ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1034.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1034/2020-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 9. 2020 o dovolání J. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 61 To 63/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 3808/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. F. odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2019, č. j. 43 Nt 3808/2019-27, bylo J. F. (dále také „posuzovaný“) podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní. Podle zjištění soudu prvního stupně se dopustil činu jinak trestného kvalifikovaného jako přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spočívajícího ve dvou útocích spáchaných ve dnech 2. 6. 2018 a 24. 6. 2018, v rámci kterých obviňoval svou bývalou manželku a jejího současného manžela ze závažného týrání a sexuálního zneužívání svých dvou nezletilých dětí. Trestní stíhání bylo zastaveno, neboť bylo shledáno, že posuzovaný jednal ve stavu nepříčetnosti.
Stížnost posuzovaného proti rozhodnutí o uložení ochranného léčení Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2020, č. j. 61 To 63/2020-44, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal posuzovaný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Namítl, že se soud prvního stupně při hodnocení důkazů omezil prakticky jen na posudek vypracovaný MUDr. Gabrielou Leblovou. Závěr posudku, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný, není v posudku odůvodněn a znalkyně jej při výslechu neobhájila. Soud nepřihlédl k dalším důkazům, které psychický stav dovolatele prokazují. Jde o jeden z řady posudků, které byly na jeho psychický stav zpracovány, a pouze tento dospěl k tak radikálním závěrům. Znalkyně nedefinovala, v čem by měl být jeho pobyt na svobodě nebezpečný a z jakého konkrétního důvodu k tomuto závěru dospěla. K tomu dovolatel poukázal na rozhodnutí č. 11/1974 Sb. rozh. tr., č. 59/1968 Sb. rozh. tr. a dále na judikaturu Ústavního soudu. Za neudržitelné považoval odůvodnění soudu prvního stupně, který vyjádřil naději, že po krátké hospitalizaci bude možné léčení změnit na ambulantní. V daném případě podle dovolatele existovala alternativa ústavního léčení, a to léčení ambulantní. Sám se přitom vyjádřil v tom smyslu, že by je řádně vykonával. Dosavadním způsobem života prokázal, že si svou situaci uvědomuje, dlouhodobě se vyhýbá styku s bývalou partnerkou a dětmi a v mezidobí se nedopustil žádného závadného jednání. Pokud se před soudem prvního stupně vyjádřil, že nepodával žádná trestní oznámení a cítí se naprosto zdráv, tak evidentně neslyšel první položenou otázku. Na stejný dotaz obhájce pak odpověděl, že předmětná trestní oznámení podával. Znalkyně nijak neodůvodnila svůj závěr, že je zcela anosognostický, tedy nelze předpokládat spolupráci v ambulantním režimu. Totéž se týká jejího závěru, že účast posuzovaného v trestním řízení je zcela formální. Skutky, které byly kvalifikovány jako přečin křivého obvinění, nepředstavovaly žádné násilné či agresivní jednání vůči poškozeným. Znalec MUDr. Petr Roček u něj konstatoval paranoidní ladění, „které odpovídá jeho přesvědčením“, avšak ne bludy ani jinou psychickou poruchu. Uložení ústavního ochranného léčení je tak podle dovolatele zcela nepřiměřené. Odvolací soud přejal závěry soudu prvního stupně, aniž by se otázkou nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě zabýval. Závěrem dovolání posuzovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že soudy důsledně vyhodnotily naplnění všech zákonných podmínek uložení předmětného ochranného opatření a jejich rozhodnutí jsou s uplatnitelnou judikaturou v plném souladu. Skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a polemika s jejich hodnocením nepředstavuje dovolací důvod. Podstatné závěry soudů pak státní zástupce zopakoval a shrnul, že posuzovaný se domáhá pouze toho, aby Nejvyšší soud celou věc znovu vyhodnotil v jeho prospěch. Soudu prvního stupně pak lze podle něj vytknout pouze formální pochybení, a sice že ochranné léčení měl uložit podle §99 odst. 1 tr. zákoníku. To však na věcné správnosti rozhodnutí nic nemění. Státní zástupce ve věci neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a vyvozenými skutkovými závěry. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. e), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Je třeba dát za pravdu státnímu zástupci, že se soud prvního stupně dopustil formálního pochybení tím, že ve výroku svého rozhodnutí odkázal na §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (což ovšem dovolatel nenamítá). Soud druhého stupně se toto pochybení pokusil napravit v odůvodnění svého rozhodnutí, kde mimo tohoto ustanovení citoval také správný §99 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně je třeba říci, že soudy posuzovanému ukládaly ochranné léčení z důvodu spáchání skutku ve stavu nepříčetnosti (byť ten byl vyvolán duševní poruchou), přičemž šlo o obligatorní uložení upravené v prvním odstavci citovaného ustanovení, nikoli o fakultativní úpravu odstavce druhého. Z povahy věci se tato ustanovení neuplatní současně. To však na věcné správnosti napadeného usnesení nic nemění a je třeba říci, že se soudy dostatečně zabývaly naplněním podmínek podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, tedy otázkou nepříčetnosti i nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě a rovněž otázkou formy dočasného řešení této nebezpečnosti stanovením ústavní formy léčení.
V dovolání posuzovaný nezpochybnil naplnění podmínky spáchání činu jinak trestného ve stavu nepříčetnosti, ale pouze otázku nebezpečnosti svého pobytu na svobodě. Jeho námitky přitom směřovaly převážně proti hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové. S touto obhajobou se však v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal již soud prvního stupně. Znalkyně logicky vysvětlila své závěry samotné i ve vztahu k závěrům znaleckých posudků vypracovaných v jiných soudních řízeních týkajících se nějakým způsobem dovolatele. K pochybnostem o správnosti závěrů znaleckého posudku neměly soudy v posuzovaném případě důvod. Ani pokud jde o hodnocení dalších důkazů, neshledává Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích žádné rozpory, natož pak extrémní povahy.
Stejně jako otázku nepříčetnosti, i otázku nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě ve smyslu §99 odst. 1, případně §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku musí hodnotit soudy jako otázku právní, vycházející zejména ze zjištění o míře možnosti opakování určitého škodlivého jednání, případně pravděpodobnosti akcelerace závažnosti hrozícího jednání. Soudy v daném případě měly na paměti, že závěr o nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě není možné vyvozovat pouze ze spáchaného jednání, které jinak vykazuje znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování tohoto jednání musí být zjišťován vedle povahy samotného jednání také stupeň duševní poruchy pachatele, dále to, zda se jednání již dopustil opakovaně. Je třeba přihlédnout k závěrům znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Samotné doporučení znalce k uložení ochranného léčení však nestačí. I znalecký posudek je nutno hodnotit jako kterýkoli jiný důkaz.
Závěr o nebezpečnosti pobytu posuzovaného na svobodě (v době rozhodování soudů) důvodně soudy učinily na podkladě zjištěných skutečností. Zejména přihlédly k opakovanému jednání deliktní povahy, k povaze a závažnosti choroby posuzovaného, při níž hrozí vygradování v podobě „vzetí spravedlnosti do vlastních rukou“ a spáchání případně i závažnějšího násilného deliktu (posuzovaný jedná pod vlivem bludů a může spáchat něco „tragického“).
Soudy řádně odůvodnily i závěr o ústavní formě léčení. Možností uložení ochranného léčení v ambulantní formě se rovněž zabývaly a neshledaly tuto formu dostatečnou s ohledem na absenci kritického náhledu posuzovaného na realitu a na své jednání (bylo zjištěno, že je stále přesvědčen o tom, že jsou jeho děti týrány), charakter duševní poruchy a terapeutické možnosti, včetně nutnosti v ústavním režimu nastavit medikaci. Z duševní poruchy dovolatele přitom plyne jak obava z opakování podobných skutků, tak především výše zmíněná možnost, že „vezme právo do svých rukou“, aby své děti před domnělým nebezpečím ochránil.
Uložení ochranného léčení v ústavní formě bylo nesporně závažným zásahem do osobní svobody dovolatele. Vzhledem k povaze jeho duševní poruchy, hrozícímu nebezpečí a aktuálním možnostem léčby však nelze toto opatření (k okamžiku rozhodnutí soudu) považovat za neproporcionální a nebylo namístě čekat, až k tragické události dojde, zvláště pokud byla duševní porucha dovolatele ovlivnitelná správnou léčbou.
Zákonné podmínky uložení ochranného opatření byly splněny a napadené rozhodnutí neodporuje ani ústavnímu principu proporcionality. Nejvyšší soud proto dovolání J. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu