ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.725.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 725/2020-1094
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2020 o dovolání, které podala obviněná H. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2020, č. j. 50 To 387/2019-953, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 69/2018-804, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. 11. 2019, č. j. 1 T 69/2018-804, byla obviněná H. L. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku za použití §22 odst. 2 a §2 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustila tím, že
v přesně nezjištěné době, nejméně v listopadu 2014, v místě bydliště svých rodičů manželů C. v XY, okr. Klatovy, na adrese na XY, a v Praze, v místě jejího tehdejšího bydliště a bydliště jejího syna AAAAA (pseudonym), opakovaně naváděla svého syna AAAAA, nar. XY, aby policii řekl, že mu jeho otec strkal prsty do konečníku a dával penis do úst, ačkoliv věděla, že to není pravda, toto pak syn skutečně dne 17. 11. 2014 před policistkou v XY uvedl, na základě toho bylo vedeno na Policii ČR, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení, SKPV Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy pod č. j.: KRPA-455476/TČ-2014-000073 trestní řízení ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odstavec 1, odstavec 2 písmeno a), odstavec 3 písmeno a) trestního zákoníku, kdy i v průběhu prověřování toto nezletilý před policisty při výslechu dne 12. 12. 2014 zopakoval a uváděl toto i před psychology, avšak trestní řízení bylo pravomocným usnesením Policie ČR ze dne 4. 3. 2015 pod číslem jednacím KRPA-455476-39/TČ-2014-000073 odloženo dle §159a odstavec 1 trestního řádu s tím, že ve věci nejde o podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu, kdy obžalovaná takto jednala v době, kdy probíhal mezi tehdy manželi K. spor o styk s nezletilým synem AAAAA, křivým obviněním M. K., nar. XY, se snažila dosáhnout jeho trestního stíhání a v důsledku toho mu zabránit ve styku s jejich synem, čímž chtěla narušit vztah mezi synem a otcem, a tímto svým jednáním negativně ovlivnila citový a mravní vývoj nezletilého tak, že pokud by následně nedošlo ke svěření nezletilého otci, byl by jeho citový a mravní vývoj narušen v oblasti emočního zakotvení i zrání a v oblasti vytváření mravních standardů a obecného pocitu jistoty a bezpečí,
2. Obviněná byla za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku a násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 5. 2018, č. j. 1 T 160/2016-881, a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 2 To 21/2016, vydaným ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 7/2015 odsouzena podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a pěti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 5. 2018, č. j. 1 T 160/2016-881, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. K. odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněné a poškozeného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 50 To 387/2019-953 , jímž k odvolání poškozeného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o odkazu poškozeného s celým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost uhradit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení občanskoprávní. Odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Durčáka dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Rozhodnutí podle dovolatelky totiž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném chybném hmotně právním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku ačkoli byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Na počátku svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka shrnuje k její věci relevantní judikaturu, přičemž zmiňuje, že v jejím případě došlo i k situaci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Následně namítá, že se ani jeden ze soudů nevypořádal s námitkami obhajoby stran znaleckého posudku vypracovaného psychiatrickou nemocnicí B. (dále „znalecký ústav“), na základě kterého byla posuzována věrohodnost výpovědi nezletilého AAAAA. Vůči tomuto posudku byly vzneseny námitky v rámci závěrečné řeči při hlavním líčení a následně v doplnění odvolání ze dne 31. 1. 2020. Znalecký posudek přitom obsahuje řadu vnitřních rozporů, stejně jako rozporů se závěry právní vědy, které nebyly v odůvodnění rozhodnutí soudů reflektovány.
6. Ve vztahu k tvrzení o vnitřní rozpornosti posudku obviněná rozvádí, že podle souhrnu a závěru tohoto posudku „… nelze potvrdit a dostatečně popsat, co se ve sledovaných interakcích mezi nezletilým, poškozeným a obviněnou skutečně odehrálo.“ , přičemž v jiné části posudku je uvedeno, že obecně nejsou u nezletilého sledovány sklony ke lhavosti a zkreslování výpovědi, přičemž toto se děje pouze ve vyšetřované věci pod nátlakem matky (str. 16, 17 - bod 2 posudku). Zároveň je pod bodem 4 na str. 17 posudku uveden závěr, že nezletilý byl ze strany matky naváděn a ovlivněn, aby svého otce obvinil z nedovoleného sexuálního chování, ovšem pod bodem 7 str. 18 posudku je vyřčen závěr, že výpověď nezletilého se jeví věrohodná. Mezi těmito závěry vyplývajícími z posudku poté obviněná nalézá rozpor, a to zejména při srovnání zmíněného bodu 4 a 7.
7. Pokud jde o námitku, že se soudy nevypořádaly s obhajobou předloženými závěry právní vědy týkající se znaleckého dokazování, tuto rozvádí poukazem na skutečnost, že obhajoba založila do spisu kopii části díla Soudní psychiatrie a psychologie autorského kolektivu vedeného doc. MUDr. Pavlem Pavlovským, CSc. Podle úryvku tohoto díla „…při posuzování věrohodnosti výpovědi znalec zjišťuje míru pravděpodobnosti, že výpověď je věrohodná, a ne, zda se vypovídaná událost skutečně stala.“. Znalecký ústav tedy nebyl oprávněn zjišťovat, že obviněná naváděla nezletilého, aby otce obvinil z nedovoleného sexuálního chování. Znalecký ústav mohl toliko posoudit, zda je výpověď nezletilého věrohodná. S tímto doktrinálním závěrem se však soudy nevypořádaly. Zároveň ve znaleckém posudku nebyla uvedena míra věrohodnosti nezletilého, ač o této učinil znalecký ústav závěr pod bodem 7 posudku.
8. Dovolatelka dále upozorňuje na to, že z výslechu znalce PhDr. Goldmanna vyplynulo, že pravděpodobnost ovlivňování nezletilého ze strany poškozeného je menší než polovina. Odvolací soud však pod bodem 39 rozsudku toto zjištění vyložil tak, že znalec vyloučil navádění nezletilého k určité výpovědi poškozeným (otcem). To však zjevně z výpovědi znalce nevyplývá. Je třeba uvést, že zmíněný závěr soudu plyne z podání poškozeného (dovolatelkou blíže nespecifikovaného), na které obviněná reagovala vlastním podáním ze dne 23. 2. 2020 pod bodem XI. 4. Tuto část svého podání poté cituje a opět odkazuje na to, že podle souhrnu a závěru znaleckého posudku, lze s jistotou konstatovat pouze to, že nelze potvrdit či popsat, co se ve sledovaných interakcích mezi nezletilým, poškozeným a obviněnou skutečně odehrálo. Znalecký ústav tedy podle obviněné zjistil pouze to, že nic zjistit nelze. S touto námitkou se však odvolací soud nevypořádal.
9. Soudy sice nemohly závěry znaleckého posudku nahradit vlastními, nicméně měly povinnost je prověřit v rozsahu odpovídajícímu článku I. doplnění odvolání obviněné ze dne 31. 1. 2020, což neučinily.
10. Další námitky dovolatelky směřují k vyjádření, které obstarali advokáti poškozeného od znaleckého ústavu k doplnění odvolání obviněné. Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že k tomuto vyjádření, stejně jako k němu se vztahujícímu následnému podání obviněné ze dne 23. 2. 2020, nebude přihlížet. V případě vyjádření znaleckého ústavu tak soud učinilo proto, že nebylo opatřeno znaleckou doložkou a nebylo vyžádáno soudem. K podání obviněné poté nepřihlížel, neboť se vázalo právě k vyjádření znaleckého ústavu (ke kterému nepřihlíží), a dále proto, že prostor k vyjádření obviněné byl vyčerpán při veřejném zasedání dne 12. 2. 2020 a ta pouze opakuje svoji již uplatněnou argumentaci. Obviněná se však domnívá, že od ní, resp. její obhajoby nelze očekávat, že se vyčerpávajícím způsobem bez možnosti přípravy vyjádří ve veřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 k citovanému vyjádření znaleckého posudku. Zároveň uvádí, že vyjádření znaleckého ústavu vytváří rozpor týkající se již výše zmiňovaného znaleckého posudku stran zkoumání věrohodnosti výpovědi nezletilého. Důvodem je, že ve vyjádření znaleckého ústavu je obsažena informace o tom, že k zjištění o navádění nezletilého matkou k obvinění poškozeného z nedovoleného sexuálního chování došli znalci rozborem úředního záznamu o provedení výkonu odebrání dítěte pro styk s otcem ze dne 27. 11. 2015. Uvedený úřední záznam však není vůbec obsahem spisu. Je tedy s podivem, že jej mohl znalecký ústav označit jako stěžejní pro závěry znaleckého posudku. Ani soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích žádný úřední záznam ze dne 27. 11. 2015 nehodnotily, ačkoli měl být rozhodujícím pro znalecký posudek, ze kterého při svém rozhodování vycházely.
11. Následně dovolatelka cituje další pasáž z díla Soudní psychiatrie a psychologie, jejíž obsah považuje za názor právní vědy, podle kterého jakmile vznikne podezření na zmenšenou věrohodnost výpovědi, měli by znalci použít formulace, že tato nepostačuje jako jediný důkaz trestného činu. Tato námitka byla vznesena již při hlavním líčení a soudy obou stupňů se s ní nevypořádaly.
12. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s námitkou podjatosti znaleckého ústavu, kterou obviněná vystavěla na základě toho, že posuzoval doplnění odvolání obviněné (ve výše řešeném vyjádření znaleckého ústavu) na objednávku advokátní kanceláře zastupující poškozeného. Zároveň tato činnost znaleckého ústavu znamená porušení povinnosti mlčenlivosti informace získané při své znalecké činnosti.
13. Následně obviněná upozorňuje na to, že záznam výpovědi nezletilého odporuje protokolu v části, která předchází první zaprotokolované otázce. V důsledku tohoto při veřejném zasedání dne 12. 2. 2020 obhajoba navrhla výslech znalce PhDr. Goldmanna, neboť ve znaleckém posudku není videozáznam výpovědi uveden jako jeho pramen a taky proto, „…že se nikdo na nezaprotokolovanou část výpovědi nezletilého neptal a znalci ji nikde nehodnotili.“. Tento návrh byl však zamítnut při veřejném zasedání dne 26. 2. 2020. V bodě 35 rozsudku odvolacího soudu tento pouze uvedl, že není důvod doplňovat výslech znalce, aniž by se vyjádřil k tomu, zda znalec pracoval s videozáznamem výpovědi či nikoliv.
14. Kromě znaleckého posudku byla stěžejním důkazem výpověď nezletilého, tato je však procesně nepoužitelná, přičemž námitky toho se týkající uplatnila obviněná již v odvolacím řízení. V této části svého dovolání se obviněná opět dovolává „názorů právní vědy“ vyplývajících z díla Soudní psychiatrie a psychologie. Podle těchto by pokud možnost mělo dítě při výslechu popsat celou událost samo bez zásahu dospělých a až poté by vyšetřovatel měl klást upřesňující dotazy s vyvarováním se sugestivních formulací. Dále poukazuje na obdobné poznatky plynoucí z díla Forenzní psychologie a díla Kriminalistika. Následně dodává, že kromě rozporu mezi protokolem o výpovědi a videozáznamem z ní je možno sledovat, že vyšetřovatel neposkytl nezletilému prostor pro spontánní vyjádření. Dále se domnívá, že první zaprotokolovaná otázka byla sugestivní, přičemž vyšetřovatel položil nezletilému asi 100 otázek. V nezaprotokolované části výpovědi vyšetřovatel sdělil nezletilému vše, co má říct, přesto, že měl zjišťovat, co se vlastně stalo a jak si to nezletilý sám pamatuje. Zároveň nezletilý nepochopil své právo odmítnout vypovídat, neboť nebyl dostatečně poučen, přičemž dával najevo (zavrtěním hlavy), že vypovídat nechce. Nezletilý neprohlásil to, co je uvedeno na str. 2 protokolu, tedy: „Poučení rozumím a nic si nebudu vymýšlet, k věci chci vypovídat. Celá věc proběhla takto…“ . V souvislosti s tímto dovolatelka odkazuje na judikaturu (R 9/1985 a R 28/1995), podle které není procesně použitelná výpověď, pokud nedojde k výslovnému prohlášení svědka, že nevyužívá právo odepřít výpověď, případně když výslech nezletilého proběhne bez účasti obhájce.
15. S výše uvedenými námitkami se odvolací soud nevypořádal dostatečným způsobem, přičemž v bodě 38 jeho rozsudku uvádí, že nepovažuje za nutné reagovat na jednotlivé námitky směřující ke znaleckému posudku či výslechu nezletilého, neboť se s nimi již vypořádal soud prvního stupně. To však není pravdou, nalézací soud se námitkám obhajoby věnoval pouze pod bodem 20 jeho rozhodnutí, a to nedostatečně.
16. Soudy obou stupňů porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Pokud totiž z dokazování vyplyne více možných verzí skutkového děje, měl by soud dát přednost té pro obviněnou nejpříznivější. Následně dovolatelka cituje obsah svého odvolání, podle kterého byly v řízení prokázány dvě rovnocenné varianty skutkové situace. Jednou z nich přitom je to, že nezletilý mohl být „…explicitně výrazně ovlivněn ze strany poškozeného při podání výpovědi dne 22. 3. 2017…“. Této variantě by přitom podle výše zmíněných zásad měly dát soudy přednost.
17. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
18. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta po shrnutí dovolacích námitek obviněné, jejíž podstatou jsou tvrzení, že
· ani jeden ze soudů se nevypořádal s námitkami obhajoby,
· trestná činnost nebyla prokázána,
· nesprávně byly vyhodnoceny závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie,
· stěžejním důkazem byla výpověď nezletilého, která však byla procesně nepoužitelná,
· oba soudy porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo ,
uvedla, že dovolatelka na podporu uplatněného důvodu dovolaní uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Trestná činnost obviněné je přitom podle státní zástupkyně prokázána především znaleckým posudkem Psychiatrické nemocnice B. a výslechem znalce PhDr. Goldmanna, který byl podrobně vyslechnut za účelem ztvrzení znaleckého posudku v hlavním líčení, v němž také odpovídal na dotazy stran. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že výpověď nezletilého AAAAA bylo možno v tomto řízení použít jako důkaz. Nezletilý byl poučen přiměřeně svému věku o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu i o možnosti odepření výpovědi. Byl poučen konkrétně v rozsahu k výpovědi vůči matce a babičce. Poučení je zřejmé ze zvukového i obrazového záznamu, který byl v hlavním líčení proveden jako důkaz postupem podle §102 odst. 2 tr. ř. Výslechu nezletilého byl přítomen soudce okresního soudu, a pokud by byla pochybnost o projevu nezletilého v tomto směru, že vypovídat nechce, lze předpokládat, že by výslech byl okamžitě ukončen. Jednalo se proto podle hodnocení státní zástupkyně o zcela použitelný důkaz.
19. V další části svého vyjádření státní zástupkyně připomenula, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se podle státní zástupkyně náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelka uplatnila již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
20. Obviněná se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněná uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatelka však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v její prospěch. Svými námitkami se domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
21. Státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že výhrady dovolatelkou uplatněné není možno mít za důvodné. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na skutečnosti uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Navrhla současně, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
22. K dovolání obviněné zaslal prostřednictvím svého zmocněnce své vyjádření i poškozený . Podle něj dovolací argumentace obviněné není věcně ani formální způsobilá k projednání dovolacím soudem, neboť představuje „kompilát myšlenkových a argumentačních toků obhajoby přednesených v průběhu řízení před nalézacím i odvolacím soudem“ , s nimiž se tyto vypořádaly zcela v souladu se zákonem. V návaznosti na hodnocení obviněnou zaujaté obhajoby vyjadřuje poškozený názor, že soudy obou stupňů se s námitkami obhajoby přesvědčivě vypořádaly (odvolací soud v bodech 32 a násl.) a svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily. Sám pak zaujímá své hodnotící stanovisko k dovolací argumentaci obviněné týkající se otázek
a) znaleckého posudku znaleckého ústavu a výslechu znalce,
b) podjatosti znaleckého ústavu,
c) výslechu nezletilého a
d) presumpce neviny a zásady in dubio pro reo ,
které z důvodů jím vyložených pokládá za zjevně neopodstatněné, neboť činí návrh, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy aby je jako zjevně neopodstatněné odmítl, in eventum o něm rozhodl podle §265j tr. ř. a jako nedůvodné je zamítl.
23. Obviněná prostřednictvím svého obhájce zaslala repliku k vyjádření nejvyššího státního zástupce a poškozeného. Předně zdůraznila, že tyto osoby stejně jako odvolací soud pominuly důkaz provedený odvolacím soudem, jehož autorem byl PhDr. Petr Goldmann. Znalec zde uvedl, že výpověď nezletilého je měnivá a svůj závěr znalecký ústav formuloval na základě rozboru úředního záznamu. Tento však ve spise není a není ani mezi podklady posudku. Nemůže být odsouzena na základě důkazů, které nebyly provedeny před soudem. Pokud jde o samotné okolnosti vzniku vyjádření, upozornila na povinnost mlčenlivosti. Této nebyl znalecký ústav, PhDr. Goldmann ani OČTŘ zproštěni. Spolupráce znalce a zmocněnce poškozeného je velmi nestandardní a za hranou zákona. Odkázala dále na svoje dovolání a navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc přikázána Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
29 . Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Přestože obviněná základem svého dovolání činí tvrzení o existenci vady zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k jehož naplnění dochází v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení skutku, event. jiného nesprávného hmotně právního posouzení okolnosti mající význam pro rozhodnutí, ve své argumentaci neuplatňuje nic, co by mělo svědčit o vadě ve smyslu první či druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu. Je tomu tak proto, že jádrem jejího dovolání je vyjádření nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními, jež se staly předmětem právního posouzení, které mají mít příčinu ve skutečnostech, které vymezily ve svých vyjádřeních státní zástupkyně (bod 18.) a poškozený (bod 22.).
32. Dovolací soud je nucen konstatovat, že k přezkumu rozhodnutí napadeného dovoláním ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. může přistoupit pouze tehdy, jestliže dovolatel – vyjma vymezení zvoleného důvodu dovolání – svůj mimořádný opravný prostředek rovněž konkrétními námitkami opře o argumenty, které obsahově tomuto důvodu dovolání také odpovídají. Je-li dovolací důvod určen k nápravě vad právního posouzení, pak je zjevné, že dovolací argumentace, jejíž podstatnou jsou výhrady vůči skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů z hlediska jejich věrohodnosti a procesní použitelnosti apod., jsou pod obsahové zaměření deklarovaného důvodu nepodřaditelné a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu upravenou výše citovaným ustanovením nemohou založit. V uvedeném směru na tomto závěru ničeho nemění ani odkaz dovolatelky na jí citovanou judikaturu Ústavního soudu, konkrétně zmiňovanou povinnost soudu vypořádat se s účastníkem řízení prezentovanými názory právní vědy nebo judikatury, neboť je nepřípadné za názory právní vědy označovat jím odkazované doktrinální názory autorů z oboru zdravotnictví (citace z díla Soudní psychiatrie a psychologie).
33. Z výše uvedeného je zřejmé, že argumentace uplatněná obviněnou v jejím dovolání nemůže vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu. Zároveň však dovolatelka vznesla námitku tzv. extrémního nesouladu a porušení práva na spravedlivý proces. Následující reakce dovolacího soudu je proto vhodná jen z toho důvodu, aby bylo zcela najisto a transparentně vyloženo, že namítané procesní nedostatky a vady nenabyly rozměrů, které by zasáhly do práva obviněné na spravedlivý proces, jehož porušení by bylo třeba v rozhodnutí dovolacího soudu (v podobě kasace napadených rozhodnutí) zohlednit.
34. Předně je třeba upozornit, že podstatná část dovolání obviněné svým obsahem koresponduje s námitkami, které uplatnila nejen v rámci svých odvolání ve věci, ale jež vtělila také do své obhajoby před soudem prvního stupně. Oba tyto soudy na ně již reagovaly a není třeba, aby dovolací soud zde jejich argumentaci opakoval. Obviněná sice namítla nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se údajně nevypořádal se všemi jejími námitkami, podle judikatury Ústavního soudu však není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Ostatně taktéž Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře sice poukazuje na požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí jako jednu ze záruk včleněných do čl. 6 Úmluvy, zároveň však stanovuje limity této povinnosti, kdy odvolací soud při zamítnutí odvolání může odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz např. García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozhodnutí ze dne 21. 1. 1999).
35. Pokud jde o námitku tzv. extrémního nesouladu, dovolatelka ji uplatnila v tom znění, že „oba soudy učinily skutková zjištění vedoucí k závěru o vině obviněné, která jsou dále uvedeným způsobem v extrémním nesouladu s provedenými důkazy“. V celém následujícím odůvodnění jejího dovolání však, již není obsažena žádná argumentace toho, kde přesně obviněná tento extrémní nesoulad shledává. Dovodit by bylo možno pouze to, že uvedenou vadu shledává ve všech svých dále vznesených námitkách. Tento soud však názor obviněné o existenci této vady nesdílí, jak blíže rozvede níže.
36. Obecně lze konstatovat, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
37. Řadu námitek obviněná vznesla vůči znaleckému posudku Psychiatrické nemocnice B. a souvisejícímu výslechu znalce PhDr. Petra Goldmanna. Jak již bylo výše uvedeno, k uvedeným námitkám se vyjádřil již odvolací soud, a přestože s tím vyjádřila obviněná svoji nespokojenost, dostál tak povinnostem stanovených jak zákonem, tak judikaturou Ústavního soudu. S odůvodněním odvolacího soudu lze souhlasit zejména ve zhodnocení procesního přístupu obviněné, která jak již uvedený soud zdůraznil, při formulaci své odvolací (a stejně tomu tak je i v případě dovolací) argumentace účelově vytrhává jednotlivé skutečnosti z jejich vzájemného kontextu. Z obsahu jejích námitek vůči znaleckému posudku (body 4 – 7 dovolání) je zřejmé, že využívá pouze ty části, které by mohly vyznít v její prospěch. Nejenže pomíjí znalecký posudek v jeho celistvosti a vnitřních souvislostech – přestože sama obviňuje soudy z téhož – ale pomíjí především souznění jeho závěrů s dalšími ve věci vypracovanými či provedenými znaleckými posudky.
38. Již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku provedl podrobný rozbor všech znaleckých posudků ve věci dostupných, ať už se jednalo o ty vypracované přímo v předmětném trestním řízení, nebo ty, jež byly vypracovány pro účely jiného řízení a v trestním řízení vůči obviněné byly provedeny jako listinné důkazy. Soud se přitom zabýval nejen využitelností závěrů jednotlivých posudků, ale zvláště také jejich vzájemnými souvislostmi. Dospěl k závěru, že obviněnou napadený znalecký posudek je podepírán závěry ostatních ve věci vypracovaných posudků. Odborné závěry těchto posudků jsou s výjimkou těch, které z jím vyložených důvodů ze svého hodnocení vyloučil (viz str. 9 rozsudku), v zásadě v souladu. Svoje zjištění formuloval nalézací soud na závěr tohoto srovnání na str. 8 svého rozsudku, kde uvedl, že tři srovnávané posudky se vzájemně nevylučují a v širší realitě se podporují. V následující větě, v níž uvedl, že těmto závěrům nemá důvod uvěřit, je zřejmou písařskou chybou, když v kontextu předcházejících sdělení je zřejmé, že byl myšlen právě opak, tedy že z těchto posudků vycházel.
39. Zpochybňování znaleckého posudku ústavu a souvisejícího výslechu znalce jsou výrazem snahy obviněné o deformaci důkazní situace v její prospěch. Pokud jde o zmínku o formální logice, je na místě poukázat, že se jedná o systém logiky, který se zaměřuje výhradně na formu tvrzení (a nikoliv na jeho obsah). Odpověď znalce je proto zcela opodstatněná, neboť při svém hodnocení jistě nevychází výhradně ze zásad formální (nebo také symbolické) logiky, ale využívá jiných prostředků analýzy vycházejících z jeho odbornosti. Stejné platí i v případě požadavku na stanovení míry pravděpodobnosti věrohodnosti nezletilého. Psychologie není matematická věda a nelze očekávat, že by znalec při svých závěrech mohl poskytnout odpověď, jakou by si zřejmě obviněná představovala, představující exaktní procentuální vyjádření této pravděpodobnosti. Závěry znaleckého posudku jsou však zcela jednoznačné. Ačkoliv se je obviněná pokusila opakovaně zpochybnit, nalézací soud nesporně postupoval správně, když z nich vycházel. Ostatně jakákoli nejasnost, kterou mohla obviněná v závěrech znaleckého posudku shledávat, mohla být objasněna při výslechu znalce (č. l. 795 až 798), kdy měla dostatečný prostor pro kladení svých otázek.
40. Obviněná dále vznesla námitky k vyjádření vypracovanému PhDr. Petrem Goldmannem na žádost poškozeného a jím předloženého odvolacímu soudu. Připomněla názor odvolacího soudu k tomuto důkazu a vyjádřila svůj nesouhlas s ním, stejně jako se skutečností, že jí nebyl dán prostor se k tomuto důkazu vyjádřit, když se odmítl zabývat jejím podáním. V bodech 23. - 26. svého odůvodnění odvolací soud popsal nejen procesní situaci v souvislosti s těmito důkazními prostředky, ale také svůj postoj k nim. Uvedl zde, že předmětné vyjádření bylo soudu předloženo na veřejném zasedání dne 12. 2. 2020, které bylo následně odročeno na den 26. 2. 2020. Doplnění odvolání obviněné bylo soudu doručeno dne 24. 2. 2020 a představovalo reakci na uvedené vyjádření. Odvolací soud však uvedl, že k vyjádření předloženému zmocněncem poškozeného nebude přihlížet, neboť na něj nelze pro absenci znalecké doložky nahlížet jako na doplnění znaleckého posudku a znalec v něm hodnotil taktiku obhajoby obviněné, což mu zjevně nepřísluší. Doplnění odvolání obviněné, které bylo reakcí na toto vyjádření, pak nepovažoval za další doplnění odvolání. Bylo tomu tak proto, že se rozhodl nepřihlížet k důkazu, k němuž se její podání vyjadřovalo, a proto že jej obhajoba předložila až po přednesu konečných návrhů. Připomněl přitom, že veřejné zasedání bylo odročeno pouze za účelem zvážení dalšího doplnění dokazování výslechem znalcem. Prostor pro návrhy na doplnění dokazování byl tedy uzavřen již v tomto odročeném zasedání. Nejedná se však o koncentraci řízení, jak předkládá obviněná, ale ustanovení §235 odst. 3 tr. ř., jež stanovuje, že slovo ke konečným návrhům je stranám uděleno po provedení důkazů. Postup odvolacího soudu stran vyjádření předloženého zmocněncem poškozeného stejně jako na něj reagujícího podání obviněné proto byl zcela správný.
41. V souvislosti s tímto vyjádřením obviněná taktéž poukázala na skutečnost, že úřední záznam ze dne 27. 11. 2015 není součástí trestního spisu. Sama však ve svém dovolání připustila, že je tento úřední záznam zmíněn v předcházejícím znaleckém posudku tohoto ústavu. Jedná se o posudek vypracovaný Psychiatrickou nemocnicí B. pro věc Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. P 201/2013 týkající se péče o nezletilého (založen na č. l. 287-356). Při vypracování tohoto znaleckého posudku samozřejmě vycházel ústav ze souvisejícího spisového materiálu, který mu byl poskytnut a jehož součástí byl také zmiňovaný úřední záznam. Ostatně v obsahu posudku je tento záznam uveden mezi zdroji využitými k jeho vypracování. Přestože následně tento ústav vypracovával znalecký posudek pro účely trestního řízení a vycházel primárně z trestního spisu, odůvodněně využil také svoje přecházející závěry. Koneckonců právě skutečnost, že měl tento ústav možnost sledovat vývoj nezletilého po nejdelší dobu, byla jedním z důvodů, proč nalézací soud jeho závěrům důvěřoval (viz str. 9 rozsudku shora).
42. Podání uvedeného vyjádření pak podle obviněné způsobilo podjatost příslušného znaleckého ústavu. Podle jejího mínění znalci nepříslušelo hodnotit její odvolání, mohl vyvíjet činnost pouze z iniciativy soudu a porušil povinnost mlčenlivosti. S uvedenou argumentací dovolatelky nelze souhlasit.
43. Jak tento soud poznamenal již výše, odvolací soud s uvedeným vyjádřením naložil tak, že jej nebral jako důkaz v potaz. Správně poukázal na absenci příslušné znalecké doložky stejně jako na skutečnost, že znalci nepřísluší hodnotit obhajobu obviněné. Naopak nelze odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, z něhož vychází i dovolatelka ve své argumentaci, tj. že případné doplnění znaleckého posudku by bylo nutno vyžádat orgánem činným v trestním řízení. Není proto správný ani její závěr, že znalec může činnost vyvíjet výhradně na základě iniciativy soudu. Lze jednak poukázat na §110a tr. ř. (podle jehož první věty „ jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení “), který umožňuje procesním stranám vlastní aktivitu v dokazování předkládáním vlastních znaleckých posudků, jednak na souvislosti plynoucí z úpravy této oblasti v trestním řádu.
44. Z ustanovení trestního řádu upravujících dokazování znaleckými posudky nelze dovozovat, že by strana trestního řízení (§12 odst. 6 tr. ř.) k uplatnění svých procesních zájmů byla nucena předkládat vlastní znalecký posudek a nemohla využít již ve věci zpracovaného znaleckého posudku, který opatřil orgán činný v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.). Je-li poškozený oprávněn (§43 odst. 1 tr. ř.) mimo jiné činit návrhy na doplnění dokazování, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání a navrhnout (§43 odst. 3 tr. ř.), aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit mu v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu (příp. vydat bezdůvodné obohacení), přičemž může (§215 odst. 1 tr. ř.) klást otázky vyslýchaným osobám, poté je zjevné, že mu zákon přiznává značná oprávnění k tomu, aby účinně prosazoval v procesu dokazování své vlastní zájmy. Nelze pochybovat o tom, že je poškozený oprávněn klást znalci, který zpracoval znalecký posudek, otázky související s projednávanou věcí (týkající se skutku, ohledně něhož se řízení vůči obviněnému vede) a že je oprávněn navrhnout i doplnění znaleckého posudku. Není-li proto ve zpracovaném znaleckém posudku zodpovězena nějaká otázka, která má význam pro rozhodnutí soudu, a to případně toliko z hlediska rozhodnutí o nároku, který poškozený vůči obviněnému uplatnil (§43 odst. 3, §206 odst. 2 tr. ř.), může se poškozený domáhat jejího objasnění na podkladě doplnění posudku znalce, který byl přibrán orgánem činným v trestním řízení. Nemusí proto předkládat vlastní znalecký posudek (§110a tr. ř.), byť toto oprávnění pochopitelně má nejen v situaci, kdy k odbornému posouzení pro rozhodnutí důležité otázky nebyl dosud zpracován žádný posudek, ale i tehdy, byl-li již zpracován posudek opatřený orgánem činným v trestním řízení či předložen jinou procesní stranou (např. obviněným).
45. Z dosud uvedeného současně plyne, že zákon poškozenému nezapovídá možnost obrátit se na zpracovatele posudku opatřeného orgánem činným v trestním řízení (znalce, znalecký ústav) s písemně formulovanými dotazy a žádostí, aby tyto zodpověděl, ať již při výslechu znalce v rámci příslušného procesního úkonu – tedy např. v průběhu hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání, či ve formě písemného dodatku posudku. Takto není povinen postupovat pouze v rámci procesního úkonu prováděného orgánem činným v trestním řízení (při výslechu znalce policejním orgánem ve stadiu přípravného řízení, soudem v řízení soudním), neboť při zohlednění zásady rychlosti řízení se může na zpracovatele posudku obrátit kdykoli před plánovaným úkonem. Sama realizace tohoto oprávnění nemůže vést k závěru, že by důkaz takto opatřený (písemný doplněk posudku obsahující veškeré nezbytné náležitosti) a procesní stranou (poškozeným) přeložený měl být prohlášen za neúčinný v řízení soudním, a že by v důsledku vyhovění takové žádosti měl být zpracovatel posudku prohlášen za podjatého.
46. Pokud jde o povinnost mlčenlivosti, dovolatelka sice odkázala na správná ustanovení zákona o znalcích a tlumočnících, nelze se však ztotožnit s výkladem, který k nim připojila. Pro znalce samozřejmě platí povinnost mlčenlivosti, kterou uvedený zákon stanovuje v §10a tr. ř., tedy „ zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem své znalecké (tlumočnické) činnosti, a to i po jejím skončení “. Tuto povinnost však nelze vztáhnout na totéž trestní řízení, v němž se skutečnosti dozvěděl. Výklad předložený dovolatelkou by znamenal, že znalec bude vázán mlčenlivostí i v rámci svého výslechu ke znaleckému posudku, který zpracoval, stejně jako v rámci jakéhokoli doplnění, které by měl vypracovat. Pro všechny tyto úkony prováděné v tomtéž trestním řízení by potom musel být soudem zbavován mlčenlivosti. S uvedeným výkladem proto nelze souhlasit.
47. Přestože tedy nelze souhlasit s formou, jakou bylo vyjádření znalce podáno, stejně jako v části s jeho obsahem, nelze souhlasit s námitkou obviněné stran podjatosti znalce, resp. celého znaleckého ústavu.
48. V souvislosti s tímto vyjádřením dovolatelka namítla, že odvolací soud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl návrh na výslech tohoto znalce. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že uvedený návrh obhajoby považoval za nadbytečný (viz bod 35), když podrobně rozvedl důvody, proč dosavadní provedené výslechy znalce považuje za dostatečné (viz bod 39.). Vyhověl tak požadavkům judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02).
49. Dovolatelka dále namítla nepoužitelnost výslechu nezletilého a to, že jejími námitkami se odvolací soud nedostatečně zabýval. Ani zde nelze s obviněnou souhlasit. Odvolací soud se k námitce nepoužitelnosti tohoto výslechu vyjádřil v bodě 33. svého rozsudku, kde uvedl, že se seznámil se zvukovým a obrazovým záznamem výslechu, přičemž tento odpovídá jeho přepisu do protokolu. Vyjádřil se dále k průběhu výslechu, kdy především označil za správný postup vyslýchající. Zhodnotil proto příslušná ustanovení trestního řádu a dospěl k závěru o použitelnosti výslechu. Pokud jde o námitky obhajoby stran vedení tohoto výslechu, i k těmto se odvolací soud vyjádřil, a to v bodě 34. svého rozsudku. Reakce odvolacího soudu byla v tomto směru zcela dostatečná, a to - krom výše uvedeného stran požadavků na rozsah jeho odůvodnění - především s ohledem na to, s jakou podrobností se této otázce věnoval již soud prvního stupně, a to v první části bodu 8. svého rozsudku. Poukázal zde mj. také na skutečnost, že uvedenému výslechu byl přítomen také soudce soudu prvního stupně, který na zákonnost výslechu dohlížel.
50. Dovolatelka dále namítla, že soudy neučinily předmětem svých úvah důkazy, které byly řádně provedeny. Jmenovala přitom posudek Psychiatrické nemocnice B., výpověď znalce PhDr. Goldmanna a výpověď nezletilého. Pro uvedenou námitku dovolatelky však nelze nalézt podklad, neboť v rozsudku soudu prvního stupně, který tyto důkazy provedl, je přítomno podrobné zhodnocení těchto důkazů stejně jako jejich zasazení do kontextu zbývajících provedených důkazů. Výjimku samozřejmě tvoří jí zmiňované vyjádření znalce. Odvolací soud ho vyloučil u okruhu důkazů, což řádně odůvodnil (viz bod 26. rozsudku) a k souvisejícím námitkám dovolatelky se tento soud již vyjádřil shora.
51. K námitce obviněné stran porušení zásady presumpce neviny lze obecně připomenout, že zásada presumpce neviny je zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.
52. Krom toho lze poukázat na vyjádření odvolacího soudu k této námitce, kde uzavřel, že nalézací soud měl nejlepší podmínky pro posouzení ve věci uplatněných verzí a jejich věrohodností a správně dospěl k závěru, že o vině obviněné nevznikly důvodné pochybnosti (viz bod 39. rozsudku). Přestože tedy dovolatelka uvádí, že ve věcí více skutkových verzí, uvedené vyplývá pouze z jejího vlastního hodnocení, když je naopak zřejmé z rozsudku nalézacího soudu, že vzal v úvahu všechny provedené důkazy, ze jmenovaných důvodů však některé z výpovědí nepovažoval za věrohodné, a nemohl z nich proto vycházet, a dospěl k jednoznačnému závěru o vině obviněné.
53. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., dovolatelka ve svém podání vůbec nevymezila, v jaké alternativě ho uplatňuje a jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud její řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněná ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnila.
V.
Způsob rozhodnutí
54. Jak již bylo opakovaně uvedeno, obviněná ve svém dovolání neuplatnila žádné hmotně právní námitky, které by směřovaly vůči hmotně právní subsumpci soudy zjištěného skutku, jímž byla uznána vinnou. Její námitky skutkového a procesního charakteru, jimiž se snaží zvrátit skutková zjištění soudů, nelze podřadit pod první alternativu uplatněného důvodu dovolání, tj. vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku . Její námitky však nelze podřadit ani pod jeho druhou variantu, jejíž podstatou je jiné nesprávné hmotně právní posouzení , neboť výhrady dovolatelky vůči znaleckému posudku s oporou o odkazovanou odbornou literaturu tuto charakteristiku nenaplňují (bod 32.).
55. Dovolací soud nezjistil žádné, natož tak závažné vady skutkových zjištění či procesního postupu soudů nižších stupňů, které by jej měly vést k závěru, že vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo v konečném důsledku k porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Neshledal proto důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku ani z důvodu zajištění jejího základního práva.
56. Z uvedených důvodů rozhodl o dovolání obviněné způsobem navrženým ve vyjádření státní zástupkyně. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. toto dovolání odmítl, jako podané z jiného důvodu, než je upraven v §265b tr. ř.
57. Stran rozsahu odůvodnění tohoto usnesení odkazuje Nejvyšší soud na §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
58. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněné v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu