ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1176.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1176/2020-1219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 11. 2020 o dovolání obviněného M. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 25/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2020, č. j. 10 T 7/2019-923, byl obviněný M. D. shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (VZP ČR) na náhradu škody částku 377 488 Kč, V. K. na náhradu škody, bolestného a další nemajetkové újmy částku 373 318 Kč (se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na občanskoprávní řízení) a České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR na náhradu škody částku 50 000 Kč.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 21. 1. 2019 okolo 19:00 v Brně v bytě rodinného domu ve svém pokoji přehodil poškozené V. K. zezadu přes hlavu tmavou textilii a začal ji dusit ucpáním nosu a úst rukou a přes její odpor ji držel tak dlouho, až upadla do mdlob, pak využil její bezbrannosti, přemístil ji na postel a svázal jí ručníkem ruce za zády a připoutal ji kabelem za ruce k posteli. Když nabyla vědomí, opakovaně ji dusil až do dalšího omdlení, mezitím jí osuškou svázal nohy nad kotníky a přelepoval ústa náplastí a pravidelně ji chodil kontrolovat, svítil jí přitom do očí a znovu jí utahoval svázání na rukou i nohou. V průběhu svázání vzal poškozené z kapes bundy, kterou měla na sobě, mobilní telefon, občanský průkaz, čtvrtletní kupón MHD v hodnotě 696 Kč a finanční hotovost 400 Kč a sundal jí z nohou boty (způsobil jí tak škodu na věcech ve výši 1 096 Kč). Poškozená tak zůstala až do doby okolo 22:40 hodin, kdy využila nepřítomnosti obviněného v pokoji, vyprostila se ze spoutání a vzhledem ke strachu a panice, že ji obviněný znovu spoutá nebo jí jinak ublíží, že se nedokáže dostat z bytu ven ani si přivolat pomoc, otevřela okno, vylezla na střechu domu, kde se držela okenního rámu a volala o pomoc. Když viděla obviněného přicházet zpátky do pokoje, tak v obavě, že by ji vtáhl dovnitř nebo jí přivřel prsty v okně, se pustila a spadla ze střechy a dopadla na chodník před domem, čímž si způsobila tříštivou zlomeninu kosti křížové a další ve výroku uvedená zranění, která si vyžádala lékařské ošetření, hospitalizaci a rehabilitaci v nemocnici, po propuštění se pohybovala minimálně do května 2019 s francouzskými holemi a dopomocí druhé osoby nebo na invalidním vozíku, čímž byla podstatně omezena v obvyklém způsobu života na dobu minimálně čtyř měsíců. Jednání obviněného a prožité duševní útrapy způsobily poškozené středně těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, která ji omezovala po dobu minimálně tří měsíců způsoby uvedenými ve výroku rozsudku.
3. Rozsudek soudu prvního stupně (dále také „nalézací soud“) napadli obviněný, oba jeho rodiče a poškození V. K. a VZP ČR odvoláními (obviněný je směřoval do všech výroků rozsudku). Z podnětu odvolání obviněného, jeho rodičů a poškozené V. K. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 5 To 25/2020-1114, rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozených České republiky – Ministerstva spravedlnosti ČR a V. K. a dále ve výroku podle §229 odst. 2 tr. ř. a nově rozhodl tak, že obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené V. K. majetkovou škodu ve výši 696 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 403 426 Kč a poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR majetkovou škodu ve výši 14 196 Kč, přičemž se zbytkem nároků byli oba poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na občanskoprávní řízení. Dále bylo §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto odvolání VZP ČR pro opožděnost. Posledním výrokem bylo rozhodnuto, že jinak - tj. zejména ve výrocích o vině a trestu - zůstává rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
4. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný dovoláním opírajícím se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že skutek nenaplňuje znaky předmětného zločinu, a to ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě [§173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], protože chybí příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobením těžké újmy na zdraví poškozené. V popisu skutku není uvedeno jakékoli jeho aktivní jednání, které by zapříčinilo pád poškozené (např. že by se k ní blížil, něco pronesl apod.). Není zřejmé, jakým násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí měl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví a čím ji měl přinutit k tomu, aby se pustila a fakticky skočila z okna. Sama poškozená uvedla, že volala na kolemjdoucího (později ztotožněného jako J. S.) s žádostí o pomoc; potom ale nedává smysl, aby se ze strachu z obviněného raději pustila a přivodila si pád s těžšími následky.
5. Kromě absence příčinné souvislosti namítl obviněný nedostatek zavinění ve formě vědomé nedbalosti, které dovodily soudy. Neztotožnil se s argumenty nalézacího soudu v tomto směru, naopak uvedl, že „každý určitě neví, nemusí si být vědom, natož být srozuměn s tím, že za daných okolností poškozená vyskočí z okna.“ Nemohl odhadovat, že se „rozhodne ke skoku ze střechy“. Skutečnost, že poškozená „zpanikařila“, nemůže být kladena za vinu obviněnému, a to ani nedbalostně. Obviněný nevěděl, že poškozená byla v minulosti psychiatricky vyšetřována pro pokus o sebevraždu skokem z okna. Nemohl tedy předpokládat (ani v rovině vědomé nedbalosti, natož pak úmyslu), že by svým jednáním mohl zavinit, že se poškozená opět pokusí fakticky spáchat sebevraždu skokem z okna. Jeho předchozí jednání nesměřovalo v žádném případě k tomu, aby poškozená byla nucena vyskočit z okna. Dále dovolatel uvedl, že vzhledem k situaci, kdy vstoupil mlčky do pokoje a zíral na poškozenou držící se rámu okna, nemohl být „minimálně srozuměn“ s tím, že tímto svým počínáním může způsobit, že se poškozená pustí a spadne ze střechy.
6. Konstatoval, že v rozsudku Krajského soudu v Brně došlo v popisu skutku k dílčím změnám, a to nikoli proto, že by snad došlo v rámci dokazování k nějaké změně, ale pouze proto, aby popis skutku lépe odpovídal právní kvalifikaci podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Původně bylo totiž jeho jednání právně posouzeno podle §173 odst. 1 a §170 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nebylo mu kladeno za vinu, že by způsobil pád poškozené ze střechy. Namítl dále, že soud prvního stupně uznal, že motivem jednání nebyla ziskuchtivost, jelikož byl finančně zajištěn, nýbrž snaha zbavit poškozenou možnosti zavolat si pomoc. Soudy tedy motiv jeho jednání nijak logicky neobjasnily. Pokud měla být ona loupež jen prostředkem, zůstalo neobjasněno k čemu.
7. Obsáhle se dovolatel vyjádřil ke znaleckým posudkům znalkyně MUDr. Marty Holanové i znalkyně MUDr. Petry Sejbalové týkajícím se jeho osoby. V podstatě uvedl, že naznačení první ze znalkyň o tom, že by mohl být „sadistickým vrahem“, ovlivnilo nahlížení všech orgánů činných v trestním řízení na jeho osobu. Znalkyně podávala své závěry v neprospěch obviněného v rozporu s objektivní realitou, navíc je pro poměr k věci evidentně podjatá, jelikož podala znalecký posudek i na osobu poškozené. Z jejích závěrů nakonec vycházela i znalkyně MUDr. Petra Sejbalová, která použila metody (mj. PPG pošlapávající základní lidská práva) již přímo na sadismus nastavené, postupovala tak předpojatě. Obviněný dále namítl, že znalkyně v případě znaleckého posudku ohledně poškozené V. K. nepostupovaly lege artis , když nevzaly v úvahu její psychiatrickou anamnézu. Vyvstaly tak závažné pochybnosti o tom, zda je poškozená schopna řádně vnímat a vypovídat. Proto obhajoba navrhla doplnit dokazování o revizní znalecký posudek. Odmítnutí tohoto návrhu soudem prvního stupně (k čemuž se přidal i soud odvolací) hodnotí dovolatel jako zcela svévolné. V důsledku takového postupu nemohl uplatnit své právo na obhajobu a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že jej uzná vinným skutkem uvedeným v rozsudku Krajského soudu v Brně, právně kvalifikovaným podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §170 odst. 1 tr. zákoníku, a za to mu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uloží úhrnný trest odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby, který by mohl být (s ohledem na jeho bezúhonnost) podmíněně odložen na delší zkušební dobu, eventuálně, pokud Nejvyšší soud shledá, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, tak aby zrušil oba rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání s tím, aby věc byla projednána v jiném složení senátu.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného souhlasila se závěry soudů obou stupňů, že zranění popsaná v rozsudku soudu prvního stupně utrpěla poškozená v důsledku pádu ze střechy domu kvůli strachu z obviněného. V důsledku jednání obviněného utrpěla rovněž psychické trauma, které u ní vyvolalo středně těžkou posttraumatickou stresovou poruchu s popsanými potížemi. Jak v případě tělesných, tak duševních zranění utrpěla vážnou poruchu zdraví trvající dobu delší než šest týdnů ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Trestného činu se obviněný dopustil v úmyslu přímém ve vztahu k základní skutkové podstatě předmětného zločinu. Násilí vůči poškozené bylo různorodé a déletrvající, obviněný následně vzal věci poškozené. Je zde zřetelná příčinná souvislost mezi projeveným násilím a zamezením obrany poškozené a o to snadnějším zmocněním se věcí. Chování obviněného bylo vědomé, cílené, aktivní a promyšlené. Zavinění ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě bylo ve formě vědomé nedbalosti, jelikož různorodým násilím (svázáním a dušením) vyvolal takový stav, ve kterém se poškozená bála o zdraví a život, chtěla z takové situace uniknout a přitom mohla zvolit zkratkovitě i takový prostředek, který může směřovat k jejímu zranění až do popisované těžké újmy. Obviněný přitom bezdůvodně spoléhal, že ke způsobení žádného zranění nedojde. Státní zástupkyně navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitky týkající se absence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem těžké újmy na zdraví poškozené a nedostatku zavinění obviněného ve vztahu k tomuto těžšímu následku (Nejvyšší soud předesílá, že v zájmu obecné srozumitelnosti je použit termín „následek“ i tam, kde se jedná spíše o tzv. účinek, tj. působení na hmotný předmět útoku).
13. Trestněprávně relevantní příčinou je protiprávní jednání trestně odpovědného pachatele popsané ve skutkové podstatě a trestněprávně relevantním následkem je následek popsaný rovněž ve skutkové podstatě trestného činu (viz Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, str. 176). Trestní odpovědnost je nutno posuzovat s přihlédnutím k tomu, že příčin významných pro trestní právo může být nekonečná řada, ale jednání jako příčina následku nemá vždy stejný význam. Stupeň způsobení následku může být různý, tj. různé příčiny a podmínky mají různý vliv na způsobení následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti).
14. V případech, kdy k újmě na zdraví poškozeného vedly minimálně dvě na sebe navazující okolnosti, z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti to nemusí pachatele zbavovat trestní odpovědnosti, pokud jeho jednání lze považovat za příčinu dostatečně významnou k tomu, aby poškozenému způsobila následek v podobě (těžké) újmy na zdraví, tj. pokud další navazující okolnost nemá povahu výlučné příčiny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1626/2015, publikované pod č. 37/2016 Sb. rozh. tr.).
15. Příčinou následku je každá okolnost, která samostatně nebo ve spojení s jinou okolností přivodila následek. Pachatel způsobí následek, jestliže jeho protiprávní jednání je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku nedošlo nebo bez které by se jeho nebezpečí alespoň snížilo. Není rozhodné, zda jednání pachatele bylo příčinou, která byla způsobilá přivodit následek bez dalšího, sama o sobě, anebo jen ve vzájemném spolupůsobení s jinou příčinou. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby (v některých případech i poškozeného) nebo jiná skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku (tj. když je jednání pachatele jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek), pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo, tedy příčinou, a to příčinou dostatečně významnou.
16. Z hlediska příčinné souvislosti mezi posuzovaným jednáním obviněného a následkem je v daném případě nutno rozlišovat následek na psychickém zdraví poškozené v podobě vážné poruchy zdraví vzniklé v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou (dále také jen „PSP“) a těžká fyzická zranění způsobená pádem ze střechy. Soudy dospěly k závěru, že každou z těchto forem došlo u poškozené k těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Objektivní existenci ani jedné z nich dovolatel nezpochybnil.
17. Újma na psychickém zdraví poškozené vznikla už samotným útokem obviněného (i když pád ze střechy a fyzická zranění ji mohly samozřejmě prohloubit). To vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, ze způsobu jednání obviněného a z něj vyplývajících následků popsaných poškozenou i znaleckými posudky z odvětví psychiatrie a psychologie. Příčinnou souvislost mezi svým posuzovaným jednáním a vznikem vážné poruchy na psychickém zdraví poškozené ostatně dovolatel nezpochybnil.
18. Pokud jde o fyzickou újmu na zdraví, v tomto směru se Nejvyšší soud v zásadě ztotožnil s přesvědčivým odůvodněním příčinné souvislosti v rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména odst. 69 a 75). Šlo vlastně o tři na sebe navazující okolnosti: jednání obviněného, rozhodnutí poškozené uniknout právě uvedeným způsobem a jeho úspěšná realizace (úspěšná v první fázi, kdy se jí podařilo nakonec vyprostit z nedokonalého spoutání a vylézt na střechu), a nakonec pád a zranění poškozené. Jednání obviněného bylo bezesporu dostatečně významnou příčinou dalších uvedených okolností. Vystavil poškozenou intenzivnímu útoku (přidušení, spoutání, opětovné dušení) a mimořádnému tlaku vyplývajícímu z nevědomosti poškozené, co s ní chce udělat (přičemž si mohla reálně připouštět i možnosti nejhorší). Tím vytvořil situaci, kdy poškozená pociťovala silnou potřebu uniknout za každou cenu. Jak uvedla, zvažovala také možnost po uvolnění pout se zamknout v pokoji, ale ve dveřích nebyl klíč. Poté se „na útěku“ zranila i v důsledku psychického stavu, do něhož ji obviněný přivedl. Ani nesprávná volba způsobu úniku ze strany poškozené (a je otázkou, zda šlo o volbu nesprávnou, neboť nemohla vědět – a nikdo kromě obviněného to s jistotou neví dodnes – co bylo pohnutkou a cílem jednání obviněného) by neměla vliv na existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a pádem ze střechy a utrpěnými zraněními.
19. Je nutno zdůraznit, že pokud se poškozený po závažném útoku na svou tělesnou integritu a osobní svobodu, který pokračuje nebo hrozí pokračovat, snaží uniknout z bezprostředního fyzického dosahu pachatele, je v příčinné souvislosti s uvedeným útokem případné zranění, které přitom utrpí, i když je toto zranění způsobeno také nešikovným počínáním poškozeného, případně nikoli optimální volbou způsobu úniku. Stejně by tomu bylo také například tehdy, pokud by se poškozený pokusil uniknout vystoupením či vyskočením z automobilu, v němž by ho pachatel věznil, a srazilo by ho jiné vozidlo. Naproti tomu příčinná souvislost (z trestněprávního hlediska) by už nebyla dána v případech, kdy následek v podobě újmy na zdraví by způsobila jiná příčina, která by v zásadě zcela nahradila jednání pachatele a působila by jako příčina výlučná, respektive by stupeň způsobení následku klesl na nepatrnou hodnotu (například poškozenému by se již podařilo uniknout z dosahu pachatele, ale po nějaké době by týž den neopatrně vstoupil do vozovky a srazila by ho tramvaj).
20. V posuzovaném případě je příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem v podobě fyzických zranění poškozené nepochybná. Zamlžující podstatu věci je námitka obviněného, že nemohl způsobit pád poškozené ze střechy a tím vzniklá zranění pouhým návratem do místnosti a pohledem na poškozenou. Tento následek totiž způsobil svým předchozím jednáním. To také dostatečně vyplývá z výroku odsuzujícího rozsudku.
21. Soud prvního stupně dospěl dále ke správnému a odůvodněnému závěru, se kterým se ztotožnil i odvolací soud, že obviněný stíhaným jednáním způsobil těžkou újmu na zdraví poškozené zaviněně, z nedbalosti, konkrétně že jednal ve vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
22. Rovněž nedbalostní zavinění těžké újmy na zdraví poškozené je nutno posuzovat zvlášť u obou forem této těžké újmy – psychické a fyzické (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 320/2018, publikované pod č. 13/2019 Sb. rozh. tr.). To nalézací soud (v odst. 71 odůvodnění svého rozsudku) důsledně nerozlišil, což ale nemělo žádný vliv na správnost rozsudku. Z uvedené pasáže rozsudku cituje i dovolatel, avšak nesouhlasí s ní. Jeho argumentace je ovšem zavádějící už v tom, že směšuje argumentaci k nedbalostnímu a úmyslnému zavinění, když neguje „srozumění“ s následkem, respektive s pádem poškozené ze střechy, a když uvádí, že jeho jednání „nesměřovalo“ k tomu, aby poškozená byla nucena „vyskočit z okna“. Obviněnému není kladeno za vinu, že by pád poškozené ze střechy a její zranění přivodil úmyslně, nebo dokonce že by jednal s tímto cílem.
23. Je vhodné připomenout, že u těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postačí nedbalostní zavinění. Vyplývá to z ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
24. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
25. Kritériem vědomé i nevědomé nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, publikovaný pod č. 5/2013 Sb. rozh. tr.).
26. Je třeba zdůraznit, že hlavní příčinou vážné poruchy psychického zdraví poškozené bylo již popsané aktivní jednání obviněného před útěkem poškozené. Zavinění obviněného ve vztahu k tomuto následku ve formě vědomé nedbalosti je zřejmé a nepochybné (a už tento závěr postačoval k použité právní kvalifikaci).
27. Obviněný útočil na poškozenou cíleně, opakovaně a intenzivně, na dobu několika hodin přitom omezil její osobní svobodu a uvedl ji do situace, kterou mohla vnímat v podstatě jako bezvýchodnou. Mimo jiné ji opakovaně dusil tak, že dokonce ztratila vědomí. S ohledem na povahu a okolnosti útoku si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit závažnější následek na psychickém zdraví poškozené. Takový následek nemusí v představě pachatele existovat v přesné podobě (stejně jako následek na fyzickém zdraví v případě fyzického napadení), nýbrž postačí, že si jej pachatel musí představovat alespoň v hrubých obrysech jako reálně možný. Pachatel nemusí být v tomto směru nijak speciálně vzdělaný ani zkušený, postačí běžná zkušenost průměrného člověka. Podmínkou není ani znalost osobnosti poškozené.
28. Naplněna byla i volní složka vědomé nedbalosti. Při posuzování otázky, zda pachatel bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení předmětného zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí, je nutno k posouzení přiměřenosti jeho důvodů přistoupit z hlediska jeho zkušeností a zejména okolností případu. K naplnění volní složky vědomé nedbalosti postačí lhostejnost, a o té v daném případě není pochyb. Obviněný postupoval vůči poškozené zcela bezohledně, nijak se nesnažil vyhnout se tomu, aby jí způsobil těžké psychické trauma. Navíc jí nic nesdělil o svých dalších záměrech, po určitou dobu ji pouze držel spoutanou a se zalepenými ústy a pozoroval ji. Všechny zmíněné okolnosti znamenají, že není pochyb o tom, že případný vznik těžšího následku na psychickém zdraví poškozené byl obviněnému přinejmenším lhostejný. Lhostejnost přitom u vědomé nedbalosti nezahrnuje pozitivní vztah k následku (jde o tzv. pravou lhostejnost). Pokud tedy obviněný „spoléhal“, že nezpůsobí poškozené vážnější újmu na psychickém zdraví, pak rozhodně pro to neměl „přiměřené důvody“ ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
29. Nedbalostním zaviněním obviněného je pokryt i následek v podobě těžké fyzické újmy na zdraví poškozené způsobené pádem ze střechy a příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a tímto následkem. Zčásti tu lze odkázat na zmíněný odst. 71 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který zde připomněl, že obviněný se vůči poškozené dopouštěl různorodého násilí, na delší dobu ji spoutal a dusil ji, čímž u poškozené – bezesporu vědomě – vyvolal takový stav, že se poškozená právem bála o své zdraví a život. Jako osoba bez výrazného deficitu inteligence či normálního úsudku (navíc jako člověk s nadprůměrnou inteligencí a vysokoškolsky vzdělaný) musel vědět i to, že poškozená se bude za této jím vytvořené situace snažit v podstatě „za každou cenu“ uniknout a že k tomu zvolí (třeba i zkratkovitě) jakoukoli v úvahu přicházející cestu. Dokládá to i fakt, že jí mimo jiné odebral obuv a mobilní telefon, kterým by si mohla přivolat pomoc. Muselo mu být dále známo, že poškozené se může podařit vyprostit ze spoutání, které neprovedl nijak dokonale, i když zřejmě spoléhal – bez přiměřených důvodů – že se vyprostit nemůže. Pro tuto eventualitu, která nastala, když na nějakou dobu opustil místnost, mu musely být a také byly známy únikové cesty, které může poškozená zvolit. Pokud zvolila útěk (což bylo možné předpokládat jako nejpravděpodobnější), buď se mohla pokusit z místnosti uprchnout dveřmi, anebo oknem. V prostorách za dveřmi se příliš neorientovala a hlavně se tam nacházel on, jehož dalšího útoku se logicky musela obávat. Nabízela se tedy možnost uniknout oknem a vylézt na střechu domu. To už v sobě zahrnovalo možnost či spíše značnou pravděpodobnost pádu ze střechy a závažného zranění. Byla to ale jediná cesta, kde se nesetká s obviněným. To vše bylo obviněnému v hrubých rysech známo.
30. Není podstatné, jestli poškozenou zvolená varianta úniku byla optimální. Podstatné je, že byla možná, že se nabízela a že o této možnosti obviněný věděl. Není dále podstatné ani to, za jak pravděpodobnou ji obviněný považoval. Jestliže jednal ve vědomé nedbalosti a tedy spoléhal, že tato situace nenastane, je jasné, že spíše ji považoval za nepravděpodobnou. Rozhodné však je, že o ní věděl. Současně musel vědět – a to již s poměrně značnou pravděpodobností – o možnosti pádu poškozené ze střechy, pokud na střechu vyleze. Fakt, že se obviněný vrátil do místnosti v době, kdy poškozená už byla na střeše, a že k pádu (respektive k tomu, že se pustila okenního rámu, což k pádu přímo vedlo) přispěl i její úlek, už není rozhodující, jak se snažil dovolatel naznačovat. Jeho zavinění je třeba posuzovat na základě jeho předchozího násilného a omezujícího jednání, jímž dohnal poškozenou k riskantnímu a nebezpečnému způsobu úniku.
31. Nelze tudíž akceptovat námitku obviněného, že si nemusel být vědom možnosti (byť méně pravděpodobné), že poškozená se za daných okolností pokusí uniknout uvedeným způsobem (dovolatel poněkud zavádějícím způsobem uvádí spojení „vyskočí z okna“, což ale neodpovídá zjištěním soudů). Argumentace nalézacího soudu je v tomto směru přiléhavá. Je sice pravda – jak uvádí obviněný – že nemusel být obeznámen s tím, že se poškozená dříve psychiatricky léčila a proč, na správnosti závěru o vědomé nedbalosti to však nic nemění. Soud svou argumentaci založil na tom, co musel vědět každý normálně uvažující člověk.
32. Dovolatel poukázal na psychiatrickou anamnézu poškozené s tím, že vzhledem k tomu, že on nevěděl o jejím dřívějším (údajném) pokusu o sebevraždu skokem z okna, nemohl ani očekávat, že by se k něčemu takovému uchýlila. Tato argumentace je chybná hned ve dvou směrech. Jednak tvrzení, že nemohl vědět, že se poškozená opět pokusí fakticky spáchat sebevraždu skokem z okna, je nelogické, neboť v tomto případě šlo o situaci opačnou – poškozená se nesnažila spáchat sebevraždu, nýbrž si naopak zachránit život, na kterém se cítila ohrožena. Není pochyb o tom, že takový způsob by si v dané situaci mohla zvolit i jakákoli jiná osoba bez ohledu na to, zda v minulosti trpěla psychickými problémy či nikoli, a to právě pro zoufalost a bezvýchodnost dané situace, kterou obviněný svým jednáním vědomě vyvolal a nad kterou měl kontrolu. Tím spíše pokud přihlédneme ke stresu, obavě z usmrcení, stavu bezmocnosti a fyzické slabosti způsobené několikahodinovým přidušováním, po kterém poškozená opakovaně upadala do bezvědomí.
33. Za druhé taková skutečnost (tj. dovolatelem tvrzený nepříznivý psychiatrický stav poškozené i v době její návštěvy u něj) v tomto případě ani nebyla zjištěna. Kromě věrohodné výpovědi poškozené a výpovědí svědků o stavu a chování poškozené bezprostředně po úrazu je v tomto směru k dispozici i posudek znalkyně z odvětví psychiatrie, jež zkoumala duševní stav poškozené a nezaznamenala u ní znaky bludu, paranoi nebo duševní poruchy, ze které by plynulo její chování v době útoku obviněného a reakce na něj.
34. Obviněný také namítal nelogický postup poškozené z hlediska jejího počínání na střeše. Jak plyne z výše uvedeného, tato námitka nemůže právní posouzení skutku ovlivnit. Navíc tvrzení, že kolemjdoucím, na něhož poškozená volala ze střechy o pomoc, byl svědek J. S., je nepřesné, jelikož soudy dospěly k závěru, že tato osoba nakonec nebyla s jistotou ztotožněna (srov. odstavec 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Svědek v této fázi poškozenou nezaregistroval, respektive slyšel volání o pomoc, ale vlastní pád ze střechy neviděl, viděl až poškozenou ležící před domem. Podstatné však je, že obsah této námitky tvořily pouze spekulace, jaké jednání dávalo v situaci poškozené větší smysl. Opět je nutno připomenout, v jakém stresu z ohrožení vlastního života a zdraví musela poškozená být, takže těžko jí lze klást za vinu, že v té chvíli jen nepočkala na střeše domu na pomoc zvenčí. Kromě toho lze stěží očekávat, že v takovém případě by ji obviněný nechal „v klidu“ čekat na střeše domu, než jí přijde někdo na pomoc.
35. Jen nad rámec shora uvedeného a pro úplnost lze dodat, že i kdyby soudy připustily, že obviněný nevěděl o možnosti, že se poškozená vyprostí z pout a pokusí se uniknout oknem, vědět to – s ohledem na jím vytvořenou situaci, kterou měl včetně všech detailů zcela pod kontrolou – měl a mohl. Z jeho hlediska bylo předvídatelné, že se poškozená takto vyprostí a takto se pokusí uniknout.
36. Námitka absence příčinné souvislosti mezi posuzovaným jednáním obviněného a vzniklým následkem na zdraví poškozené i námitka nedostatku zavinění jsou zjevně neopodstatněné. Pro úplnost lze dodat, že případ v některých ohledech podobný řešil a shodně uzavřel Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 695/2006.
37. Dovolatel dále poukázal na dílčí změny v popisu skutku provedené Krajským soudem v Brně. Jeho argumentace však spíše než k námitce zachování totožnosti skutku směřuje proti změně v právní kvalifikaci spočívající v tom, že původně bylo v usnesení o zahájení trestního stíhání jeho jednání posouzeno podle ustanovení §173 odst. 1 a §170 odst. 1 tr. zákoníku, tj. nebylo mu kladeno za vinu rovněž způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, i když tam již bylo zranění poškozené popsáno. Ke změně právní kvalifikace tak, jak byla později použita v rozsudku, došlo ještě před podáním obžaloby a obviněný byl na tuto změnu řádně upozorněn (viz č. l. 10 trestního spisu). Změna právního posouzení skutku v průběhu trestního stíhání není ničím neobvyklým a při dodržení procesních práv obviněného nejde o nezákonný postup (obviněnému je nutno takovou změnu právní kvalifikace oznámit, což bylo v tomto případě splněno). Krajský soud v Brně se od právní kvalifikace skutku uvedené v obžalobě neodchýlil (byť by tak učinit mohl, neboť právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán – viz §220 odst. 3 tr. ř.).
38. Zmínku o dílčích změnách v popisu skutku obviněný ani neformuloval ve smyslu dovolací námitky a její podstata i smysl jsou poměrně nejasné. Dovolatel nenamítl, že by nebyla zachována totožnost skutku (což by také stěží rozumně namítat mohl), naopak sám uvedl, že se jednalo skutečně jen o dílčí změny a že orgány činné v trestním řízení si byly vědomy, že nemohou do popisu skutku zasahovat příliš. Navázal námitkou týkající se vyjádření znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve výroku rozsudku. Taková námitka je zjevně neopodstatněná (viz výše).
39. Obviněný opakovaně namítl, že soudy nijak logicky neobjasnily motiv jeho jednání. Je možné připomenout správný závěr soudů, že motiv (pohnutka) není obligatorním znakem skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Proto skutečnost, že jeho motiv nebyl soudy přesně zjištěn, není překážkou pro závěr, že se obviněný uvedeného zločinu dopustil. Pokud jde o samotný úmysl obviněného (tedy nikoli motiv), tomu se soud prvního stupně dostatečným způsobem věnoval převážně v odstavci 68 odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud připomíná i tu část, ve které se soud věnoval potencionálním úmyslům, které by u obviněného mohly být přítomny (tj. např. úmysl poškozenou usmrtit, úmysl ji vydírat apod.). Žádný z nich však nebyl zjištěn, na rozdíl od úmyslu zmocnit se cizí věci, jehož existence byla prokázána. Jednání obviněného bylo proto posouzeno „pouze“ jako zločin loupeže. Výstižně nalézací soud připomněl, že úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí, jehož se počal dopouštět z jiných pohnutek. I případná zištná pohnutka může přistoupit až později (i když v daném případě byla patrně dominantní pohnutkou snaha obviněného zbavit poškozenou možnosti přivolat si pomoc).
40. Zbývající námitky dovolatele týkající se nesouhlasu se závěry některých znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie ohledně jeho osoby i ohledně poškozené a vytýkající podjatost znalkyně MUDr. Marty Holanové a neopatření revizního znaleckého posudku stran osoby poškozené nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť jde o námitky procesního, respektive skutkového charakteru.
41. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
42. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
43. V posuzované věci k žádné z takových vad nedošlo. Posledně zmíněné a poněkud nepřehledně formulované námitky (které se v dovolání různě prolínají, včetně směšování výhrad vůči znaleckému posudku psychiatričky MUDr. Marty Holanové a znaleckému posudku sexuoložky MUDr. Petry Sejbalové) lze určitým způsobem rozčlenit.
44. Pokud jde o výhrady vůči znaleckému posudku MUDr. Petry Sejbalové, její závěry o sexuální deviaci obviněného skutečně byly dalšími znaleckými posudky zpochybněny a soudy k nim nepřihlížely (přičemž právě proti závěrům týkajícím se přítomnosti sexuální deviace dovolatel nejvíce brojil). Tak znalec doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., uvedl, že strukturovaná sexuální deviace, sadismus ani sadomasochismus, nebyla u obviněného prokázána. PPG test (phallopletysmografické vyšetření) sice naznačoval sadomasochistické zájmy, které ale nelze samy o sobě považovat za průkaz útočného sadismu (č. l. 519). Se závěrem tohoto znalce o neprokázání uvedené deviace se ztotožnil i revizní znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Praha - Bohnice. Tím odpadá i význam námitek dovolatele, že PPG vyšetření pošlapává základní lidská práva (ve skutečnosti jde o se souhlasem a za nezbytné spolupráce posuzovaného běžně užívanou metodu) a že k jeho provedení byly použity už cíleně vybrané, sadisticky zaměřené podněty.
45. I když tedy soudy ke zmíněnému závěru znalkyně MUDr. Petry Sejbalové, převzatým i znalkyní MUDr. Martou Holanovou nepřihlížely, je vhodné dodat, že ani znalec doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., ani revizní znalecký posudek u obviněného diagnózu sexuální deviace (parafilie) typu sadismu nevyloučili (č. l. 635, 856). Jmenované znalkyně závěr o ní vyslovily nejen na základě povahy stíhaného jednání a na základě výsledků PPG vyšetření, ale dále i na základě podrobného vyšetření obviněného, včetně zohlednění jeho sexuální anamnézy. Pokud jde o metodu PPG, je určitý rozpor v tom, že písemný revizní znalecký posudek ji označil za metodu nespolehlivou, nevhodnou a nevalidizovatelnou, která by neměla být používána (č. l. 856 p. v.), zatímco zpracovatel tohoto posudku při výslechu v hlavním líčení připustil, že jde o metodu nejen povolenou, ale i skutečně používanou i v zahraničí (včetně rozvinutých zemí) a stejně tak v tuzemsku, včetně ústavu, který revizní posudek zpracoval, a který ji chtěl použít i v posuzovaném případě, ale obviněný s tím nesouhlasil (č. l. 900-901). A tuto metodu připustil i doc. Zvěřina, pouze s tím, že „zase tak suverénní ta metoda není, speciálně u těchto deviací v aktivitě“ (č. l. 635). Dále lze dodat, že znalkyně MUDr. Sejbalová vcelku přesvědčivě vyložila postup při provádění tohoto vyšetření (č. l. 631-634) a dokonce formou doplňku znaleckého posudku popsala velmi podrobně konkrétní PPG vyšetření obviněného včetně pořadí aplikovaných podnětů a reakcí na ně (č. l. 741-743). Při svém výslechu v hlavním líčení rovněž vyložila určitou problematičnost aplikace mezinárodní klasifikace nemocí (MKN 10) a diagnostických kritérií s požadavky na posuzovaným přiznané nejméně šestiměsíční obtěžování deviantními touhami (viz také revizní znalecký posudek č. l. 857) v případech osob stíhaných pro deviantně sexuálně motivované zločiny, které je zpravidla popírají. Je tak třeba říci, že i přes odlišnost stanovisek dalších znalců, k nimž se ve svých skutkových závěrech (v pochybnostech) soudy přiklonily, rozhodně nelze závěry jmenovaných znalkyň o zjištěné sexuální deviaci obviněného považovat za svévolné či nepodložené. Proto nemohou mít vzniklé rozpory mezi znaleckými posudky vliv na otázku podjatosti znalkyně MUDr. Marty Holanové.
46. Podstatnější je námitka, že znalkyně psychiatrička MUDr. Marta Holanová zpracovala jak znalecký posudek na osobu obviněného, tak znalecký posudek týkající se duševního stavu poškozené (včetně následků činu na jejím psychickém zdraví), a že byla tudíž podjatá. Touto námitkou se zabýval již odvolací soud v odst. 35 a 36 odůvodnění svého rozsudku a Nejvyšší soud se s jeho závěry v zásadě ztotožňuje. Skutečně není vyloučeno, aby znalec podal v téže věci dva znalecké posudky, a bez dalšího není vyloučeno ani to, že týž znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podá v určité trestní věci jak znalecký posudek o duševním stavu obviněného, tak o duševním stavu poškozeného, pokud ovšem nejsou dány konkrétní důvody k vyloučení znalce. Odvolací soud také připomněl, že námitky proti opatření policejního komisaře o přibrání znalkyně MUDr. Marty Holanové k posouzení i duševního stavu poškozené byly obviněným uplatněny již v průběhu přípravného řízení a bylo o nich procesním způsobem rozhodnuto ve smyslu §105 odst. 3 tr. ř. státním zástupcem (č. l. 138), přičemž o tomto postupu byl obviněný vyrozuměn.
47. Podle §105 odst. 2 tr. ř. při výběru osoby, která má být jako znalec přibrána, je třeba přihlížet k důvodům, pro které podle zvláštního zákona je znalec z podání znaleckého posudku vyloučen. Je tedy nutno přihlédnout k úpravě vyloučení znalce v zákoně č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, podle jehož §11 znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Jakmile se znalec dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně orgánu činnému v trestním řízení, který ho přibral; stejnou oznamovací povinnost mají i strany v trestním řízení (účastníci řízení). Podle §105 odst. 2 věta třetí tr. ř. o vyloučení znalce rozhodne orgán činný v trestním řízení, který jej k podání znaleckého posudku přibral, a v řízení před soudem předseda senátu.
48. Obecně tedy může k vyloučení znalce dojít – podobně jako k vyloučení orgánů činných v trestním řízení – buď z důvodů týkajících se vztahu k osobám na řízení zúčastněným, anebo pro vztah znalce k věci samé, tj. když je dán nebo lze odůvodněně předpokládat zájem znalce na tom, aby se konkrétní kauza vyvíjela a skončila určitým způsobem. Pochybnost o nepodjatosti znalce však nemůže založit samotná okolnost, že znalec ve znaleckém posudku zaujal na věc odborný názor, který byl odlišný od názoru některého z účastníků řízení a který vyzněl v jeho neprospěch.
49. Je třeba zdůraznit, že znalci jsou osoby s odbornými znalostmi a znalecký posudek je pak výstupem těchto odborných znalostí. Znalecká činnost je odbornou činností splňující vysoké nároky příslušného oboru, nikoli činností prováděnou v osobním zájmu znalce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 476/2016). V tomto směru je situace znalce obdobná jako situace orgánu činného v trestním řízení. Znalec má a musí být profesionál, který usiluje o co nejobjektivnější zodpovězení jemu položených odborných otázek směřujících k objasnění věci. Jeho profesionalitu a nestrannost je třeba presumovat (předpokládat), pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak. Podobně jako orgán činný v trestním řízení průběžně posuzuje výpovědi osob, aniž by se tím stával předpojatý ve vztahu k důkazům dalším i případným změnám důkazní situace, vyžaduje profesionalita znalce schopnost odpovídat na konkrétní otázky, aniž by tím byla založena jeho předpojatost ve vztahu k dalším dílčím znaleckým posuzováním, případně k dalším znaleckým posudkům. Je proto možné i to, že znalec své závěry modifikuje s ohledem na nové informace a podklady. Striktní podmínkou je, že znalec nesmí být ovlivněn žádnými svými osobními zájmy či vztahy.
50. Pokud by bylo bez dalšího považováno za vyloučené, aby znalec podal v téže věci dva znalecké posudky, včetně podání posudku jak o duševním stavu obviněného, tak o duševním stavu poškozeného, šlo by o zpochybnění zmíněné profesionality a nestrannosti znalce. Je sice pravda, že je třeba brát v úvahu (podobně jako u orgánů činných v trestním řízení) i objektivní hledisko, tj. zda bez ohledu na subjektivní vztah znalce k věci mohou s ohledem na nějaké objektivní okolnosti existovat legitimní a objektivně podložené pochyby o znalcově nestrannosti, neboli zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného znalce jako nestranného. V daném případě (podání dvou zmíněných typů znaleckých posudků v téže trestní věci) však ani z tohoto hlediska není nutno nestrannost znalce bez dalšího zpochybňovat. Znalec psychiatr v takovém případě neposuzuje věrohodnost obviněného ani jeho výpovědi, nýbrž podstatou znaleckého posudku je – zjednodušeně řečeno – vyšetření duševního zdraví obviněného, stanovení případné psychopatologie a posouzení, zda byly u něho ve vztahu k předmětnému činu zachovány schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládat, případně zda je jeho pobyt na svobodě z psychiatrického hlediska nebezpečný a zda je indikována nějaká forma ochranného léčení. Ve vztahu ke stíhanému skutku se znalec vyjadřuje jen podmíněně, tj. za předpokladu, že bude obviněnému prokázán. Také u poškozeného znalec psychiatr posuzuje – kromě následků na jeho psychickém zdraví – v podstatě psychiatrickou anamnézu a psychopatologii, nikoli přímo otázky věrohodnosti poškozeného a jeho výpovědi (této otázky se zpravidla týká jen posouzení, zda z psychiatrického hlediska je poškozený schopen správně vnímat a reprodukovat události). Nejde tedy o situaci, v níž by se závěry obou znaleckých posudků podaných týmž znalcem dostávaly do polohy vzájemné přímé konfrontace a případných rozporů.
51. K eventuální námitce, že znalec v takovém případě má při podání druhého z obou posudků již k dispozici alespoň předběžné závěry z vyšetření a posudku prvního, čímž může být ovlivněn, lze navíc dodat, že je běžné, že znalec má k dispozici spisový materiál včetně znaleckých posudků, byť zpracovaných jinými znalci. I to by se dalo vykládat jako určité ovlivnění, ve skutečnosti ale jde o rozšíření podkladů pro znalce, samozřejmě pokud se opět nezpochybňuje a priori jeho profesionalita.
52. Jestliže tedy nelze považovat znalkyni MUDr. Martu Holanovou za vyloučenou jen na základě popsané situace podání dvou znaleckých posudků ve věci, bylo namístě zabývat se i námitkami ohledně konkrétního postupu znalkyně, který podle dovolatele charakterizoval její podjatost. Obviněný jí vytýkal, že v předběžném vyjádření pro policejní orgán v přípravném řízení konstatovala: „Pokud je pravdivé jeho obvinění a on ji měl po předchozím dušení opakovaně pozorovat a svazovat na lůžku ve svém pokoji, pak tento typ jednání je typický pro sadismus. Je pak otázkou, co s obětí zamýšlel….“ To znalkyně opravdu ve své předběžné informaci ze dne 31. 1. 2019 (po již proběhlém čtyřhodinovém vyšetření obviněného) uvedla (č. l. 134). Ve skutečnosti ale jde pouze o konstatování skutečnosti, která je vcelku obecně zřejmá. Jednak se toto vyjádření výslovně (to znalkyně podtrhla) distancuje od zaujetí postoje k tomu, zda je obvinění pravdivé (tj. zda se obviněný skutku takto dopustil), jednak jen obecně říká, že určité chování je typické pro sadismus. Každému musí být zřejmé, že nejde o závěr, že obviněný je sadistou. Proto jsou námitky dovolatele vztahující se k tomuto vyjádření zavádějící, když například říká, že takové podezření pak jeho osud předznamenalo i v celkovém nazírání orgánů činných v trestním řízení na jeho osobu, nebo že MUDr. Marta Holanová jej „tímto svým jednáním poškodila“. Sám dovolatel ostatně cituje ze znaleckého posudku PN Praha - Bohnice, že premisa, že „jednání, které je mu kladeno za vinu, je chováním sadistickým“, je pravdivá (č. l. 858).
53. Jinou otázkou je, že tato premisa nepostačuje ke stanovení diagnózy. Tu však znalkyně MUDr. Marta Holanová nestanovila sama, nýbrž především po konzultaci se znalkyní sexuoložkou a na základě jejího závěru, který v tomto směru v podstatě přejala s tím, že ke snížení ovládací schopnosti z důvodu předmětné deviace se vyjádří znalkyně sexuoložka. Kromě toho již bylo zmíněno, že uvedená diagnóza nevycházela jen z této premisy, nebyla založena na libovůli, nýbrž vycházela z výše uvedených podkladů. V této souvislosti lze dodat, že je zcela v pořádku, pokud znalec psychiatr (nebo psycholog) učiní určité závěry podmíněně, tj. pro případ, že bude obviněnému skutek prokázán, a jinak to zpravidla ani není možné. Výhrady revizního znaleckého posudku k „alternativním“ závěrům znalkyň (č. l. 856) jsou proto zcela nesprávné. Znalecký posudek – pokud je nutný – musí být podán již v průběhu trestního stíhání. Znalci samozřejmě nepřísluší činit závěr, zda obviněný skutek spáchal a jak (to náleží jen soudu), ale přitom je stěžejním úkolem znalce psychiatra zjistit, zda ve vztahu ke konkrétnímu skutku – pokud jej spáchal – měl obviněný zachovány schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládat.
54. Samotné psychiatrické závěry (tj. nikoli závěr znalkyně sexuoložky o deviaci) všech znaleckých posudků o duševním stavu obviněného se ostatně v podstatných otázkách shodovaly. Poněkud zjednodušeně řečeno, porucha osobnosti obviněného, pokud byla přítomna, neměla vliv na jeho schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládat. Soud prvního stupně nepřehlédl, že znalecký posudek PN Praha - Bohnice hodnotil mírněji než znalec doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., poruchu osobnosti obviněného, avšak zaujal odůvodněný názor, že tento rozdíl nebyl forenzně významný a nemá žádný vliv na posouzení celé věci. Nalézací soud také zejména v odst. 45 odůvodnění rozsudku rozebral obsah znaleckých posudků i z hlediska možných náznaků podjatosti.
55. Není tedy jasné, na základě čeho dovolatel dospěl ke svému tvrzení, že znalkyně MUDr. Marta Holanová „byla usvědčena, že podávala své závěry v neprospěch obviněného v rozporu s objektivní realitou“ a že byla podjatá.
56. Nepodložená je rovněž výhrada obviněného, že jmenovaná znalkyně podala i znalecký posudek na osobu poškozené „za účelem zhodnocení její obecné a specifické věrohodnosti.“ Zavádějící je tvrzení, že by tyto otázky byly předmětem posuzování znalkyně z odvětví psychiatrie. Jak už bylo zmíněno, znalec psychiatr se zabývá jinými, byť do jisté míry souvisejícími otázkami, což vyjádřil i nalézací soud v odst. 26 rozsudku.
57. Navíc je třeba zdůraznit, že ani závěry znalce psychologa ve vztahu k věrohodnosti svědka nejsou pro soud závazné a mají jen podpůrný význam. Znalecké zkoumání zde nikdy nemůže nahradit hodnotící činnost soudu, který jediný je oprávněn posoudit, nakolik konkrétní výpověď je pravdivá či nikoli, k tomu se ani právně relevantně znalec vyjadřovat nemůže. Takovým posudkem (míněno zejména znalce psychologa) může být zjišťována především tzv. obecná věrohodnost určité osoby (případně splnění základních kritérií specifické věrohodnosti), avšak i osoba jinak (obecně) věrohodná může v daném konkrétním případě uvádět nepravdu. Takový posudek pak má jen omezený a podpůrný význam, nejde o přímý důkaz (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 714/2018). V daném případě soudy snesly tolik důkazů a argumentů pro závěr o pravdivosti výpovědi poškozené a zjevné smyšlenosti skutkové verze obviněného, že význam znaleckého konstatování o obecné a specifické věrohodnosti poškozené je tím výrazně snížen.
58. Stejně neodůvodněná je opakovaná námitka dovolatele, že znalkyně MUDr. Marta Holanová a PhDr. Blanka Spíšková při podání znaleckého posudku ohledně poškozené nepostupovaly lege artis , jelikož nevzaly v úvahu její zdravotní anamnézu. Ve skutečnosti znalkyně MUDr. Holanová vycházela z poměrně rozsáhlých podkladů o dřívějších léčeních a vyšetřeních poškozené, které měla k dispozici (č. l. 195-202). Nalézací soud pak na základě zprávy Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (č. l. 668) pověřil znalkyně doplnit jejich posudky o ještě další podklady týkající se návštěv poškozené u různých psychiatrů a klinických psychologů. Byl vypracován písemný doplněk znaleckého posudku z odvětví psychiatrie (č. l. 791-796) a obě znalkyně byly opětovně vyslechnuty u hlavního líčení dne 11. 12. 2019, přičemž v podstatě setrvaly na svých dosavadních závěrech. Možnost, že by u poškozené mohla posttraumatická stresová porucha vzniknout i v důsledku jiných příčin, jež nastaly před rozhodným dnem 21. 1. 2019, znalkyně MUDr. Marta Holanová vyloučila. S uvedenou námitkou se vypořádal již odvolací soud v odst. 36 odůvodnění svého rozsudku. Skutečnost, že znalkyně neměla při zpracování původního znaleckého posudku na osobu poškozené k dispozici všechny relevantní podklady, resp. že podklady bylo nutno doplnit, je situace nikoli zcela výjimečná. Jestliže tento nedostatek byl zhojen, nevyplývá z něj ani nesprávnost znaleckého posudku jako celku, a samozřejmě ani podjatost znalkyně.
59. Dovolatel dále namítl, že s ohledem na skutečnost, že znalecký posudek o duševním stavu poškozené podle něj nerozptýlil pochybnosti o tom, zda je poškozená schopna řádně vnímat a vypovídat, měl být vypracován revizní znalecký posudek, jak navrhovala obhajoba. Vyjádřil vážné pochybnosti o věrohodnosti poškozené. Tím, že došlo k zamítnutí takového návrhu na doplnění dokazování, měla být porušena jeho obhajovací práva i právo na spravedlivý proces. O situaci opomenutého důkazu se však v posuzované věci nejednalo. Soud prvního stupně se s uvedeným návrhem na doplnění dokazování řádně vypořádal tím, že návrh na jeho provedení zvážil, zamítnul a logickým způsobem vysvětlil, co ho k takovému postupu vedlo (viz odst. 44 a 45 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se touto námitkou dostatečně zabýval v odst. 37 odůvodnění svého rozsudku a na jeho argumentaci lze odkázat. Soudy nepochybily, když dále nedoplňovaly provedené dokazování a odvolací soud se spokojil s logickým a vnitřně nerozporným hodnocením důkazů nalézacím soudem.
60. Nejvyšší soud dodává, že souhlasí s názorem o nadbytečnosti opatření takového dalšího důkazního prostředku tím spíše, že závěr soudů o věrohodnosti výpovědi poškozené – jak shora uvedeno – nestál pouze ani především na zmíněném znaleckém posudku. Navíc účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky (v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů) bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
61. Shrnuto, ani po posouzení procesních námitek obviněného – nepodřaditelných pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů – z hlediska zachování jeho práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neshledal Nejvyšší soud žádný důvod ke zrušení napadeného rozsudku.
62. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný v té alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí (ve smyslu nevyhovění) řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Je-li však dovolání zjevně neopodstatněné ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí stejný závěr i ve vztahu k tomuto důvodu dovolání.
63. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněného M. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu