutek, pro který byla podána obžaloba, a pouze z hlediska posouzení viny osob, proti kterým obžaloba směřuje. Odvolací soud také poukázal, že nalézací soud možné zapojení těchto svědků zvažoval při hodnocení jejich výpovědí, a mnoha z nich proto neuvěřil. Dále je třeba dodat, že uvedená skutečnost nemůže založit námitku extrémního nesouladu, neboť nalézací soud neučinil žádná skutková zjištění o ne/zapojení těchto osob do trestné činnosti, protože k tomu nebyl povolán. Samotné posouzení, proti komu bude podána obžaloba, náleží státnímu zástupci a nikoli soudu. Mimoto, i kdyby skutečně byli tito svědci do trestné činnosti zapojeni, neměl by tento závěr vliv na posouzení viny obviněného. Ve věci bylo provedeno dostatečné množství důkazů a nalézací soud dospěl k odůvodněnému závěru o vině všech obviněných s tím, že jejich zapojení do trestné činnosti bylo v popisu skutku podrobně popsáno. Případné zapojení dalších osob by tak rozhodnutí o vině obviněného nezměnilo.
48. Pokud obviněný F. V. ve svém dovolání, stejně jako v předcházejícím řízení namítl, že měl pouze pasivní roli, ničeho si nebyl vědom a pouze podepsal, co mu bylo předloženo, pak je nutno zopakovat, že uvedenými námitkami se zabývaly již soudy obou stupňů. Především vrchní soud již v bodech 40. a 41. svého rozsudku konstatoval, že podle výpovědi svědkyně N. Š. nebylo o úvěru možné jednat bez přítomnosti dlužníka a obviněný tedy musel být přítomen. Zároveň musel vědět, když žádost podepisoval, že její obsah a přílohy neodpovídají skutečnosti, když byla mj. připojena daňová přiznání z let 2010 a 2011, přestože v těchto letech nepodnikal a daňová přiznání nepodával. V případě druhého úvěru již vůbec nelze hovořit o jeho pasivní roli. Například při prohlídce budovy v XY svědku J. B. sdělil nepravdivé údaje a tuto budovu mu ukazoval, přestože věděl, že nepatří společnosti A. Dále s tímto svědkem probíral své podnikání a výsledky společnosti, a zaslal mu seznam pohledávek společnosti, což jistě nesvědčí o jeho pasivní roli, či že by se trestného činu vůbec „myšlenkově neúčastnil“, jak tvrdí ve svém dovolání. Nalézací soud také zmínil, že obviněný za společnost vyřizoval i další záležitosti (viz bod 75. rozsudku) – jeho pravé podpisy byly na řadě listinných důkazů.
49. Odvolací soud proto správně shrnul, že obviněný V. „byl o zásadních okolnostech informován, byť lze věřit jeho obhajobě, že žádosti o úvěr nevyplnil a jejich podklady neprostudoval. V případě druhé žádosti o poskytnutí úvěru se i aktivně účastnil vytvoření nepravdivých příloh této žádosti“ (viz bod 45. rozsudku). Obviněný tedy musel vědět, že skutečnosti uváděné v obou žádostech o úvěr nejsou pravdivé. Přesto veden snahou dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy a možnosti čerpat poskytnuté prostředky tyto smlouvy podepsal. Zcela nepochybně tak ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu jednal ve formě přímého úmyslu. Z hlediska reakce na námitky tohoto dovolatele dostačuje uvést, že ve vztahu k těžšímu následku zákon tuto formu (tj. úmyslného) zavinění nepožaduje, nestanoví-li něco jiného [§17 písm. a) tr. zákoníku].
50. Obviněný J. L. ve svém dovolání taktéž ve shodě s předcházejícím řízením namítl, že zjednodušeně řečeno při zjištěném IQ 89 nemohl zorganizovat takto sofistikovanou trestnou činnost. K první námitce obviněného se vyjádřil odvolací soud v bodě 57. svého rozsudku, kde uvedl, že „[b]yť se jednalo o důmyslný, předem připravený způsob provedení činu, k jeho přípravě a realizaci nebylo zapotřebí zvláštních rozumových schopností“. Poukázal zde také na fakt, že obviněný měl zkušenosti z vlastního podnikání a zjištěný intelekt se pohyboval na dolní hranici průměru. Zosnování a koordinace skutku se proto jeho schopnostem nevymyká.
51. Dále obviněný namítl, že pro závěr o jeho organizátorství absentuje vyšší míra jeho aktivity, neboť pouze předal kontakt na J. O. Jeho role v trestné činnosti však jednoznačně vyplynula z výpovědí svědků. Odvolací soud ji shrnul v bodě 63. svého rozsudku, kde mj. uvedl, že obviněný zapojil do trestné činnosti obviněného J. O., vyhledal osoby podílející se na vytvoření nepravdivého zdání podnikatelské činnosti společnosti, které se angažovaly při splnění podmínek věřitele pro poskytnutí úvěru, napomohly výběru finančních prostředků a přispěly na zakrytí skutečného důvodu transferu finančních prostředků. Jednání všech těchto osob koordinoval. Aktivně se také účastnil všech jednání, vozil na ně obviněného F. V. a řídil způsob výběru peněžní hotovosti. Obviněný F. V. krom toho vypověděl, že to byl právě obviněný J. L., kdo obchod s paletami vymyslel a navrhl. Z výpovědí dalších svědků pak vyplývá, že přestože za společnost oficiálně vystupoval obviněný F. V., fakticky vše řešili právě s obviněným J. L. (viz mj. body 50. a 51. rozsudku odvolacího soudu). Závěr nalézacího soudu o tom, že obviněný naplnil podmínky účastenství uvedeného trestného činu ve formě organizátorství, byl proto odůvodněný. Za situace, kdy celou trestnou činnost obviněný vymyslel a koordinoval a byl si tudíž vědom všech okolností žádosti a podpisu úvěrové smlouvy stejně jako výše škody, která bude způsobena, a přesto činil kroky k uskutečnění této trestné činnosti, nelze pochybovat ani o jeho naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého, jak učinil nalézací soud.
52. Obviněný J. L. uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě. V této variantě však může být naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje jím uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
53. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných neodpovídají nejen jimi zvolenému, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů upravených v §265b tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovoláních obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
54. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného F. V., neboť se neztotožnil s aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k tomuto obviněnému odvolacím soudem. V reakci na jeho námitky je úvodem vhodné poukázat na zákonná východiska, tj. přístup zaujatý k interpretaci citovaného ustanovení.
55. Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
56. Z dikce ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit nutnost splnění třech zákonných podmínek nezbytných k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to, že:
a) jsou zde konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že
b) použití zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – a to s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že
c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
57. Uvedené podmínky jsou stanoveny kumulativně. Jinak řečeno, nesplnění jedné z nich má za následek, že nelze ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku aplikovat. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice.
58. Podstatné je také poznamenat, že v rámci první podmínky jsou uvedeny „konkrétní okolnosti případu“ a „poměry pachatele“. Tyto skutečnosti se v případu mohou vyskytovat samostatně nebo mohou být naplněny současně, postačí však naplnění jedné z nich. Za okolnosti případu lze v této souvislosti považovat zejména skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
59. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, jak vyplývá již z jeho názvu je mimořádný a nejedná se proto o pravidelný postup soudu, z čehož lze logicky dovodit, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest uložený na samé spodní hranici stanovené trestní sazby, kterou je pachatel ohrožen, není způsobilý vyjádřit jejich význam. Použití tohoto institutu proto nemohou zdůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití §58 odst. 1 tr. zákoníku představuje výjimečný postup, který musí být v každém případě pečlivě a přesvědčivě zdůvodněn (č. I/1965 Sb. rozh. tr.).
60. K aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska okolností případu je možné přistoupit tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel.
61. Nalézací soud obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně neshledal žádného rozdílu mezi obviněnými při posuzování otázky polehčujících a přitěžujících okolností, neboť uvedl (bod 113.), že „nezjistil žádnou okolnost polehčující ani přitěžující jako natolik výraznou, aby k nim přihlížel“.
62. Z podnětu odvolání obviněného F. V. přezkoumával odvolací soud mj. výrok o trestu. Svá zjištění popsal v bodech 70. – 79. rozsudku. Při řešení otázky existence polehčujících a přitěžujících okolností dospěl v případě obviněného k poznatku, že jeho výpověď „významně přispěla k objasnění okolností trestné činnosti, a to i ve vztahu ke spoluobžalovaným“ a že mu tudíž svědčí polehčující okolnost uvedená v §41 písm. l ) tr. zákoníku. Žádnou jinou polehčující (ale ani přitěžující) okolnost tento soud u obviněného neshledal.
63. V rámci svého odůvodnění odvolací soud vyložil, že ve prospěch obviněného hodnotil i to, že
· u něj nebyl zjištěn majetkový prospěch,
· pohnutkou jeho jednání nebyla zištnost,
· byl spíše pasivní,
· těžší následek zavinil z nedbalosti,
· splácí část škody způsobené trestným činem,
· utrpěl v minulosti zranění, jehož důsledky se i nadále projevují (obtíže v mluveném a psaném projevu),
· ztratil zaměstnání u společnosti, jíž poskytl z důvodů jejích finančních obtíží dosud zcela nevrácenou peněžní půjčku,
· do její smrti v roce 2012 pečoval o svou matku,
· potýkal se s následky onkologického onemocnění,
· je ve věku 67 let,
· nikdy nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a
· má kritický náhled na spáchanou trestnou činnost.
64. Tento výčet vedl odvolací soud k závěru, že přichází v úvahu aplikace obecných zásad jím uvedených (tj. požadavek kumulativního naplnění podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zákoníku), protože „uvedené okolnosti případu takový postup vyžadují, neboť jimi se vymyká běžným případům tzv. bílých koní, a trest uložený v zákonné trestní sazbě je příliš přísný“. Nápravy obviněného je možno podle odvolacího soudu dosáhnout i trestem kratšího trvání, neboť na spáchanou trestnou činnost má kritický náhled. Zrušil proto výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu a obviněnému s využitím §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
65. S tímto hodnocením odvolacího soudu se při uvážení dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce a skutkových závěrů, které z provedeného dokazování vyplynuly a jsou vyjádřeny v jiných částech napadeného rozhodnutí, nelze zcela ztotožnit.
66. Kriticky je třeba přistoupit jak k tvrzení odvolacího soudu, že pohnutkou jeho jednání nebyla zištnost, tak zejména k závěru, že škodlivý následek je kryt toliko nedbalostní formou zavinění. V uvedeném směru nelze pominout to, co zmínil dovolatel v bodech 15. a 16. svého dovolání a to, co plyne z provedeného dokazování.
67. Nalézací soud z hlediska naplněnosti subjektivní stránky (bod 111.) nečinil žádný rozdíl mezi jednotlivými obviněnými. Po připomenutí, že „se u trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění (§15 odst. 1 tr. zákoníku)“, přičemž „u následku spočívajícím ve způsobení škody velkého rozsahu postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (§16 tr. zákoníku)“, uzavřel otázku zavinění obviněných tak, že „jednali v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jejich jednání bylo vedeno přímým úmyslem získat finanční prostředky z úvěru“. Uvedené konstatování však nic nevypovídá o formě zavinění obviněných k jim přivozenému škodlivému následku, tj. ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě označeného trestného činu.
68. Odvolací soud (avšak až v části věnované odůvodnění výroku o trestech) v případě obviněného J. V. uvedl (bod 70.), že „i on se trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku dopustil v úmyslu přímém, jeho obhajoba, že skutečně věřil v budoucí řádné podnikání v polygrafickém průmyslu a neměl v úmyslu svým jednáním způsobit škodu, je však věrohodná a nebyla vyvrácena, tzn. následek spočívající v způsobení škody velkého rozsahu je kryt toliko nedbalostí“.
69. Uvedený závěr o nedbalostní formě zavinění kvalifikované skutkové podstaty odvolací soud nikterak neodůvodnil, neboť se omezil na konstatování, že obhajoba obviněného nebyla vyvrácena. Měl-li však být úvěr splácen z prostředků generovaných podnikatelskou aktivitou, pak je nutno klást si otázku, jak s jejich nabytím mohl obviněný počítat s ohledem na zjištění, která jsou součástí vydaných rozhodnutí. V bodech 41. a 45. odvolací soud popisuje, že se obviněný na trestné činnosti účastnil tím, že podepsal nepravdivé dokumenty, kupní smlouvu a předávací protokol na stroje financované úvěrem. Tyto stroje, jež neexistovaly, nebyly ve skutečnosti zakoupeny a nedostaly se tak do dispozice obviněného. Uvádí-li proto odvolací soud v bodě 49. rozsudku, že obviněný uvedené stroje vybíral s vírou v to, že se podnikání, na něž má odborné vzdělání, „rozjede“, je tento závěr v přímém rozporu s vědomím obviněného, že k žádnému nákupu strojů nedošlo.
70. Vědomá aktivní účast obviněného na trestné činnosti byla prokázána i prostřednictvím svědecké výpovědi J. B. Závěru odvolacího soudu o nedbalostním zavinění ve vztahu ke vzniku škody na majetku poškozené bankovní instituce budovaném na víře obviněného v budoucí podnikání (když věděl, že k žádnému podnikání nedochází a k nákupu strojů k dalšímu podnikání nedošlo) nemůže dovolací soud přisvědčit.
71. Naopak je zcela důvodné, že odvolacím soudem byl ve prospěch obviněného přiznán význam dalším, výše vypočteným okolnostem.
72. Je možno souhlasit se závěrem, že u obviněného nenastal majetkový prospěch, neboť peněžní prostředky z úvěrů čerpané podle zjištění soudů neskončily u něj. U skutku popsaného pod bodem 2) to připouští i sám dovolatel (bod 13. dovolání), v případě skutku pod bodem 1) je třeba ke skutkovému zjištění uvedenému ve výroku odsuzujícího rozsudku („a peněžní prostředky použil pro svoji potřebu“) přistupovat s přihlédnutím ke skutkovému závěru vyjádřenému s odkazem na výpověď obviněného V., z níž soudy při rozhodování vyšly, v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 49.).
73. Přijmout lze i závěr, že – v porovnání s ostatními osobami na činu zúčastněnými –
byla role obviněného spíše pasivní. Takové posouzení nepopírá to, co odvolací soud zmínil v bodě 43. rozsudku. Odpovídá i charakteristice osoby obviněného, jak je popsána znaleckým posudkem zmíněným v bodě 64. rozsudku nalézacího soudu.
74. Není důvod zpochybňovat závěr, že obviněný, který byl ke spáchání činu do jisté míry vmanipulován jednáním dalších osob, a jehož podíl je prokazatelně menší než aktivita zbývajících dvou spoluobviněných, se jej dopustil v nelehkých osobních poměrech. Ty byly dány předcházející ztrátou zaměstnání, úmrtím matky, o niž pečoval, a zejména onkologickým onemocněním, resp. podstupovanou léčbou. Uvedené skutečnosti mohly výrazně přispět k oslabení zábran u jedince, jehož osobnost je hodnocena jako emočně nestabilní, sociálně submisivní a naivní, závislá a snadno manipulovatelná se sníženou frustrační tolerancí a anoxiozně-depresivní reaktivitou v zátěži. U jedince, který se činu dopustil ve věku šedesáti let, tak lze hovořit o tom, že je nutno k těmto poměrům pachatele, jež ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédnout v rámci okolností případu, ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Ve spojení s tím, že o ukládání trestu bylo odvolacím soudem rozhodováno s odstupem více jak sedmi a půl let od spáchání trestného činu a trest tak byl ukládán obviněnému staršímu 67 let, se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by obviněný důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný.
75. Je nutno uvážit, že u jedince, který svojí výpovědí přispěl k objasnění trestné činnosti a částečně se podílel na náhradě způsobené škody (tvrzení obsažené v dovolání o splácení škody i v současné době nebylo vyžádanou zprávou potvrzeno) a na něhož dosud nebylo působeno přímým výkonem trestu, lze i s ohledem na jeho věk důvodně předpokládat, že účelu trestu může být dosaženo i uložením trestu pod spodní hranicí trestní sazby. Trest ve výměře tří a půl let, jež je ze zákona trestem nepodmíněným, je za daných okolností třeba shledávat jako trest adekvátní. Aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku současně odvolacímu soudu umožnila nezbytnou diferenciaci trestů ukládaných v závislosti na prokázané aktivitě a obohacení jednotlivých obviněných.
76. Přestože se tedy nelze ztotožnit s veškerou argumentací, kterou odvolací soud vznesl ke zdůvodnění užití mimořádného snížení trestu odnětí svobody u obviněného F. V., ve své podstatě rozhodl správně, neboť jeho zbývající důvody, pro něž k využití zmíněného mimořádného institutu přistoupil, jsou opodstatněné a dostačující. Námitky nejvyššího státního zástupce byly proto posouzeny jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
77. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o všech označených mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu