ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.14.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 14/2020-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného P. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 7 To 150/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 107/2018 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2019, č. j. 4 T 107/2018-469, byl obviněný P. D. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů ve společnostech a obchodních organizacích zakládaných ve smyslu zákona o obchodních korporacích na dobu třiceti šesti měsíců.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že jako jediný jednatel společnosti A. S., v době od května 2016 do prosince 2016 neodvedl za zaměstnance této společnosti sražené zálohy na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu v celkové výši 674 355 Kč, v době od května 2016 do března 2017 pak za tyto zaměstnance neodvedl pojistné na sociální zabezpečení České republice zastoupené Pražskou správou sociálního zabezpečení v celkové výši 1 178 714 Kč a v době od dubna 2016 (resp. v jednom případě od prosince 2016) do března 2017 neodvedl jednotlivým zdravotním pojišťovnám za tyto zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění, a to přestože výše uvedené částky byly zaměstnancům z hrubých mezd sraženy a společnost disponovala dostatečnými finančními prostředky k úhradě těchto závazků. Celkem tak pro uvedenou obchodní společnost získal neoprávněný prospěch ve výši 2 677 991 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný (který ho napadl v celém rozsahu) a státní zástupce (do výroku o trestu). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2019, č. j. 7 To 150/2019-507, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu čtyřiceti osmi měsíců, přičemž obviněný je povinen ve zkušební době podle svých sil uhradit způsobenou škodu, a rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a družstvech na dobu třiceti šesti měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu s názorem prezentovaným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 63/2000. Veškeré disponibilní příjmy společnosti obviněný použil na výplatu čistých mezd zaměstnanců. Nesouhlasí přitom s názorem odvolacího soudu, že měl mzdy zaměstnancům zkrátit a veškeré závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně. Ve výše citovaném rozhodnutí podle obviněného Nejvyšší soud uvádí, že trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky z hrubých mezd svých zaměstnanců skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. K tomu obviněný uvádí, že měl k dispozici prostředky pouze k uhrazení čistých mezd zaměstnanců. Otázkou, zda příslušné částky zaměstnancům z hrubých mezd skutečně srazil a jak s přebytky naložil, se soudy podle obviněného nezabývaly. Obviněný dále nesouhlasí se závěry ohledně nepřímého úmyslu, které soudy podle jeho názoru vyvodily s odkazem na názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, pouze z délky doby, po kterou se jednání dopouštěl. Obviněný se přitom snažil ekonomickou situaci společnosti zlepšit tak, že získával nové klienty a snižoval celkové zadlužení, které by jinak bylo větší. Mzdy zaměstnanců přitom snížit nemohl, neboť ti již pobírali minimální zaručenou mzdu. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a zprostil jej obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho výhrady ohledně hmotněprávního posouzení skutku jsou založeny na jeho vlastních skutkových tvrzeních, která nejsou nijak důkazně podložena a jsou v příkrém rozporu se soudy zjištěným skutkovým stavem. Podle zjištění odvolacího soudu zaměstnancům částky odpovídající daným platbám z mezd sráženy byly a za jejich odvádění odpovídal obviněný, který také dával pokyny k tomu, aby odvedeny nebyly. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Státní zástupce nesouhlasí ani s výhradami obviněného ohledně jeho subjektivní stránky. K tomu zopakoval příslušná skutková zjištění soudů. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a obviněný to ani nenamítá. Jeho dovolání je přitom (jak uvádí státní zástupce) do značné míry skutečně založeno na odlišném popisu skutkového stavu, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Část jeho námitek je ovšem s jistou dávkou tolerance možno chápat jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
Soudy především zjistily, že obviněný měl k dispozici dostatek prostředků k úhradě jak čistých mezd, tak příslušných odvodů. Odvolací soud v odst. 11 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že společnost obviněného měla na svém bankovním účtu měsíčně stotisícové obraty a její příjmy za jednotlivé měsíce inkriminovaného období byly větší než výše tehdy proplacených mezd zaměstnanců a povinných odvodů z nich, respektive v další části textu hovoří o tom, že obviněný měl možnost úhrady provést „někdy bezprostředně v plné výši, jindy alespoň v určité poměrné částce s využitím možnosti dodatečných úhrad jejich doplatků“. Dílčí námitka obviněného pak směřuje de facto proti v judikatuře Nejvyššího soudu ustálenému názoru, že za situace, kdy obviněný nemá dostatek prostředků na úhradu mezd a zákonných odvodů v plné výši, musí poměrně krátit obě tyto položky, tedy nemůže postupovat tím způsobem, že uhradí pouze čistou mzdu zaměstnancům, jak to obviněný učinil.
Obviněný sice tvrdí, že na úhradu zákonných odvodů neměl dostatek finančních prostředků, toto jeho skutkové tvrzení je však odlišné od zjištění soudů a navíc je odvozuje od mylného předpokladu, že měl primárně povinnost uhradit zaměstnancům čistou mzdu, což odůvodňuje mimo jiné tím, že zaměstnanci pobírali minimální zaručenou mzdu. Vychází tak zároveň snad z nepochopení, či snad dezinterpretace odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde je vyloženo, že by mohl nikoli mzdy zaměstnanců případně jednostranně snížit, ale že za jím tvrzených okolností by neměl čisté mzdy zaměstnancům v plné výši vyplácet. Částečnou úhradou mezd a odvodů z nich se pochopitelně má na mysli částečné uspokojení pohledávek zaměstnanců, nikoli snížení jejich mezd případně i pod hranici zaručené mzdy. Postup, který zvolil obviněný, mu oproti poměrnému snížení výplaty čistých mezd pochopitelně poskytoval tu výhodu, že zaměstnanci o ničem nevěděli, dále vykonávali svou práci a společnost tak mohla být déle udržována v chodu přes nepříznivou finanční situaci. Škodlivost takového jednání spočívá zejména v ohrožení systému zdravotního pojištění a sociálního zabezpečení, na němž jsou zaměstnanci v době nemoci a ve stáří závislí. Z hlediska zaměstnance jsou tak povinné odvody srovnatelně důležité jako výplata čisté mzdy. Podobně v případě daňového systému je popsaným jednáním ohrožován chod samotného státu a plnění všech jeho funkcí. Již z toho důvodu nelze připustit, aby si podnikatelé při nepříznivé ekonomické situaci své společnosti vypomáhali nehrazením povinných odvodů. Takový stav lze tolerovat pouze po velmi přechodnou dobu a za situace, kdy podnikatel na základě konkrétních skutečností může očekávat možnost dodatečného uhrazení těchto plateb. To však nebyl případ obviněného, jak vyplývá ze skutkových zjištění, zejména samotné délky doby, po kterou nebyly platby odváděny.
V případě námitek směřovaných do subjektivní stránky pak obviněný vyjadřuje de facto svůj nesouhlas se závěrem, že nepřímý úmysl je patrný již z celkové doby, po kterou se jednání dopouštěl. K tomu je obtížné uvést více, než odkázat na příslušnou judikaturu, s níž obviněný vyjadřuje nesouhlas. Jeho tvrzení ohledně získávání jiných klientů neodpovídá soudy zjištěnému skutkovému stavu. Naopak bylo zjištěno, že obviněný neučinil žádné kroky k vymáhání pohledávky u společnosti Exiteria, a. s., u níž pracovali jeho zaměstnanci a díky níž se jeho společnost dostala do druhotné platební neschopnosti. V tomto směru pak nepoučil ani svědka, na něhož společnost následně převedl. Dále lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Z dovolací argumentace je navíc patrné, že obviněný subjektivní stránku vztahuje nikoli k naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, ale k zachování existence a chodu své obchodní společnosti. Lze tak říci, že námitky týkající se subjektivní stránky činu jsou pod uplatněný dovolací důvod s vyšší dávkou tolerance podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu