ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.140.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 140/2020-1032
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovoláních, která podali obvinění L. H. , nar. XY, trvale bytem XY, a J. L. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 4 To 58/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 86/2016, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 9. 2018, č. j. 7 T 86/2016-904, byl obviněný L. H. uznán vinným pod bodem 1. a) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2. účastenstvím na přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněný J. L. pod bodem 1. a) a 1. b) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2. účastenstvím na přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněných M. K. a obchodní společnosti B.
Oba obvinění byli za toto jednání odsouzeni podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb s výší denní sazby 100 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč, a bylo jim povoleno splácení tohoto trestu v deseti měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč, s tím, že pokud obvinění nezaplatí splátku včas, výhoda splátek odpadá. Rovněž jim byl uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Teplicích podali odvolání obvinění L. H. a M. K. proti výroku o vině a trestu, obviněný J. L. proti výroku o vině a státní zástupce v neprospěch obviněných L. H., J. L. a obchodní společnosti B., ohledně výroků o trestech. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 4 To 58/2019-957, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu ohledně obviněné obchodní společnosti B., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil k trestu zrušení právnické osoby. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných L. H., M. K., J. L. a státního zástupce ohledně obviněných L. H. a J. L. zamítl jako nedůvodná.
Přečin podvodu spočíval podle skutkových zjištění soudu prvního stupně stručně řečeno v tom, že obvinění J. L. a L. H. společně dne 1. 8. 2013 v Teplicích navštívili poškozenou L. Ž. (nar. XY) s legendou, že jsou zaměstnanci obchodní společnosti Česká vodárenská, a s nabídkou provedení testu kvality pitné vody, který následně pomocí TDS metru provedli a na základě blíže nezjištěných výsledků poškozené sdělili, že její voda má určitý stupeň znečištění a doporučili jí ke koupi jim nabízený vodní filtr v hodnotě 24 990 Kč s tím, že má nárok na dotaci ve výši 10 000 Kč, přičemž poškozená z jejich jednání nabyla dojmu, že její voda je skutečně závadná, což nebyla pravda, a že je nutné nabízený filtr zakoupit, proto uzavřela kupní smlouvu na vodní filtr a úvěrovou smlouvu na částku 15 000 Kč, přičemž ve skutečnosti byla pitná voda naprosto nezávadná a nabízený filtr jí na kvalitě spíše ubíral. Tímto jednáním způsobili poškozené škodu ve výši 15 000 Kč [viz jednání pod bodem 1. a)] a k podobnému jednání došlo i dne 2. 8. 2013 vůči poškozené B. K. (nar. XY), avšak s tím rozdílem, že předmětného jednání se dopustil pouze obviněný J. L., který byl kontaktován L. Ž. s tím, aby test provedl i u její známé [viz jednání pod bodem 1. b)].
Dále obviněný L. H. ze sídla obchodní společnosti B., nejméně v době od podzimu roku 2013 do počátku června 2014 zajišťoval a organizoval provoz této společnosti tak, že zařizoval obchodní záležitosti, konkrétně např. zajišťoval vodní filtry od dodavatele, sháněl obchodní zástupce, které společně s obviněným J. L. instruoval ohledně použití přístrojů a postupu při prezentacích atd., obviněný J. L. sjednával obchodní zástupce, školil je, vedl sklad nabízených výrobků, zajišťoval servis a instalaci vodních filtrů, na jaře 2014 dále sjednal obviněného M. K. k práci pro tuto obchodní společnost, společně jej s obviněným L. H. proškolili, přičemž obvinění L. H., M. K. i J. L. věděli, že tzv. zkouška vody u zákazníků je pouze fingovaná a je prováděná pouze za účelem uvedení zákazníků v omyl ohledně kvality vody v jejich domácnosti, aby jim mohl být nabídnut vodní filtr, přičemž dne 7. 5. 2014 se obviněný M. K. s dosud nezjištěným mužem dostavili do bytu poškozeného J. V. (nar. XY) a bylo postupováno podobným způsobem jako ve dvou předchozích případech, takže poškozený s obchodní společností B., uzavřel kupní smlouvu na vodní filtr s kupní cenou 19 990 Kč, kterou uhradil v hotovosti, zboží mu však nebylo dodáno a ani přes písemné odstoupení od smlouvy mu nebyla vrácena kupní cena, čímž mu způsobili škodu ve výši 19 990 Kč (viz jednání pod bodem 2.).
Obvinění L. H. a J. L. podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.
Obviněný L. H. uvedl, že se nejedná o trestný čin, ale ryze obchodní záležitost, která se měla řešit prostřednictvím civilního řízení, jež bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe nahrazeno řízením trestním. Následně zopakoval obsah předchozího zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně a dodal, že následné usnesení odvolacího soudu, jímž byl tento rozsudek zrušen, bylo nezákonné. Nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že poškození vodní filtry nepotřebovali. Tyto filtry byly funkční a požadovaná cena byla na trhu obvyklá. Rovněž nebylo ničím prokázáno, že by v průběhu školení bylo z jeho strany obchodním zástupcům tvrzeno, že mají klientům uvádět jakékoli nepravdivé informace o kvalitě vody, přičemž v souvislosti s touto námitkou odkázal na obsah výpovědi svědka M. Č. Dále nebylo ani prokázáno, že by obviněný v letech 2013 a 2014 věděl o údajné škodlivosti vodních filtrů, naopak byl přesvědčen o jejich prospěšnosti - svůj názor založil na zprávách z laboratoře PEAL, jimiž byla potvrzena funkčnost filtrů. V rámci odstavce nadepsaného jako in dubio pro reo namítl, že nebylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že se skutek stal tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, a odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkajících se především hodnocení důkazů soudy. Z žádných důkazů podle něj nevyplývá, že by samotný provoz společnosti měl být zajišťován a organizován tehdejším „jednatelem“ – obviněným L. H., že se měl spolu s obviněným J. L. představit jako zástupce České vodárenské, příp. že by nějak aktivně vystupoval při prodeji vodního filtru poškozené L. Ž. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný J. L. popřel, že by měl úmysl poškozené uvést v omyl s cílem prodat jim vodní filtr v neodpovídající kvalitě, ani zkouška vody prováděná u zákazníků nebyla podvodná. Pokud byla obchodní společnost B., založena za účelem páchání trestné činnosti, nelze to přičítat k jeho tíži. Nebylo tak prokázáno jeho zavinění, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a sám rozhodl tak, že by jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť uvedený skutek není trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného L. H. uvedl, že dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného týkající se zásady subsidiarity trestní represe. Následně odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu a uzavřel, že neuplatnění trestní represe by mohlo přicházet v úvahu pouze výjimečně a za mimořádných okolností. Čin dovolatele však žádné takové výjimečné znaky nemá. Vzhledem k tomu, že se jedná o podvodný podomní prodej cílený zejména na seniory, tedy na ty nejzranitelnější a nejméně majetné, škodlivost takového jednaní je spíše vyšší. V této části tak považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Ostatní výhrady dovolatele označil za námitky proti učiněným skutkovým zjištěním a tudíž nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. K dovolání J. L. konstatoval, že ten svými námitkami brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, dovolání tak v této části neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou dovolatelů jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.) a splňují i náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak v případě obviněného J. L. nebylo podáno ve lhůtě stanovené zákonem v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O tom byl obviněný poučen v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Rozsudek odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 18. 9. 2019 (viz č. l. 977). V řízení před odvolacím soudem byl obviněný J. L. zastoupen obhájkyní JUDr. Martou Klenovskou, které byl předmětný rozsudek doručen již dne 9. 9. 2019 (viz č. l. 977). Z ustanovení §265e odst. 2 tr. ř. přitom vyplývá, že pokud se doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle §60 odst. 2, 3 tr. ř. byl u obviněného J. L. posledním dnem lhůty k podání dovolání den 18. 11. 2019, což bylo pondělí. Obviněný podal dovolání datované dnem 19. 11. 2019 prostřednictvím obhájkyně, která jej dne 19. 11. 2019 zaslala elektronicky do datové schránky Okresního soudu v Teplicích (viz č. l. 1009-1012), tedy evidentně po uplynutí dovolací lhůty.
Obviněný L. H. podal dovolání včas a uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, především trestního zákoníku, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotněprávního je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového stavu, jsou mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takové námitky se týkají aplikace procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, a již tím se míjejí s hmotněprávní povahou zmíněného dovolacího důvodu. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Obviněný založil dovolání z větší části na námitkách, které vztahoval nikoli ke skutkovým zjištěním soudů, nýbrž k jiné verzi skutkového stavu, kterou se snažil prosadit v návaznosti na svou obhajobu založenou na tvrzení, že v rámci prodeje nebylo poškozeným v rozporu s realitou řečeno, že voda v jejich bytě je závadná (ani v tomto směru nebyli obchodní zástupci společnosti B., školeni), kromě toho nabízené vodní filtry nebyly zdraví škodlivé. Jeho námitky tedy v podstatě směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů. Jde o námitky (včetně výhrady, ve které obviněný pouze obecně odkázal na údajné porušení procesní zásady in dubio pro reo) , které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Výše uvedené platí i o tvrzení dovolatele, že z žádných důkazů nevyplývá, že by byl jednatelem obchodní společnosti B., že by se měl při jednání s poškozenou L. Ž. představit jako zástupce České vodárenské, popř. že by zde nějak aktivně vystupoval. V rámci těchto námitek dovolatel pouze nesouhlasí s výsledky dokazování, především s výpovědí svědkyně L. Ž. a jejím hodnocením soudy. Z rozsudků soudů obou stupňů nikde nevyplývá, že by byl označen za jednatele předmětné obchodní společnosti, a nebylo to ani podstatné. Rovněž je možné dodat, že skutečnost, že se spolu s obviněným J. L. poškozené L. Ž. představili jako zástupci České vodárenské, vyplývá přímo z jeho výpovědi učiněné před soudem v hlavním líčení konaném dne 8. 11. 2016 (viz č. l. 724).
Nesouhlas s hodnocením důkazů je podstatou i té námitky, že z žádných důkazů nevyplývá vědomost obviněného o údajné škodlivosti vodních filtrů v roce 2013 a 2014. K tomu Nejvyšší soud dodává, že - jak vyplývá i ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně - podvodný úmysl spočíval především v tom, že obvinění věděli, že tzv. zkouška vody u poškozených je fingovaná a je prováděná pouze za účelem uvedení zákazníků v omyl ohledně kvality vody v jejich domácnosti, aby jim mohl být nabídnut vodní filtr. Právě tímto jednáním (předstíráním okolnosti, že voda je závadná, ačkoli byla zcela v pořádku) byli poškození uvedeni v omyl, v důsledku kterého si následně koupili vodní filtry, které ve skutečnosti ani nepotřebovali a jež by si při uvedení pravdivých informací (tj. že voda z kohoutku není závadná) nikdy nekoupili. Jak správně konstatoval soud prvního stupně v odstavci 21 odůvodnění svého rozsudku, za této situace je pak (ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty podvodu) nepodstatné, kdy obvinění zjistili nevhodnou vlastnost filtrů spočívající v přílišné filtraci i prospěšných látek, neboť skutečnost, že poškozené ke koupi nepotřebné věci přiměli podvodem, jim byla známa již od počátku.
Proto je třeba odmítnout i námitku obviněného, že otázka potřebnosti či nepotřebnosti vodních filtrů je otázkou nikoli trestní, ale „přímo filozofickou“, neboť lidé málokdy kupují věci, které potřebují, a ve skutečnosti kupují věci, které chtějí, přičemž fakta říkají, že filtry byly funkční a jejich cena odpovídala ceně na trhu. Krajský soud v Ústí nad Labem se s touto otázkou výstižně vypořádal jednak již v usnesení ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 To 348/2017 (předchozí rozhodnutí ve věci, jímž byl zrušen původní nesprávný zprošťující rozsudek - k dané otázce viz zejména č. l. 863-864) a zejména v odstavcích 12 a 13 odůvodnění napadeného rozsudku. A jak pregnantně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, filozofovat o vodních filtrech (zvažovat výhody a nevýhody na základě informací získaných z různých zdrojů) může osoba bystré mysli, která není pod akutním tlakem poplašné zprávy zdánlivých „vodařů“, že ve svém obydlí užívá zdravotně závadnou vodu. A jednání obviněných směřovalo právě k tomu, aby poškození „veškerého filozofování“ zanechali a filtr si na místě bez rozmyslu koupili, hnáni strachem o své zdraví, ačkoli za jiných okolností - pokud by nebyli podvedeni - by si nabízený filtr nekoupili. Jednání obviněných tak vybočuje z hranic obchodních praktik (byť agresivních a „vnucujících“) a přesahuje do roviny trestního práva právě tím, že uvedením poškozených v omyl při osobním jednání s nimi, k němuž je dotlačili příchodem do bydliště poškozených a uvedením nepravdivé informace o své funkci, resp. o svém zaměstnavateli, je přiměli k zakoupení nepotřebných vodních filtrů pod hrozbou ohrožení jejich zdraví odběrem vody v jejich domácnostech. Poškození jsou na vodě ze svého vodovodu samozřejmě existenčně závislí, takže měli zdánlivě volbu jen ze dvou možností : zničit zdraví sobě a členům své domácnosti pokračováním v odběru závadné vody, anebo si zakoupit od obviněných nabízený vodní filtr.
Nejvyšší soud považuje za správné závěry soudů obou stupňů ohledně naplnění dílčím způsobem namítaných znaků trestného činu podvodu - úmyslu podvést i způsobení škody (blíže viz zmíněné odůvodnění napadeného rozsudku).
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá ta část dovolání, ve které obviněný namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe. Jedná se však rovněž o námitku zjevně neopodstatněnou. Ani subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob.
Nejvyšší soud konstatuje, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo. Princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek ani z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Hlavním kritériem je zde společenská škodlivost činu, kterou je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. V dané věci šlo o přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Je skutečností, že způsobená škoda nedosáhla v souhrnu ani hranice větší škody (viz §138 odst. 1 tr. zákoníku) a všem poškozeným byla později uhrazena. Nicméně výše škody není rozhodně nějak zanedbatelná, tím spíše pro konkrétní obviněnými zvolené poškozené. Jednalo se také o opakované útoky. Nelze pominout ani způsob provedení činu spočívající v tom, že obvinění si za cíl vybírali občany vyššího věku, tedy osoby ve společnosti nejzranitelnější a s nižší schopností kriticky si ověřovat předkládané informace, jejichž důvěru je snazší zneužít. To výrazným způsobem zvyšuje společenskou škodlivost činu. Jak uvedl státní zástupce ve zmíněném vyjádření, jednání obviněných nemá nějaké výjimečné znaky odůvodňující aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednalo se v podstatě o podvodný podomní prodej zaměřený zejména na seniory. Uplatnění trestněprávní represe je v posuzovaném případě zcela namístě.
Dovolací námitky obviněného L. H. tedy z části nejsou podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jsou zjevně neopodstatněné.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného L. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání obviněného J. L., podané po uplynutí zákonné lhůty podle §265e tr. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané. O obou dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 18. 3. 2019 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 3. 2. 2020. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu