ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1116.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1116/2020-1055
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 11 To 126/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 37 T 71/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 10. 3. 2020, č. j. 37 T 71/2019-975, byl obviněný uznán v bodu I. vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství se spoluobviněnou T. B. podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné T. B. a obviněné právnické osoby Š.-S.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v tom, že společně se spoluobviněnou T. B. jakožto jednatelé a zároveň společníci obviněné právnické osoby, společnosti Š.-S., v období od 1. 11. 2014 do 31. 3. 2015 založili do účetnictví společnosti fiktivní vystavené faktury, které se měly vztahovat k podnikání společnosti v oblasti stavebních prací, a to z důvodu možnosti vykázat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dále jen „zákon o DPH“), přičemž se jednalo o faktury související se stavebními zakázkami:
1) výstavba objektu nové rekreační chaty (rodinného domu) na adrese XY č. ev. XY – stavitelka J. B.:
faktury přijaté:
- faktura č. 201540020 ze dne 3. 3. 2015, vystavená na částku 649 747 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 201540023 ze dne 16. 3. 2015, vystavená na částku 361 880 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 201540027 ze dne 25. 3. 2015, vystavená na částku 236 837 Kč, společnost R.-S.,
faktury vystavené:
- faktura č. 4003031501 ze dne 3. 3. 2015, vystavená na částku 669 760 Kč, odběratel J. B.,
- faktura č. 4016031501 ze dne 16. 3. 2015, vystavená na částku 521 384 Kč, odběratel J. B.,
- faktura č. 4031031501 ze dne 31. 3. 2015, vystavená na částku 246 874 Kč, odběratel J. B.,
2) stavební práce na objektu rodinného domu na adrese XY č. p. XY – stavitel J. P.:
faktury přijaté:
- faktura č. 2014124 ze dne 3. 11. 2014, vystavená na částku 904 821 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 2014127 ze dne 7. 11. 2014, vystavená na částku 889 861 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 2014132 ze dne 20. 11. 2014, vystavená na částku 845 046 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 2014142 ze dne 3. 12. 2014, vystavená na částku 937 490 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 2014144 ze dne 8. 12. 2014, vystavená na částku 880 971 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 2014148 ze dne 15. 12. 2014, vystavená na částku 1 198 281 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 2014155 ze dne 23. 12. 2014, vystavená na částku 1 010 798 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 201540007 ze dne 15. 1. 2015, vystavená na částku 845 024 Kč, společnost R.-S.,
faktury vystavené:
- faktura č. 4003111401 ze dne 3. 11. 2014, vystavená na částku 884 570 Kč, odběratel J. P.,
- faktura č. 4007111401 ze dne 7. 11. 2014, vystavená na částku 916 380 Kč, odběratel J. P.,
- faktura č. 4027111401 ze dne 27. 11. 2014, vystavená na částku 815 311 Kč, odběratel J. P.,
- faktura č. 4003121401 ze dne 3. 12. 2014, vystavená na částku 995 308 Kč, odběratel J. P.,
- faktura č. 4008121401 ze dne 8. 12. 2014, vystavená na částku 908 992 Kč, odběratel J. P.,
- faktura č. 4015121401 ze dne 15. 12. 2014, vystavená na částku 1 194 604 Kč, odběratel J. P.,
- faktura č. 4029121401 ze dne 29. 12. 2014, vystavená na částku 1 031 350 Kč, odběratel J. P.,
- faktura č. 4023011501 ze dne 23. 1. 2015, vystavená na částku 845 603 Kč, odběratel J. P.,
3) stavební práce na objektu rodinného domu na adrese XY č. p. XY – stavitel A. M.
faktury přijaté:
- faktura č. 2014126 ze dne 6. 11. 2014, vystavená na částku 934 149 Kč, společnost R.-S.,
faktury vystavené:
- faktura č. 4013111401 ze dne 13. 11. 2014, vystavená na částku 978 161 Kč, odběratel A. M.,
4) stavební práce na bytových jednotkách č. 110 a 176 na adrese XY, Praha – stavitel R. K.
faktury přijaté:
- faktura č. 201540003 ze dne 7. 1. 2015, vystavená na částku 678 308 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 201540010 ze dne 21. 1. 2015, vystavená na částku 762 376 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 201540013 ze dne 6. 2. 2015, vystavená na částku 501 880 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 201540015 ze dne 12. 2. 2015, vystavená na částku 708 097 Kč, společnost R.-S.,
- faktura č. 201540018 ze dne 20. 2. 2015, vystavená na částku 425 814 Kč, společnost R.-S.,
faktury vystavené:
- faktura č. 4007011501 ze dne 7. 1. 2015, vystavená na částku 724 762 Kč, odběratel R. K.,
- faktura č. 4007011501 ze dne 29. 1. 2015, vystavená na částku 754 844 Kč, odběratel R. K.,
- faktura č. 4006021501 ze dne 6. 2. 2015, vystavená na částku 533 554 Kč, odběratel R. K.,
- faktura č. 4012021501 ze dne 12. 2. 2015, vystavená na částku 714 508 Kč, odběratel R. K.,
- faktura č. 4025021501 ze dne 25. 2. 2015, vystavená na částku 409 270 Kč, odběratel R. K.,
přičemž uplatněním všech výše uvedených faktur docílili nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové částce 501 925 Kč, kterou se následně pokusili vylákat u správce daně, kterým byl Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Říčanech.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný J. Š., spoluobviněná T. B. a obviněná právnická osoba odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2020, č. j. 11 To 126/2020-1023, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Usnesení Krajského soudu v Praze následně obviněný napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek, jak byl popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, není trestným činem, jelikož nenaplňuje obligatorní znak trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, a to zkrácení daně. Vystavování fiktivních faktur totiž automaticky neimplikuje zkrácení daně, tedy snahu docílit vyměření nižší daně, než jaká s ohledem na uskutečněná plnění měla být vyměřena. Poukazuje na některá ustanovení této normy a dovozuje, že klíčovým pro posouzení povinnosti přiznat daň a pro určení její výše byla otázka, zda došlo ke zdanitelnému plnění, tedy zda došlo k provedení předmětných staveb, a jaká byla hodnota tohoto plnění, a zda v rámci jejich realizace přijal zdanitelné plnění od jiného plátce a v jaké hodnotě. Tuto otázku měly soudy činné ve věci zjistit, neboť je hmotněprávním předpokladem trestní odpovědnosti, avšak tak neučinily a namísto toho se zabývaly formálními nedostatky faktur v údajích jiných než vztahujících se k samotné existenci a výši daňové povinnosti. Fiktivnost faktury (daňového dokladu) pak není znakem skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku, ale to, zda obvinění usilovali o vyměření nižší daně, než jak by odpovídalo jejich daňové povinnosti. Závěr, zda se uskutečnilo či neuskutečnilo zdanitelné plnění, vyjádřený v odůvodnění napadeného usnesení tím, že společnost Š.-S., v žádném případě předmětné práce a plnění neposkytovala, nemůže být odvozován od okolnosti, zda k plnění společnost užila subdodavatele. Většina podnikatelů ve stavebnictví, ale i v jiných oblastech, subdodavatele využívá a jsou takto často prováděny celé zakázky. Dále obviněný namítl existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, neboť soudy došly k závěru o neexistenci či nerealizaci předmětných zakázek, ačkoliv prakticky všichni vyslechnutí svědci jejich uskutečnění potvrdili. Údaj na faktuře pak bez dalšího provedení či neprovedení stavebních prací neprokazuje. Soudy činné ve věci tak učinily závažná procesní pochybení, která zasáhla do jeho základních práv a svobod.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a to jak ve vztahu k němu, tak i ve vztahu k ostatním obviněným, neboť důvod pro jeho zrušení prospívá i jim.
6. Státní zástupce se k dovolání obviněného do okamžiku konání neveřejného zasedání k rozhodnutí o něm nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
8. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
9. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by tak sice bylo možné formálně podřadit námitku obviněného, týkající se absence obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to zkrácení daně. Tuto námitku však obviněný postavil výlučně na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v nichž primárně uváděl, že klíčové bylo zodpovědět otázku, zda vůbec došlo k realizaci tvrzených zdanitelných plnění. Současně uvedl, že obviněná právnická osoba poskytovala fakturovaná plnění spočívající v provedení stavby, resp. stavebních prací, tedy dodávala zboží a poskytovala služby s místem plnění v tuzemsku, tedy zdanitelná plnění ve smyslu zákona o DPH. Podstata jeho námitek tím však směřovala proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a učiněným skutkovým zjištěním, resp. jejich rozsahu, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
10. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
11. V projednávaném případě však není dán žádný, už vůbec nikoli extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (odst. 21 až 24 rozsudku soudu prvního stupně, odst. 11 až 12 usnesení soudu druhého stupně) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Skutková zjištění jsou přitom dostatečná pro to, aby mohlo být vysloveno konečné právní posouzení. Není pak úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
12. Nejvyšší soud dále připomíná, že již dříve ve svých rozhodnutích konstatoval, že k prokázání úmyslu obviněného zkrátit daň či vylákat výhodu na dani nestačí pouze konstatování, že jako plátce daně věděl, že předkládá falzifikáty příslušnému správci daně, které měly osvědčovat zdanitelná plnění, která neproběhla. V takovém případě by totiž bylo povinností soudu zabývat se tím, zda v souvislosti s obstaráním zboží, resp. provedením prací, mohl vzniknout obviněnému nárok na odpočet daně, nezávisle na tom, že původní a předložené doklady byly neadekvátní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, nebo ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014).
13. Jinak řečeno, obviněnému lze přisvědčit, že v rámci zjištění skutkového stavu věci byly soudy povinny vyřešit mimo jiné jako klíčovou otázku, zda vůbec obviněná právnická osoba realizovala zdanitelná plnění, tvrzená ve fakturách zahrnutých v účetnictví, resp. zda vůbec existovala taková plnění s právě takovými daňovými dopady. Právě na zmíněnou problematiku obviněný poukazoval v dovolání s tím, že se jí soudy nezabývaly a že z provedeného dokazování (z výpovědí svědků) plyne, že právnická osoba Š.-S., ve fakturách uváděné stavební práce prováděla, a to za zprostředkování svědkem R. Š., resp. pomocí subdodavatelů.
14. Soudy obou stupňů se však v posuzované věci zmíněnou otázkou zabývaly, tedy nejen samotnou fiktivností předložených faktur, ale taktéž tím, zda se obviněná právnická osoba Š.-S., která tyto faktury vystavila, na takových stavebních pracích skutečně nějakým způsobem podílela. Na podkladě provedených důkazů pak zjistily, že v případě stavebních prací, které měly být prováděny na nemovitostech svědků I. H. a K. K. [body I. / 2) a 3) výroku o vině], byly údaje o nemovitostech těchto svědků v rámci faktur zneužity, jelikož zde jako objednatelé stavebních prací vystupovaly jiné osoby, které s těmito nemovitostmi neměly nic společného, navíc na předmětných nemovitostech žádné práce žádnou stavební společností prováděny nebyly. Nelze tedy nijak přisvědčit tvrzení obviněného, podle kterého právě z jejich výpovědi (jmenovaných svědků) plyne opak, tedy že zde k předmětným plněním mělo dojít.
15. Svědku R. K. a svědkyni J. B. [body I. / 1) a 4) výroku o vině] pak sice byly na jejich nemovitostech určité stavební práce prováděny, avšak výlučně svědkem R. Š., přičemž nebyla zjištěna žádná skutečnost poukazující na to, že by se na těchto stavebních pracích fakticky podílela i společnost Š.-S., byť prostřednictvím subdodavatele. Tito svědci neměli žádné povědomí o tom, že by zmíněná obchodní korporace byla jakkoli zapojená do provádění jimi domluvených stavebních prací, faktury, resp. příjmové doklady vystavené touto společností na jejich jméno, taktéž nepodepisovali ani nikdy neviděli a peníze hradili zpravidla v hotovosti svědku R. Š. V případě svědka R. K. byl těmito pracemi navíc částečně umořován jejich vzájemný dluh.
16. Je namístě rovněž doplnit, že společnost R.-S., která měla společnosti Š.-S., jakožto její subdodavatel, vystavovat faktury, je zcela nekontaktní a již v době páchání předmětného trestného činu nevykazovala jakoukoliv činnost, přičemž její spolupráce se společností Š.-S., rovněž nebyla nijak zjištěna.
17. Nejvyšší soud proto souhlasí se skutkovým závěrem, že právnická osoba Š.-S., se na předmětných stavebních činnostech, které ve většinovém rozsahu ani reálně neexistovaly, nijak nepodílela a z její strany se tak jednalo pouze o jejich účelové tvrzení za účelem uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (podrobnější rozbor daňových dopadů jednání obviněného vyplývá z podkladů předložených finančním úřadem). Podstatou zmíněného závěru přitom nebyla pouze určitá formální nesprávnost ve vystavených fakturách, ale jejich fiktivnost, tedy absence vztahu k realitě, resp. k reálně provedeným zdanitelným plněním, neboť žádné takové zdanitelné plnění společnost Š.-S., neprovedla ani nepřijala.
18. Popsaný skutkový závěr pak byl ve skutkové větě výroku o vině popsán tak, že obviněný se spoluobviněnou založili do účetnictví fiktivní (tzn. smyšlené) faktury, právě pro konečné dovození nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, což, ve spojení z bližším rozvedením učiněných zjištění v odůvodnění rozhodnutí, poskytuje dostatečný podklad pro závěr o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
19. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel