ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1270.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1270/2020-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 12. 2020 o dovolání obviněného P. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 To 190/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 27/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 3 T 27/2019-225, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Dále mu bylo uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 500 Kč.
2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že ve Zlíně-Kudlově dne 2. 6. 2018 v 16:35 hodin řídil na ulici XY osobní automobil zn. VW Vento, r. z. XY, a při vjíždění vlevo na hlavní ulici XY nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě!“, čímž porušil ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a v důsledku toho vjel do křižovatky v době, kdy zleva po hlavní silnici přijížděl motocykl zn. BMW G 650, r. z. XY, řízený J. Š., který narazil do levé zadní části jeho vozidla, přičemž poškozený utrpěl zejména tříštivou zlomeninu levé klíční kosti s minimálním posunem s citelným omezením v běžném způsobu života po dobu čtyř týdnů.
3. Odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu) bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2020, č. j. 5 To 190/2019-263, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu. Odkázal přitom na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Soudy také nerespektovaly závazný právní názor vyjádřený ve zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1377/2019, kterému vyhověly pouze v omezeném rozsahu, konkrétně pokud jde o provedení výslechu poškozeného Š., a doplnění výslechu znalce. Zřejmě i na základě výslechu znalce, který se detailně zabýval zejména pojmem „prodloužená reakční doba“ obecné soudy vyhodnotily, že obviněný neporušil §5 odst. 1 písm. b) silničního zákona, tedy povinnost sledovat řádně situaci v silničním provozu (což mu bylo kladeno za vinu v původních rozhodnutích), a nadále mu je kladeno za vinu pouze porušení povinnosti dát přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici podle §22 odst. 1 silničního zákona. Nezabývaly se však, resp. se pouze formálně vyjádřily k naplnění znaku porušení důležité povinnosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, k otázce zavinění a k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
5. Ustanovení §22 odst. 1 zákona o silničním provozu obviněný dle svého názoru neporušil, neboť na hranici křižovatky zastavil. Ze znaleckého posudku je zjevné, že v době zahájení rozjíždění nemohl přijíždějící motocykl spatřit. Spatřit motocykl mohl až v okamžiku, kdy již zahájil rozjezd do křižovatky za účelem provedení odbočení, tudíž se již nenacházel v postavení „řidiče přijíždějícího na křižovatku“, jak vyplývá ze znění výše citovaného ustanovení. Zcela tak podle něj absentuje formální znak trestného činu.
6. Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces obviněný poukazuje na výpověď poškozeného J. Š., která jednoznačně prokazovala jeho tvrzení. Jde podle něj o naprosto absurdní situaci, kdy ačkoliv poškozený vypovídá ve prospěch obviněného v souladu se znaleckým posudkem, který lze rovněž vyložit v jeho prospěch, tak soud přesto na základě těchto provedených důkazů dochází k závěru o jeho vině.
7. Podle soudů obviněný neponechal jízdní koridor vozidlu jedoucímu po hlavní silnici, neboť pro jeho uvolnění zvolil variantu, která vyžadovala navíc zároveň kooperaci s poškozeným, který, aby zabránil střetu, musel by náhle měnit směr nebo rychlost jízdy. Tento závěr je podle obviněného zcela nesprávný. Skutkový děj byl přesně opačný. Řidič motocyklu nemusel měnit směr ani rychlost jízdy. Pokud by jel konstantně, k žádnému střetu by nedošlo. Ke střetu došlo naopak právě proto, že řidič motocyklu změnil směr jízdy. Úlek a reakce řidiče motocyklu je samozřejmě zcela pochopitelná, nicméně stejně tak pochopitelná a znalcem akceptovatelná je podle obviněného reakce řidiče.
8. Ve zrušovacím usnesení Nejvyšší soud vyslovil, že „Podstatou viny obviněného je podle soudů zřejmě to, že po rozjetí a spatření poškozeného situaci technicky chybně vyřešil.“ Okresní soud ve Zlíně toto podle obviněného formálně popřel, neboť uvedl „Obžalovanému v tomto směru není vyčítáno špatné technické řešení situace, ale to, že nedostál své povinnosti uvedené v ustanovení §22 odst. 1 zákona o silničním provozu, kdy smyslem daného ustanovení je ponechat jízdní koridor vozidlu jedoucímu po hlavní silnici.“ Takové tvrzení soudu je podle obviněného vnitřně rozporné, ve svém důsledku nelogické a nemá oporu v provedeném dokazování.
9. Obviněný má za to, že povinnost „počínat si tak, aby řidič jedoucí po hlavní silnici nemusel náhle měnit směr nebo rychlost jízdy“, automaticky neznamená intenzivní brzdění, ale s ohledem na okolnosti daného případu může být naopak naplněna snahou o co nejrychlejší opuštění jízdního pruhu. V době rozjezdu nemůže řidič vozidla, které vyjíždí z vedlejší silnice, vidět vozidlo na silnici hlavní. Jakmile lze přijíždějící vozidlo spatřit, již je zahájen dopředný pohyb vozidla vyjíždějícího z vedlejší komunikace a toto se svou částí již nachází na komunikaci hlavní. Míra, jakou vozidlo zasahuje do jízdního pruhu, je determinována zejména biologickými vlastnostmi řidiče, kdy obecná přijatelná reakční doba činí 0,7 až 1,6 sekundy, přičemž této reakční době může předcházet ještě fáze „úleku“ v rozmezí 1 až 3 sekundy. Při ideální a nejkratší možné reakci intenzivním brzděním by vozidlo významně zasahovalo do jízdního pruhu (0,8 – 1 m). Technicky přijatelná, při řádném plnění všech povinností řidiče, je však i prodloužená reakční doba, kdy by vozidlo zasahovalo do celého jízdního pruhu. V uvedených časových intervalech se tedy podle obviněného řidič musí rozhodnout o své reakci tak, aby zamezil nutnosti vozidla jedoucího po hlavní komunikaci náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Potřeba projet křižovatkou rychle vyplynula také z vyjádření soudního znalce. Obviněný je přesvědčen, že za nešťastný a nezaviněný shluk nahodilých okolností ve vztahu k objektivně špatnému řešení křižovatky nelze vyslovit vinu a uložit trest.
10. K objektivnímu charakteru křižovatky okresní soud uvedl, že paušální nemožnost splnit povinnost uvedenou v §22 odst. 1 zákona o silničním provozu lze podle znalce tolerovat toliko u např. traktoru či vlečky a nikoliv u vozu osobního. Takový závěr je podle obviněného v rozporu s provedeným dokazováním. K tomu citoval příslušné pasáže z protokolů o hlavním líčení, kde znalec mimo jiné hovořil o tom, že sám křižovatku při vyšetřovacím pokusu neprojížděl ve směru jízdy obviněného, neboť by se tam bál.
11. Soud prvního stupně podle obviněného pominul pokyn Nejvyššího soudu a opět pouze formalisticky konstatoval, že porušení povinnosti dát přednost v jízdě je porušením důležité povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh. tr. Soud měl podle obviněného přihlédnout zejména k rizikovému dopravnímu řešení křižovatky a nemožnosti bezpečného vjetí do ní a k spolupůsobení příčinné nahodilosti.
12. Pokud jde o zavinění, podle obviněného vědomá nedbalost nepřipadá v úvahu. V okamžiku, kdy zastavil na hranici křižovatky, nemohl vědět, že následným vjetím do křižovatky ohrozí zájem chráněný zákonem. Pokud jde o následné rozhodnutí opustit co nejrychleji jízdní pruh poškozeného, znalec doporučil rychlé projetí křižovatky jako jediné bezpečné řešení situace, rozhodnutí uvolnit jízdní pruh nepovažoval za chybné a pokud by řidič motocyklu nezměnil směr a jel při pravé straně vozovky, jednalo by se o rozhodnutí, kterým bylo zabráněno dopravní nehodě (naopak brzděním by nehoda byla způsobena).
13. K případnému hodnocení zavinění jako nedbalosti nevědomé obviněný poukázal na nesprávné hodnocení skutečnosti, že danou křižovatku znal, ze strany soudů. Do podobné krizové situace se na ní totiž nikdy nedostal. Tedy znalost křižovatky spolu s mnohaletou zkušeností, že přes její špatné řešení nikdy nedošlo k žádnému krizovému momentu, musí být vykládána naopak v jeho prospěch. Pokud v tomto konkrétním případě splnil všechny své povinnosti a vjel do křižovatky naprosto stejným způsobem jako mnohokrát po řadu let předtím, aniž by nastala jakákoliv krizová situace, nemohl vědět, že nyní krizová situace s následkem nehody nastane. Křižovatka není označena žádným doplňujícím upozorněním na její rizikovost. Subjektivní stránka trestného činu tak podle obviněného nebyla naplněna.
14. Rovněž zásadu subsidiarity trestní represe okresní soud posoudil podle obviněného zcela nesprávně. Znalost křižovatky má být vykládána v jeho prospěch. Porušení důležité povinnosti pak samo o sobě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe nebrání. Soud žádným způsobem nevysvětlil, proč v daném případě není postačující uplatnění jiné odpovědnosti než trestní, a to právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, zejména objektivní nevhodnou konstrukci křižovatky, nevhodnou velikost zrcadla, náhodnou shodu negativních okolností, absenci závažnějšího následku i dohodu s poškozeným a jeho názor na zavinění nehody.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej obžaloby nebo aby přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že v rámci nyní přezkoumávaných rozhodnutí dostály soudy svým povinnostem a rozhodly v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
20. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
21. V posuzované věci Nejvyšší soud již jednou rozhodl usnesením ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1377/2019. Vytkl nižším soudům zejména neprovedení výslechu poškozeného J. Š., čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a vyjádřil se i k dalším částem napadených rozhodnutí. Obviněnému lze nyní dát částečně za pravdu, neboť i v novém řízení nesplnily soudy pokyny uložené citovaným rozhodnutím bezezbytku, resp. je provedly jen formalisticky. Přesto však byla zásadní vada odstraněna a nyní napadená rozhodnutí mohou obstát. Z důvodu hospodárnosti řízení a prevence jeho neúměrného prodlužování tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než aby v některých ohledech kusé odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně doplnil sám.
22. Soud prvního stupně předně provedl a správně a logicky vyhodnotil svědeckou výpověď poškozeného J. Š., a spoluzavinění poškozeného tak bylo možno vyloučit. Bylo také zjištěno, že poškozený nebrzdil, nýbrž reagoval tak, že se vozidlo obviněného pokusil objet zleva, k čemuž se navíc ještě snažil zvýšit rychlost, byť to se mu zřejmě vzhledem ke krátkému časovému intervalu nemohlo podařit. V jeho reakci na nečekanou situaci vyvolanou pohybem vozidla obviněného na silnici ovšem nelze spatřovat spoluzavinění, jak již bylo řečeno. Ztotožnit se nelze ani s argumentací obviněného ohledně údajně absurdní interpretace výpovědi J. Š. ze strany soudů. Obviněný zde naráží na tu část výpovědi, kde poškozený vyslovil svůj názor ohledně příčiny nehody, která tak de facto zachází do oblasti, k jejímuž objasnění je třeba odborných znalostí soudního znalce, a částečně i do oblasti právního posouzení, což poškozenému nepřísluší.
23. S čím se také nelze ztotožnit je námitka obviněného, že povinnost uloženou mu podle §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, splnil již tím, že zastavil na hranici křižovatky. Podle tohoto ustanovení řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci. Ze znění tohoto ustanovení rozhodně nelze vyvozovat, že by povinnost řidiče trvala pouze v době, kdy na křižovatku přijíždí, a v době, kdy již do ní vjede, by si mohl počínat libovolně. To je zřejmé již ze znění ustanovení §2 písm. q) citovaného zákona, které definuje, co znamená „dát přednost v jízdě“, a sice jde o povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Je proto zřejmé, že v §22 odst. 1 silničního zákona užil zákonodárce slovní spojení „řidič přijíždějící na křižovatku“ (po vedlejší pozemní komunikaci), aby tak definoval, komu je zde uvedená povinnost ukládána, nikoli s úmyslem uložit tuto povinnost pouze do doby, než tento řidič vjede na hranici křižovatky, popřípadě na křižovatce zastaví. Naopak, z §2 písm. q) vyplývá, že řidič i poté, co se rozjede, musí zastavit, pokud by pokračováním v jízdě způsobil, že by řidič jedoucí po hlavní komunikaci musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Pokud obviněný uvádí, že za určitých okolností je třeba povinnost neohrozit řidiče jedoucího po hlavní komunikaci splnit co nejrychlejším opuštěním křižovatky, má sice pravdu, ovšem taková situace v tomto případě nenastala. O takovou situaci by se jednalo v případě, pokud by obviněný mohl poškozeného spatřit až v momentě, kdy by natolik zasahoval do jízdního pruhu, že by naopak poškozeného ohrozil nepokračováním v jízdě (o tom bude ještě dále pojednáno). V posuzovaném případě ovšem obviněný v jízdě pokračoval a ke střetu došlo.
24. Nelze přitom argumentovat tím, že poškozený se nedržel striktně pravého okraje vozovky, neboť, jak vyplynulo z jeho výpovědi, svou jízdou reagoval právě na počínání obviněného, který podle vyjádření poškozeného jel pomalu a již zabíral větší část jeho jízdního pruhu. Poškozený se domnívá, že obviněný dokonce nejprve zastavil a teprve poté se rozjel, aby mu jízdní pruh uvolnil. Za takových okolností ovšem je logické (a obviněný to také mohl předvídat) že se poškozený nedržel pravého okraje jízdního pruhu, kde viděl překážku, ale snažil se vozidlo obviněného objet zleva. Pokud v momentě, kdy poškozený mohl vozidlo obviněného spatřit, nebyla prakticky šance se mu vyhnout zprava ani zabránit střetu zabrzděním, byla jeho reakce zcela pochopitelná.
25. Soudy z provedeného dokazování správně zjistily, že pokud by obviněný sledoval při rozjíždění obraz v zrcadle, poškozeného mohl spatřit v momentě, kdy by ještě do jeho jízdního pruhu zasahoval zcela minimálně, pakliže by hned zastavil. Na základě doplněného výslechu znalce soud prvního stupně důvodně vyloučil, že by u obviněného mohla nastat tzv. prodloužená reakční doba. Správně zde také soudy poukázaly na skutečnost, že obviněný křižovatku dobře znal, tedy její výhledové poměry pro něj nebyly žádným překvapením. Jednalo se navíc o zkušeného řidiče. Byť sám soudní znalec Ing. František Kropáč, Ph.D., označil křižovatku za tristní s tím, že by se „tam bál“, popsal také způsob, jakým měl obviněný do křižovatky vjíždět, chtěl-li odbočit doleva. Za prioritní přitom označil pohled do zrcadla. Vzhledem k tomu, že se v okolí křižovatky nenachází chodník ani přechod, měl se tedy obviněný nejprve pohledem doprava přesvědčit, zda odtud nepřijíždí vozidlo. Výhled doprava činil asi 80-90 m, tedy vozidla jedoucí zde povolenou rychlostí 50 km/h by se ke křižovatce přiblížila za 6 s. Poté mohl obviněný pohlédnout do prostoru, kam odbočuje, a následně s pohledem do zrcadla začít provádět odbočování (přitom být připraven reagovat brzděním, pokud by zde zahlédl přijíždějící vozidlo) a ve chvíli, kdy již projede větší část jízdního pruhu, v němž se pohyboval poškozený, se snažit křižovatku co nejrychleji opustit. Pokud by takto manévr obviněný provedl, ke střetu s poškozeným by nedošlo. Na následku se sice v daném případě mohla podílet i vysoká rizikovost předmětné křižovatky, to však nevylučuje příčinnou souvislost se způsobem jízdy obviněného.
26. Jen lakonicky se soudy vyjádřily k otázce porušení důležité povinnosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Podle ustálené judikatury porušení povinnosti dát přednost v jízdě bude porušením důležité povinnosti „zpravidla“. Nebude jím například v případech výrazného či převažujícího spoluzavinění poškozeného. V posuzované věci Nejvyšší soud po doplnění dokazování neshledal žádné okolnosti, které by pro takový výjimečný případ svědčily. Na dopravní nehodě se spoluzaviněním nijak nepodílel poškozený a nevyskytly se zde ani žádné jiné okolnosti, které by bylo možno označit za náhodné. Za náhodu není možno označit jízdu poškozeného po hlavní silnici, neboť tuto skutečnost měl obviněný jako možnou předvídat. Obecně je přitom nedání přednosti v jízdě nepochybně porušením jedné z nejzávažnějších povinností řidiče, jež často vede k fatálním následkům. K naplnění znaku porušení důležité povinnosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku tak v daném případě došlo.
27. K subjektivní stránce činu soud prvního stupně pouze konstatoval zákonnou dikci vědomé nedbalosti a ani odvolací soud jeho odůvodnění nijak nedoplnil. Samotný právní závěr je ovšem správný. Podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Toto ustanovení je třeba na daný případ aplikovat tak, že obviněný vjížděl z vedlejší silnice označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ na hlavní silnici, přičemž věděl, že po hlavní silnici se (s ohledem na výhledové poměry mimo jeho zorné pole) mohou pohybovat vozidla, kterým bude muset dát přednost. Ve chvíli, kdy zastavil na hranici křižovatky, neměl dostatečný výhled doleva, proto pochopitelně nemohl vědět, že se zde vozidlo poškozeného pohybuje, nicméně informace, že tomu tak může být, vyplývala zcela jasně ze situace, v níž se nacházel. Byť bylo v dané situaci statisticky málo pravděpodobné, že se po hlavní silnici bude pohybovat vozidlo, které pro obviněného začne být viditelné de facto v posledním okamžiku, kdy ještě bude moci intenzivním brzděním zabránit střetu, vzhledem k uspořádání křižovatky (kterou obviněný navíc dobře znal) nebylo možno takovou situaci nikdy vyloučit. Jednalo se o shodu okolností, která sice mohla nastat jen s malou mírou pravděpodobnosti, avšak s potenciálním závažným následkem. V takovém případě, ať obviněný projel křižovatku bez následků libovolněkrát, nic jej neopravňovalo k tomu, aby při jejím zdolávání polevil v ostražitosti. Nebezpečnosti jejího uspořádání si byl dobře vědom. Výhled doleva na krátkou vzdálenost dával jasnou informaci o tom, že pokud se zde v určitou chvíli objeví vozidlo, bude mít obviněný jen velmi omezenou možnost zareagovat a zabránit střetu. Obviněný tak věděl, že svým počínáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Ustanovení §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nevyžaduje, aby pachatel „věděl“, že svým jednáním takový chráněný zájem poruší nebo ohrozí, tedy v případě obviněného aby věděl, že se po hlavní komunikaci pohybuje vozidlo. Rozhodné je, že obviněný věděl o této možnosti a tím také o možnosti kolize v případě nedodržení maximální opatrnosti z jeho strany, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že k příjezdu vozidla právě v kritickém momentě a k případné kolizi nedojde.
28. Některé další námitky obviněného pak již pouze vytrhávají z kontextu části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. jsou pro posouzení věci marginální.
29. Soud prvního stupně také jen nadmíru stručně splnil požadavek Nejvyššího soudu zabývat se možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe a odvolací soud tento nedostatek napravil pouze částečně. Nejvyšší soud proto připomíná, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Obviněný ve svém dovolání poukázal na některé okolnosti, které by skutečně měly v této souvislosti svědčit v jeho prospěch. Jde o nevhodnou konstrukci křižovatky, nevhodnou velikost zrcadla a absenci závažnějšího následku u poškozeného. Oproti tomu irelevantní je názor poškozeného na zavinění nehody, jak již bylo výše uvedeno. Danou situaci pak také nelze popisovat jako náhodnou shodu negativních okolností, jak již bylo výše vysvětleno. V podstatě každá situace v dopravním provozu (a nejen tam) je určitou shodou okolností, které nemá člověk ze značné části pod kontrolou. Malá pravděpodobnost, že daná situace nastane, však (jak už bylo výše vysvětleno) obviněného neopravňovala k tomu, aby na plnění povinnosti uložené mu dopravní značkou rezignoval. Bylo tomu právě naopak s ohledem na hrozící závažný následek v případě, že taková situace nastane. I v případě možné aplikace zásady subsidiarity trestní represe tak znalost křižovatky na straně obviněného nesvědčí v jeho prospěch. Další takovou okolností je skutečnost, že byl již zkušeným řidičem, tedy u něj nepřicházela v úvahu nějaká neobratnost začátečníka, který by snad nemusel technicky zvládnout provést odbočovací manévr tak, jak bylo v dané situaci potřeba učinit, či by snad nemusel dobře vyhodnotit, co je v dané situaci prioritní (pohled do zrcadla) nebo jak rychle se k němu případné vozidlo z levé strany může přiblížit. Pro aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku pak nesvědčí ani skutečnost, že obviněný má v kartě řidiče šestnáct záznamů, a je tedy, jak konstatoval odvolací soud, nezodpovědným řidičem. Odvolacímu soudu lze dát za pravdu ohledně sebereflexe obviněného. Byť v rámci obhajoby stále poukazuje na to, že se snažil uvolnit jízdní pruh poškozeného tím, že jej rychle opustí, resp. zdůrazňuje vyjádření znalce, že křižovatku je třeba projet svižně, takto si ve skutečnosti nepočínal, neboť podle výpovědi poškozeného jel pomalu či dokonce nejprve zastavil, když jej uviděl. Možnost, že by mohl střetu zabránit, pokud by se při rozjíždění díval do zrcadla, obviněný nepřipouští, místo toho obrací pozornost k poněkud nereálné představě, že by se měl poškozený, ač mu v jeho jízdním pruhu vytvořil překážku, držet po pravé straně silnice. Pokud by tomu tak i bylo, k vyhnutí by mohlo dojít pouze za situace, že poškozený jel na motocyklu. V případě, že by použil osobní automobil, byla by obviněným navozená situace evidentně ještě nebezpečnější. Lze uzavřít, že v daném případě Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, které by stupeň společenské škodlivosti jednání obviněného významně snižovaly oproti jiným obdobným případům. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe tak nepřicházela v úvahu. Výrok o vině a trestu není v rozporu s judikaturou a je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
31. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu