ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1340.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1340/2020-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 12. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. T. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 3 To 228/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 6. 2020, č. j. 2 T 4/2020-93, byl obviněný R. T. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím stručně řečeno v tom, že ve Věznici Kuřim, v níž vykonával trest odnětí svobody, celkem ve dvou případech (v přesně nezjištěných dnech před 14. 5. 2019 a 14. 6. 2019) konzumoval psychotropní látku amfetamin a návykovou látku tramadol, čímž porušil základní povinnost odsouzených podle §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, podle něhož je odsouzeným zakázáno mimo jiné konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, a v jednom případě (dne 30. 5. 2019) se odmítl podrobit orientačnímu toxikologickému vyšetření moči i lékařskému vyšetření v souvislosti se zjištěním omamných a psychotropních látek, čímž porušil základní povinnost odsouzených podle §28 odst. 2 písm. n) výše uvedeného zákona.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání pouze do výroku o trestu, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 8. 2020, č. j. 3 To 228/2020-110, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, opírajícím se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. S odkazem na první dva zmíněné dovolací důvody uvedl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v délce jednoho roku považuje za nepřiměřeně přísný. Zákonná trestní sazba pro přečin podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku je odnětí svobody až na dvě léta, trest mu tak byl uložen v polovině této sazby. V současnosti vykonává trest odnětí svobody v délce 11 let. V trestním řízení navrhoval zastavení trestního řízení pro neúčelnost podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., soudy však neshledaly podmínky pro takový postup. Dále namítl porušení principu proporcionality trestní represe a zásady individualizace trestu. Podle něj se v tomto případě jedná o exemplární trest, ukládání takových trestů je však podle judikatury Ústavního soudu nepřípustné. Dovolatel konstatoval, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jeho jednání totiž není natolik závažné a společensky škodlivé, aby odůvodňovalo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněný svého jednání litoval, dovedla ho k tomu jeho tíživá situace (smrt otce i vyrovnání se s odsouzením rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, které považoval za nespravedlivé). Kromě toho je uložení dalšího trestu vedle v současné době vykonávaného trestu odnětí svobody v délce 11 let neúčelné, naopak bude působit negativně a demotivujícím způsobem, čímž fakticky nebude naplněn jeho smysl a účel. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Nic na tom nemění fakt, že přiměřenost trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §37 až §42 tr. zákoníku. Samotný výrok o uložení trestu lze napadat kvůli porušení hmotného práva v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod obviněný rovněž uplatnil, avšak jeho naplnění nepřicházelo v úvahu, protože trest odnětí svobody mu byl uložen jako přípustný druh trestu a v rámci příslušné zákonné trestní sazby, což sám v dovolání připouští. V takovém případě je vyloučeno namítat v dovolání nepřiměřenost trestu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se v posuzované věci evidentně nejedná. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v polovině trestní sazby zákonem stanovené na přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Pro úplnost je třeba dodat, že soudy se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, a obviněnému přiznaly polehčující okolnost doznání a přihlédly rovněž k projevené lítosti (i když na druhé straně odvolací soud správně připomněl, že k odhalení trestného činu došlo kontrolní činností věznice). Důvodně soudy přihlédly k tomu, že obviněný je vícekrát soudně trestaným recidivistou, a to i pro velmi závažnou trestnou činnost. Z hodnocení věznice navíc vyplývá, že ve výkonu trestu není kladně hodnocen, porušuje i další předpisy. Soudy rovněž správně vycházely z hledisek individuální i generální prevence, což nelze ztotožňovat s ukládáním tzv. exemplárních trestů, které představují neproporcionální přepínání trestní represe. Nelze akceptovat názor, že by osoby odsouzené k dlouhodobějšímu trestu odnětí svobody už byly beztrestné za další, byť méně závažné trestné činy, jichž se dopustí ve výkonu trestu odnětí svobody.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně se výrokem o trestu nedostaly do žádného extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. To, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, není dovolacím důvodem.
Obviněný také poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, která se však týká posuzování otázky viny (nikoli trestu), tudíž je v této části dovolání nepřípustné, neboť otázkou viny se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval, protože mu to neumožňovala ustanovení §254 odst. 1, 2 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v té alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Protože však dovolací námitky nejsou pod tyto dovolací důvody podřaditelné, platí totéž ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného R. T. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu