ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.978.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 978/2020-558
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podala obviněná L. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 6. 2020, č. j. 55 To 144/2020-539, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 111/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 2. 2020, č. j. 2 T 111/2014-507 , byla obviněná L. D. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
v období od 5. 8. 2011 do 11. 11. 2011 v areálu pivovaru K. na adrese v Liberci, XY, po předchozí dohodě s dosud neustanovenou osobou vystavovala fiktivní dodací listy, které jednak neodpovídaly žádné objednávce, jednak byly po úpravě jejich údajů zaneseny do účetnictví jmenovaného pivovaru a tyto doklady předávala dosud neustanovené osobě, která je dále ve jmenovaném pivovaru předkládala P. A., narozenému XY, a dalším zaměstnancům v tzv. „sudárně“, tito na základě údajů těchto fiktivních dodacích listů dosud neustanovené osobě vydávali příslušný počet sudů a ta je z areálu jmenovaného pivovaru odvezla neznámo kam, aniž by za ně majitel pivovaru K., HOLS akciová společnost, IČO 60913878, obdržela jakékoliv protiplnění, čímž se nejméně dosud neustanovená osoba obohatila na úkor poškozené HOLS akciové společnosti, IČO 60913878, v rozsahu 255 082 Kč odpovídající celkové hodnotě takto vyvezených sudů, konkrétně:
- dne 5. 8. 2011 obžalovaná vystavila fiktivní dodací list č. XY, na základě kterého zaměstnanci tzv. „sudárny“ dosud neustanovené osobě vydali 20 sudů 11° piva Konrad o objemu 50 l a 4 sudy piva Konrad – tmavý o objemu 30 l v celkové hodnotě 47 540 Kč, přičemž dodací list s totožným číslem XY, který byl zařazen do účetnictví, byl vystaven dne 9. 8. 2011 na odběratele J&F s. r. o., zněl na částku 1 329 Kč a deklaroval odběr lahvového piva z lahvovny jmenovaného pivovaru v této hodnotě,
- dne 25. 8. 2011 obžalovaná vystavila fiktivní dodací list č. XY, na základě kterého zaměstnanci tzv. „sudárny“ dosud neustanovené osobě vydali 20 sudů 11° piva Konrad o objemu 50 l a 4 sudy piva Konrad – tmavý o objemu 30 l v celkové hodnotě 47 540 Kč, přičemž dodací list s totožným číslem XY, který byl zařazen do účetnictví, byl vystaven dne 26. 8. 2011 na odběratele R. P., zněl na částku 3 531 Kč a deklaroval odběr lahvového piva z lahvovny jmenovaného pivovaru v této hodnotě,
- dne 9. 9. 2011 obžalovaná vystavila fiktivní dodací list č. XY, na základě kterého zaměstnanci tzv. „sudárny“ dosud neustanovené osobě vydali 20 sudů 11° piva Konrad o objemu 50 l a 4 sudy piva Konrad – tmavý o objemu 30 l v celkové hodnotě 47 540 Kč, přičemž dodací list s totožným číslem XY, který byl zařazen do účetnictví, byl vystaven dne 12. 9. 2011 na odběratele Koupaliště R., zněl na částku 455 Kč a deklaroval odběr lahvového piva z lahvovny jmenovaného pivovaru v této hodnotě,
- dne 21. 9. 2011 obžalovaná vystavila fiktivní dodací list č. XY, na základě kterého zaměstnanci tzv. „sudárny“ dosud neustanovené osobě vydali 6 sudů 11° piva Konrad o objemu 50 l a 2 sudy piva Konrad – tmavý o objemu 30 l v celkové hodnotě 15 920 Kč, přičemž dodací list s totožným číslem XY, který byl zařazen do účetnictví, byl vystaven dne 30. 9. 2011 na odběratele Zaměstnanci, zněl na částku 220 Kč a deklaroval odběr lahvového piva z lahvovny jmenovaného pivovaru v této hodnotě,
- dne 23. 9. 2011 obžalovaná vystavila fiktivní dodací list č. XY, na základě kterého zaměstnanci tzv. „sudárny“ dosud neustanovené osobě vydali 10 sudů 11° piva Konrad o objemu 50 l a 2 sudy piva Konrad – tmavý o objemu 30 l v celkové hodnotě 24 320 Kč, přičemž dodací list s totožným číslem XY, který byl zařazen do účetnictví, byl vystaven dne 26. 9. 2011 na odběratele R. P., zněl na částku 683 Kč a deklaroval odběr lahvového piva z lahvovny jmenovaného pivovaru v této hodnotě,
- dne 27. 9. 2011 obžalovaná vystavila fiktivní dodací list č. XY, na základě kterého zaměstnanci tzv. „sudárny“ dosud neustanovené osobě vydali 10 sudů 11° piva Konrad o objemu 50 l a 2 sudy piva Konrad – tmavý o objemu 30 l v celkové hodnotě 24 320 Kč, přičemž dodací list s totožným číslem XY, který byl zařazen do účetnictví, byl vystaven dne 27. 9. 2011 na odběratele H. P., zněl na částku 2 916 Kč a deklaroval odběr lahvového piva z lahvovny jmenovaného pivovaru v této hodnotě,
- dne 21. 10. 2011 obžalovaná vystavila fiktivní dodací list č. XY, na základě kterého zaměstnanci tzv. „sudárny“ dosud neustanovené osobě vydali 10 sudů 11° piva Konrad o objemu 50 l a 2 sudy piva Konrad – tmavý o objemu 30 l v celkové hodnotě 23 951 Kč, přičemž dodací list s totožným číslem XY, který byl zařazen do účetnictví, byl vystaven dne 21. 10. 2011 na odběratele R. P., zněl na tuto částku 922 Kč a deklaroval odběr lahvového piva z lahvovny jmenovaného pivovaru v této hodnotě,
- a dne 11. 11. 2011 obžalovaná vystavila fiktivní dodací list č. XY, na základě kterého zaměstnanci tzv. „sudárny“ dosud neustanovené osobě vydali 10 sudů 11° piva Konrad o objemu 50 l a 2 sudy piva Konrad – tmavý o objemu 30 l v celkové hodnotě 23 951 Kč, přičemž dodací list s totožným číslem XY, který byl zařazen do účetnictví, byl vystaven dne 11. 11. 2011 na odběratele F. Č., zněl na částku 423 Kč a deklaroval odběr lahvového piva z lahvovny jmenovaného pivovaru v této hodnotě.
2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 255 082 Kč.
3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněného K. M.
4. O odvolání obviněné a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 6. 2020, č. j. 55 To 144/2020-539 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Douska dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) uplatnila v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
6. Obviněná po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení (část I.) namítla nesprávnost právní kvalifikace, když skutky popsané v obžalobě a rozhodnutích soudů obou stupňů podle jejího mínění byly nesprávně kvalifikovány jako podvod, přestože pro to nebyly splněny podmínky. Vzhledem k tomu, že osobou jednající v omylu měla být osoba právnická, je třeba posoudit, za jakých okolností připadá v úvahu jednání právnické osoby v omylu. Z popisu skutku vyplývá, že i ona jednala za právnickou osobu, je však vyloučeno, aby byla uvedena v omyl. Shledává proto extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, neboť z provedených důkazů vyplývá, že reálně disponovala s majetkem společnosti navenek. Fakticky s ním nakládali skladníci, řidiči a další, avšak samotnou dispozici činila ona, neboť uzavírala za společnost smlouvu přijetím objednávky, na základě níž pak vydala pokyn k vyskladnění zboží. V tom případě by to musela být ona, kdo jednal v omylu. Odkázala v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 653/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000. Dodala, že vystavení dvou totožných dodacích listů nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť šlo o zastírací jednání. Ve vztahu k výroku o trestu namítla nesprávnost posouzení v tom, že soud vzhledem ke všem okolnostem případu, zejména k délce řízení, měl rozhodnout o upuštění od potrestání.
7. Dále obviněná namítla extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (část IV.). Uvedla zde, že byla uznána vinnou osmi skutky, přestože dříve byla v několika případech obžaloby zproštěna. Pokud u některých skutků byla důkazní situace slabší, zakládá to pochybnost o správnosti závěrů o vině v případě všech skutků, neboť měly být spáchány stejným způsobem. Opačný přístup, který zaujaly soudy obou stupňů, je v rozporu s principem presumpce neviny. Nesouhlasí dále s hodnocením věrohodnosti svědků, založené pouze na absenci konfliktů s ní, když mělo být vzato v úvahu také riziko jejich odpovědnosti za škodu či ohrožení jejich pracovního poměru. Jádro extrémního rozporu shledává ve skutečnosti, že spoluobviněný K. M. byl zproštěn obžaloby na základě stejného souhrnu důkazů, za něhož byla ona uznána vinnou. Podle jejího mínění je třeba prokázat, že ona další osoba, s níž se měla trestné činnosti dopouštět, vůbec existuje. Vzhledem k nezbytnosti jednak existence této osoby a jednak potřebě úzké kooperace s ní se nelze spokojit se závěry soudů, že skutky byly spáchány „v dohodě s neustanovenou osobou“. Listinné důkazy neprokazují, jako bylo se sudy naloženo.
8. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 6. 2020, č. j. 55 To 144/2020-539, a odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 2. 2020, č. j. 2 T 111/2014-507, a zprostil ji obžaloby v celém rozsahu, eventuálně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání doručen dne 7. 9. 2020, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení dovolání
19. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dva okruhy námitek. Jednak namítla, že její jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako podvod, neboť zpochybnila naplnění znaku uvedení v omyl s ohledem na osobu jednající v omylu. V rámci druhého okruhu namítla existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to s ohledem na svoje předchozí zproštění, posouzení věrohodnosti svědků a neustanovenou osobu, s níž měla jednat ve shodě, ve světle zproštění obviněného K. M. obžaloby. Námitky obviněné týkající se objektivní stránky přečinu podvodu sice odpovídají jí zvolenému dovolacímu důvodu, nebyly však shledány opodstatněnými. Pokud jde o zbývající námitky, které obviněná vznesla s odkazem na tzv. extrémní rozpor, ani jeho existence nebyla dovolacím soudem shledána.
20. Přečinu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Obviněná byla shledána vinnou v té alternativě, že obohatila jiného uvedením v omyl. Mimo pachatele proto mohou vystupovat u podvodu další tři osoby – osoba jednající v omylu, osoba, které byla způsobena škoda – poškozený (v praxi jde často o jedinou osobu), a obohacená osoba, není-li jí pachatel. Všechny mohou nyní být jak fyzické, tak i právnické osoby.
21. V projednávané věci, jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, došlo k právě takové situaci. Obviněná po předchozí dohodě s neustanovenou osobou uvedla v omyl zaměstnance poškozené (P. A. a další zaměstnance „sudárny“), v důsledku čehož došlo na úrok poškozené HOLS akciové společnosti k obohacení nejméně dosud neustanovené osoby. Uvedené skutečnosti vyplývající z tzv. popisu skutku jsou podepřeny také odpovídajícím odůvodněním nalézacího i odvolacího soudu.
22. V rámci této struktury obviněná zpochybnila naplnění objektivní stránky žalovaného přečinu s ohledem právě na osobu uvedenou v omyl. Stejně jako v předcházejícím řízení totiž poukázala na skutečnost, že osobou jednající v omylu byla právnická osoba, resp. osoba jednající v jejím zastoupení. Touto osobou by podle jejího mínění měla být právě ona, neboť reálně disponovala s majetkem společnosti navenek. V důsledku toho by se nemohla dopustit přečinu podvodu, neboť by musela uvést v omyl sama sebe. S uvedeným závěrem obviněné však nesouhlasil ani nalézací ani odvolací soud a stejného názoru je i tento soud.
23. Nalézací soud dospěl k závěru, že osobami uvedenými v omyl byli pracovníci sudárny jakožto zaměstnanci zastupující poškozenou, neboť to byli právě oni (spolu s řidiči, obchodními zástupci a pracovníky v lahvovně), kdo na rozdíl od obviněné se zbožím v rámci své pracovní činnosti nakládali (viz bod 53.). Nalézací soud totiž s ohledem na výpovědi svědků (zaměstnanců poškozené), výpověď samotné obviněné, její pracovní smlouvu a dohodu o pracovní odpovědnosti uzavřel, že obviněná vystavovala faktury za zboží placené v hotovosti, avšak pověření k samotné dispozici se zbožím z jejího pracovního zařazení nevyplývalo (viz bod 49.). K totožnému závěru dospěl také odvolací soud, který poukázal na to, že obviněná mohla dát pokyn k vyskladnění zboží ze sudárny toliko na podkladě reálné obchodní objednávky ze strany zákazníka, nebo na základě pokynu nadřízeného, nebyla proto osobou, která by nad rámec těchto pravomocí mohla činit za společnost majetkové dispozice. Zaměstnanci sudárny nebyli jejími přímými podřízenými, a proto je nemohla v rámci svých pracovních oprávnění a povinností z titulu své pracovní pozice bez dalšího úkolovat (viz str. 6 usnesení). Odvolací soud z toho důvodu na str. 9 svého usnesení označil obviněnou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu za nepřiléhavá na projednávanou věc, neboť byla její argumentace založena právě na této nesprávné premise, že to byla ona, kdo byl osobou oprávněnou za společnost činit majetkovou dispozici. Zopakoval zde, že obviněná toliko vyhotovovala podklady k realizaci a zaúčtování obchodních operací poškozené. Obviněná tak pouze vyhotovovala doklady pro jiné zaměstnance společnosti (zaměstnance sudárny), kteří byli odpovědní za zboží a na podkladě těchto dokladů činili majetkovou dispozici se zbožím poškozené.
24. Z výše uvedeného je zřejmé, že nalézací soud dospěl ke správnému závěru stran osoby uvedené v omyl a s námitkami obviněné se (stejně jako soud odvolací) důsledně a správně vypořádal. Pokud jde o poznámku obviněné, že vyhotovení dvou totožných dodacích listů nenaplňovalo znaky podvodu, neboť se jednalo o zastírací jednání, postačuje poukázat na skutkovou větu výroku o vině, v němž je jednoznačně uvedeno, že obviněná skutkovou podstatu uvedeného přečinu naplnila tím, že vystavovala fiktivní dodací listy a nikoli dva totožné dodací listy. Z uvedeného, stejně jako následného odůvodnění nalézacího soudu (viz mj. body 49. a 52. rozsudku) je zřejmé, že obviněná prvně vyhotovila fiktivní dodací listy na podstatně větší objem zboží, než vyplývalo ze skutečné objednávky, a po vyskladnění tohoto zboží dodací listy upravila tak, aby skutečným objednávkám odpovídaly a tímto své jednání zastřela. Ve shodě s popisem skutku tedy obviněná skutkovou podstatu uvedeného přečinu naplnila tím, že vydala tyto fiktivní dodací listy, které neodpovídaly objednávce, a následující jednání již skutečně mělo pouze zastírací povahu. Z výše uvedeného hodnocení vyplývá, že námitky obviněné byly shledány neopodstatněnými.
25. Přestože dovolatelka dále namítla, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento její závěr nesdílí. Stejně jako ve svém první rozhodnutí ve věci musí poznamenat, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněné.
26. Pokud jde o hodnocení věrohodnosti svědků nalézacím soudem, obviněná vyslovila názor, že měl tento soud uvážit riziko vyvození jejich odpovědnosti za případnou škodu a ohrožení jejich pracovního poměru. Především dovolací soud upozorňuje, že proces hodnocení důkazů přísluší zásadně toliko nalézacímu soudu, jakožto orgánu, který důkazy nezbytné pro své rozhodnutí provedl. Právě tento soud má, s ohledem na realizaci zásady bezprostřednosti provádění důkazy, nejlepší předpoklady k tomu, aby důkazy vyhodnotil způsobem upraveným v §2 odst. 5 tr. ř. Tímto hodnocením je vázán i soud odvolací (srov. §263 odst. 7 věta druhá tr. ř.), který není oprávněn nalézacímu soudu dávat jakékoli pokyny k tomu, jak má ten který důkaz hodnotit. Může mu toliko vytknout nedodržení zákonných podmínek hodnocení, a to tím způsobem, že jej upozorní např. na to, k jaké skutečnosti nepřihlédl a v důsledku toho ji do hodnotících úvah nepojal. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo. Nalézací soud v bodě 49. uvedl, proč uvedené svědky považoval za věrohodné a nelze mu vyčítat, že výslovně neuvedl možnost odpovědnosti za škodu těchto svědků či ohrožení jejich pracovního poměru, neboť je zřejmé, že k tomuto nevyplýval z probíhajícího řízení žádný náznak.
27. Dále skutečnost, že obviněná již byla dříve rozsudkem nalézacího soudu zproštěna obžaloby v případě dvou skutků a následně byla jejich spácháním uznána vinnou, nelze považovat za případ extrémního nesouladu. Nejenže k tomuto závěru dospěl nalézací soud v rámci rozhodnutí, které bylo jako nesprávné zrušeno (resp. uvedené zprošťující výroky) odvolacím soudem, ale nikdy ani nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno odvoláním státní zástupkyně. Nadto následně bylo celé předcházející řízení zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení shledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy právě nesprávné právní posouzení.
28. Pokud jde o námitku stran důkazní situace v případě některých z útoků, nelze se ztotožnit s názorem obviněné, že menší množství důkazů vztahujících se k jednomu z útoků zpochybňuje sílu důkazů v případě jejich zbytku. Odhlédneme-li od skutečnosti, že nalézací soud měl všech osm útoků, jimiž byla obviněná uznána vinnou za dostatečně prokázané – i když v případě některých z nich bylo důkazů kvantitativně více, je především na místě upozornit, že postup nalézacího soudu byl skutečně správný a nikoli v rozporu s principem presumpce nevinny, jak naznačuje obviněná. Nelze totiž přijmout jí vyslovený názor, že menší množství důkazů či až snad jejich nedostatek vedoucí k neprokazatelnosti jednoho z útoků má vliv na jiné, dostatečně důkazy prokázané útoky. Uvedené by vedlo až k absurdní situaci, kdy útok nade vši pochybnost plně prokázaný provedenými důkazy by byl zpochybněn jen proto, že pro pachatelství jiného útoku nebylo shromážděno dostatečné množství důkazů, což by v případě přijetí názoru obviněné vedlo až ke zproštění viny nejen oním neprokázaným, ale také jiným plně prokázaným útokem. Samozřejmě je naopak správná varianta opačná, založená na tom, že všechny útoky se prokazují samostatně a v případě, že jeden z nich není dostatečně prokázán, dochází ke zproštění viny toliko v případě tohoto jediného útoku a nikoli všech žalovaných souvisejících útoků.
29. Jádrem námitek existence tzv. extrémního nesouladu obviněné je pak skutečnost, že na základě téhož souhrnu důkazů byl spoluobviněný K. M. zproštěn obžaloby, zatímco obviněná byla uznána vinnou. Zde je třeba upozornit, že obviněný K. M. byl obžaloby zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř., tedy poněvadž nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný, a nikoli z důvodu podle písm. a) téhož ustanovení, podle něhož by byl zproštěn v případě, kdy by nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Jinými slovy, na základě provedených důkazů nebylo prokázáno, že neustanovenou osobou, která jednala po dohodě s obviněnou, byl právě obviněný K. M., nevyvstala však pochybnost o samotné skutečnosti, že se skutek stal, tak jak je popsán ve výroku o vině, a tedy, že obviněná skutečně jednala po dohodě s další osobou. Ostatně nalézací i odvolací soud shodně vylíčily, že je nemožné, aby na základě fiktivních dodacích listů došlo k vyskladnění zboží, avšak nikdo by jej nepřevzal. Na absurdnost této situace poukázal nalézací soud, když poukázal na to, že kdyby skutečně došlo k vyskladnění zboží před sudárnu a fakticky by jej nikdo nepřevzal, těžko by si ho vzhledem k jeho nezanedbatelnému objemu nikdo nevšiml (viz bod 51.). Existence této další neustanovené osoby stejně jako její zapojení do trestné činnosti tak byly prokázány a skutečnost, že nebylo prokázáno, že touto osobou byl K. M., nezakládá vadu extrémního nesouladu.
30. Dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesla také námitku vůči výroku o trestu, kdy je toho názoru, že mělo být s ohledem na délku řízení upuštěno od potrestání. Předně je třeba poznamenat, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolatelce byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelkou uplatněné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).
31. Krom toho lze odkázat na usnesení odvolacího soudu, který v bodě 14. svého odůvodnění připustil, že v době jeho rozhodování již od spáchání skutků uplynulo téměř devět let. Na druhou stranu však poukázal na to, že obviněné byl uložen trest při samé dolní hranici trestní sazby a byl jí také podmíněně odložen na zkušební dobu. Považoval proto uložený trest za přiměřený. Ostatně nalézací soud při svém odůvodnění výroku o trestu uvedl (bod 55.), že při svém rozhodování vzal v potaz dobu uplynuvší od spáchání skutku, po kterou se obviněná nedopustila žádného protiprávního jednání.
32. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v alternativě zvolené obviněnou, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje jí uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť námitky vznesené obviněnou ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány neopodstatněnými.
33. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ty námitky obviněné, které byly způsobilé obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyly shledány opodstatněnými. Nemohlo proto dojít ani k úspěšnému uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
34. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu