ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.119.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 119/2020-653
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 2. 2020 o dovolání obviněného K. B., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 8 To 3/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 7/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 42 T 7/2018-506, byl obviněný K. B. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví (bod 1 výroku rozsudku) se podle zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že dne 1. 1. 2018 kolem 02:50 hodin v Praze 7, XY, v prvním patře ubytovny V. na společné chodbě fyzicky napadl poškozeného K. K., nar. XY, kterého po dobu několika minut kopal nohou do hlavy, čímž mu způsobil ve výroku rozsudku popsaná závažná zranění, s nimiž byl poškozený v kritickém stavu převezen záchrannou službou do nemocnice. Tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 21 T 186/2007, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. (trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009).
Přečinu nebezpečného vyhrožování (bod 2 výroku) se obviněný dopustil tím, že téhož dne v době mezi 00:45 a 03:00 hod. na stejné ubytovně bouchal na dveře pokoje č. 12, kde v tu dobu byla poškozená G. Š., nar. XY, se svým nezletilým synem AAAAA (pseudonym), nar. XY, přičemž na oba křičel výhrůžky: „Oddělím vám hlavu od páteře, zapálím vás, useknu vám hlavy, vylezte ven, počkám si na vás….“, čímž v obou poškozených vzbudil důvodnou obavu o jejich život a zdraví, přičemž tohoto jednání se dopustil i vůči osobě mladší osmnácti let.
Odvolání obviněného směřující do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, č. j. 8 To 3/2019-572, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Setrval v něm na své obhajobě, že skutku pod bodem 1 se nedopustil, v čemž podle něho přetrvaly pochybnosti, v důkazech jsou rozpory, například mezi výpověďmi svědkyň A. H. a L. N. Prvně jmenovaná byla opilá a její výpověď je nevěrohodná. Kromě toho podle obviněného nebyly splněny podmínky pro čtení protokolu o její výpovědi z přípravného řízení. Soudy ani jasně nepopsaly časový průběh událostí a s rozpory se nevypořádaly, což považuje dovolatel za zásah do svého práva na spravedlivý proces. Poukázal na dva jiné možné podezřelé – neztotožněné muže, kteří se toho dne na ubytovně vyskytovali. Namítl, že zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s důkazy. Právní posouzení skutku pod bodem 2 považoval za nesprávné proto, že chybí popis subjektivní stránky, není popsáno zavinění ve vztahu ke spáchání činu vůči dítěti. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o posuzování hmotně právních vad (v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva), nikoli o přezkoumávání skutkových závěrů soudů prvního a druhého stupně.
Svůj mimořádný opravný prostředek založil obviněný převážně na námitkách, které jsou mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení provedeného dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Jak je patrné již ze samotného obsahu dovolání, námitky směřující do oblasti dokazování obviněný založil na své vlastní, od soudu prvního stupně odlišné interpretaci jeho výsledků. Nalézací soud přitom logicky a přesvědčivě vysvětlil, jak k daným skutkovým závěrům dospěl, s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nebudí žádné pochybnosti. Dovolací námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, s níž se již soudy v předchozím řízení vypořádaly.
Stejně jako v odvolání vyjádřil obviněný nesouhlas s tím, že v hlavním líčení nebyla osobně slyšena svědkyně A. H. Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně vyložil, proč to nebylo možné a proč postupoval podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. K zásahu do práva obviněného na spravedlivé řízení tím nedošlo.
Vlastní zhodnocení provedených důkazů nalézacím soudem popsané na str. 11-12 jeho rozsudku je logické a přesvědčivé. Odvolací soud se s nimi ztotožnil a své stanovisko rozvedl zejména v odst. 14-15 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Aniž by mělo smysl jejich úvahy a závěry opakovat, Nejvyšší soud uzavírá, že logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené a procesně účinné důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje s procesním postupem při dokazování a se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku, že popis skutku pod bodem 2 rozsudku nevykazuje znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to pokud jde o subjektivní stránku činu – zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že čin byl spáchán (také) vůči dítěti (tj. osobě mladší osmnácti let ve smyslu §126 tr. zákoníku). Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Otázkou zavinění ve vztahu k uvedenému znaku se zabýval odvolací soud v odst. 17 odůvodnění napadeného usnesení. K tomu lze dodat, že obviněný bezesporu znal oba poškozené jako sousedy z ubytovny. I v případě, že by věk nezletilého poškozeného zhruba neznal, tak jej vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům měl a mohl znát. Námitka však směřovala do popisu skutku ve výroku rozsudku. Zde je třeba připustit, že subjektivní stránka mohla být vyjádřena výstižněji, avšak lze akceptovat popis skutku, že obviněný „na oba křičel výhrůžky…přičemž tohoto jednání se dopustil i vůči osobě mladší 18 let“. Důvod ke kasačnímu zásahu proto Nejvyšší soud neshledal.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného K. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení dne 6. 2. 2019 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného K. B. předložena dne 28. 1. 2020. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 2. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu