ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1143.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1143/2020-1562
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 11. 2020 o dovolání obviněného I. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 5 To 31/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 114/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný I. V. podal dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 5 To 31/2020-1484, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto mj. jeho odvolání proti výroku o vině i trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 11. 2019, č. j. 2 T 114/2019-1434. Odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž upozornil na údajně nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obou soudů, porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., práva na spravedlivý proces, principu in dubio pro reo a zásady presumpce neviny. Namítl rovněž tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který podle jeho názoru vyžaduje zásah dovolacího soudu. Konstatoval, že skutková zjištění jsou založena převážně na listinných důkazech, ze kterých však není možné činit závěry o naplnění subjektivní stránky. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě zrušil usnesení Městského soudu v Praze, jakož i „další rozhodnutí obsahově předcházející“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázal na to, že obviněný uplatnil v dovolání pouze námitky skutkové, které nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. Pouze polemizuje s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a prosazuje svá skutková zjištění. V rozhodnutí soudů nedošlo k extrémnímu rozporu, skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech, nebylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces ani porušena zásada in dubio pro reo , resp. princip presumpce neviny. Státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů ani k rozsahu dokazování. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněný byl odsouzen za přečin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný zčásti samostatně a zčásti ve spolupachatelství s obviněným F. V. (jediný jednatel obchodní společnosti B. D.), jehož se dopustil skutkem, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5 spočíval v podstatě v tom, že společně s obviněným F. V. úmyslně neuvedli do řádného přiznání k dani z přidané hodnoty („DPH“) za zdaňovací období 1. a 2. čtvrtletí 2014 (ani následně do dodatečného přiznání k DPH ve vztahu k 1. čtvrtletí) uskutečněné dovozy zboží, které bylo následně prodáno v České republice, a nepřiznali z tohoto uskutečněného prodeje DPH na výstupu (jednání pod bodem I výroku o vině), a dále se tohoto jednání dopustil sám obviněný I. V. (ve vztahu ke 3. čtvrtletí 2014 zdaňovacího období) jakožto osoba fakticky ovládající obchodní společnost B. D. (jednání pod bodem II výroku o vině). V dovolání však obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by takto zjištěný skutek nenaplňoval znaky uvedeného trestného činu. Pouze takové námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítal (stejně jako v průběhu trestního stíhání), že o některých dovozech zboží vůbec nevěděl a nebyl do nich nijak zapojen. Kromě toho předmětné zboží bylo fakticky dodáno do jiného členského státu Evropské unie či do třetích zemí, je proto osvobozeno od placení DPH, jak vyplývá z §64 zákona o dani z přidané hodnoty (zákon č. 235/2004 Sb.). Správce daně zde může maximálně vyměřit pokutu podle daňového řádu za nesprávné vykazování.
Dovolání tak obviněný založil na námitkách, které spočívaly zejména v nesouhlasu se způsobem, jak oba soudy hodnotily důkazy a jaké skutečnosti z nich vyvodily. Své výhrady (včetně těch, jimiž se dovolával nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu i porušení §64 zákona o DPH) vystavěl na zcela odlišném – pro dovolatele však příznivějším – skutkovém stavu, než jaký zjistily soudy obou stupňů. Takové námitky obviněného mají vyloženě skutkovou povahu (včetně námitky odvolávající se na zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny), a tím se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Ve světle reálně zjištěného skutkového stavu – především okolnosti, že to byl dovolatel, kdo fakticky ovládal celou obchodní společnost B. D., byl to právě on, kdo realizoval (ve vztahu k jednání pod bodem I spolu s obviněným F. V.) dovozy zboží do České republiky, jež bylo (navzdory jeho opačnému tvrzení) dále prodáváno na tuzemském trhu – jsou výše uvedené výhrady bezdůvodné.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Tehdy by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
V posuzovaném případě však nic takového Nejvyšší soud neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů ve vztahu k osobě obviněného mají odpovídající obsahový podklad především ve svědeckých výpovědích účetní obchodní společnosti M. P. a daňového poradce R. M. (z jejich výpovědi si bylo možné utvořit obrázek o vnitřním fungování obchodní společnost B. D., a zapojení jednotlivých osob – především obviněného I. V. – do činnosti obchodní společnosti), ale rovněž ve výpovědích svědků J. J., J. P. (jejich funkce v obchodní společnosti by se dala označit za tzv. bílé koně) a dalších svědků. Důležitou roli zde hrály rovněž listinné důkazy (nešlo však zdaleka o jediný zdroj poznání soudů pro náležité zjištění skutkového stavu věci, jak se snažil tvrdit dovolatel). Skutkové závěry soudů jsou postaveny i na výpovědi spoluobviněného F. V. a částečně i na výpovědi samotného obviněného, který potvrdil, že celý problém vznikl proto, že nebyly do účetnictví dodány žádné faktury o provedených dovozech a že je asi někdo vyhodil do koše (vinu však svaloval na ostatní osoby ve společnosti činné). Soud prvního stupně v odstavcích 16 až 19 odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o vině obviněného I. V., přičemž se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který své závěry přesvědčivým způsobem odůvodnil především v odst. 25 až 28 usnesení). Argumentace obou soudů i jejich závěry o skutkovém stavu věci logicky vyplývají z provedeného dokazování.
Shrnuto, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného I. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu